Vzájemné vztahy rovnoprávných operních kultur
Přes bolestivý odchod větší části českých umělců v čele s Karlem Nedbalem ze SND teprve doba Slovenského státu znamenala definitivní emancipaci národního operního souboru. Během několika týdnů byla všechna libreta přeložena do slovenštiny (kromě tenoristy a dramaturga Štefana Hozy se o to zasloužili v SND naturalizovaní Češi – dirigent Holoubek a pěvci Arnold Flogl a Ruth-Markov) a sólistický soubor přestal být
slovenským jenom formálně. To ovšem neznamenalo přerušení kontaktů s českými umělci. Někteří zůstali, jiní přišli (barytonista Emil Schutz, člen souboru v letech 1939-1971). V čele souboru stanul Jiří Vincourek, který dvě třetiny své dirigentské kariéry věnoval operním divadlům v Bratislavě (1924-1945) a v Košicích (1958-1963). Od baletů k dirigování oper přešel rutinérský J. V. Schoffer a rodilý Pražák Ladislav Holoubek, který se počátkem 40. let uplatnil taky jako operní skladatel (Stella , Svitanie , Túžba ); až do konce svého života zůstal na Slovensku. Podobně se zde naturalizoval Gerhard Auer z Náchoda (v SND dirigentem 1950-1990). V pěveckém ansámblu přibyli z Čech postupně basista Nouzovský, barytonista Wiederman, mezzosopranistka Sedlářová, koloraturky Smyčková a Kralovcová. Tenorista s unikátní vysokou polohou Jiří Zahradníček, jenž patřil několik sezon v souboru (1964-1969) k „hvězdným hodinám bratislavského souboru“, byl taky skvělý šprýmař a jednou ukončil svého Trubadúra v staročeském překladu: „Máti, mne k špalku vedou!“ Z významných hostujících sólistů nelze opomenout stálého hosta v letech 1958-1961, mezinárodní wagnerovskou hvězdu Ludmilu Dvořákovou (v SND Senta, Rusalka, Milada, Pucciniho Manon) a Hanu Svobodovou-Janků, později slavnou veronskou Turandot (v SND ji zpívala v roce 1965 a dle mého názoru se jí nevyrovnala ani bulharská hvězda Gena Dimitrova, ani Eva Urbanová).
České zastoupení bylo však zvlášť významné, pokud se týká postů režisérů a dirigentů. Svou druhou éru v souboru (1946-1951) zde absolvoval Milan Zuna, krátce zde pobyl Zdeněk Chalabala – dirigent propracované verze Suchoňovy Krútňavy (1952), po renovaci budovy SND přišly slavné sezony Zdeňka Košlera s památnými inscenacemi Cosi fan tutte , Věci Makropulos , Modrovousova hradu a Cikkerova Vzkříšení (1971-1976). Celých dvacet let byl v SND sbormistrem Josef Petr. Z českých režisérů přinesl modernější rukopis po Bohušovi Vilímovi Karel Jernek (první Krútňava , ale taky slavné Košlerovy Cosi fan tutte ) a především v letech 1953-1960 brněnský Jiří Wasserbauer (Don Carlos , Dalibor , Liška Bystrouška , Svätopluk ), který na JAMU odchoval slovenské operní režiséry (Bargárová, Gyermek, Dorr), z nichž každý zakotvil v jiném slovenském souboru. První režie slovenského profesionálního režiséra Miroslava Fischera se v SND uskutečnila až v roce 1955. Skutečným Čechoslovákem byl scénograf mezinárodní pověsti Ladislav Vychodil, který přes svůj původ a časté hostování v Čechách i zahraničí byl především scénografem SND (1945-1999). V posledních dvou desetiletích se na několika inscenacích podíleli čeští dirigenti Štych a Zbavitel, v roce 2003 se na tři sezony stal šéfdirigentem brněnský Jaroslav Kyzlink. Jako stálí hosté delší dobu působili barytonisté Richard Haan, Ivan Kusnjer a absolventky zpěvu na bratislavské VŠMU Jaroslava Horská a Yveta Jiříková.
