Je horký sobotní podvečer a já sedím ve velkém sále holešovského zámku, v němž právě probíhá Letní škola barokní hudby Holešov. Spousta nadšených studentů, moudrých a zkušených lektorů, koncertů a nespočet prodebatovaných hodin nad notovými party. A za tím vším stojí původní profesí právník a v pravém slova smyslu amateur – milovník klasické hudby Zdeněk Novák.
Jak to všechno začalo, pane doktore? Začnu trochu zeširoka. Kdysi tu fungovala rocková kapela, ve které jsem hrál já a zpíval v ní i pan starosta Svoboda. Byli jsme celkem známí a hodně jsme koncertovali a když jsme potom přestali hrát, já měl spoustu volného času a cítil jsem se nevyužitý. Jednou jsme spolu se Svobodou absolvovali asi sedmihodinovou cestu autem, při které došlo na různá témata a dostali jsme se i na náš zámek, který se po revoluci dostal do špatných rukou a zchátral. Rozhodli jsme se sehnat peníze z evropských fondů a dalších zdrojů a dokázali jsme z toho opravit interiér. Potom si ale říkám, zámek je opravený a co teď? Musí se tu něco dít! A protože jsem měl v minulých letech prodejnu CD ve Zlíně, měl jsem i spoustu známých mezi klasickými muzikanty. Jsem totiž kromě bluesmana taky vášnivý milovník klasické hudby a celý život cestuji za hudbou po divadlech a koncertech. No a mezi mými známými byl i klavírista Karel Košárek. Toho jsem jednou požádal, aby mi obstaral hudební program na mojí firemní akci. Z akce bohužel sešlo, protože kolidovala s probíhající rekonstrukcí zámku, ale s Karlem jsme si řekli, že bychom tu vlastně mohli občas nějakou hudební akci uspořádat. A celá věc má ještě třetí linii, což je moje kolegyně Jana Slovenčíková, manažerka dětského sboru Moravské děti, které jsem podporoval. S Janou jsme se potkali na barokní škole, která se tehdy ještě konala v Rajnochovicích a společně jsme došli k tomu, že holešovský zámek by byl pro kurzy určitě vhodnější.
Měl jste v té době v rámci barokní školy nějakou funkci? Neměl, ani jsem se s Romanem Válkem osobně neznal. Jen jsem občas jezdil na jejich koncerty. Ale nápad na přestěhování mi nedal spát, tak jsem za ním zašel a navrhnul mu, aby kurzy přesunul do Holešova. A zároveň s tím pomalu uzrála myšlenka uspořádat festival. S Karlem Košárkem a Janou jsme dali hlavy dohromady, založili společnost Musica Holešov a v roce 2009 proběhl první ročník, na kterém byla hlavní hvězdou Magdalena Kožená, takže jsme nastavili laťku poměrně vysoko. V té době bylo všechno nějak jednodušší. Hlavně co se týče financí. Spoustu zdejších podnikatelů se na financování podílelo, ale dneska je většina firem na kolenou a finanční podpora zůstala na městu Holešov, které nám výrazně pomáhá.
Kdo připravuje dramaturgii festivalu? Tu má na starosti Karel Košárek, který využívá svých kontaktů, oslovuje kolegy a hledá neotřelý repertoár. Snažíme se seznamovat lidi s méně známými skladateli. Často zařazuje různé crossovery nebo jazz, který má Karel velmi rád a já s ním v téhle tendenci naprosto souhlasím, protože například takový Čajkovskij není vůbec můj šálek čaje. I když jsem si položil otázku, jestli se těm lidem nevzdalujeme, protože máme koncerty, které nejsou vyprodané. Budeme muset udělat kompromis a zohlednit i obecnější vkus.
Podílíte se na dramaturgii i vy? Nevím, jestli se mu to líbí, ale mluvím mu do toho hodně. Mám víc času než on, objíždím koncerty v republice, některé opery jsem viděl i třikrát. Třeba Glorianu, ta mě okouzlila. Mám rád spíš modernější opery. Nebo Život prostopášníka v Ostravě…
Máte pocit, že si místní na festival za těch pár ročníků zvykli? Vytvořilo se tady nějaké jádro pravidelných návštěvníků? Určitě, to člověk pozná na maličkostech. Moje zubařka se mě pravidelně ptá, jak jsme na tom s přípravami, na co se může těšit a podobně. Nebo mi jednou v samoobsluze chyběla pětikoruna na vozík. A jedna paní mi povídá: „Já vám, pane doktore tu pětikorunu věnuju. Za to, co tady pro nás děláte!“ Já jsem na ni hleděl, nikdy jsem si té paní na koncertě nevšiml, ale bylo to moc milé. Ale kvůli uznání lidí to samozřejmě neděláme. Já bych prostě jenom rád trochu zkultivoval místní prostředí a dostal k lidem víc kultury. Taky jsme se řekli, že bychom rádi, kdyby se po koncertech lidi zdrželi, popovídali si u sklenky dobrého vína. To se zatím moc nedaří, protože většina přijde, sedne a po skončení zase okamžitě odchází. Ještě tady na to nejsou zvyklí jako třeba v Glyndebourne.
Chcete říct, že návštěvníkům koncertů chybí trochu toho kavárenského povalečství? Přesně tak, rádi bychom, aby si zvykli, že koncerty jsou i o setkávání. A věřím, že se to časem naučí!