Na vývoj vzájemných kulturních vztahů mezi Českem a britským královstvím mělo vpravdě historický význam devět návštěv Antonína Dvořáka v období let 1884 – 1896. Nejenom, že tyto návštěvy otevřely dokořán brány dalším českým umělcům, české inteligenci jako takové, z ní zejména skladatelům včetně Janáčka, ale také se významně podílely na vzniku dnes aktuálního kultu „celebrit“, což je velice populární otázka nebo raději téma pro kritiku dosavadní levicové britské vlády. I když kořeny hudebně-kulturních vztahů mezi Británií a Čechami s Moravou sahají hlouběji než do konce 19. století, Dvořákovy návštěvy, které v Británii pokaždé vyvolaly něco jako davovou psychózu, daly těmto vztahům profesionální kontury a alespoň u britské strany punc něčeho senzačního, velkolepého, i když stále poněkud mystického a exotického (kromě romantických představ o umění snad také i pro nedostatek informací) – vcelku ale něčeho, co vzbuzuje zájem a určitě stojí za vidění a slyšení. U Dvořáka naopak Britové vyvovali představu „dobrého, srdečného a hudbymilovného národa… je známo, že koho si jednou oblíbí, tomu také zůstanou věrni“. Tato skladatelova reflexe se pro něho a jeho hudbu později také i vyplnila a v britských hudebních kruzích její účinky ještě stále přetrvávají.
Dvořák byl jedním z prvních skladatelů, který v Británii dosáhl roviny, kterou ve srovnání s dneškem můžeme označit za svrchovaný status celebrity. Například v roce 1884 píše Dvořák svému otci Františku: „Nemohu Vám ani říci, jak Ti Angličané mě zde vyznamenávají a ctějí! Všude se o mně píše, mluví a praví, že jsem lvem letošní sezony hudební v Londýně.“
V stejném roce, jenom o šest měsíců později píše skladatel své choti z Worcesteru v západní Anglii: „Všude, kde se objevím, ať je to na ulici nebo doma, anebo i když někam vejdu do krámu nakupovat, lidé se ke mně hrnou a chtějí můj podpis. Podobizny mé jsou ve všech knihkupectvích a lidi je kupujou, jen aby ňákou památku měli“.
Příteli Urbánkovi napsal o koncertu svých skladeb v londýnské Royal Albert Hall: „Hned při vystoupení jsem byl od obecenstva, čítajícího asi 12 000 hlav, bouřlivým potleskem přijat. Od čísla k číslu rostlo všeobecné nadšení a ku konci byl potlesk tak veliký, že jsem znovu a znovu musel obecenstvu děkovat. Zároveň z druhé strany i orkestr a sbor mě nejvřelejšími ovacemi zahrnovali.“
A to byl jenom začátek. Na přelomu století byl Dvořák naprostou celebritou a jeho Sedmá , Osmá , Devatá symfonie i všechna sborová díla napsaná pro Británii dobyla srdce Britů, jak se zdálo, již natrvalo. The Musical Times napsal o Stabat Mater kritiku až nadmíru optimistickou pro více než skepticky laděný britský tisk: „Toto dílo bude natrvalo stát na vrcholu duchovní hudby v Anglii a bude předáváno z generace na generaci spolu s několika jinými skladbami, které mají tu čest stát v jeho blízkosti“. Také G. B. Shaw, jinak nevrlý a rigorózní „kritik s ostrým perem“, jak by řekl Angličan, navíc ctitel wagnerovské tradice, se cítil povinen ocenit Dvořákovy hudební vlohy – i když jenom jeho typicky ironickým způsobem: „Dvořákova hudba je taková, jakou můžeme očekávat od vysoko vyvinutého cikánského genia… [Houslový koncert] má cikánský půvab… [Šestá symfonie] připomíná, že suita cikánských písní a tanečních melodií se musela vyvinout ve vyšší formu symfonie.“ Kdo ví, jestli Shaw myslel tenhle výrok vážně nebo snad skutečně věřil (tehdy všeobecně rozšířené) romantické „teorii“, která Čechy, Moravu a také Uhry viděla především jako fascinující, mystické krajiny divokých a muzikálních cikánů. Příčinou pro Shawovy cikánské úvahy byl snad také Dvořákův písňový cyklus Cikánské melodie , který v Británii získal poměrně brzy velkou popularitu. Hvězda Dvořákovy slávy ale jasně svítila a Dvořák sám snad ani netušil, jakou službu vykonal pro další generace českých umělců. Ty od té doby britský tisk přijímal velice pozitivně a bez pro Brity charakteristické jakési třídní předpojatosti nebo raději svrchovanosti. Dvořákova hvězda již sice nezáří tak silně jako před sto lety, ale její účinky jsou cítit i dnes a pocítil je také i Janáček.
