Jak se vlastně stalo, že se v evropské kultuře rozevřela propast mezi hudbou artificiální a non-artificiální? A že té takzvané vážné je, pokud jde o novou tvorbu, vykázána role racionalisticky spekulativních systémů, jejichž plodem jsou díla, která, analyzována, mohou člověku přivodit až cosi jako intelektuální extázi, ale pokud jde o pozitivní emocionální stimulaci, míjejí se účinkem? Chovají se buď jako netečný plyn nebo dokonce hubivě, jejich dopad je od nuly k mínusu. Po minifestivalu Pražské znění, který proběhl letos v září popáté, jsem pročesávala internet, abych to, co jsme během tří dnů slyšeli (alikvotní zpěv v podání Claudie Gayatri Matussek, Lothara Bergera, Wolfganga Sause, Christiana Zehndera, Davida Hykese a Hosoo), dala do širších souvislostí s tím, co se v tomto směru děje ve světě – i za předpokladu, že na internetu zdaleka nenajdete to nejdůležitější, nýbrž hlavně to, co jistí dobrá sebepropagace – a bylo mi úzko z poznání, jak propastně jsme ztratili kontakt s živým vědomím kultury, se spirituální dimenzí bytí tady a teď. Ocitáme se v roli nevědomých, jimž musí jejich vlastní kořeny přicházet ukazovat misionáři ze světa, který si skutečnosti, že duchovně vysychá, všiml zhruba o dvacet let dříve. Hudba jako cesta spirituálního vývoje, nástroj rozvoje osobnosti, jako filosofie nebo jako lék je dnes tématem mezinárodních konferencí, na nichž prezentují výsledky své deseti-, dvaceti- či třicetileté práce v oblasti psychologie, medicíny, muzikologie a hudební praxe na slovo vzatí odborníci. Pravda, i na západ od nás přichází zvěst z non-artificiálního hudebního břehu new age, etno či world music, ale mnohý z hudebních projevů si zasluhuje něco lepšího než vizitku, pod kterou ho najdete v Bontonlandu. Wolfgang Saus – jehož cédéčka v Bontonlandu ani nenajdete, protože žádná nemá – kultivuje alikvotní zpěv jako pěveckou techniku a vstupuje i na klasická koncertní pódia (z Pražského znění mířil na Moravu, kde měl několik koncertů s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín a souborem Hradišťan v inovovaném projektu Jiřího Pavlicy Chvění). Takřka automatickým předpokladem práce většiny hudebníků, kteří pracují s vokálními alikvoty, je experiment garantovaný vlastním tělem – vlastním hlasem – a tedy důvěryhodný. Někdy – často – svou práci propojují s novými technologiemi, což má samozřejmě umělecká úskalí, ale současně to otevírá i neskutečné možnosti poznání. Jinými slovy – rozpětí je od obchodníků s deštěm po tvůrce speciálních výukových softwarů a na každém z nás pak už je, čemu dáme přednost.
Festival Pražské znění se během pěti let vyprofiloval, ubylo produkcí na hranici amatérismu – přičemž nemohu říci, že se mi po nich nestýská – festival je teď více o hudbě nežli o meditaci. Naštěstí ale o spirituální dimenzi nepřichází a ani přijít nemůže, protože kde se alikvotně zpívá, je tato dimenze přirozeně obsažena. Třebaže alikvotní zpívání se ve stejné době – v polovině 60. let – otevřelo zároveň hudebníkům z artificiálního i non-artificiálního břehu, ti druzí se ukázali být vnímavější a nebýt Karlheinze Stockhausena a jeho skladby Stimmung, asi by tuto cestu na vážnohudebním břehu dnes nikdo nejistil. Z oblasti klasické hudby ale přichází například Lothar Berger – sbormistr, který vedl jeden z workshopů na letošním festivalu: alikvotní zpěv je sice špičková a na profesionální úrovni docela náročná technika, ale v elementární podobě dostupná skoro každému, účinná a nápomocná na cestě osobnostního rozvoje, takže většinu účinkujících využili organizátoři i jako lektory. Co si přát do budoucna? Ještě širší výběr zahraničních hostů a příležitost také pro ty, kteří alikvotní zpěv praktikují v tuzemských, ne příliš vstřícných podmínkách.
