Divoká a žírná země Slovanů
„… Mezi povodím řeky, která se nazývá Visla, a proudem, jemuž je jméno Dněpr, ležela stará vlast slovanská. Na severu svažovala se k nízkému pobřeží moře Baltického a na straně polední ohraničovalo ji horstvo, jemuž se dostalo jméno Karpaty. […] Jako byla divoká a žírná země Slovanů, tak byl sám národ divoký a žírný.“ Tak začíná své Obrazy z dějin národa českého Vladislav Vančura. Píše o „jediném národu, skládajícím se z celků menších, a všichni mluvili jazyky příbuznými, ale povědomí věcí bratrských sotva mezi nimi doutnalo.“ Divocí Avarové je chtěli ovládnout, ale jejich vláda se nikdy nestala vládou pravou. Část Slovanů sice byla zotročena, ale mnozí uprchli, vybudovali znovu svá vypleněná sídliště, a byli také ti, „kdo dobře vyvázli“, ti, které podle Vančury snad ochránily lesy a horstva Čech a Moravy. Zemička obklopená horami ne sice nepřekonatelnými, ale přece jen vytvářejícími závětří, se stala pro lid tohoto území ochranou skutečnou i symbolickou. Kdokoli se v historii pokusil tuto přirozenou geografickou hranici jakkoli posunout – ať směrem ven či ještě hůře dovnitř -, se zlou se nakonec potázal.
Francký kupec Sámo, Velkomoravská říše, Přemyslovci, Habsburkové – základní výkladová kostra dějin odehrávajících se na tomto území – se za všechny věky mnoho nezměnila, ani přes urputné snahy historiků odloupnout vrstvy vytvořené ústním podáním a kronikáři a dobrat se věcného jádra. V jednom se dávní kronikáři i moderní historikové shodují: území, na němž se slovanské kmeny usadily, se nedělí na východní a západní pouze zeměpisně, ale také kulturně, a ať už se dějiny odehrávaly jakkoli, Čechy, ležící na samém západním okraji Slovanstva, byly vždy jedním z nejcitlivějších bodů.
Rusko I.
„Slované, nevedše život zároveň Němcům výbojný a kočevný, alebrž od věkův ku pokoji lnuvše, nepůsobili nižádného tehdáž ve světě hluku,“ idealizoval staré Slovany ve svých Dějinách národu českého František Palacký. „Holubičích“ povah však rozhodně nikdy nebyli. Na menším či větším území dnešního Ruska a Ukrajiny vládli po pět století Rurikovci. Z Čech se mezitím stalo království a na jeho trůně se vystřídali Přemyslovci, Jagellonci a Habsburkové. Knížata Kyjevské Rusi neměla o nic lidumilnější metody k udržení moci než naše první knížata. Podobně jako vládci Čech dobývali a ztráceli území za cenu vražd a plenění ve vlastních řadách. Kulturně měli daleko blíže k Cařihradu než k západní části Evropy. Kníže Vladimír přijal křesťanství na konci 10. století – a v 19. století si tento akt satiricky podal Karel Havlíček Borovský. Také Rusko mělo své „bájné starce“, kteří měli opěvovat hrdinské činy. Historická kritičnost našeho věku způsobuje, že o tom, jak to skutečně bylo, víme čím dál tím méně. Podle amerického slavisty Edwarda L. Keenana je prý jedna z nejstarších ruských literárních památek zpívaná kdysi rapsódy za doprovodu guslí – epos Slovo o pluku Igorově – dílem Josefa Dobrovského. Nejen tedy Václav Hanka, ale i ctihodný lingvista Dobrovský se snažil doplnit chybějící dějiny? Pokus zavést v Čechách slovanskou liturgii byl krátkodobý; na východ pravoslaví, na západ latinské křesťanství určovaly charakter dvou kulturních světů. Kupci z Kyjevské Rusi sice čile obchodovali s germánskými zeměmi, jejich cesty však vedly územím dnešního Polska. Kyjevská Rus měla dlouhá léta co do činění s tatarskými nájezdníky a vládci Čech s německými sousedy. Postavy ruských dějin se v naší kultuře výrazně objevily spolu s všeslovanskou myšlenkou až v 19. století, dřívější kontakty lze nalézt jen sporadicky, mnohdy jsou však jedinečné, jako například čin hráče na lesní roh a violoncellisty Jana Antonína Mareše z Chotěboře (1719?-?1794), který sestavil pro dvorního maršálka a carského vrchního lovčího Naryškina takzvanou „rohovou hudbu“ – kapelu loveckých rohů, v nichž každý hráč hrál jen jeden tón. Celkem obsáhla taková kapela čtyři a půl oktávy.