Na tradice Východoslovenského národního divadla navázala opera SD v Košicích, která zahájila svou činnost Nedbalovou Polskou krví 1. prosince 1945. Mezi uměleckými šéfy figurovali také na Slovensku naturalizovaní čeští dirigenti Schoffer, Holoubek, Vincourek a Bílek, z nichž svou pečeť souboru vtiskl především Holoubek, působící v souboru až do roku 1981.
Třetí slovenská operní scéna – Divadlo J. G. Tajovského (dnes Státní opera) v Banské Bystrici bylo otevřeno Foerstrovou Evou 23. 1. 1960 a první tři sezony bylo funkční také díky českým umělcům, z nichž dirigent Vojtěch Javora zde zůstal 15 let a sopranistka Dagmar Rohová-Boksová až do konce své bohaté kariéry. Dnes v obou mimobratislavských operních souborech nejčastěji hostují čeští operní režiséři (v Bystrici J. Andělová-Pletichová, v Košicích filmový „komediograf“ Zdeněk Troška).
Až do 90. let minulého století slovenské operní umělce v Čechách reprezentovali jenom pěvci. Pak přešel ze SND do ND žák Václava Neumanna Oliver Dohnanyi, spoustu koncertů v ČR absolvoval nejlepší současný slovenský mistr taktovky Ondrej Lenárd, v nedávné době dostali šanci na několik režií v Čechách Slováci Marian Chudovský a Martin Bendík. Osobitou kapitolou je enfant terrible slovenské režie Jožko Bednárik, který po úspěších na pražských operních jevištích (Romeo a Julie , Carmen ) přesedlal na muzikál, jenž více vyhovuje jeho smyslu po spektakulárnost a symbiózu krásného a ošklivého balancující mezi vznešeným uměním a kýčem. Ze sólistů od roku 1958 přesídlil z Košic do brněnské opery „italský“ tenor Imrich Jakubek a v roce 1969 to samé udělala Gita Abrahámová, sopranistka s nádherně tmavým témbrem. Přímo z VŠMU odešla do pražského ND a pak na významná světová jeviště Gabriela Beňačková. Prvních patnáct let své pěvecké kariery si odkroutila v Janáčkovy opeře v Brně Magdalena Blahušiaková, která v SND vykrystalizovala ve vzorový veristický soprán. Na Moravě působili také původně banskobystričtí barytonisté František Caban a Jaroslav Kosec. Pěveckou úroveň inscenací českých operních jevišť pravidelně vylepšují v poslední době další slovenští vokalisté (Simona Šaturová, Iveta Tannenbergerová, Vladimir Chmelo, Martin Gurbaľ). V obsazení inscenací posledních sezon pražského ND figurují na Slovensku vysoko cenění pěvci jako Michal Lehotský, Marta Beňačková, Peter Mikuláš, ale taky ti, které slovenská operní kritika spíše kritizuje (Martin Malachovský, Martin Babjak, Jana Bernathová). V produkci mezinárodních operních hvězd dnes Slovensko již Čechy předstihlo (Gruberová, Poppová, Beňačková, Orgonášová, Kopčák, Petr a Miro Dvorský).
