Radek Rejšek, dosud jediný český hráč na zvonohry, věří, že nezůstane sám. Doufá také, že se mu podaří těmito nástroji osadit a oživit alespoň několik z vytipovaných českých věží. Zvonohra na pražské Loretě je totiž především památkou a až na druhém místě vhodným hudebním nástrojem. Jeho specializací jsou varhany a zvony, které po celé republice už dlouhá léta soustavně mapuje a vytváří tak unikátní zvukový archiv. Od roku 1988 až do loňska pracoval Rejšek v Českém rozhlase jako hudební režisér a redaktor a programy z varhanní a ze soudobé hudby tam připravuje i nadále. Vystudoval skladbu na JAMU v Brně. Aktivně komponuje, angažuje se také v České společnosti pro elektroakustickou hudbu. Vyučoval a vyučuje na konzervatořích v Praze a v Českých Budějovicích a na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Od roku 1990 je carillonérem, tedy hráčem na zvonohru, na pražské Loretě a varhaníkem v kapucínských klášterech. Svou vlast reprezentuje na akcích pořádaných mezinárodní organizací Eurocarillon.
Snažíš se prosadit stavbu koncertních zvonkoher u nás. Je vůbec možné věřit v úspěch v době, která je z ekonomických hledisek pro seriózní kulturu tak nepříznivá? Co se týče současné perspektivy rozvoje carillonérského umění, situace u nás horší být už nemůže, takže není co ztratit. Zatím poslední ranou je, že jediný český student carillonérského institutu v Amersfoortu, Tomáš Flégr, musel ukončit studia. Z finančních důvodů. Věřit v úspěch svého snažení však musím. Vytipoval jsem na našem území celkem jedenáct lokalit, kde by stavba koncertní zvonohry měla smysl.
Na kolika místech to vypadá slibně? Na čtyřech, což ovšem neznamená, že ve zbylých sedmi lokalitách to je beznadějné. Podmínky a okolnosti se mění a krystalizují někdy až překvapivě rychle. Nejvíce úsilí pochopitelně směřuji tam, kde pro realizaci projektu klíčové osoby projevují upřímný zájem a samy vykazují aktivitu. A když to někde začíná „pohasínat“, ihned se orientuji jinam. Každá lokalita poskytuje zcela jiné podmínky a vyznačuje se jinými specifiky – mám na mysli vlastnictví objektu, prostředí, možnosti financování. Tato různost je záměrná, protože čím více variant řešení se nabízí, tím je naděje na úspěch větší. Kdyby se podařilo z těch všech jedenácti možností uskutečnit stavbu alespoň dvou nástrojů a já se jejich realizace dočkal ještě během zbytku svého produktivního věku, považoval bych to za životní úspěch a byl bych spokojen. Ostatně – i to byl jeden z důvodů mého odchodu ze zaměstnaneckého poměru v Českém rozhlase. Tahle práce potřebuje velmi mnoho času a vyžaduje volnost.
V červenci navštíví Českou republiku jeden z nejvýznamnějších současných světových carillonérů, Nizozemec Boudewijn Zwart. Co si od jeho přítomnosti slibuješ? A co mohou očekávat posluchači? Boudewijn Zwart patří mezi osobnosti, které mohou našim posluchačům předvést carillonérské umění na nejvyšší myslitelné úrovni. Doufám, že se mu podaří pro věc nadchnout i vlivné osoby disponující možnostmi účinně ovlivňovat toky peněz, jejichž získání se zatím jeví být tím nejobtížnějším krokem na celé věci. První koncert Boudewijna Zwarta se uskuteční na historickém nástroji pražské Lorety 21. července v rámci festivalu Letní slavnosti staré hudby. Po tomto koncertu bude v Praze ještě následovat vystoupení na Strahovském nádvoří, kde Boudewijn Zwart rozezní svoji vlastní malou mobilní zvonohru; do Čech ji přiveze právě proto, aby mi pomohl získat pro myšlenku stavby zvonohry lidi v místech, která pro tento záměr přicházejí v úvahu a kde se celá věc rýsuje v nejnadějnějším světle.
