Na poličce stojí malý model klavíru Petrof. Tuto značku měla Eva Bernáthová (1922) vždycky ráda. Její „velký“ Petrof ovšem zůstal v Praze, kterou spolu s manželem opustila po okupaci v srpnu 1968. Od té doby žije v Londýně. Ve svém malém domku má klavíry dva – malého a velkého Bechsteina. Eva Bernáthová patří k výrazným osobnostem československého hudebního života v letech 1947 – 1968. Dnes je její jméno bohužel poněkud pozapomenuté. Malou nápravou ať je rozhovor, který vznikl koncem srpna 2010. Našimi společníky v obývacím pokoji byli na fotografiích a obrázcích David Oistrach, Svjatoslav Richter, Janáčkovo kvarteto, ve vzpomínkách pak ještě mnozí jiní. Obdivuhodně svěží dáma začíná u šálku čaje vyprávět…
Narodila jsem se v Budapešti, kde jsem studovala na hudební akademii Franze Liszta. Přijali mě, když mi bylo sedm. Studium jsem ukončila s uměleckým a profesorským diplomem. Na akademii jsem se také poznala se svým manželem, který byl houslista. V roce 1947 jsme se vzali a pak jsme se přestěhovali do Prahy, do které jsem se okamžitě zamilovala. To mi bylo pětadvacet…
V Praze začala vaše umělecká dráha… Vždycky v lednu se hrával Čajkovského Klavírní koncert b moll. Sólista Josef Páleníček ale tři dny před koncertem onemocněl a ředitel FOKu se zeptal, jestli bych nezaskočila. Byla jsem velmi mladá, nezkušená, v životě jsem s orchestrem nehrála, ale řekla jsem: „Yes, yes, proč ne?“ Před koncertem jsem musela zahrát výboru orchestru. Dirigent dr. Smetáček se také zeptal: „Hrála jste už někdy s orchestrem?“ A já říkám: „Ne, ale jednou musím začít!“
Když jsem pak už hrála na pódiu a blížil se závěr samotného koncertu, říkala jsem si: škoda že už je konec. Byl to neočekávaný, velký úspěch, měla jsem fantastické kritiky, o kterých se mi ani nesnilo. Za tři týdny musel být koncert opakován. Od té doby jsem byla sólistkou na abonentních koncertech, měla jsem recitály v Domě umělců, ale i mimo Prahu. Mnohokrát jsem hrála třeba v Karlových Varech. A přicházela také pozvání z ciziny. Cestovat jsem začala i s Janáčkovým kvartetem. To byla báječná spolupráce. Jezdili jsme do Německa, Anglie, Austrálie, na Nový Zéland. Moc jsme si rozuměli lidsky i umělecky.
A dirigentské osobnosti, se kterými jste se potkávala? Talicha jsme znali celkem dobře. Jednou jsem hrála v Bratislavě, kde tehdy žil, protože ho komunisté nenechali dirigovat v Praze. Přišel si poslechnout zkoušku Beethovenova Císařského koncertu a pak mi k provedení řekl nějaké hezké věci… Několikrát jsem hrála s Karlem Ančerlem, ale myslím, že on nerad doprovázel. Naopak Václav Smetáček byl výborný doprovazeč. Nikdy mu nevadilo, že „jen“ doprovází. Se Smetáčkovými jsme se potom i spřátelili. V cizině jsem hrála třeba s lipským Gewandhausorchestrem a s dirigenty, jako byli Paul Kletzki, Serge Baudo nebo Franz Konwitschny – v té době obrovské jméno, doslova jeden z králů mezi dirigenty.
Prý jste vždycky před zahraničním turné měli doma zvláštní režim. Ano, můj manžel hovořil pěti jazyky a trval na tom, abych i já uměla řeč té země, do které právě jedu. Když jsem se chystala do Německa, doma se muselo mluvit německy, když do Francie, tak francouzsky. Když jsem byla v roce 1960 poprvé v Austrálii a na Novém Zélandu, vůbec jsem neuměla anglicky. Ale když jsem tam jela podruhé v roce 1965, uměla jsem velmi dobře. Bylo to kruté, manžel v tom byl velmi přísný a bral to vážně. Ale měl pravdu.
