Na svět přišel v roce, kdy Charles A. Lindbergh přeletěl Atlantický oceán, poprvé zaznělo Ravelovo Bolero a Masaryk byl potřetí zvolen prezidentem. Zatímco drtivá většina jeho vrstevníků už dlouho není mezi námi, Herbert Blomstedt zvládne v „normálních“ dobách oddirigovat až devadesát koncertů ročně. Když udeřil covid, ponořil se ve svém švýcarském bytě, plném tisíců knih a partitur, do studia nových skladeb. Ve čtyřiadevadesáti totiž stále plánuje, dívá se vpřed a je – údajně díky víře a vegetariánství – v přiměřeně znamenité formě.
Věřme, že nic nezabrání tomu, aby to dokázal divákům dvou koncertů v rámci letošního ročníku Dvořákovy Prahy. Taktovku pozdvihne Herbert Blomstedt v čele Vídeňských filharmoniků a společně provedou ve Dvořákově síni Rudolfina čtyři symfonie: 12. září Schubertovu č. 8 h moll „Nedokončenou“ a Brucknerovu č. 4 Es dur „Romantickou“; o den později pak Honnegerovu č. 3 „Liturgickou“ a Brahmsovu č. 4 e moll. V předstihu několika měsíců jsem měl možnost vytočit Maestrovo telefonní číslo a prožít s jeho noblesou, důvtipem i zpěvem cennou hodinku.
Začnu zmínkou o vašem nedávném vystoupení. Wilhelm Stenhammar… Ve světě nepříliš známý švédský klavírista a skladatel, s nímž jako byste si předal pomyslnou štafetu: zemřel v roce 1927, kdy jste se vy narodil. Nyní, 18. června 2021, jste v Curychu provedl – bohužel kvůli pandemickým opatřením jen pro stovku diváků – jeho Symfonii č. 5. z roku 1915. Vy jste ovšem už velmi dlouho vášnivým propagátorem skandinávské hudby, že? To je pravda. Protože je v ní dodnes mnoho krásy. Třeba Symfonie č. 3 C dur Franze Berwalda. Naprosto originální dílo o čtyřech větách, z nichž mám nejradši druhou, pomalou. Dokonalou harmonicky i melodicky…, když se její nápěv vznáší nad rozvážným rytmem tam ta dam… (Blomstedt přechází do zpěvu). Berwald byl za svého života naprosto nedoceněný. Jeho předkové pocházeli z Německa, všichni byli muzikanti, byl to hudební klan jako Bachové. V sedmnáctém století se přesunuli do Švédska. Franz napsal své nejlepší skladby ve čtyřicátých letech předminulého století, ale žádná nebyla za jeho života provedena. S výjimkou jediné z jeho čtyř symfonií – a výsledek byl žalostný. Podobně jako Beethoven, kterého Berwald ostatně velmi obdivoval, předběhl totiž její autor svou dobu. A našlo se v publiku mnoho lidí, kteří Berwaldovi doporučovali pobyt v blázinci. Teprve pouhý rok před smrtí se stal profesorem skladby na Královské hudební akademii ve Stockholmu. A zanechal po sobě stručnou učebnici, jakýsi manuál pro začínající skladatele. Každý z nich si podle něj musí vždycky klást základní otázky. Je to, co jsem právě zkomponoval, technicky bezchybné? Je to naprosto originální? Pokud ne, šup s tím do ohně… Berwald byl prostě radikální, a takoví lidé se těžko prosazují.
Blomstedt zjevně ví, o čem mluvi. Poté, co se s rodiči vrátil z rodného Springfieldu v americkém Massachusetts jako dvouletý domů, si s ním zřejmě rodina užívala. Možná v reakci na přísného otce, pastora v církvi Adventistů sedmého dne, se často choval vzpurně. Až agresivně. Dokonce ve rvačce prokousl bratrovi ucho…
Kdy, jak a proč vlastně vstoupila do vašeho života hudba? Jako kluk jsem zprvu hlavně sportoval. Hrál jsem kopanou, běhal, skákal do výšky. Hudba mě naplno oslovila až asi v jedenácti letech. Hlavní zásluhu na tom měla maminka. Hrála výborně na klavír, možná že jako mladičká směřovala k výrazné kariéře. Ale brzy po dovršení dvaceti let začala trpět silným revmatismem. S nadějemi na koncertní dráhu byl konec, ale hudby se nikdy nevzdala a vštěpovala nám ji sice nenásilně, zato vytrvale. Ovšem i tatínek byl coby kazatel výtečným zpěvákem. Po celý týden se choval přísně, ale v pátek večer, v předvečer sobotního volna, odložil bibli a připojil se k našemu muzicírování. Já hrál na housle, bratr na violoncello, maminka na klavír. A otec si s chutí zazpíval. Občas jsme ještě někoho přizvali do kvarteta.
