Před pár lety napadlo Vojtěcha Semeráda, vůdčí osobnost souboru Cappella Mariana, nahrát a živě provést hudební dílo renesančního vzdělance Kryštofa Haranta. Po seznámení se skladatelem, hráčem na setar a uměleckým vedoucím souboru Constantinople Kiyou Tabassianem nabyl projekt konkrétních obrysů. Všechny Harantovy dochované skladby jsou na albu Pilgrimage / Hudební pouť Kryštofa Haranta do Jeruzaléma / circa 1600, které právě vydává Supraphon, doplněny hudbou zemí, kterými Harant putoval. O celém projektu a o tom, co mu předcházelo, hovoří Vojtěch Semerád a Kiya Tabassian.
Proč jste se rozhodli začít pracovat na kompletním provedení děl Kryštofa Haranta?
Vojtěch Semerád: Prvním impulzem bylo vytvoření programu věnovaného osobnosti Kryštofa Haranta u příležitosti 400. výročí popravy českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 2021. Záměrem projektu, o kterém jsem začal přemýšlet už zhruba v roce 2018, nebylo jen ukázat Kryštofa Haranta jako hudebníka a skladatele, ale i jako humanistu. Byl rovněž spisovatelem, diplomatem, cestovatelem, hlavou armády, řídil státní pokladnu. Ale mnohem zajímavější je jeho vnitřní boj s vírou. Pocházel ze šlechtické katolické rodiny, a když došlo k prvním společenským změnám v Českých zemích, začal přemýšlet o správnosti víry a obrátil se k protestantství, aniž dbal na svoji politickou kariéru. Proto se připojil ke stavovskému povstání. Tohle ale není v našem programu to nejdůležitější, i když je to ve výběru skladeb zřetelné. Jako červená niť se vine programem jeho známé literární dílo, cestopis o cestě do Svaté země. Harantovy skladby jsem zamýšlel zkombinovat s něčím, co přinese do programu hudbu, kterou Kryštof Harant mohl na své cestě slyšet. Nemohl jsem totiž obsáhnout celý program pouze Harantovými skladbami, které tvoří pouhé torzo jeho hudebního odkazu, dnes známe tři kompletní díla a několik fragmentů. Když jsem slyšel na koncertě festivalu Letní slavnosti staré hudby Kiyu Tabassiana, okamžitě
jsem cítil, že on je ten pravý člověk, který může této výzvě dostát.
To bylo poprvé, kdy jste slyšel o Kryštofu Harantovi?
Kiya Tabassian: Abych řekl pravdu, bylo to poprvé, kdy jsem zaslechl jméno této významné osobnosti. Až po setkání s Vojtou jsem se začal pídit po tom, kdo to byl. Velmi rychle jsem pochopil, o jak důležitého člověka se jedná, jak vzdělaný byl. Byl jsem jím naprosto fascinován.
Jakou hudbu z tehdejšího Středního východu jste doplnil ke skladbám Kryštofa Haranta?
Kiya Tabassian: Z jeho cestopisu se dozvídáme, kterými zeměmi a městy procházel, jakým štěstím ho jeho putování naplňovalo i jakým nebezpečím čelil. Díky němu víme, jak se tehdy cestovalo, jak své cesty prožíval. Ale Harant byl také skladatel. A každý hudebník je zvědavý na hudbu zemí, kterými cestuje. Dychtí ji slyšet. Proto jsme se s Vojtou rozhodli zařadit do programu skladby, které vznikly v zemích, kterými Kryštof Harant putoval.
A které tedy mohl vyslechnout?
Vojtěch Semerád: Pravděpodobně. Kiya Tabassian: Ano, pravděpodobně, ale s určitostí to nemůžeme říci, protože se nedochovaly žádné fotografie, žádné nahrávky. (Smích) Ale určitě potkával hudebníky a přetvářel jejich hudbu v dialogu se svými díly na základě původního zvukového pozadí. Společně s Vojtou jsme skladby zaranžovali tak, aby repertoár hrál základní roli sám o sobě, aby spolu různé skladby vedly dialog.
