Na závěr letošní sezony připravil vídeňský Konzerthaus zcela ojedinělou událost – portrét pro mě osobně největší skladatelky současnosti – Sofie Gubajduliny – a to za její osobní přítomnosti.
Mimořádné nadání a hluboký vztah k hudbě byl znát už v raném dětství. Rodiče – nehudebníci – koupili své šestileté dceři do malého bytu klavírní křídlo a podporovali její talent, jak se dalo. Během studií kompozice v Kazani a v Moskvě byl její způsob práce označen jako „falešná cesta“, ale lidé jako Dmitrij Šostakovič věděli už tehdy, že mají co do činění s mimořádnou osobností, s vizionářkou a na této „falešné“ cestě ji podporovali. Tvorba Sofie Gubajduliny zazněla na Západě poprvé v roce 1979 v rámci festivalu Begegnung mit der Sowjetunion. Na základě této skutečnosti upadla skladatelka v nemilost Svazu skladatelů a nesměla několik let vycestovat. Nicméně jejího svobodného tvůrčího ducha nemohl komunistický režim uvěznit – první houslový koncert Offertorium zazněl o rok později ve Vídni v podání Gidona Kremera, kterému je věnován, a otevřel tvorbě této autorky dveře dokořán. Od roku 1986 směla opět cestovat a v roce 1992 se přestěhovala do Německa, kde žije dodnes.
Portrét byl sestaven ze čtyř koncertů. První dva zazněly v prostorách komorního Mozartova sálu. Chorus sine nomine společně s violoncellistou Narekem Hakhnazaryanem pod vedením Johannesa Hiemetsbergera přednesl nejprve skladbu Svyati (1995) pro sbor a violoncello Sira Johna Tavenera a poté Sonnengesang (1997/98) pro violoncello, sbor a bicí (Christoph Sietzen a Emiko Uchiayama) na texty sv. Františka z Assisi od Sofie Gubajduliny. Instrumentační mistrovství a vynalézavost paní Gubajduliny nemá obdoby, akustické nástroje znějí často jako elektronika, v barevných kombinacích a zvucích se posluchač doslova koupe a užívá si je (např. hra na sklenice s vodou, nebo smysluplné využití gongu, flexatonu a velkého bubnu). Skladba je věnována Mstislavu Rostropovičovi a výběr textu motivovala jeho „slunečná osobnost“.
Na druhém z koncertů zazněly v podání Minguet Quartetta a členů Ensemble Musikfabrik pod vedením Christiana Eggena První smyčcový kvartet (1971) a Perception pro soprán, baryton, sedm smyčců a magnetofonový pás na verše Francisca Tanzera a žalmy (1981/1983/1986). První smyčcový kvartet byl poprvé uveden po osmi letech na výše zmíněném festivalu v Kolíně nad Rýnem. Skladba Perception je inspirována smutným příběhem dostihového koně Montyho, ve druhém plánu jde o vztah Já-Ty, Já a Bůh. Dechberoucí v této skladbě byly zejména instrumentální mezihry – tzv. Pizzicata a Col Legna – působící jako vlny na moři. Skladba je přesně strukturována do dvanácti oddílů, původní Tanzerovy texty jsou proloženy úryvky z biblických žalmů – od intelektu k nejhlubším prostorám duše, za kterými už začíná Nekonečno. Jde tu o přesnou organizaci času na bázi rytmických proporcí „…rytmus jsou kořeny, harmonika a zvukový materiál jsou kmenem a melodické linie se nachází v listech.“ píše na počátku osmdesátých let skladatelka muzikoložce Olze Bugrove. Yeree Suh – soprán a Holger Falk – baryton podali krásný, hluboký, procítěný, dramatický výkon.