Po návratu ze zámoří jsme na čas žili ve Finsku a když jsme se pak definitivně usadili v Göteborgu, otevřeli tam novou, krásnou koncertní síň. Konserthuset. Čistý funkcionalismus, sál pro třináct set diváků. Zatoužil jsem po předplatném, ale musel jsem si na něj vydělat prodejem novin. Za každý prodaný výtisk jsem kasíroval deset centů, abonmá činilo dvaačtyřicet švédských korun. Takže jsem měl co dělat, abych na něj dosáhl. Ale že bych se sám stal jednou dirigentem, o tom se mi dlouho ani nesnilo. Možná tak nanejvýš sbormistrem, což jsem si mohl občas ve škole vyzkoušet. Anebo varhaníkem? Výuka u nás totiž začínala ranní modlitbou v kostele a já tam dost často preludoval. Nepřekvapí vás, jak moc od té doby ctím Johanna Sebastiana Bacha.
Když jste si doma prosadil, že nepůjdete v otcových stopách, ale budete se věnovat hudbě, studoval jste ji na Královské hudební akademii ve Stockholmu a poté na univerzitě v Uppsale. Housle, dirigování, muzikologie, to byly vaše obory. Později přišla Basilej a stáže u významných světových dirigentů. Kdo a čím vás nejvíc ovlivnil? Koncem čtyřicátých let jsem měl možnost studovat starou hudbu v Basileji, kde vzniklo díky mecenáši Paulu Sacherovi výtečné učiliště. Pak do mého života vstoupily další pedagogické osobnosti. Jean Paul Morel na newyorské Juilliard School, kde vyučoval dlouhých dvaadvacet let a k tomu byl na čas i šéfdirigentem v Metropolitní opeře. Také mě učil Igor Markevič, avantgardní ruský skladatel a dirigent, kterého kdysi pro svět objevil protagonista Ruského baletu Sergej Ďagilev. A nakonec jsem absolvoval mistrovské kurzy v Tanglewoodu u Leonarda Bernsteina.
To byl asi vrchol, že? Byl pro vás nejdůležitějším mentorem? Rozhodně ne. Lenny byl živel, strhující osobnost, velký mág hudby, ale technicky, v rovině příprav a podrobné práce s partiturou, mi nic podstatného nesdělil. Na to byl příliš rozevlátý, ukazoval cestu, ale podrobnostmi se nezdržoval. Ty ať si každý objeví sám. Mnohem víc jsem se naučil od pedantického Igora Markeviče. Razil názor, který vyznávám i já, že naprosto klíčové jsou zkoušky s orchestrem. Koncert, to už je šlehačka na dortu. Vše zásadní se musí odpracovat předtím. Nám, žákům, Markevič zakázal dívat se během dirigování do partitury. „Račte se všechno naučit zpaměti!“ nabádal nás. „Žádné otáčení listů, nakukování do not. To všechno vám brání v naprosté koncentraci, v nepřetržitém kontaktu s orchestrem.“
Ti, kteří Herberta Blomstedta sledují už dlouho, potvrdí zajímavý detail. Sice si skoro vždy bere, jaksi pro pocit jistoty či snad z pověrčivosti, partituru na dirigentský stupínek s sebou, ale nikdy ji neotevře. Příznačný je také jeho způsob nácviku a styl jevištní prezentace. Pokud si někdo myslí, že dirigent musí mít vzduté ego a rozmáchlá gesta, aby uspěl, měl by se zaměřit na to, jak ke své práci přistupuje Blomstedt. Je nesmírně pečlivý, dokáže členky a členy orchestru zaujmout a ke svému pojetí skladeb přesvědčit tím, jak precizně je připraven. Jak hluboce čte v partituře a jaké souvislosti ovládá. Přitom prý jen zřídka zdvihne hlas. Raději předzpívává… Přesto či právě proto je přesvědčivý, autentický ze své podstaty. Jak tvrdí, vše vychází z jeho neochvějné víry.