Okolnosti Janáčkovy sólové cesty za úspěchem do Anglie jsou mnohem méně známé než Dvořákovy cesty. Pozván a podpořen velkorysou anglickou novinářkou Rosou Newmarch, Janáček uskutečnil třítýdenní cestu do Anglie v květnu 1926. Newmarch se nejenom postarala o jeho luxusní ubytování v Londýně a o všemožné recepce, kterými byl Janáček poctěn s osobnostmi jako Adrian Boult, Georgie Grove, Vaughan Williams, Artur Sullivan a Henry Wood, ale také o jeho koncert v již tehdy slavné Wigmore Hall. Je těžké historicky věrohodně shrnout, jakou responzi a dopad měl Janáčkův koncert ve Wigmore, protože do slibného toku událostí se vloudila nečekaná změna: datum tohoto důležitého, prezentačního koncertu kolidovalo s generální stávkou. Během ní se vše zastavilo včetně veřejné dopravy a kritici se proto nemohli na koncert dostavit. Jeden z hráčů šel dokonce půl dne pěšky, jen aby na koncertě mohl hrát. Newmarch byla snad poněkud zklamána, ale díky jejím fenomenálním organizačním schopnostem a šlechetnosti Británie přece jen objevila něco z Janáčka. Ten domů referoval o Angličanech jako o „klidných“ lidech, kteří „rádi a mnoho jedí“. Zejména kvůli generální stávce a jejímu dopadu na kulturní život Londýna Janáčkova sláva nebyla tak meteoricky rychlá jako Dvořákova. To se ale nedá říci o konci 20. nebo začátku tohoto století a je až ironické konstatovat, že Janáčkovy opery, orchestrální i komorní skladby jsou dnes v Británii určitě populárnější než Dvořákovy. Výmluvné je také konstatování, že Janáčkovy skladby jsou v Británii uváděny mnohem častěji než na jeho domovské půdě.