Jestli český repertoár nevymizel z programu opery SND v době oficiálně „protičeské“ válečné Slovenské republiky, tím více posilnil své místo po znovusjednocení státu Čechů a Slováků. V SND, ale od roku 1946 taky v Košicích a od roku 1960 v Banské Bystrici, se pravidelně uváděly Smetanova Prodaná a Hubička , Dvořákova Rusalka a Čert a Káča . Už méně uspěl Janáček. V Košicích a Bystrici se uváděla jenom Pastorkyňa a Liška , v SND dvakrát Káťa , scénicky taky Zápisník zmizelého (1968). Košlerova a Kriškova inscenace Věci Makropulos (1974) a skvělá Emilie Marty Eleny Kittnarové pak slavily úspěch taky v zahraničí (NDR, Argentina). Z oper Bohuslava Martinů se v SND hrála Veselohra na mostě , Řecké pašije (taky v Košicích) a v sezone 1988/89 Julietta , jež se dožila poměrně slušného počtu 12 repríz. Z méně často provozovaných děl se v SND hrála Novákova Lucerna (1948/49), Kovařovicovi Psohlavci (1953/54) a Pauerova Zuzana Vojířová (1959/60). Na svůj režisérský talent upozornil v Košicích počátkem 60. let Branislav Kriška právě režií Pozdvižení v Efezu od Iši Krejčího. V již zrušené Komorní opeře se v polovině 90. let odehrálo 6 repríz Ariadny od Martinů, víc českých oper se uvádělo v Studiu VŠMU (Pauerův Žvanivý slimejš , Ostrčilovo Poupě , Folprechtova Lásky hra osudná ), mladí konzervatoristé zas předvedli Novákova Zvíkovského raráška . Jestli v poslední době českého repertoáru přece jen ubylo, není nutno v tom hledat politikum, nýbrž spíše snahu zalíbit se publiku uváděním notoricky známých italských oper.
Od druhé poloviny 20. století již v oblasti operního repertoáru nešlo o zcela jednosměrné proudění hodnot. První velká slovenská národní opera, Suchoňova Krútňava , měla kromě 23 inscenací v zahraničí také 13 inscenací na devíti českých operních jevištích. Národní opera Svätopluk , „slovenská verze Libuše“, se kromě Prahy hrála taky v Olomouci a Liberci. Šest oper modernismu bližšího Jana Cikkera mělo v českých divadlech 19 premiér, přičemž v případe Vzkříšení v roce 1962 (podle Tolstého) a Coriolana v 1974 (podle Shakespeara) šlo dokonce nejen o pražské, ale taky světové premiéry. Ještě folklorismem ovlivněný Juro Jánošík se inscenoval v Plzni, Brně i Liberci, na náročný Rozsudek aneb Zemětřesení v Chile (podle von Kleista) si troufli v Opavě v roce 1983 a Hru o lásce a smrti , zkomponovanou podle Romaina Rollanda, nastudoval dirigent Václav Neumann po pražském ND taky v Mnichově. Škoda, že tvorba dalších slovenských skladatelů, například Bazlikova opera Petr a Lucie nebo Benešovy opery Skamenelý (hrál se v Londýně v roce 1992) a The Players (2002 v Kolíně nad Rýnem), si cestu na česká jeviště nenašla.
Několik slov o výměnných zájezdech našich národních divadel. Od poloviny minulého století Slováci sehráli na jevišti ND 45 představení, pražští jich v Bratislavě uvedli 19. Opera SND přivážela do Prahy především slovenské, v Čechách nehrané kusy: Holoubkovu Rodinu , Moyzesova Udatného krále , Cikkerova Mistra Scrougea a Obléhání Bystrice , Frešovu dětskou operu Martin a slnko , ale taky pěvecky kvalitní inscenace (Verdiho Otello – 1958, Straussova Elektra – 1981), inscenace experimentální (v roce 1993 Monteverdiho Korunovace Poppey v režii slavného mima a slovenského „Fialky“ Sládeka) a dvě z nejlepších Bednárikových inscenací (Faust a Hoffmannovy povídky – 1993 a 1995). Také Pražané se chlubili především národní tvorbou a tituly na Slovensku neznámými (Mirandolina od Martinů, Myslivečkův Tamerlán , Fibichova Nevěsta messinská ). Pražské ND také obohatilo profil dvou ročníků Mezinárodního festivalu hudebního divadla v Bratislavě inscenacemi Janáčkovych Výletů pana Broučka a recesistického Smolkova Nagana (2004) a dvěma netradičními inscenacemi režiséra Nekvasila, z nichž se líbila Prodaná nevěsta , nikoliv však Její pastorkyňa (2006).