Osobně považuji víru za výsostně soukromou věc každého z nás. Nebudu s vámi proto zavádět diskusi na téma, čím je či není církev Adventistů sedmého dne inspirativní. Vím ovšem, že byla středobodem vašeho života s rodiči, že jste si díky ní našel i manželku Waltraud, která bohužel už skoro před dvaceti lety zemřela. V souvislosti s hudbou mě ale zajímá něco jiného – a omlouvám se, že se na to ptám podobně jako snad každý, komu jste kdy poskytl rozhovor. Jak jste řešil a nakonec vyřešil skutečnost, že vaše víra vám zakazuje v sobotu jakoukoli činnost, protože je to den Bohem určený k odpočinku? Přiznávám, že jsem tuto otázku očekával (úsměv v hlase). Začnu tím, že vás drobně opravím. Zmíněný klid, odpočinek od práce a rozumná volnost zábavy začíná už pátečním večerem. Naopak máte zcela pravdu v tom, že mi tento aspekt víry způsoboval v práci dost dlouho značné potíže. Co s dirigentem, který odmítá vzít taktovku do ruky v sobotu, kdy možná nejvhodnější čas pro koncerty? Zvlášť když jsem byl mladý a teprve zvolna si nacházel silnější pozici v oboru, to nebývalo nejpříjemnější. Málokdo měl takový smysl pro humor jako jeden z kantorů na hudební akademii, který mi jednou s úsměvem řekl: „Poslyš, je říjen, jsme na severu, tady slunce zítra kvůli mlze určitě ani nevyjde. Tak co kdybys zapomněl na to, že bude sobota?“
Už léta ovšem v sobotu dirigujete jako by se nechumelilo. Co se stalo, co vás přimělo změnit názor? Tuším, že to byl manažer symfonického orchestru v Oslo, který si mě jednou vzal stranou a povídá: „Mládenče, já se v tom málo vyznám, ale pokud vám víra zakazuje o sobotách pracovat, není to vlastně v souvislosti s dirigováním nic proti ničemu?“ Jak to, divil jsem se. „Přece drtivá většina vaší práce se odehrává na zkouškách. Tam si musíte máknout, abyste dosáhl s orchestrem výsledku, který jste si předsevzal. Zato koncert, to už pro vás musí být skoro brnkačka. Zábava, jakápak práce, že?“
A bylo rozhodnuto. Ne, ne, tak jednoduché to se mnou nebylo. Jsem paličák a hluboce věřící. Trvalo mi asi půl roku, než jsem si v tom udělal jasno. Znovu jsem otevřel bibli, studoval jsem Ježíšovy výroky, přemítal. A nakonec jsem uznal, že je to tak, jak řekl pan manažer. Že zkrátka zkouška je práce a koncert mše. Můj způsob, jak uctít Pánaboha.
Cesta Herberta Blomstedta na dirigentský vrchol rozhodně nebyla krátká a sám by jistě v té souvislosti poděkoval směrem vzhůru, že mu byl – a je – dopřán dlouhý život a hodně času. Při vší úctě k jeho skandinávským angažmá, a byla jich v Norsku, Švédsku i Dánsku celá řada, přišel skutečný průlom až v roce 1975. Tedy v době, kdy Blomstedtovi bylo sedmačtyřicet. Byl jmenován do čela drážďanské Staatskapelle, kde setrval deset let, věnoval se odkazu Richarda Strausse a pořídil s orchestrem kompletní nahrávku symfonií Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Pak přišlo desetiletí za mořem. Od roku 1985 do roku 1995 byl Blomstedt šéfdrigentem symfoniků v San Francisku. Podnikl s nimi řadu turné po Asii i Evropě a jejich společné nahrávky se dočkaly významných ocenění. Dvou Grammy a po jedné Gramophone Award a Grand Prix du Disque. V letech 1998 až 2005 pak dirigenta přivítalo Lipsko a orchestr tamního Gewandhausu. S úctou je také už dlouho vítán jako host v čele Berlínských filharmoniků, jejichž zvukově-vizuální archiv Digital Hall nabízí pod jeho taktovkou hned třináct koncertů.