V porovnání hlavně s německými krajinami nepůsobilo v 19. a na začátku 20. století v Británii velké množství českých hudebníků. Svědčí o tom i dopisy Dvořáka a Janáčka z Anglie, kteří referují o malém, ale živém spolku krajanů, který se v Anglii staral o jejich pohodlí a kulturní zážitky. Velká vlna emigrace nastala až během nacistické okupace a po roce 1948. Příslušníci českého armádního orchestru v jižní Francii, sestaveného hlavně z hudebníků, kteří tam uvízli během německé okupace, utekli po pádu Paříže hlavně do USA – jako například Martinů – a Británie. Jedním z těch, kteří se ocitli na britské půdě, byl i Janáčkův žák a po válce velmi uznávaný dirigent, jehož jméno bylo spojováno převážně s orchestry BBC, Vilem Tausky. O něco později kráčel v jeho stopách Rafael Kubelík, když se hned po emigraci na počátku padesátých let stal hudebním ředitelem Covent Garden (1955-1958). Se vzrůstajícím napětím a nespokojeností s novým politickým režimem, jej následovaly další osobnosti, neboť Británie byla k českým emigrantům poměrně vlídná. Po roce 1989 se však mnohé změnilo a nastal ještě citelnější příliv našich umělců do Británie. Na programech nebyli již uváděni jenom Josef Suk, Lucie Popp a česká smyčcová kvarteta, ale také například Radoslav Kvapil, Lukáš Vondráček, Peter Mikuláš nebo skladby Petra Ebena. Petr Altrichter a po něm Libor Pešek se stali šéfdirigenty významného Royal Liverpool Philharmonic Orchestra a před rokem byl Jiří Bělohlávek
dosazen do prestižního šéfdirigentského místa BBC Symphony Orchestra v Londýně (před tím v orchestru dlouho působil jako hlavní hostující dirigent). Koncerty Magdaleny Kožené se staly naprostými trháky a naše kvarteta si začala znovuobhajovat svou historickou reputaci. Škampovci se například stali vůbec prvním „resident ensemble“ ve Wigmore Hall a Wihanovci jsou tu jako doma. Haasovo kvarteto začíná být také častým hostem, stejně jako mnoho dalších ansámblů a jednotlivců – například nadějný Tomáš Hanus byl jako jeden z mála mladých dirigentů poctěn debutem s BBC Symphony Orchestra. Z mladé generace vzpomenu ještě například houslistku Janu Novotnou, pěvkyni Lucii Špickovou a klavíristy Ladu Valešovou a Libora Nováčka, kteří v Londýně studovali a vyhráli řadu soutěží. Za posledních pět šest let se také začali prosazovat naši jazzoví hráči a pro Brity působivá, vzletně imaginativní Iva Bittová.
Tento článek ale nechce být ani výčtem úspěchů Čechů v Británii, ani zamyšlením nad důležitostí nabídky našeho kulturního dědictví. Prostor to nedovoluje a snad by to nebylo ani tak zajímavé. Po letmém průřezu historií česko-britských hudebních vztahů, který měl za úlohu alespoň v hrubých rysech osvětlit historickou podmíněnost na první pohled nevysvětlitelné otevřenosti Británie vůči české hudební kultuře, neboť česká kultura je zde dnes přijímána s velikým zájmem a očekáváním, bych chtěla daší text koncipovat jako reflexi na relativně rychle se měnící poměry, nebo lépe řečeno zdejší podmínky pro české hudebníky. Rozhovor s českou umělkyní, která studovala jak v Praze, tak i Londýně, ale která dobyla svým uměním Londýn po roce 1989 jako první, mi posloužil právě jako určité pootevření dveří vzájemného vnímání. Klavíristka Lada Valešová, která díky svému vyjímečnému talentu dostala před 12 lety jako jedna z mála plné stipendium na Guildhall School of Music and Drama, se po absolutoriu stala v této prestižní hudební instituci profesorkou. V Anglii se stále výrazněji prosazuje jako sólová hráčka, která také ráda doprovází, vyhrává soutěže, radí nové generaci jak klavíristů, tak i zpěváků, a podporuje jako členka výboru různých soutěží a hudebních organizací čilý kulturní život v Británii a Čechách. Její vnímání britsko-českých vztahů je podložené znalostí poměrů a zkušeností.