Sbližování s Evropou
S Petrem I., a hlavně s Kateřinou Velikou, vévodkyní von Schleswig-Holstein-Gottorf, narozenou jako Sophie Auguste Friederike von Anhalt-Zerbst-Dornburg, se – jak se říká – otevřelo Rusko Evropě. Roku 1745 se princezna Sophie provdala za následníka trůnu velkoknížete Petra (později Petra III.). Již předtím konvertovala k pravoslaví a přijala jméno Kateřina. O neharmonickém carském manželství a Kateřininých milostných dobrodružstvích se vyprávějí legendy, faktem však zůstane, že inteligentní a hudbymilovná Kateřina přivedla na carský dvůr italské hudebníky Galuppiho, Paisiella, Cimarosu, Sartiho a další a hudební život na petrohradském carském dvoře ovládla italská opera. Také mezi Petrohradem a Čechami byly navázány nitky, i když jen tenké.
Zastoupení děl italských, francouzských, německých či španělských skladatelů ve šlechtických sbírkách v Čechách nijak nepřekvapí, nacházejí se v nich však také skladby, jež mají vztah k Rusku. Diplomatické vztahy spojovaly celou Evropu a po stejných cestách putovaly i hudebniny. A tak se dostala například do schwarzenberské sbírky v Českém Krumlově i díla ruských autorů 18. století. Jsou v ní smyčcové kvartety Josefa Fodora či romance na text Alexandra Petroviče Sumarokova, který byl libretistou opery Cefalus a Prokris . Její ruské libreto zhudebnil italský skladatel Francesco Araja, opera byla na carském dvoře uvedena roku 1755 a je považována za první ruskou operu. V krumlovské sbírce se objevuje také například jméno „princesse Nathalie Konrakin“, autorky šesti romancí s doprovodem harfy.
Ruská tématika zaujala například Jana Ladislava Dusíka, který napsal variace na ruskou melodii, Leopold Koželuh věnoval své dva koncerty „pour le clavecin ou piano forte“ komtese Saltykovové. Princezně Menšikovové věnoval svou Polonézu pro klavír na čtyři ruce ve Vídni působící český varhaník a skladatel Václav Plachý.
