V srpnu jsem uskutečnil po dvaceti pěti letech se svou manželkou „nejlepší ze všech“ svatební cestu. Cílem byl Londýn a BBC Proms. Rozporuplný večer Pierra Bouleze na památku Leoše Janáčka si nechám na konec. Začnu Londýnem. Byl jsem zde poprvé a přiznávám, že podivnější město jsem ještě nenavštívil. Neumím si představit, že by Praha uhnětla tak absurdní kontrasty, jako třeba gotický kostelík krčící se pod ultramoderním mrakodrapem v City, kterému lidé říkají familiérně „okurka“, o dvěstě metrů dál pak stojí snad nejošklivější budova, kterou jsem viděl – pojišťovna Lloyd‘s; vedle původně středověké katedrály v Southwarku moderní architektura u London Bridge a totéž je v případě Toweru, který utopen vyššími výtvory současných architektů v okolí a připomíná pevnůstku z Lega, přičemž přes Temži na něj zírá vyšinutá cibule City Hall; bronzová jezdecká pocta válečníkovi, který se musí dělit o pozornost s moderní sochou. Více než nudný design Buckinghamského paláce mě zaujala Tate Gallery, pro srdce muzikanta skoro „posvátný“ St Martin-in-the-Fields nebo opevněná Downing Street, kam by se nedostal ani tank, natož pak nějaký terorista. Asi skoro každého šokuje londýnský Manhattan – Docklands – s největší koncentrací bankéřů přinejmenším v Evropě. Nejúžasnější na Londýně je však jeho neustálý tep, proměnlivost a rasová a názorová promíšenost, stejně tak jako skvostná trojice zahrad – Regent‘s Park s Queen Mary‘s Garden, Kensington Gardens a Hyde Park. Manažerům našich operních divadel bych doporučoval navštívit okolí Royal Opera House v Covent Garden. Na rozdíl o nudného, mrtvého okolí například pražského Národního divadla zde pulsuje 20 hodin denně život a tržnice nabízí i kejklíře, smyčcový klasický band, street dance, pouliční divadlo nebo kytaristu, který hraje možná stejně dobře jako Jimi Hendrix.
Návštěva Royal Albert Hall, na níž přes ulici shlíží kýčovitý Albert Memorial, začala kuriózně. Mladík v press centru nám podal obálku se vstupenkami s nadpisem – Hermionie Magazine; měl však anglický smysl pro humor. Samotný koncert 15. 8. byl úžasným zážitkem díky atmosféře. Téměř sedm tisíc diváků s napětím poslouchalo celý večer hudbu Leoše Janáčka – Sinfoniettu , Capriccio a Glagolskou mši ! Nikdy jsem neviděl tolik nadšených a spokojených lidí a tolik dětí na Janáčkovi – ti všichni, v šortkách, džínách i v oblecích si večer jak se patří užívali a o pauze popíjeli pivo, víno, colu nebo šampaňské z kelímků, jedli bagety a živě diskutovali.
Pierre Boulez měl k dispozici obrovitý aparát – BBC Symphony Orchestra a pro mši spojené sbory BBC Symphony Chorus a London Symphony Chorus (celkem více než 260 zpěváků!) a největší varhany v Anglii. Jestliže atmosféra Proms je skvělá, pak akustika haly je průměrná. Téměř vše zde zní jako za závojem. To však neomlouvá technicky bravurní, nicméně unavené provedení Sinfonietty. Co je to platné, že smyčce měly nádhernou barvu, dechy byly téměř dokonalé, vše, kromě temp, bylo jak má být, když chybělo napětí, které dokáže dostat z partitury například Mackerras nebo Bělohlávek! Mnohem lépe dopadlo Capriccio, které bylo Boulezovi svou neotřelostí faktury asi bližší. „Levoruký“ pianista Jean-Efflam Bavouzet zahrál svůj part virtuózně, škoda jen, že nebyl místy rapsodičtější a nevyostřil více kontrasty. I když jsem ještě nikdy neslyšel zpívat Janáčka větší sborovou masou, tak byla v Glagolské mši místa, kde se zvláště tenoři ztráceli. Nicméně jejich podání bylo pěvecky vzorové. (Boulez bohužel zvolil diskutabilní rekostrukci „hudebního detektiva“ Paula Wingfielda.) Opět jsem neslyšel ideální čtveřici sólistů. Jsem však přesvědčen, že v případě tenoristy Simona O‘Neilla a částečně i basisty Pétera Frieda a mezzosopranistky Anny Stéphany je na vině i akustika. Sopranistka Jeanne-Michele Charbonnet měla hlas nejznělejší, neměla by však dávat rovnítko mezi Janáčka a terciové vibráto. Simon Preston zahrál Postludium technicky dobře, ale při obrovitosti varhan to nemohlo dopadnout jinak, nežli těžkopádně. Skladatel se dostal mezi hlavní kompoziční hvězdy Proms – Bacha, Messiaena a Vaughana Williamse. Smutné výročí 21. srpna patřilo totiž koncertnímu provedení opery Osud .