Když vám bylo před časem devadesát, sedm různých orchestrů vás poctilo titulem čestného dirigenta. Jistě proto na moji další otázku odpovíte diplomaticky. Které z těles, jež jste měl příležitost dirigovat, považujete za nejlepší na světě? Aniž bych se vyhýbal jasné odpovědi, musím úvodem konstatovat, že během dlouhé doby mé činnosti se většina orchestrů na světě zlepšila. Možná si to leckdy neuvědomujeme, ale na hráčky a hráče jsou kladeny stále vyšší nároky. Například se očekává, že budou zvládat hudbu různých epoch, nejrůznějšího stylového či žánrového zaměření. Ale mám-li se vrátit ke své práci v Drážďanech, tamní orchestr mě tehdy ohromil. Poznal jsem tam odvrácenou, lepší stránku temné mince, kterou byl život v neprostupné totalitě. Mluvím o době, kdy Západ žil už volně se vším všudy včetně kosmopolitního obsazení symfonických těles. Ovšem drážďanský orchestr byl stále složen výhradně z občanů Německé demokratické republiky. Kouzlem nechtěného měl tudíž osobitý, jedinečný a nezaměnitelný zvuk. Něco podobného platí ovšem též u Vídeňských filharmoniků. Tam je to dáno dvěma aspekty. Jednak jsou mnozí, kdo se do orchestru probojují, žáky stávajících členů a přejímají od nich styl, výraz, hodnoty. Za druhé musí všichni nejprve projít několikaletou zatěžkávací zkouškou v orchestru Vídeňské státní opery a tam se jejich pojetí, jejich vnímání a uchopení hudby také sjednotí.
Skvělá je samozřejmě rovněž Berlínská filharmonie. Ale velmi si vážím amerických orchestrů, nejen Newyorské filharmonie, ale i jejich kolegů v Clevelandu, ve Philadelphii nebo v Chicagu. S těmi jsem mimochodem absolvoval počátkem roku 2020 své poslední koncerty před vypuknutím pandemie. A s chutí se tam zase vrátím. Ale protože voláte z Prahy, dovolte mi připomenout, že rád vzpomínám na Českou filharmonii, například na naše společné japonské turné v listopadu 2009. Samozřejmě, že zvlášť v případě dlouhodobého angažmá je důležité, kdo orchestr vede a jak ho formuje. Nemám bohužel dost času na to, abych systematicky sledoval mladé dirigenty. Výborně na mě ovšem zapůsobil Gustavo Dudamel a vaší pozornosti doporučuji teprve pětadvacetiletého dirigenta z Finska jménem Klaus Mäkelä.
Maestro, vaše pouť životem se pozorovateli zvenčí jeví jako souvislá, logicky na sebe navazující cesta od nenápadných začátků až po status člověka, kterému sluší jindy otřepané sousloví „žijící legenda“. Jako by vám vaše víra skutečně ukazovala, kudy se vydat, jak pokorně nespěchat a přece se dopracovat na vrchol. Přisuzujete přesto některé z životních milníků náhodě či aspoň nečekané shodě okolností? Určitě. A jak už to bývá, někdy v životě mě dílčí neúspěch zamrzel, aby se nakonec ukázalo, že mi vlastně prospěl. Že všechno mělo být tak, jak bylo. Vezměte si rok 1962. To už jsem osm let vedl regionální orchestr v Norrköpingu, což mi mimochodem umožnilo, abych se konečně oženil. Moji Waltraud, která byla největší výhrou mého života, jsem si totiž směl vzít až po devítileté známosti, když jsem získal stálou práci a mohl uživit rodinu… Ale zpět k věci. Cítil jsem, že už bych potřeboval změnu, jiný orchestr. Obrátil se na mě hudební ředitel z Bergenu, což mě už kvůli staleté tradici tohoto tělesa lákalo. Ale jednání se protahovalo a já byl nešťastný. Můj tehdejší vzor a přítel, švédský skladatel Hilding Rosenberg, mě utěšoval: „Buď v klidu, už to neber, i kdyby se ozvali. Třeba ti vyjde něco lepšího.“ Přitom mu poťouchle blikalo v očích. Napadlo mě, jestli ví něco co nevím já. Asi ano, protože za pár týdnů se mi ozvali z Osla, zda bych přijal místo v čele tamních filharmoniků. A to už byla panečku úctyhodná štace!