Carillonérské umění má dlouholetou tradici ve Flandrech, tedy na území dnešního Nizozemska a části Belgie. A co v ostatních zemích Evropy? Prakticky do první poloviny 20. století bylo téměř neznámé nebo na ně bylo nahlíženo jako na příliš svébytný druh umění, který byl nejširší hudební veřejností, a to i odbornou, chápán spíše jako kuriozita. Mimo Flandry nebyli carillonéři oficiálními hudebními kruhy často vůbec považováni za umělce.
Jak se takové postoje dají vysvětlit? Nejstarší zvonohry, jichž se i ve Flandrech dochovalo mizivé množství, byly nástroje velmi těžkopádné, které hráčům příliš mnoho možností k rozvinutí přednesu a nástrojové techniky nenabízely. Zpočátku nebyla ani příliš jasná hranice, kdy se ze zvoníka stává carillonér. Prostě kdysi kohosi napadlo, aby srdce normálním způsobem zavěšených zvonů opatřil provazy, které pak přivázal k velmi primitivní „klávesnici“ a tím ozvláštnil běžně praktikované vyzvánění. Ve Flandrech se to ujalo – a tak byly dány prvotní podmínky ke vzniku nového hudebního umění, což úplně první „zvoníci – carillonéři“ tehdy možná ani nepředpokládali. Vývoj však šel velmi rychle, takže už v 17. století bylo na flámské carillonéry pohlíženo s úctou. Mnozí s nich se zařadili do vrstvy městské kulturní aristokracie a v Nizozemsku je tak tomu dodnes. Zvonohra jako hudební nástroj má však mnoho problémů a jedním z hlavních je již samotná podstata zvonového hlasu. I když si to běžný posluchač možná ani neuvědomuje, každý dobrý zvon zní mollovým kvintakordem, přičemž právě mollová tercie je ve spektru harmonických tónů velmi výrazná. Je jasné, že to dělá v durových harmoniích problémy. O tom, jak upravovat skladby pro zvonohru a jak pro tento nástroj komponovat, vznikly rozsáhlé hudebně teoretické a hudebně kampanologické studie.
Nedají se zkonstruovat zvony s durovou podstatou hlasu? Neukázalo se to být šťastným řešením. Jiným problémem je dlouhé vyznívání zvonového hlasu, které může být u velkých zvonů delší než celá minuta. Byly činěny experimenty s dusítky, ale ty skončily estetickým fiaskem. Zvon je prostě svébytným idiomem a zvonohra je svébytným nástrojem – a hudebníkům nezbývá, než se této skutečnosti přizpůsobit. K tomu přičtěme již zmíněnou mechanickou neohrabanost starých nástrojů – a tak nám na mnoho otázek přicházejí odpovědi samy.
My máme jedinou památnou zvonohru – v pražské Loretě na Hradčanech. Jaká je? Je typickým příkladem, který však zasluhuje hlubokou úctu. Estetický dojem současného posluchače je jistě poznamenán i historickým nerovnoměrným laděním – to si málokdo uvědomuje. Takže: ona ta loretánská zvonohra zase až tak moc „falešná“ není, i když také víme své. Velmi nešťastnou volbou je ovšem trvalé naprogramování písně Tisíckráte pozdravujem Tebe, která začíná sestupným rozloženým durovým kvintakordem. Nic horšího pro zvonohru nelze vymyslet! Jako hráč mohu potvrdit, že „souboj“ s mechanikou historického nástroje bývá někdy skutečně náročný. Přitom je třeba zdůraznit, že právě loretánská zvonohra patří k nejstarším dochovaným nástrojům v celé Evropě a že právě současní flámští hráči ji velmi obdivují. Je ale neoddiskutovatelné, že mnohem více než o nástroj umožňující skutečně kvalitní hru a uspokojivý estetický zážitek jde v případě loretánské zvonohry především o mimořádně cennou památku svého druhu, která má nárok být ctěným muzejním exponátem, ale nemůžeme tam chtít provádět vrcholné carillonérské umění. Limitujícím faktorem je i tónový rozsah – pouhých 27 zvonů a tedy 27 tónů.