On sám ovšem u houslí, které vystudoval, nezůstal. Po budapešťských studiích začal jako houslista v Orchestru FOK. Nechtěli mu ovšem uznat univerzitní diplom z Budapešti, což byl problém, ale nakonec s ním uspěl v Bratislavě. Když se odtamtud vrátil, někdo mu poradil, aby zašel do Supraphonu. Aniž ho někdo představoval nebo doporučoval, šel za ředitelem a byl přijat. Ocitl se na tom pravém místě a byl šťastný, protože mohl dělat to, co mu šlo. Zabýval se exportem gramofonových desek a pozváním zahraničních umělců do Prahy na nahrávání. Jezdil na soutěže a koncerty, což byl pro něj ideální život. Byl ve spojení s největšími umělci a Svjatoslav Richter a David Oistrach, to byli naši vzácní přátelé. Oistrach si rozuměl s manželem a Richter se mnou…
Na pražská léta vzpomínáte s nadšením, Praha je pro vás něčím krásným a nezapomenutelným. Jak na vás doléhala politika, která vůbec nebyla takto růžová? Nemůže být všechno perfektní (smích). Nikdy nebylo, není a nebude. Já jsem nikdy nebyla v žádné straně a ani nikdy nebudu. Umělci mají tu výhodu – pokud ji využívají – že se nemusejí politicky angažovat. Já k takovým umělcům patřím. Samozřejmě je ale lepší žít někde, kde je svoboda. Osobně jsem se cítila být v Praze volná i v době, která pro mnoho lidí nebyla jednoduchá. Nešlo to nevidět, to je jasné, ale to je život. Nic jsem proti tomu nemohla dělat.
Ale právě kvůli politice jste pak s manželem emigrovali do Londýna… Prodělali jsme fašismus a komunismus. A také uvolnění v 60. letech. Po srpnu 1968 jsme nechtěli žít méně svobodně než předtím. Hlavně jsem ale chtěla odejít kvůli manželovi, který byl v určité pozici. Měla jsem strach, že by byl v ohrožení. Mně by se nic nestalo, ale nechtěla jsem riskovat, protože už jsme riskovali dost. Bylo to ale velmi těžké rozhodnutí a nevím, jestli to nebyl začátek těžké nemoci mého manžela.
V Československu jste měla jméno, angažmá, postavení. Bylo snadné najednou to všechno opustit? Bylo mi jasné, že nemohu pokračovat tak, jak jsem byla zvyklá. Ale stálo mně to za to, hlavně kvůli manželovi. Také jsem už v té době začala mít dost cestování, které je sice zajímavé a krásné, ale velmi únavné. Měla jsem šílené bolesti hlavy. Uměleckou kariéru jsem ukončila v roce 1974 a bylo to společné rozhodnutí ještě s manželem. Když jsme se usadili v Londýně, byla jsem pozvána na Trinity College of Music, učila jsem tam dvacet let a měla také několik soukromých žáků. Učení jsem milovala a přinášelo mi velké uspokojení.
Jak moc v Londýně sledujete český hudební život? Snažím se, ale nemám mnoho možností. Pořád si ale píšeme s Mílou Smetáčkovou. Nedávno mi poslala knihu o Josefu Bohuslavu Foersterovi z výroční konference. Tak to právě čtu a je to výborně udělané.
Ve vašem vyprávění znělo hodně krásných slov na adresu Prahy. Jak vzpomínáte na Budapešť, kde jste vyrostla? To nejsou dobré vzpomínky. V Budapešti jsem totiž prožila také druhou světovou válku. Naštěstí Němci okupovali Maďarsko jenom – „jenom“ – v roce 1944, ale stačilo to. Já jsem byla v pracovním táboře a nemusím zdůrazňovat, že jsem na něco takového nebyla zvyklá. Klavíristky neměly nikde předepsáno, že mají pracovat na poli, bydlet ve stáji a tak podobně.
