Zatímco ve světě je propojení autentických tradic s elektronikou běžné, u nás k tomu našlo odvahu jen minimum tvůrců. Na Hrubé Hudbě, společném projektu Jiřího Hradila a Petra Mičky, je nejsympatičtější, že jakkoliv jde v základu o úpravy starých horňáckých písní, vyšly z toho moderní kompozice, autorský počin, kdy k nebi vystoupala hudba krásná jako předtím, jen umocněná doteky elektroniky.
Z vašeho počinu je znát velký respekt k tradici horňácké hudby. To samo by ale nestačilo. Jak jste k ní chtěli přistupovat? JH: Už dlouho jsem cítil potřebu se pokusit nějakým způsobem horňáckou hudbu uchopit a pochopit. Splnil jsem si sen, na který jsem před tím musel pořád myslet. Pochyboval jsem o sobě, jestli to, co chci vyzkoušet, nebude blábol milovníka Horňácka, který nemá soudnost. Chtěl jsem skládat účty sobě samému a Horňákům. Neomezovat se a snažit se jít k podstatě horňáckých písní. Horňácká hudba je hluboká a živá. Ten kdo jí naslouchá, je obdarován její sílou. Být poblíž těchto velkých mistrů i prostých lidí je pro mě pocta. Mám vůči jejich kultuře velký respekt, protože žijí v živé tradici. Jejich život je tak naplněn již od dětství. Chtěl jsem také o trochu víc seznámit s Horňáckem širší veřejnost, kterou by potěšilo zjištění, že tu máme ještě něco, co žije, na co můžeme být hrdí, co můžeme rozvíjet a čím se inspirovat. Oslovit lidi z jiných kulturních bublin, kteří o existenci horňácké hudby neměli potuchy. Silná kultura je kultura, která své kořeny rozvíjí ve všech možných směrech a to my u nás chybí. PM: Pochopitelně, na počátku byla velká nejistota a respekt k hudebnímu dědictví, ale zároveň na tom bylo krásné jakési dobrodružství, hledání cesty, kam nás to vlastně zavede, jaký bude výsledek a jak na něj budou reagovat na jedné straně zarytí folkloristé a posluchači hudebních přesahů. Ale tak jako tak, předem jsme si nic nemalovali, chtěli jsme zkrátka nabídnout, pokud možno, to nejlepší, co cítíme a jsme schopni předat.
Nespěchat, navzájem se poznávat, navštěvovat se, užít si fašanky, popíjet spolu… Na albu je vaše splynutí hodně znát. Bylo to pro vás důležité a zásadní? JH: Ano, důvěra a vzájemné sympatie byly to nejdůležitější. Když jsem Petrovi a klukům z jeho muziky říkal o svém záměru, úplně si nedovedli představit, o co mi vlastně jde. Znali jsme se už z předchozí spolupráce na albu kapely Lesní zvěř, kde pochopili, jak uvažuji, ale tohle bylo přece jen něco jiného. Zkusili jsme to a věřili mi, že jejich důvěru nezklamu. Viděli, že tomu obětuji spoustu času, energie a přitom že nejsem blázen. PM: My jsme se s Jurou naštěstí znali už z dřívějška, a souhlasím, že kamarádství, stejně jako poznání obou hudebních světů, otevřený a třeba i kritický dialog, vzájemná důvěra i čas, který nelze uspěchat, byly základními pilíři spolupráce.
Ve spojitosti s vaší elektro-trad fúzí se dost mluví o odvaze. Mně ale přijde, že ve vašem případě nešlo ani tak o odvahu, jako spíš o vnitřní pocit, že na formě vlastně vůbec nesejde, důležité bylo, aby zůstala zachována duše horňácké hudby. Mýlím se? PM: Cítíš to správně. Rozhodně nešlo o něco, čím bychom chtěli principiálně prorazit. Vždyť my jsme z počátku v podstatě netušili, jakou cestou nás to vlastně povede. To pojetí, spolupráce a snad i ten výsledek vzešel z nějakých vnitřních pohnutek, které nás samovolně vedly. A mám za to, že Jura to do výsledné podoby zpracoval velmi intuitivně, vkusně, s respektem, ale zároveň nebojácně. JH: Jeden Petrův kamarád z Horňácka napsal: „Všechno je jinak, ale působí to, jako by to tak mělo být.“
Mnoho podobných projektů ztroskotalo na pouhém hostování, vsuvkách, dobarvení, využití hlasů – zkrátka někdo měl ve studiu navrch a v těch horších případech to nebyli nositelé tradic, ale ti, co je vyzvali ke spolupráci. U vás k tomu nedošlo, ale kdy vám došlo, že spojení dvou rozdílných světů bude fungovat? JH: Důležité byly první dvě písničky Uderila skala a Kebys byla katolíčka, na kterých jsem představil cestu, kterou bych se chtěl ubírat. Obzvlášť katolíčka Petra hodně nadchla. Byl jsem šťastný, že to, co si myslím já, cítí i on stejně. Pak jsme se mohli vydat dál. PM: I když jsem velmi váhavý, mám tuze rád cesty do neznáma s mlhavými, nejasnými cíli, které se třeba ukáží až na poslední chvíli. Po prvních skladbách se to v nás nějakým způsobem zlomilo a naznali jsme, že se není nad čím rozpakovat, není se čeho bát, že s respektem k tradici a zároveň se zdravým nadhledem to prostě musí jít a bude fungovat, alespoň pro nás.
Proč jste pro natáčení volili různá prostředí? Někomu to možná nepřijde, ale do jaké míry dokáže natáčení na louce nebo v obýváku dřevěné chalupy ovlivnit konečný zvuk a atmosféru skladeb? JH: Atmosféra míst, na kterých písně dříve vznikaly a zněly, vedla hudebníky a sólisty k přirozenému pocitu, se kterým pak písně interpretují. Nemusí se do ničeho uměle vciťovat, tak jako ve studiu. PM: Chtěli jsme zkrátka ty písně zachytit v autentických prostředích a prostorách, kde ještě donedávna samovolně žily a v některých případech tam znějí i dnes.
Přítomnost zpěvaček a zpěváků nejstarší generace pro vás byla jistě zásadní. Čím jste si vysloužili jejich důvěru? JH: To je velká zásluha Petra, který na Horňácku propojuje generace. Věří mu staří i mladí, protože ho respektují jako muzikanta i badatele, který se od malička o svůj kraj intenzivně zajímá. PM: Já se se všemi zpěváky dlouhá léta znám a s mnohými mě pojí upřímné a hluboké přátelství. To byl základ jejich důvěry. Ač to bude znít možná příliš silácky, nepřipouštěli jsme si, že by nám zpěváci spolupráci odmítli. S „nejistotou“ jsme spíš čekali, jak přijmou výsledek, ale dopadlo to dobře…
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2020.