Hudební festivaly a soutěže
Největší slovenský hudební festival – Bratislavné hudební slavnosti, jenž v tomto roce bude slavit svůj 43. ročník, vždycky počítal s aktivní účastí českých umělců a taky s prezentací Slovákům tak blízké české hudby. Jestli pohlédneme na repertoár festivalu jen po rozdělení společného státu, tak zjistíme, že nejhranějším skladatelem z Čech byl překvapivě Martinů – uváděn celkem 19krát (dvě symfonie, více komorních skladeb, Hobojový koncert , Česká říkladla , La Jolla , výběr z baletu Špalíček , Kytice , Moravské tance , Fresky Piera della Francesca ), a to před Dvořákem (jehož skladby byly uvedeny 18krát), pak se značným odstupem následuje Janáček (9krát), díla ostatních skladatelů byla hrána jenom ojediněle. V uváděném období v Bratislavě koncertovalo osm českých orchestrů. Kromě věhlasných těles z Prahy a Brna vysokou uměleckou úroveň orchestrální hry v českých zemích demonstrovaly orchestry z Pardubic, Olomouce a Zlína. Na BHS nechyběly též nejlepší české pěvecké sbory (Pražský filharmonický sbor, Český filharmonický sbor Brno, Ars Brunensis, Pěvecký sbor českého rozhlasu), nejlepší čeští vokalisté uplynulého desetiletí (Urbanová, Pecková, Kožená), slavní dirigenti (Pešek, Bělohlávek) a několik instrumentalistů (klavírista Mácha, violoncelista Bárta, trumpetista Bartoš), komorní sdružení (Madrigal kvintet, Panochovo kvarteto, Kubínovo kvarteto Ostrava, Talichovo kvarteto). Pokud jde o vystoupení Slovenské filharmonie na Pražském jaru, vzpomeňme alespoň dvě: v 1978, když se jí s dirigentem Ladislavem Slovákem dostalo cti otevírat festival a posléze koncert v minulém roce, na kterém také zazněla skladba mladé Lubice Salamon-Čekovské, přičemž dvě komorní slovenská tělesa v tom samém ročníku představila Pražanům taky hudbu Alexandra Moyzesa a Ilji Zeljenky.
Po BHS jsou nejvýznamnějšími festivaly na Slovensku Košické hudební jaro (vloni slavící již 51. ročník) a Středoevropský festival koncertního umění v Žilině (loni 16. ročník). V minulém roce vystupovala například v Žilině Janáčkova filharmonie z Ostravy a fagotista Václav Vonášek, v Košicích Václav Hudeček, na Slovensku se stále ještě těšící vysoké popularitě. Mezinárodní festival Mozartův týden má za sebou v Bratislavě již 9 ročníků, na tom posledním vystupovalo z Čech Škampovo kvarteto a Virtuosi di Praga. Na koncertním cyklu Konfrontace v Nitře kromě domácích umělců účinkovalo také české Zemlinského kvarteto.
Pokud jde o letní operní festivaly, na Slovensku existují jenom Zvolenské zámecké hry (od 1979). Jejich dramaturgie byla zaměřena téměr výlučně na italskou operu (celostátní premiéry Bitvy u Legnana , Alziry , Lombarďanů , ale také Donizettiho Anny Bolenové , Lucrecie Borgie či Mercadanteho Přísahy , Belliniho Monteků a Capuletů ). Druhým prvenstvím ve slovenském operním prostoru bylo zvaní zahraničních pěvců, jež úrovní předčili hosty opery SND (italští barytonisté Gavanelli a Guelfi, tenorista Malagnini, Secco a Cupido, americká sopranistka Stappová). Z českých operních souborů na kouzelném nádvoří zvolenského zámku (přestaveném v renesančním slohu) vystoupili jenom operní soubory z Českých Budějovic (v 1982 s Mozartovou Kouzelnou flétnou ) a Ostravy (v 1990 s Ponchielliho Giocondou ). Ze sólistů můžeme uvést Janu Jonášovou (Gilda z Rigoletta v roce 1979), Jitku Zerhauovou (Carmen v roce 1989), Milana Voldřicha (1988 – Ismael z Nabucca a 1992 – Fernando z Favoritky ) a Leo M. Vodičku, jenž zde v roce 1986 interpretoval Radama z Aidy . Kuriozitou je, že ve vzpomínaném představení v epizodní roli Posla vystoupil dnes v Čechách naturalizovaný Slovák Štefan Margita, tehdy ještě sólista košické opery. Posledním Čechem byl ve Zvolenu Richard Haan (Nabucco v 2005).