Myslíš si, že britské vnímání českých hudebníků je ještě na úrovni Shawa – jako určitých „exotů“, vysoce vyvinutých, dnes již rómských (ne cikánských) géniů? Nemyslím si, že vzdělaní Britové, kteří se o kulturu, a specificky o naši kulturu zajímají, na nás pohlížejí jako na nějakou zvláštní odrůdu. Uvědomme si taky, že zájem průměrného Brita o nás je na úrovni weekendové párty v Praze, kde je „levné pivo“ a „pěkné holky“, a nemůžeme od něj očekávat nějakou sofistikovanost, natož znalost nebo zájem o naše kulturní dědictví. Ale v kulturních kruzích má vše české otevřené dveře a výbornou reputaci, obvzlášť v hudbě, kde náš národ tradičně exceluje. Na druhé straně je tu nebezpečí, že se čeští hudebníci příliš zaměřují na prosazování svého „českého“ profilu. Je pak těžké se z tohoto užšího profilu vymanit. Například Magdaleně Kožené se to geniálně povedlo a pro světové obecenstvo je a zůstane především Magdalenou Koženou, světovou pěvkyní, a její národnost není primárně důležitá. Také hned od začátku zpívala celosvětový repertoár a nezaměřovala se na českou hudbu. Jinak řečeno: nikdo vás neangažuje, protože jste Čech. Pokud hraje slavný Korejec Dvořáka lépe, tak dají koncert jemu. Pokud slavný Čech hraje Dvořáka jako nikdo jiný, dostane angažmá on. Britové mají sice pověst liberálního národa, ale přece jen není možné se ubránit určitému pocitu ostrovního syndromu izolace, jehož následkem je nutkání distancovat se od všeho mimoostrovního.
Měla jsi podobné zkušenosti v praxi nebo například na Guildhall School, anebo jsi těžila právě z toho, že jsi byla jiná než oni, takový moderní „exot“? Pro mě nebylo těžké se na Guildhall prosadit. Jako jeden z mála studentů jsem měla po celé tříleté studium stipendium. Nemyslím si, že to bylo kvůli tomu, že bych byla nějaký moderní „specimen“, nýbrž, jak mi bylo řečeno, díky talentu a úrovni mé hry. Od počátku jsem byla nadšená školou i její atmosférou, přístupem profesorů a přátelským prostředím. Není těžké být oblíben, pokud projevujete zájem, podle mínění okolí dobře hrajete a pokud jste obklopen profesory, kteří vám upřímně fandí a oceňují vaše usilí a talent.
Prošla jsi Pražskou konzervatoří, Hudební fakultou AMU v Praze a britskou Guildhall. Teď jsi na ní váženou profesorkou. Co si myslíš o úrovni vyššího hudebního školství v Británii v porovnání s Čechami? Na Guildhall bych neuspěla, kdybych neměla výbornou klavírní školu a pianistickou úroveň, kterou jsem nabyla na konzervatoři a akademii. Řekla bych, že pianisticky jsem byla vybavena na mezinárodní úrovni už před příchodem do Londýna. Chybělo mi vyšší sebevědomí, které se mi podařilo získat díky zdejším úspěchům a hlavně díky mému profesorovi Jamesi Gibbovi, ktery vždy jednal pozitivně a jeho kritika byla konstruktivní. Například jsme nikdy nevedli skeptické rozhovory o tom, jak už svět umění „za nic nestojí“ a jak je teď nemožné se prosadit. Žádné negativní emoce, jen tvrdá práce, humor, a akceptování věcí, jaké jsou… Takový anglický přístup.
Česká klavírní škola je vynikající a talentovaného studenta vybaví výborně v profesionálním směru. Ale co potom? Klavíristé často nejsou připraveni na realitu tvrdého života za stěnami jejich mateřské instituce. Deset výborně připravených celovečerních repertoárových recitálů vám bohužel nezaručí příjem. Myslím, že toto mají Britové lépe podchyceno. Nabízejí a také učí další znalosti: doprovod, hru v orchestru, komorní hudbu, metodiku, nakonec i hudební administrativu. (Vím, že u nás se tyto předměty učí taky, ale jsou brány jako vedlejší.) Ovšem může nastat problém: často se tak děje na úkor vysoké úrovně hraní. Typický příklad: mladý klavírista zahraje k vašemu ohromení z listu téměř cokoliv, ale má špatnou techniku, nízkou úroveň „pianistického citu“, tvrdý úhoz: nemá čas cvičit a celkově, i když to nikdo neřekne, převládá mentalita pohotového poloamatéra. Na druhé straně jeho pohotovost mu umožňuje hrát s mnoha lidmi a je vždy k mání. Bude mít zřejmě kvantitativně více práce než klavírista, který dvě hodiny řeší správný odstín prvních taktů Debussyho písně, a pak je schopen zahrát je geniálně. Ale ouha: místo něj hraje na koncertě ten druhý, který si tím moc nelámal hlavu a nekomplikoval všem život vysokými uměleckými požadavky. Je to dvojsečná zbraň. Měla jsem štěstí, že jsem přišla tak vybavená, že jsem sama mohla rozhodnout, co vzít z nabídky školy a co ne. Na britském přístupu je velmi pozitivní, že není budován na principu: „Jsi sólista, tedy jsi vše“ a „Nejsi sólista, jsi nic.“ Studenti, kteří nikdy sólisty nebudou, ale mají talent na jiné obory, tak nemají pocit, že selhali, a vedou rušný hudební život, budují výborné a naplňující kariéry bez celoživotní hořkosti, že se z nich nestal další Maxim Vengerov.