Druhé dva koncerty v neděli proběhly ve Velkém sále. Windkraft – Kapelle für Neue Musik pod vedením Kaspera de Roo představila tři autory. Erkki-Sven Tüür nepatří bohužel k autorům, jejichž díla by se ve Vídni hrála. Je to velká škoda pro vídeňské publikum, protože právě hudba z „Východu“ přináší do vídeňského hudebního života jiné dimenze, duchovní rozměr, kterým právě soudobá hudební scéna nevládne. Že je o ni zájem, ukázal i nedávný, co do dramaturgie ojedinělý koncert v Musikvereinu, kde zazněla hudba Galiny Ustvolské a Giyi Kancheliho. In the Memory of Clear Water (1990) od Errki-Svena Tüüra je skladbou velké síly a intenzity, působící až rituálním dojmem. Et nunc II od Wolfganga Rihma (1992/1993) využilo akustického prostoru sálu – dva trumpetisté a dva perkusionisté hráli z balkónu. Při vší úctě k panu Rihmovi, který je výborný skladatel, jsem se nemohla zbavit dojmu a zejména v kontextu celého portrétu Sofie Gubajduliny, že jeho hudba plyne odnikud nikam, bez konce i začátku, a jak začne, tak odejde, aniž by zanechala v posluchači nějaký dojem. Závěr tohoto bloku patřil paní Gubajdulině a kompozici Stunde der Seele (1974/2004) pro mezzosoprán a dechový orchestr na texty Mariny Cvetajevy – studie lidské duše, jejích nejtemnějších koutů, hledání Pravdy a Světla. Pěvkyně Noa Frenkel přednesla tento poem s citem a hloubkou, krásně zbarveným témbrem.
Skutečným vrcholem byl závěrečný koncert. Zahájil jej Märchenpoem (1971) pro orchestr – inspirovaný českou pohádkou o křídě, která by tak ráda malovala zámky, moře, slunce, ale musí psát nesmyslná slova a čísla ve škole, ve zkratce metafora systémem ubité kreativity a fantazie. Překrásná skladba, možno říci učebnice instrumentace. Barevná představivost a dokonalá znalost nástrojů, jejich kombinace, vynalézavost, s jakou paní Gubajdulina pracuje, je jedinečná a nezaměnitelná. „Nedokončená“ symfonie Franze Schuberta byla velmi dobře zvoleným přechodem/mostem k zatím poslednímu symfonickému dílu skladatelky – třetímu houslovému koncertu Dialog: Ich und Du (2018) v podání Vadima Repina inspirovaný texty antroposofa Martina Bubera. Téměř třicet let tématu Já a Ty, které dělí vznik skladby Perception a houslový koncert – analýza by vydala na další velkou studii pro kterou v recenzi není místo. Jakási šamanská syrovost, ritualita, která se v díle Sofie Gubajduliny promítá, stejně jako hluboká spiritualita, tvoří zajímavý protipól, svět sám osobně, který dává její hudbě intenzitu a neuvěřitelnou sílu – a to prosím pěkně v takto pokročilém věku. Rozhlasový orchestr ORF vedl dirigent Andres Mustonen s jistotou, velmi citlivě, emočně; nejjemnější detaily vyzněly přesně a čistě. Interpretace Vadima Repina byla dokonalá. Hluboká ruská duše, se všemi jejími pozitivními i negativními fasetami, muzikalita a emocionalita, technické mistrovství a všudypřítomná spiritualita, kterou mají národy ortodoxního vyznání v genech, ať už jsou, nebo nejsou praktikující. Závěrečný dlouze držený d moll akord, na jehož pozadí se třpytily flažolety sólových houslí, potvrdil, že paní Gubajdulina má nám všem stále co říci, ba právě naopak, čím dál více co říci. Modleme se a prosme za její zdraví, neboť takovýchto umělců je jako šafránu.
Omlouvám se všem interpretům, že jsem jim nevěnovala v recenzi prakticky žádnou pozornost. Jejich výkony byly vynikající, soustředěné, cituplné, ostatně skladatelka sama se k nim vyjadřuje v rozhovoru uvedeném na konci této recenze. Výtečně sestavená dramaturgie byla zaměřená na málo hrané kompozice Sofie Gubajduliny, které ale tvořily významový oblouk – průřez dílem – ve společnosti poetikou skladatelce blízkých autorů. Pro východní kultury je typické potlačení ega ve prospěch Universa. Vlastnost typická pro všechny skutečné mistry v jakékoliv sféře lidské činnosti, vykoupená askezí a nepochopením.