Jestli nahlédneme do českých zemí, zjistíme, že na Smetanově Litomyšli vícekrát vystupovala opera SND (přenos z vystoupení SND se Smetanovou Hubičkou v roce 1960 vysílal i bratislavský rozhlas). Podstatně bohatší je individuální účast slovenských vokalistů jak v Litomyšli, tak i na koncertech věnovaných památce Emy Destinnové nebo Jarmile Novotné, kde vystupoval především Petr Dvorský, ale i Lubice Rybárská, Eva Jenisová, Adriana Kohutková, Gabriela Beňačková a kde vícekrát zářil dirigent Ondrej Lenárd. K zvláštnostem patří fakt, že nejslavnější slovenský operní zpěvák Petr Dvorský si založil svůj letní festival nikoliv na Slovensku, nýbrž v Jaroměři.
Mladí slovenští zpěváci nikdy nechyběli na Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech a analogická pěvecká soutěž Mikuláše Schneidera Trnavského v Trnavě bývá bohatě obsazena českým pěveckým dorostem.
Vztahy v oblasti pěveckých sborů
Po poštúrovské generaci, jež pěstovala spíše jednohlasý zpěv národních písní (jako známá Kto za pravdu horí ), sehrála pozitivní roli také tvorba česká, a pod vlivem sbírek Kytic slovanských písní (Tovačovský) také slovenští vlastenci (dnes označovaní jako „věnečkáři“) začali sestavovat a upravovat lidové písně pro posilnění národního cítění. V té době taky vznikají první významná sborová tělesa, jako Slovenský spevokol v Martině (sbormistři Jan Kadavý, Václav Vraný), v němž později nabyla významnější postavení než činost pěvecká činnost divadelní a Spevácky spolok Tatran v Liptovském Mikuláši. Jeho zakladatelem byl absolvent pražské Varhanní školy a člen zpěvokolu Hlahol Karol Ruppeld, jenž byl v Praze nadšen tím „s jakou chutí Češky a Češi zpívají“. Hlavně v období formování československého státu opět získává na váze vliv české hudby. V „hlavním městě“ rodící se ideje česko-slovenské vzájemnosti, v Uherské Skalici, gymnazista Janko Blaho, pozdější první slovenský tenor, nacvičil s místním sborem Smetanovu Českou píseň .
Dějiny sborového zpěvu na Slovensku by nebyly kompletní, kdybychom nevzpomněli působení českých učitelů a profesionálních hudebníků, většinou dočasně působících na Slovensku (zvláště v době 1. republiky). Byli nejen hudebníky, sbormistry, sběrateli a upravovateli lidových písní a pedagogy, ale též organizátory hudebního života ve slovenských městech. Vzpomeňme alespoň některá jména: Oldřich Hemerka, Jan Úlehla, Josef Klement Zástěra, Otakar Šimák, František Dyk, Ota Řečinský, Bedřich Holečka. Zvlášť významná v tomto smyslu byla aktivita českých pedagogů na učitelských ústavech v Modre (Jan Šoupal), Banské Bystrici (Karel Štika), Spišské Nové Vsi (Eduard Nademlynský, Augustín Deršák), nebo na gymnáziích (Stanislav Treybal v Skalici a v Prešově, Jaroslav Hnátek v Košicích). Při Nedbalových zájezdech s operou SND do Košic vystupoval taky košický sbor Foerster s dirigentem Nademlýnským a spolu s Nedbalem připravili v roce 1927 uvedení Dvořákovy Stabat mater a v následujícím roce Bellovu Jánošíkovu svatbu . Zvláštním případem byl Vojtěch Merka, vedoucí hudebního vysílání košické pobočky Radiojournalu a zakladatel rozhlasového orchestru (1929) i průkopník hudební kritiky na východním Slovensku.