Tedy po pozitivním přístupu bychom ještě mohli okopírovat pragmatičnost, s jakou Britové přistupují k hraní a s kterou se docela jednoduchým, ale účinným způsobem dívají na život. Poté také rozhled a „antibroučkovský“ přístup (viz hlavní postava v Janáčkově satirické opeře Výlety pana Broučka na měsíc). S tím možná ale souvisí i propracovanější hudební infrastruktura, hlavně v Londýně, a cílevědomá otevřenost vůči různým vlivům – tedy opak „ostrovanství“. Lehkou životní ironií je, že vlivem svých exkolonií se Angličané mnohdy projevují méně „ostrovně“ než Češi. S tím souvisí také otázka začlenění České republiky do Evropy – tedy nejen pasem, ale také vnitřním postojem. To ale samozřejmě platí i naopak. Jak byli a jak jsou po vstupu do EU Češi vnímáni na špičkových školách, například na Guildhall? Vstup do EU změnil jen výši školného pro naše studenty, a to tím lepším směrem. I nyní je to velmi drahé a čeští studenti musí spoléhat na získání stipendia (málokdo si může dovolit byť i jeden rok studia, které s životními náklady vyjde v Londýně zhruba na 700 000 korun), ale alespoň se o mnohá stipendia, která nám před tím byla uzavřena, můžeme ucházet. Bylo by chybou si myslet, že je na české studenty pohlíženo jinak než na ostatní. Možná se od nich více očekává kvůli reputaci, kterou odedávna má česká hudba a čeští hudebníci v Evropě. Například já mám ve třídě každý rok studenty z Nového Zélandu, Austrálie, Trinidadu, Indie, Francie, Islandu, Švédska, Portugalska, Španělska, Spojených států a samozřejmě Angličany, Welšany, Skoty a Iry. A to nemluvím o studentech ze smíšených manželství! Tak je tomu ve všech britských špičkových školách. Nejsme tedy žádná výjimka. Pokud je nejlepší studentkou Švédka, je to ona, kdo vyhrává soutěže a ke konci studia má větší šanci získat agenta nebo angažmá. Není možné ani správné v takové situaci rozlišovat podle národnosti. Té se stejně nezbavíte, maximálně vám může dodat kolorit, spojený se stereotypy, které si o národnostech vytvářejí jiné národnosti: Španěl musí být tedy vášnivý, Švéd zádumčivý a strohý, Francouzka bude šarmantní a koketní a tak dále. Češi jsou příliš malý a celkově velmi kulturní národ na vytvoření celosvětového negativního názorového stereotypu. Naštěstí.