Vojtěch Semerád: Rád bych doplnil, že mým přáním – a shodli jsme se na tom oba – nebylo, aby oba soubory hrály odděleně, vedle sebe. Opravdu jsem chtěl, abychom s Kiyou a souborem Constantinople našli společnou hudební řeč, přestože pocházíme z odlišných kulturních prostředí a zvuk naší polyfonie je odlišný od instrumentária Středního východu. Ale podařilo se nám najít a definovat hudební jazyk, díky němuž můžeme provozovat hudbu společně. Další věc je, že cesta Kryštofa Haranta, která byla určující pro výběr našeho repertoáru, hrála velkou roli i v mé představě sledu programu. Poněkud nestandardně zachycuje jeho cestu životem. Program začíná popravou Kryštofa Haranta, jeho smrtí, a vrací se zpět k jeho životním kořenům. Proto program otevírá část mše Credo (Vyznání víry), které poukazuje na jeho hlubokou víru, a končí písní Otce Buoha nebeského z Benešovského kancionálu ke svátku Seslání Ducha svatého, která je obrazným naplněním Harantova života. Tato píseň, pro mě hudebně velmi silná, zazní v intimním spojení české duchovní písně z prostředí literátských bratrstev, tolik typických pro hudbu české renesance, s modlitbou na text perského básníka Háfize interpretovanou Kiyovou vokální improvizací.
Lze tento projekt chápat jako mezikulturní komunikaci?
Vojtěch Semerád: Rozhodně. Kiya Tabassian: Ano, lze ho chápat jako komunikaci a obnovování mostů mezi našimi kulturami, které dříve existovaly, ale jež je nutné znovu postavit. Velmi důležité je nestát každý na opačné straně mostu. Ten musí být místem potkávání. V hudbě to znamená, že chceme uskutečňovat takové projekty, které spojují naše kultury. Každá hudba má svá gramatická pravidla, vlastní vyjadřovací prostředky, ale každá, ať ta ze Středního východu, či modální hudba, polyfonní, je založena na vlastních charakteristických pravidlech, která musíme najít, aby jeden typ hudby mohl konvertovat do druhého a stvořit něco krásného. V mnoha skladbách této nahrávky zpíváme mikrotóny pocházející z modu hudby Středního východu, přidáváme do nich trochu polyfonie a naopak. Je to velmi konstruktivní a hluboký dialog mezi těmito kulturami.
Vojtěch Semerád: A je to také určitý vzkaz dnešní společnosti.
Na jaké nástroje hrajete? Jak hlasy doplňují nástroje?
Kiya Tabassian: Zazní nejenom setar, ale i kanun, kemenče, perkuse. Nástroje, bez nichž tuto hudbu nelze provozovat. Velmi pravděpodobně to jsou nástroje – a my v to stále věříme –, které Kryštof Harant mohl na svých cestách slyšet, protože tehdy, v době jeho putování, se na ně hrálo. Slyšel jejich zvuk, ale nekomponoval pro ně. Vnímal je a v jeho tvorbě se objevil spíše vliv této hudby. Nástroje se vzájemně doplňují. Všechny nástroje, na které hrajeme, připomínají svým zvukem lidský hlas.
Vojtěch Semerád: Kombinace těchto nástrojů je komplementární – kemenče a setar, což jsou melodické nástroje, se mohou díky svému charakteristickému zvuku doplňovat s kanunem, který je harmoničtější a lze na něj zahrát větší varietu věcí. To se krásně pojí s našimi hlasy. A k tomu se ještě přidají perkuse, které hudbu koření.
Doplňují hlasy Cappelly Mariana vaše kompozice a nástroje souboru Constantinople?
Vojtěch Semerád: Před poslední skladbu programu jsem zařadil jeden z Harantových fragmentů. Požádal jsem Jiřího Pelikána, aby zrekonstruoval a oživil vánoční píseň Dies est laetitiae. Možná vznikla po Harantově návratu z cest, kdy měl ještě v živé paměti vánoční vylodění u chrámu sv. Marka v Benátkách, jak popisuje ve své knize. Kiya, inspirován tím, co jsem mu o této písni řekl, ji propojil s instrumentální skladbou. Způsobem, jak je napsána a svou modalitou si jsou velmi blízké.
