Že Praha potřebuje novou koncertní síň, která by odpovídala moderní akustice a provozním požadavkům, se v hudební branži ví nejméně 20 let. Budova čistě pro koncertní účely s větší kapacitou se v metropoli nepostavila už sto let, od otevření Obecního domu v roce 1912. Praha je snad jedinou evropskou metropolí, která moderní multifunkční sál nemá. Snahy postavit novou síň už byly v 60. a 90. letech, ale vždy z nich sešlo. V uplynulých pěti letech se opět objevilo několik iniciativ, které chtěly u politické reprezentace myšlenku výstavby prosadit. Mediálně nejhlasitější byla asi snaha hudebního manažera Jana Hasenöhrla získat projekt na pražské Štvanici. Loni se otevřel nový koncertní sál Pražské konzervatoře, má však kapacitu pouze 333 posluchačů a jeho akustika je rozporuplná. Mezitím se zformovala skupina architektů a několika uznávaných osobností hudební scény a před dvěma lety se začal při magistrátu scházet koordinační výbor. Letos na jaře se personálně obměnil a pod vedením pražského primátora Bohuslava Svobody se začalo o síni opět debatovat. A zdá se, že současné vedení magistrátu vzalo myšlenku na výstavbu vážně. I přesto, že je jasné, že realizace projektu bude hudbou budoucnosti a rozhodnutí na dalších politických nástupcích. Spolek pro výstavbu nového koncertního sálu se schází každé dva měsíce a diskutuje zatím jen nad místem – Vítězném náměstí, Sokolovské, Klárově, nádraží Bubny, Špejcharu, Štvanici nebo Holešovickém nábřeží. Je jasné, že budova by měla být v centru města i z hlediska dopravní dostupnosti. Měla by být i ukázkou moderní architektury, která bude poselstvím pro budoucí generace. Primátor Svoboda v prosincovém rozhovoru pro ČTK řekl, že Praha chce mít územní rozhodnutí pro výstavbu nové multifunkční koncertní síně hotové do konce roku 2014. Zároveň by se do té doby měly určit i technické parametry, které by budova měla splňovat. Svoboda bere myšlenku výstavby zcela vážně. Chce mít do konce svého volebního období jasno, kde bude síň stát, jakou bude mít kapacitu a jak bude svým provozem ekonomicky soběstačná a využitelná. O způsobu financování však mluvit nehodlá. Dokáže si ale představit kombinaci soukromého kapitálu s veřejnou sbírkou nebo takzvaný PPP projekt, na němž se podílí soukromý i veřejný sektor. Pozemek, kde by síň měla stát, bude s velkou pravděpodobností majetkem města. Podle prvních návrhů by budova měla nabídnout tři koncertní sály, pro 2000, 400 a 150 diváků, zkušebny, zázemí i rozumné foyer, v nichž by se publikum o přestávkách tak netísnilo jako v Rudolfinu. Vypsat mezinárodní architektonickou soutěž a k projektu sálů pozvat špičkového akustika se světovým renomé je přitom nutností, s čímž souhlasí i primátor. Svoboda si myslí, že nový koncertní sál by měl být rezidenčním sídlem nejlepšího českého symfonického orchestru. Myslel jím příspěvkovou organizaci magistrátu Pražské symfoniky, Českou filharmonii, nebo Pražskou komorní filharmonii? Na tuto otázku neodpověděl, všechny orchestry mají prý vůči zahraniční konkurenci rezervy. Je pravda, že taková stavba značně zatíží do budoucna veřejné rozpočty. Město má už nyní problémy s financováním jiných projektů. Doufejme, že vize nového koncertního domu Prahy nebude hudební variací na „blízká setkání třetího druhu“. Slavnostní přestřižení pásky je asi hudbou budoucnosti, které se dočkají možná naše děti.
