Snad nemusím dodávat, že členové Společnosti Beno Blachuta za svoji činnost nejsou honorováni. S vydáváním nahrávek starých často více než půl století jsou často spojeny velké obtíže: „Že nahrávky nejsou v nejlepším stavu, dokládá například úvod k Mahlerově Písni o Zemi, kde v úvodních tónech zanikající Blachutův hlas nebylo už možné technicky zachránit,“ říká ing. Palák. „Příprava obou oper si vyžádala desítky hodin, aby bylo dosaženo maximálně kvalitního výsledku, ať už vzhledem k téměř 60 letům od vzniku, tak i vzhledem ke stavu nahrávek. Co vše bylo ztraceno, by bylo možné posoudit jen srovnáním archivních rešerší a soukromě shromážděných snímků. Z toho, co víme, je ztraceno například 3. jednání Wagnerova Bludného Holanďana.“
Je pravda, že nahrávka Mahlera je technicky místy problematická, že hra orchestru pražského Národního divadla má svoje limity, i když nevím, jestli by současné obsazení bylo schopné takovéto dílo předvést lépe. Nicméně podivuhodné hlasy Beno Blachuta a Marty Krásové dávají snímku zvláštní kouzlo.
Přijít s edičním záměrem, najít ty správné lidi a připravit master je jedna věc, druhá, a možná ještě složitější, je sehnat peníze a umět výrobek prodat. Opět dejme slovo Milanu Palákovi: „Do vydání operního kompletu jsme se pustili s vědomím, že potřebujeme dostatek financí především pro zvukové zpracování a pro grafiku a tiskárnu. Proto jsme se snažili získat co největší podporu ze státních a nadačních zdrojů; malou částkou přispěly soukromé osoby a firmy. Nakonec jsme si na dokončení kompletu oper stejně museli skoro polovinu půjčit… CD prodává několik obchodů v Praze, například Radioservis v Rudolfinu, kde jde dobře na odbyt, přes internet je nabízí Široký dvůr a Musica bona. O vydání je informována britská A. Dvořák Society, kam byly nahrávky už zaslány a informace bude v jejich Newsletters. Sami CD prodáváme zájemcům, kteří nás osloví. Členové Společnosti Beno Blachuta mohou operní komplet Musorgského Borise Godunova a Dvořákova Dimitrije získat za 590 Kč, ostatní zájemci za 690 Kč, obchody komplet berou za 490 Kč. Píseň o zemi je pro členy za 190 Kč, pro další zájemce za 260 Kč, do obchodu za 175 Kč; samozřejmě, že si obchod v obou případech připočítá svůj rabat…“ (Mimochodem operní nahrávky jsou nabity velkými osobnostmi naší historie: V případě Dimitrije diriguje rozhlasový orchestr Karel Nedbal, sbormistrem byl Jiří Pinkas, Blachutovými partnery byli Karel Kalaš nebo Marta Krásová; Godunova diriguje Karel Ančerl a zpívají zde mimo jiné Václav Bednář, Štěpánka Štěpánová, Ladislav Mráz, Jaroslav Gleich.) Chápu tedy jeho postesknutí, že to za ně „nikdo jiný momentálně neudělá. A těžko do toho někoho nutit. Jen nechápeme, že to ČRo nevydává sám. Už před třemi roky chtěli vydat profil Marty Krásové, prý kvůli financím to nedokončili… Prý…“ Aby toho nebylo málo, tak Společnost Beno Blachuta plánuje vydání pěvcovy monografie a snad i několika dalších operních kompletů, přičemž bude prý záležet na vstřícnosti Českého rozhlasu a technické kvalitě nahrávek. Ediční aktivita této sympaticky aktivní společnosti, jejímž jednatelem je Beno Blachut junior a čestnou předsedkyní Libuše Domanínská, však začala zcela prozaicky v roce 2002 vydáváním čtvrtletníku s názvem Zpravodaj Společnosti Beno Blachuta. Je příjemné, že není zahleděná do svého patrona, ale že považuje za svou samozřejmou povinnost medializaci i Blachutových pěveckých současníků.
roč vlastně píši o člověku, jenž zemřel před dvaceti lety (14. 6. 1913 – 10. 1. 1985)? Nejen proto, že jeho brázda v české hudební historii je pořádně hluboká, ale že jeho umění je zcela současné. Pravda, kvůli době, v které žil, nezpíval světové opery v originále, zato je zpíval tak, že ještě dnes musejí naši tenoři bez výjimky blednout závistí a z dnešního pohledu skvěle obstál po určitý čas i v mezinárodním srovnání. Předseda blachutovců k tomu dodává: „Beno Blachut patří mezi přední osobnosti našeho operního divadla a pěveckého umění. V době svého působení měl vážnější konkurenci jen v I. Žídkovi a V. Přibylovi, oba však překonal v šíři repertoáru (od lyrického, přes dramatický – hrdinný po charakterní/buffo) i v délce kariéry. Dnes, kdy je problém solidně obsadit jakoukoli českou operu z klasického repertoáru, není k dispozici zpěvák, který by mohl Blachuta nahradit (Vodička už je mimo, Černý a Prolat nemohou, aspoň prozatím obstát v dramatickém repertoáru). V 50. letech jej jeden zahraniční odborný časopis zařadil na stejnou příčku jako B. Gigliho, určitou podobnost však lze spíš pozorovat při srovnání s N. Geddou, jak v repertoárové šíři (nezvyklé pro většinu top zpěváků, ale i v interpretačních přístupech v některých partech).“
Gramofonovým projektům Společnosti Beno Blachuta, jež považuji za jednu z nejzajímavějších českých edičních iniciativ loňského a tohoto roku, bych moc přál úspěch, a to i komerční, aby se jim alespoň vrátila vložená vlastní investice, ale mám obavu, že pouť světem marketingu bude strastiplná už kvůli tomu, že jsou to amatéři, jež vyznávají slovo amare, a naopak to nejsou ostřílení obchodníci s hudbou, jejichž každodenním chlebem jsou marketingové rozcvičky.