A kolik je ideál? Koncertní zvonohra by měla mít zvonů minimálně 40, za standardní rozsah je dnes považováno 49 zvonů.
Během 20. století se v mnohých zemích Evropy názor na carillonérské umění výrazně změnil. Ano. Začaly vznikat nové nástroje i tam, kde nejširší hudební veřejnost zpočátku vůbec nevěděla, o co jde – v Anglii, Španělsku, Irsku. Postupem času se i v těchto zemích stala hudba zvonů nedílnou součástí hudební kultury, která začala být brána velmi vážně.
Proč se tak nestalo u nás? Hra na zvony získávala velikou oblibu v ostatních zemích Evropy v průběhu 20. století i díky výraznému zdokonalení nástrojů a hráčské techniky v samotných Flandrech. Historickou osobností je mechelenský carillonér Jef Denijn, který se zasloužil o výrazné rozšíření tónového rozsahu nástroje a jako jeden z prvních začal hrát romantickou literaturu. Začal uplatňovat různé druhy úhozu, dynamicky odstupňovanou hru, pedál zrovnoprávnil s manuálem. To byla 30. léta 20. století. Pak se objevily na scéně další výrazné osobnosti – Staf Nees, Jos Lerinckx a další – a vývoj hráčské techniky i nástrojů samotných nabral na překotné rychlosti. Zkušenosti s nizozemskými zvonohrami byly inspirací i pro hudebníky z jiných zemí a toto úžasné „staronové“ umění se začalo šířit dále. Vznikaly nové nástroje. Snad nejprudší rozmach v okolních státech zaznamenáváme mezi 60. a 80. léty 20. století.
Přičemž u nás v té době byla… normalizace po roce 1968, „železná opona“, nemožnost kulturní výměny… Informace nezbytné k tomu, aby toto umění v moderní podobě proniklo i do českých zemí, se k nám prostě nedostaly. A pokud se snad někdo s něčím setkal při zahraničních cestách, nepřikládal tomu ve vztahu k naší hudební kultuře vůbec žádný význam. Takže nejzajímavější doba nejintenzívnějšího vývoje carillonérského umění proběhla pro nás za ostnatým drátem.
V čem spočívá specifičnost a hodnota tohoto hudebního oboru a co může nabídnout dnešnímu posluchači? Je nutné zdůraznit, že poslech zvonohry je velmi náročnou záležitostí a člověk většinou až po určitém – někdy i delším – čase dokáže ocenit nádheru a bohatství zvonového hlasu, které i tradičním hudebním strukturám propůjčuje zcela nekonvenční podobu! Podle mého názoru je zvonohra ideálním nástrojem pro soudobé hudební vyjadřování a mým snem je dostat tento nástroj někdy na takovou akci, jako pořádá třeba Tomáš Ondrůšek v Trstěnicích! Vývoj nástroje však pokračuje dál a moderní výrobní postupy a technologie umožňují postavit zvonohry, na které lze již zahrát prakticky cokoliv. Navíc se ukazuje, že zvonohra zní úžasně ve spojení s dalšími nástroji – slyšel jsem fascinující spojení s jazzovým bigbandem, úžasné je také spojení zvonohry s varhanami, symfonickým orchestrem, bicími nástroji všeho druhu. Viděl jsem film, k němuž byla hudba vytvořena na zvonohru – skvělé! Žánrové omezení prakticky žádné!