Hudba Sofie Gubajduliny už dávno přesáhla hranice běžné tvorby. Dlouholetá improvizační činnost v souboru Astreja, která neuvěřitelným způsobem ovlivnila skladatelčin vytříbený smysl pro instrumentaci, orchestrální barvy a vůbec práci se zvukem, dokonalá znalost řemesla, nových kompozičních technik a i tradice, ale především zodpovědný, pokorný a hluboký přístup k práci, duchovní hloubka, skromnost, služba hudbě, to je důvod, proč tvorba paní Gubajduliny už neodmyslitelně patří do roviny nezpochybnitelných a věčných klasiků.
„Jestli jsem moderní nebo ne, je mi jedno. Na čem záleží, je vnitřní pravda mé hudby.“
Po přestávce první zkoušky s Minguet Quartettem jsem měla tu čest a radost s paní Gubajdulinou krátce pohovořit.
Paní Gubajdulino, co vás tento víkend ještě čeká? Teď mám před sebou ještě provedení skladeb Sonnengesang, Die Stunde der Seele a smyčcový kvartet Perception. Tři velké kompozice, které jsou pro mě hodně důležité. Mám velké štěstí, protože tito interpreti jsou tak talentovaní! Cítím v nejhlubším smyslu, že každý hudebník chce pro hudbu udělat to nejlepší. Je to pro skladatele neskutečná radost. Například teď se bude hrát smyčcový kvartet. Nebyla jsem na zkouškách, hudebníci pracovali pouze s notovým zápisem, který toho sám o sobě moc neříká, přesto každý z interpretů vnáší takovou hloubku duše, chce do hudby dát všechno – a to je neuvěřitelné. Perception je skladba, která je mi velmi drahá. Staví na myšlence Ich und Du – Já a Ty – zpěvačka zpívá „Stimmen – Hlasy“ – slyší různé pozemské hlasy kolem. Celá skladba končí ztišením. Zpěvačka na pozadí tématu Já a Ty neustále hledá sama sebe a své spojení s Bohem. Moje poslední kompozice – Třetí houslový koncert se také jmenuje Ich und Du podle Martina Bubera. Je to tedy úžasné spojení skladby z osmdesátých let s 21. stoletím. To, že se obě díla takto potkala, se mi jeví jako něco konečného, ukončeného.
Odráží se téma Ich und Du také ve vašem životě? Myslím, že se to týká umění všeobecně – nejen mě, ale všech. Neměli bychom říkat „tady jsem já a někde jinde je Transcendento, existuje něco vyššího“. Důležitý je přímý vztah – a to je záležitost umění všeobecně.
Ve kterém momentě jste si řekla, „teď jsem nalezla svůj vlastní styl – jsem skladatelka“? Myslím si, že hledání vlastní hudební řeči není nijak produktivní. Domnívám se naopak, že to může škodit. Skladatel by neměl myslet sám na sebe. A pokud hledá svou vlastní řeč, pak je to v tomto ohledu nesprávné. Je třeba hledat něco jiného. Vlastně hudba je řeč, ale nejedná o řeč v běžném slova smyslu. Umění hudby je něco jiného. Je to zjevení, které se událo společně se stvořením světa. A v tomto momentě svět zní. To je hudba. Je to spojení konsonance a disonance, rozpínání a směřování k centru v jednom čase. Shoduje se to se stvořením všeobecně. Řeč je přece jen vnější záležitost, která není podstatou hudby.
Během vašeho života jste prošla řadou krizí. Co vás chránilo? Hudba zachraňuje. Sama ji cítím a spolu s přáteli hudebníky patříme k těm nejšťastnějším lidem, jakkoliv jsme všichni prožili mnoho krizí, těžkostí, zklamání a jiných negativních záležitostí. Ale to není nic neobvyklého, či významného. Tím, že se zabýváme hudbou, nám všem dává hluboký prožitek štěstí.
Komponujete každý den? Ne, ne, ne. Zakazuji si komponovat v těžkých situacích. Zabývat se hudbou by mělo být něco sakrálního. Každý den komponovat je zakázáno.