Němci a také Maďaři nenáviděli Židy a já jsem Židovka. Tak jsem se narodila, nemohu za to a ani se za to neomlouvám – je to fakt! A myslím, že to patří k tomuto interview. Že jsem to celé přežila, to už je zázrak. Mí rodiče naštěstí přežili také. Po několika měsících v pracovním táboře jsme se všichni našli. Nacisté ale měli až jakousi vášeň neustále nás stěhovat a přesouvat. Poslední měsíce jsme strávili v budapešťském ghettu, což byla strašná doba. Oni chodili po ulicích a stříleli. Když se jim někdo nelíbil, tak ho zastřelili. Co by ne?! Všude byly zavřené obchody, ve kterých ležely mrtvoly, hromady mrtvol… Nebylo jídlo, byla velká, tvrdá zima. A… co bych o tom ještě mohla říct?
Vrátila jste se tam někdy? Jednou jsem se vrátila do Prahy. Poté co můj manžel zemřel. A na zpáteční cestě jsem se na dva dny zastavila v Budapešti. Bylo to pro mě velmi cizí město. Bydlela jsem v hotelu, moc známých už jsem tam neměla. Přijela jsem navštívit hrob rodičů. Ale už nikdy bych tam nechtěla jet. Doufám, že mi to rodiče odpustí…
Eva Bernáthová žije už víc než 40 let v Londýně. Prvních několik let pokračovala v umělecké dráze, koncertovala například pod taktovkou Charlese Mackerrase v Royal Albert Hall v Čajkovského Prvním klavírním koncertu. (S Mackerrasem se ovšem poprvé potkali na festivalu v australském Adelaide, kde provedli Schumannův Klavírní koncert.) Zdi obývacího pokoje připomínají pozoruhodná umělecká i přátelská setkání. Na kresbách Karla Svolinského se nad klaviaturou sklání Svjatoslav Richter, na zkoušce je zachycen David Oistrach, na třetím obrázku je Eva Bernáthová při svém posledním pražském koncertu v prosinci 1967. Jiná fotografie zachycuje Evu Bernáthovou s Českou filharmonií a Václavem Smetáčkem – interpretují Beethovenův Pátý klavírní koncert. Jiná fotografie připomíná nastudování Ravelova Klavírního koncertu s ČF a Karlem Ančerlem. Je na ní napsáno: „Evě Bernáthové v upomínku na naše společné muzicírování v přátelské oddanosti Karel Ančerl.“ Na jiné zdi jsou dva diplomy s Grand Prix du Disque (francouzské Akademie Charlese Crose) – jeden za Klavírní kvintet Césara Francka, druhý za klavírní dílo Leoše Janáčka. V jiném pokoji jsou fotografie Josefa Suka, Janáčkova kvarteta, ale také Davida Oistracha s mladinkým Václavem Hudečkem.
Hudečka jsme představili Oistrachovi, když byli oba náhodou v Londýně. Tehdy asi patnáctiletý Václav tu měl koncert, který byl velmi dobrý. A nám s manželem připadalo, že by měl Oistrach Hudečka učit. Oistrach nás pozval do hotelu, kde bydlel a kde byl i jeho syn Igor. Oba poslouchali, jak jim Hudeček hrál Paganiniho. Hrál výborně, Oistrach ho objímal. A oba Oistrachové se s úžasem dívali na hrozné housle, které tehdy mladý houslista měl. Od té doby má už samozřejmě lepší!
Jaká hudba je vám nejbližší? Vždy jsem milovala to, co jsem právě hrála. Ale blízko jsou mi samozřejmě Mozart, Beethoven, Brahms, protože ono se nedá říct, jestli byl lepší Mozart než Beethoven nebo naopak. Měla jsem ráda Šostakoviče a také Ravela. Bartóka a Janáčka – ty oba velice miluji!