Jak jsou čeští muzikanti vnímáni v reálné praxi, v konfrontaci s konkurencí? Nastala po našem vstupu do EU v tomto směru nějaká změna? Opět, Čechy jsou možná srdcem Evropy, ale ostatní údy kontinentu pokládají samy sebe také za důležité. Evropský trh se českým muzikantům více otevřel už po roce 1998, teď je to ještě snazší z formálního hlediska. Ale konkurence je každý rok tvrdší a uspěje ten lepší, a mezi nimi ten, který má nejlepšího agenta a dobré kontakty, za sebou dobrý podpůrný tým. Ten, kdo je spolehlivý, nabízí něco výjimečného a koho se publikum nemůže nabažit. Národnost nehraje takovou roli a pokud ano, tak jen jako bonus k vašemu dokonalému umění, jako možná celkem zajímavý osobní údaj.
Češství nám v Británii tedy asi nepomůže, je to asi pouze mýtus. Lada vehementně tvrdí, že není vnímána prvoplánově jako česká hudebnice. Při mých vítězstvích na soutěžích a konkursech to nehrálo žádnou roli. Nálepka „Made in Czech Republic“ vám body nepřidá, ani neubere. Mluví za vás výkon. Nechci umělce srovnávat se sportovci, ale Martina Navrátilová, Ivan Lendl, Hana Mandlíková nebo Jana Novotná nevyhrávali, protože jsou Češi, ale protože byli v tu chvíli nejlepší. Ale fakt, že jsou původem z Čech, zvýšil prestiž jejich národa jako tenisové velmoci a jejich následovníci vstupují na kurt v jiném světle než například tenista z Japonska (omlouvám se případným světovým japonským tenistům).
Otázka, zda vám byla dána šance někde uspět, může být viděna i z druhé strany: Jak moc jste někde chtěli uspět vy a jaké úsilí jste byli ochotni pro to vynaložit? Britové, ve srovnání s mnoha jinými národy, například s francouzskou hudební scénou, jsou velmi tolerantní a rozhodně vám šance dají. Možná zpočátku jen jednu, ale je na vás ji chopit oběma rukama a dokázat, že si důvěru zasloužíte. Koneckonců proč by vám měl někdo pomáhat? Zvolila jsem si žít a pracovat tady, nikdo mě k tomu nenutil a také mě nikdo nepronásleduje a neháže mi klacky pod nohy. Jako cizinec to má člověk celkově těžší, ale to není britské specifikum. Hlavní problém je v tom, že na mnohé praktické věci banálního denního pořádku jste sami a vaše síť podpory, kterou doma představuje blízká i širší rodina a kruh přátel, vám tady zpočátku chybí. Mám štěstí, že přes vzdálenost od mé rodiny v Praze je její podpora neochvějná a že mám v Británii velký kruh přátel.
Tento rok jsi měla koncert ve slavné Wigmore Hall, pro anglický label budeš natáčet desku s neobvyklou dramaturgií hledající spojitost české hudební tradice s hudbou terezínských skladatelů. Jsou to výborné, ale těžce zasloužené projekty. Neměla bys to doma lehčí? Bylo by pro tebe snazší se prosadit? Koncert ve Wigmore patří k mým dosavadním největším úspěchům v Británii a těší mě, že jsem získala nabídku díky vítězství v soutěži, ne kvůli protekci, bohatému tatínkovi nebo štědrému sponzorovi. Nevím, zda by k tak objektivní šanci mohlo dojít i v Čechách. Hlavně si nejsem vědoma, že se v Čechách, snad kromě několika výjimek, nějaké soutěže tohoto typu pořádají. Tedy že tam existují čistě charitativní organizace, které si berou prosazování mladých umělců za cíl.
Cítím, že moje dosavadní úspěchy v Británii jsou jen začátek a že mám před sebou ještě velmi dlouhou cestu k tomu, abych se přiblížila mému ideálu. Ráda bych častěji hrála na důležitých festivalech a v prestižních sálech, rozšířila svou diskografii, vytvořila vlastní festival. Den má však jenom 24 hodin. Hlavně abych nikdy neztratila radost z hraní a ze života… Čechy, to je domov, zázemí, rodiče, dobří přátelé z let studií, pole a lesy na Brdsku a krása Prahy. Jsem vděčná, že to vše mám a mohu se volně pohybovat mezi oběma zeměmi. Z hudebního hlediska se těším na koncert 7. 10. v rámci Malostranských komorních slavností ve Valdštejnském paláci, kde vystoupím s vynikající anglickou pěvkyní, Emmou Curtis.