Nejvýznamnějším slovenským tělesem za první republiky se stal Pěvecký sbor slovenských učitelů, jenž od roku 1921 vystupoval především se slovenskými lidovými písněmi (v ůpravách Valašťana Dolínskeho, Mikuláše Moyzesa a dalších) a českým repertoárem (Foerster, Křička, Křížkovský, Martinů, Novák, Suk, Smetana). Takový repertoár předvedl také na koncertu v Praze v roce 1926. Český repertoár tělesa (s dirigenty M. Ruppeldtem, J. Strelcem i J. Haluzickým) přirozeně postupně ustupoval do pozadí s přibývající novou slovenskou tvorbou (Schneider Trnavský, později Suchoň, Moyzes). Po roce 1945 se rychle rozvíjela slovenská sborová tvorba, reprezentavaná jmény jako Hrušovský, Mikula, Novák, Ferenczy, Burlas. V oblasti interpretační byla jedinečným fenoménem Lúčnica díky osobnosti Štefana Klimy, jenž s ní vítězně absolvoval (po celostátní soutěži v Praze, 1955, a Jihlavě, 1963) řadu zahraničních souteží (Llangollen, Arezzo, Montreux, Middlesbrough, Gorizie). Česká složka repertoáru sboru byla poněkud limitována, snad s výjimkou Dvořáka a později Ebena.
Český repertoár ze slovenských sborů nevymizel ani po rozdělení společného státu. K nejčastějším českým autorům patří Mácha, Lukáš a Eben, u dětských sborů taky Neumann, Raichl, ze starších Dvořák, Campanus Vodňanský a Vaňhal. Soudě podle českých sborů, jež přijíždějí na Slovensko, v ČR se slovenská sborová tvorba zpívá podstatně méně.
Na slovenských sborových festivalech se nadále střetáváme s českými sbory. Na Akademické Banské Bystrici kromě pravidelné soutěžní účasti akademického sboru z Pardubic se v posledním desetiletí objevily vysokoškolské sbory z Českých Budějovic, Plzně, Ostravy a Ústí nad Labem, v porotě soutěže z ČR zasedali J. Kolář, J. Vrchotová-Pátová, L. Pivovarský. Na oplátku slovenské sbory vyjíždějí na pardubický IFAS. Na dětské celostátní soutěži v Prievidzi hostoval jenom ostravský Permoník, víc toho bylo na mládežnické soutěži Mládež spieva v Turčanských Teplicích (Ventus z Krnova, Cantamus z Prahy, Colegium Iuvenum Český Těšín, Masarykovo gymnázium ze Vsetína, Luscinia z Opavy). Dětské a mládežnické sbory z Čech se účastnily také nesoutěžních festivalů Prievidza spieva a Vranovské sborové dni (Iuventus Cantus z Pardubic, Mládí a Radost z Prahy…). Na soutěži Trnavské sborové dni vystupovaly Canticum Camerata ze Zlína a Brněnský akademický sbor a Pěvecké sdružení Slezská Ostrava. I po zániku federace slovenské sbory cestují na Svátky písní do Olomouce, od roku 2006 organizátoři tohoto festivalu přenesli část koncertů na území Bratislavy (pod názvem Festa musicale) a ve stejném roce vznikl v hlavním městě Slovenska podle pražského vzoru soutěžní Festival adventní a vánoční hudby (z 26 účastníků bylo 9 českých sborů, jež zvítězily ve dvou ze čtyř kategorií). Méně pravidelně se slovenské sbory účastní také jiných českých sborových klání (Jihlava, Rychnov nad Kněžnou, Festival Kryštofa Haranta…), ze kterých si ovšem odnášely vysoká ocenění (Collegium Technicum z Košic, Pěvecký sbor Jana Cikkera z Bánské Bystrice, dnes již neexistující bratislavský Comenius). Provázanost českého a slovenského sborového zpěvu vystihuje taky skutečnost, že nejlepší profesionální sbormistryní je dnes absolventka brněnské JAMU Blanka Juhaňáková, která se Slovenským filharmonickým sborem sklízí úspěchy po celé Evropě.