Kiya Tabassian: Skladba, kterou jsem použil, není má kompozice, ale pochází od Gaziho Giraye Hana, který žil v 16. století v Istanbulu. Dochoval se její rukopis. Většina skladeb, které v tomto projektu hrajeme, pochází z rukopisů. Bylo to poprvé, kdy jsme slyšeli takto propojené skladby, a uvědomili jsme si, jak dobře to funguje. Jako by byly původně zkomponovány právě takto.
Kde jste tyto kompozice hledali?
Vojtěch Semerád: Pro mě to bylo vcelku jednoduché. Harantova dochovaná díla byla v padesátých vydána v moderní edici Jiřího Berkovce. Zajímavější je to, že neexistuje žádná soudobá kompletní nahrávka Harantových skladeb. V šedesátých letech Miroslav Venhoda velmi prozíravě usiloval, aby Supraphon Harantovo dílo zařadil do svého portfolia. Díky němu je v supraphonské diskografii Harantova Opera Musica, vydaná v roce 1972 v podání Pražských madrigalistů. Má úloha pak byla jednoznačná a nahrávka nového projektu vznikla bez problémů. Díky Pražskému jaru se podařilo projekt realizovat, mohl jsem pozvat soubor Constantinople do Prahy. To vůbec nebylo jednoduché, vzdálenost z Kanady do Prahy je značná…
Kiya Tabassian: …a navíc bylo všechno zavřené, protože to bylo v době pandemie. Bylo nemožné se kamkoli dostat. Neumíte si představit, kolik jsme toho nachodili! Ministerstva zdravotnictví, zahraničních věcí, kultury… To bylo takřka epické, dostat se na jaře 2021 z Kanady do Prahy. Let takřka prázdným letadlem do prázdné Prahy.
Vojtěch Semerád: První společné vystoupení nebylo veřejné, bylo pouze streamované. Odehrávalo se v Pražské křižovatce a byl to až intimní zážitek. Tohle všechno dělalo náš projekt výjimečným. Okamžiky ve vylidněné Praze, Kiya a další hráči Constantinople s námi, vytváření něčeho, co není mrtvé, jen spí po mnoho staletí, a my to společně probouzíme. Ale řekni ty, jak jsi hledal hudbu pro svůj soubor.
Kiya Tabassian: To je moje specialita, hledat raný repertoár Persie a Středního východu z 15. až 18. století. Posledních dvacet pět let jsem se zabýval výzkumy tohoto repertoáru. Když mi Vojta pověděl o tomto projektu, věděl jsem, že můžeme najít hudbu pocházející z této doby a těchto končin. Mnohé z těchto skladeb pocházejí z Egypta, ale jsou perské kultury, jež v té době patřila k nejvyspělejším a ovlivňovala celou oblast Středního východu. Na nahrávce jsou dvě skladby původem z Persie, ale my víme, že se provozovaly v celém regionu a Kryštof Harant je mohl slyšet během své cesty.
Jak vyhledáváte skladby v archivech?
Kiya Tabassian: To je dlouhý proces. Velmi nám pomáhá, že je dnes mnoho pramenů digitalizovaných. Mnoho výzkumů jsem prováděl v knihovnách v Paříži, Londýně i v Instanbulu. Je velmi zajímavé vidět, že skladby přežily tolik století. Takřka celý tento repertoár, který jsme v rámci tohoto projektu natočili, nebyl hrán od dob jeho vzniku. Je to poprvé, co vychází na nahrávce.
Vojtěch Semerád: Chceme ukázat, že v těch dobách – navzdory našemu povědomí – nebyly vymezeny tak striktní hranice mezi okcidentem a orientem, mezi Západem a Východem. Měli bychom také vzít v potaz, že konfesijní rozdíly byly marginálnější, než si myslíme. Krásný příklad oboustranného respektu, který jsem objevil díky Kiyovi, nám dokazuje existence rukopisů Knihy žalmů na dvoře v Konstantinopoli (Istanbulu), jež byly přeloženy do arabštiny a zhudebněny. To svědčí o tom, jak byli otevření jiným kulturám. I my jsme otevření jeden druhému a připraveni na další výzvu, nový projekt, který plánujeme na podzim 2025.
Rozhovor byl psán pro časopis Harmonie 10/2024