Zda bych měla v Čechách dráhu lehčí, nevím a takové úvahy jsou ztrátou času. Už jsem mimo dobu, kdy byl člověk vlastní nebo cizí vinou fixován na jednu zemi. Pokládám se za slovanskou kosmopolitku, za světoobčana. Mluvím plynně čtyřmi jazyky a hranice v mém světě nehrají tak důležitou roli.
Oklikou se znovu vracíme k dopadu evropské integrace, ke změně postoje jednotlivce v naší společnosti k otázkám národnosti, vlastenectví a nacionalismu. Volný pohyb a stejně bezproblémové pracovní příležitosti kdekoliv v Evropě se určitě odrazí na mladé generaci v odlišném vnímání českého sebeurčení nebo jakéhosi pozitivního nacionalismu, který je v naší krajině úzce propojen s kulturou – zejména s tou hudební. Zvykli jsme si, že počínajíc druhou polovinou 19. století je česká kultura v podstatě vždy svázána s určitým nacionalistickým poselstvím a hudba hrála v takto chápané kultuře klíčovou úlohu. Paradoxně až na výjimky nebyl doma téměř žádný český hudebník „prorokem“. Dvořák a Janáček, kteří jsou dnes vnímáni jako velikáni české kultury, museli nejdříve uspět v zahraničí, aby se jim dostalo odpovídajícího uznání doma, které v případě Janáčka stále ještě není dostačující. Ale nejsme tím mimořádní. Studenti z Nového Zélandu, Austrálie, Francie mi tvrdí to samé a stává se, že Angličané, kteří uspěli v USA, jsou najednou hvězdami v Británii. Je to asi univerzální pravidlo. Myslím, že to souvisí s tím, jaké má národ sebevědomí, zda potřebuje razítko zahraničního úspěchu, aby ocenil svého talentovaného syna či dceru. Naproti tomu v Británii často dosahují úspěch a popularity mladí Angličané, kteří by ve světě třeba tolik neuspěli. Mám vždy dojem, že protože Britové nejsou tradičně známi svými hudebními talenty, jsou vždy tak nadšení, že někoho mají, že je až neobjektivně prosazují. Většinou tito umělci splňují určitý model: velmi vzdělaní, z vyšší vrstvy, spíše než živelní intelektuální, podle sloganu: „nenadchne ani neurazí“. Možná ale i tato úvaha je trochu stereotyp.
Snad. Z toho, co říkáš, hlavně vyplývá, že Britové si vlastní talenty na rozdíl od nás velmi považují, ba co víc: mnohdy je také upřednostňují, což je projev pozitivního přístupu zdravého sebevědomí. Sebevědomí samo o sobě není zlé, jestliže nehraničí s arogancí. Britům se daří zachovávat mezi arogancí a sebevědomím delikátní rovnováhu. Nemůže právě toto být důvodem, proč je produkce klasické hudby v Anglii na vyšší úrovni a má vyšší frekvenci než v České republice? Přitom jsou paradoxně Angličané historicky považováni za méně „hudební“ národ než Češi? Přestože mají Čechy více hudebního dědictví v poměru k rozloze než Británie, tak je ostrovní hudební scéna aktivnější a co se týká organizace a celosvětového dopadu na vyšší úrovni. Ale ani tady není situace ideální a kultura, a klasická hudba obzvlášť, má v celonárodním poměru malý prostor. Teď mluvím o podpoře seshora. Hudební výchova ve státních školách tady byla zrušena minimálně před deseti lety a úroveň znalostí evropské klasické hudby u průměrného obyvatelstva je žalostná, téměř nulová. Tím, že jsem přímo v centru dění, tak nemám objektivní pohled, ale v televizi vládne populistická „subkultura“, kladoucí minimální nároky na rozum