Tvrdíš, že v tomto oboru zaostáváme dokonce již za mnohými postkomunistickými zeměmi a že třeba Polsko nebo Rusko nás předstihlo už o dvacet let. Jak to? K tomu, aby se mohlo carillonérské umění začít rozvíjet, je nezbytné, aby v zemi existovalo několik nástrojů splňujících ta nejpřísnější kritéria, co se týče kvality, a vyhovujících konvencím a normám stanoveným WCF – Světovou carillonérskou federací. Tyto normy jsou exaktně definovány a stavitelé je musí respektovat. Nástroj musí být výhradně mechanický, nic z toho, co je u nás někdy mylně prohlašováno za zvonohry, jako elektronicky ovládané systémy a podobně, není jako hudební nástroj akceptováno. Poláci, Rusové, ale třeba i Číňané to již dokázali, a to i v nepříznivých ekonomických podmínkách. Zřejmě tam lze najít vzácné a vlivné lidi, kteří jsou ochotni do kultury investovat, protože to pokládají za důležité. Těmto zemím pak na paty šlape Rumunsko, Litva, Maďarsko. A u nás se vedou žabomyší války.
Mobilní koncertní zvonohra Petra Rudolfa Manouška, postavená na podvozku kamionu, existuje již sedmý rok. V čem vidíš příčinu různých negativních zkušeností s provozováním tohoto unikátního nástroje u nás? Nelze očekávat u pevně instalovaných nástrojů, fixovaných na jediné místo, podobný efekt? Provozování mobilní zvonohry je záležitostí, která v našich podmínkách naráží na jeden problém za druhým – na cenu pohonných hmot, výši mýtného na komunikacích, omezení vjezdu, vyžadování nejrůznějších absurdních povolení všeho druhu. Je známo, že dosud nejsou vyřešeny sporné otázky mezi Petrem Rudolfem Manouškem a pražským magistrátem. Zdá se, že jedním z klíčových problémů mobilní koncertní zvonohry je právě fakt, že jde o nástroj mobilní, čímž je do značné míry předurčen jeho vzhled a podobně. Ukazuje se, že naše veřejnost mobilní zvonohru nepřijala jako plnohodnotný hudební nástroj umožňující provozovat seriózní umění na nejvyšší úrovni.
Co se na ni hrává? Vedle dobrých věcí někdy i laciná populární hudba. Svou velkou osobní chybu spatřuji v tom, že jsem vůbec přistoupil na požadavek hrát něco takového na mobilní zvonohru! Ve stanovení laťky, týkající se umělecko-estetických nároků, jsem měl být tvrdě nekompromisní a tento požadavek odmítnout již v okamžiku, kdy byl vysloven. Chápu, že bylo důležité ukázat lidem možnosti nástroje i v jiných hudebních žánrech. Chápu pohnutky Petra Rudolfa Manouška, který potřeboval oslovit i méně umělecky náročnou veřejnost. Chápu, že volil tuto cestu pod ekonomickým tlakem. Jenže objednatelé tuzemských akcí dnes již nechtějí na zvonohru hrát nic jiného než populár – podej někomu prst a uchvátí ti celou ruku! A tak se z mobilní zvonohry v očích naší veřejnosti stala skutečná pouťová atrakce.
Jak dál? Ukazuje se, že provozování jakékoliv zvonohry u nás vyžaduje promyšlenou „uměleckou politiku“ a schopný management, což se však vymyká možnostem jediného člověka. U pevně instalovaných nástrojů z podobného výsledku strach nemám, protože právě charakter prostředí, jehož nedílnou součástí se tyto zvonohry stanou, již svou podstatou znemožní tuto fatální chybu udělat znovu. A právě z tohoto hlediska jsem také přistupoval k výběru možných lokalit – hradů, zámků a věží kostelů.
Kde všude bude tedy Boudewijn Zwart hrát? Zahraje 22. 7. v Hradci Králové, pravděpodobně v 18.00 hodin v areálu Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské. Pak 23. 7. na hradě Valdštejn u Turnova, kde se má uskutečnit série neformálních vystoupení během celého dne, a vpodvečer na zámku Hrubý Ro-hozec. Na 26. 7. plánujeme Svatou Horu u Příbrami, v pondělí 28. 7. vystoupení v Písku a 29. 7. v Litomyšli. Boudewijn Zwart je jedním z těch, kteří u nás mo-hou rozvoji tohoto úžasného hudebního oboru účinně pomoci. Je nejen skvělý hráč, ale i skladatel, pedagog, organizátor a znalec.