Je zjevné, že předlouhý život Herberta Blomstedta se vymyká časopiseckému rozhovoru a snadno by vydal na knihu. Když už se mohlo zdát, že jeho generace prožila vše včetně horkých i studených válek, pádů i vzestupů říší z Východu a pýchy i sebemrskačství Západu, přišel titěrný, neviditelný nepřítel schopný rozvrátit společnost včetně její kultury. Herbert Blomstedt, který o sobě říká, že díky své nekonečné zvídavosti zůstává dosud zčásti dítětem, díky covidu paradoxně získal čas vracet se v uvažování ke skladbám, která sice předtím mnohokrát dirigoval, ale přesto v nich nyní objevil něco nového. Poznal také atmosféru několika streamovaných koncertů, kdy například „ve vídeňském Musicvereinu, kde má jindy člověk diváky na dosah ruky, bylo jen mrazivé ticho“. A snad mu letos nic nebrání– tak jako loni – v jediné dovolené, kterou si tradičně dopřává. Jedna z jeho čtyř dcer, Kristina, žije s rodinou na statku v zalesněném srdci Švédska, kam za ní otec vždy na pár týdnů přilétá, aby se přece jen oddal odpočinku a houbaření. Poté už v září zamíří do Prahy.
Vstoupíte sice do Dvořákovy síně Rudolfina, ale nevyslechneme si pod vaším vedením žádné Dvořákovo dílo. Přitom například jeho Sedmou symfonii jste už nejednou dirigoval, natočil jste ji s Berlínskými filharmoniky a na jejich webu zároveň precizně analyzoval. Zato si ovšem diváci s vámi vychutnají vašeho milovaného Brucknera, jmenovitě jeho Čtvrtou symfonii Es dur „Romantickou“, předpokládám v její druhé verzi z let 1878 až 1880. Čím vším vás právě Anton Brucker tolik oslovuje? Cítím ve vaší otázce jemný osten. Nejste jediný, kdo o Brucknerovi pochybuje. Už Brahms měl pro jeho symfonie štiplavou přezdívku „dlouhý had, který ne a ne zdechnout“. Ale když se do Brucknerových skladeb zaposloucháte důkladně a bez předsudků, možná se vám přihodí to, co jednomu muzikologovi v jihokorejském Soulu. Když tam se mnou natáčel interview před koncertem, řekl, že mu Bruckner připadá „moc dlouhý“. Ale poté, co jsme s úspěchem vystoupili, mi přinesl růži s cedulkou, na které bylo napsáno „Bruckner byl moc krátký!“ Samozřejmě, že s Brucknerem mě sbližuje vztah k Bohu a prostředí kostela, kde také – jako já v začátcích – hrával na varhany. Ale především hloubka jeho skladeb, kterým byl kostel takříkajíc moc malý a tak musel Bruckner zkomponovat devět symfonií. Mimochodem jako Beethoven či Mahler… Magické číslo, že? Řeší v nich lidské problémy, které sám také znám a dělá mi dobře, že v nich nejsem osamocený. A dokázal mistrně přecházet z harmonií do disonancí, což považuji za vzrušující. Když je jednoho či druhého moc, je to nuda, ale vyladit je do rovnováhy, to je majstrštyk. Třeba hned samotný začátek jeho čtvrté symfonie, kterou s Vídeňskými filharmoniky na Dvořákově Praze provedeme. Začíná ztišeně, jen tóny lesního rohu, jsou to pouhé dva takty… pam, pam… (Blomstedt opět zpívá.) Zní to jako volání: „Haló, haló, je tam někdo?“ V perfektní harmonii. Ale hned v dalších taktech se to disharmonicky zlomí. Kontrast je působivý. No řekněte, není to nádhera? Dirigovat něco takového před skvělým hudebním tělesem, to není jen služba divákům. To je i služba Bohu.