i ducha. Veškerá klasická hudba zde má nálepku „elitářská“, což je vstupenka na popraviště. Vše musí být dostupné nejširším masám, a to že lístek na fotbal stojí často třikrát tolik jako vstupenka na balet světové úrovně v Covent Garden jaksi uniká pozornosti kritiků „elitářství“ klasické kultury. Na druhé straně se všechny kulturní a hudební instituce snaží o osvětu a dostávají vládní granty na výchovné akce a kursy. Já sama jsem před několika lety byla také členem týmu, ktery jezdil po univerzitách a školách severní Anglie. Ale někdy má člověk pocit, že je to prohraná bitva, a že pokud zcela chybí hudební výchova ve školách, pak už se manko těžko dohání. Na druhé straně podpora lidi a sponzorů, kteří hudbě rozumějí, je ohromující. Tím, že je Británie relativně bohatá země, je i podpora kulturních akcí, když už se dostanou do určitého povědomí, mnohem širší, než třeba v Čechách. V USA je podpora takových mecenášů ještě větší a samozřejmější, má tam delší tradici a sponzoři mají výrazné daňové úlevy, které zmnohonásobují dary.
Proč tedy nenastal stav „šťastného svazku“, určité symbiózy – Angličané by nabídli organizaci se světovým dopadem a Češi své hudebníky? Když se vrátím k Janáčkovi, tak v Británii je teď nesmírně populární, je zde milován a frekvence inscenací oper je neuvěřitelná; přitom se zpívá v originále. Vidět ale českého zpěváka je poměrně vzácné. Anglický impresário raději angažuje ruské nebo anglické zpěváky než české. Jiří Bělohlávek se pilně snaží to změnit, ale je výjimkou. Jsem členkou rady Nadace Emmy Destinové a každé dva roky pořádáme pěveckou soutěž, která se koná v Anglii i v Čechách, kde je řada nadějných hlasů i několik velmi dobrých pedagogů. Ale jen v Londýně jsou tři vysoké hudební školy, které učí studenty z celého světa, mnoho výjimečných pedagogů. Mladý pěvec je veden k dokonalosti a mnohostranné znalosti repertoáru od prvních kroků. V londýnských divadlech a sálech může slyšet pěvce světové úrovně, srovnává a podle toho si nastavuje žebříček kvality. Velmi často se setkávám u mladých českých pěvců (hlavně u žen) s fenoménem, který označuji: „velká ryba v malém rybníce“. Tedy: „Už jsem hvězda (vycházející hvězdička doma), sama vím všechno nejlépe, oni nemohou rozumět tomu, jak zpívat Dvořáka!“ Bohužel na to není ve světě nikdo zvědavý a úspěch na domácí scéně nezaručuje to samé v zahraničí. Je dobré včas vyjet do světa, tedy pokud tam chce člověk uspět, a objektivně zjistit, co je třeba ještě vylepšit. Koneckonců je to známé jméno, krásný a technicky dokonalý hlas a uchvacující jevištní projev pěvce, co prodá lístky na Jenůfu nebo Káťu Kabanovou, ne vaše čeština. Na tu mají operní společnosti své kouče, kteří výslovnost (lépe nebo hůře) naučí i Číňany. Ruští pěvci mají většinou velmi silné a dobře posazené přírodní hlasy, a přežijí-li tvrdý výcvik v Rusku, tak i neochvějnou techniku a velkou výdrž. Možnosti žít a pracovat v zahraničí si často cení více než pěvci z bohatších zemí a jsou ochotni pracovat tvrději, a ti méně slavní zpočátku i za mnohem méně peněz. Nevím, jestli je to správné, ale to je také součást „tržního hospodářství“. A opera také musí něco vydělat, není to jenom charitativní organizace.