„Oj, za horami, za vysokými“
Trvalo staletí, než Slované opět našli své příbuzenství. Jednotný slovanský národ měl tvořit rozlohou, početně a mocensky protiváhu sjednocujícím se snahám německy hovořících národů, nebyl to však jediný impuls zrození panslavismu. Sjednocovací snahy se objevily i v Itálii, radikální snílci uvažovali o „mladé Evropě“, příkladem moderní politické možnosti sjednocené různorodosti byly také roku 1789 vyhlášené Spojené státy americké. Roku 1812 přemohl (po předchozích dvou porážkách) stařičký maršál Kutuzov Napoleona a jeho strategie možná vyvolala vzpomínku na zemana a vojevůdce Žižku. Ukázalo se, že žádná moc není neporazitelná. František Ladislav Čelakovský připomněl ve svých Ohlasech roku 1829 hrdinské činy bohatýra Ilji Muromce, který se postavil „sobakám Tatarům“, Čurily Plenkoviče, jenž lstí dokázal překonat mocného Velikána Velikánoviče, v kombinaci obrozenecké češtiny s rusismy vyznával ústy ruského mládence obdiv a lásku „rodné straně“ (poznámka pro čtenáře narozené 1980 a výše: „sobaka je „pes“, „strana“ je „země“). Literáty a hudebníky pak spojil nový zájem o slovanské inspirace. Leopold Eugen Měchura nalezl téma ke své opeře Marie Potocká – první opeře na ruský námět u nás – v Puškinově Bachčisarajské fontáně , v ruských dějinách se inspirovala Marie Červinková-Riegrová k libretu Dimitrije pro Antonína Dvořáka. Současně se vzrůstající nespokojeností s rakousko-uherskou politikou se rusofilství přeneslo do 20. století. Jedním z jeho výsledků jsou nejen Janáčkův Taras Bulba a kvartet Kreutzerova sonáta , ale chlouba české moderní opery – jeho Káťa Kabanová podle Ostrovského a Z mrtvého domu podle Dostojevského. Patří sem konečně i Jeremiášovi Bratři Karamazovi , a v ruské klasice koneckonců našel inspiraci i Bohuslav Martinů pro televizní operu Ženitba podle Gogola.
„Dále by bylo na čase, seznamovati nás také s operami našich bratří kmenovních…“
Roku 1858 publikoval ruský kritik Vladimir Stasov v listu Zeitschrift für Musik , vydávaném v Lipsku, otevřený dopis Franzi Lisztovi a hudebnímu teoretiku Adolphu Bernhardu Marxovi, nazvaný O některých nových formách dnešní hudby . Je to jeden z prvních zásadních vstupů mluvčího hudebního světa „od východu“ do debaty o moderní evropské hudbě. Dlouhá pasáž je věnována archaickým církevním tóninám, které z původní ruské hudby nikdy nevymizely a nyní nabízejí obohacení zděděných hudebních prostředků a již vyčerpaných tradičních evropských tónových systémů. Stasov končí: „Velký vzor bude nalezen v ruském (a mimo Rusko málo známém) skladateli, který dokázal jako tvůrce celého hudebního druhu, ruské instrumentální a dramatické hudby, kromě jiného využít i mnoho z orientálního a středověkého odkazu. Jeho jméno – jistě jedno z nejdůležitějších našich dní – je Glinka.“
Glinkovo jméno se brzy nato objevilo i u nás. V Národních listech roku 1864 otiskl Bedřich Smetana tři nabádavé články, v nichž volal po zlepšení poměrů v české opeře. Prozatímní divadlo za sebou mělo dva roky existence, ale místem „národní opery“ se zatím nazývat nemohlo. Kromě provozně-organizačních rad apeluje Smetana na vyprofilování dramaturgie, která by měla především podporovat domácí tvorbu („když už se překládají cizí opery, proč nepřeložit také díla českých autorů na německá libreta?“), neznamenitější díla klasiků a romantiků („kde je Mozartova Figarova svatba , Don Juan , Beethovenův Fidelio ?“) a seznamovat publikum s „operami našich bratří kmenovních jako s Glinkou, Moniuszkem, Rubinsteinem aj.“ 29. srpna 1866 – ještě před svým nástupem na post kapelníka – řídil Smetana na letní scéně Prozatímního divadla, v Novoměstském divadle, nastudování Glinkovy opery Život za cáře , jak se tehdy u nás jmenovala. Na začátku roku 1867 přijel do Prahy Milij Balakirev a 8. ledna převzal jako host řízení jednoho z představení. Setkání se Smetanou ovšem nedopadlo dobře. Balakirev přijel na pozvání Františka Ladislava Riegra, aby v Praze nastudoval další Glinkovu operu, Ruslana a Ludmilu . Rieger podporoval slovanské sblížení, pro které horoval i Smetana, Balakirevova návštěva však přišla do doby zjitřených vztahů ve Sboru pro postavení Národního divadla. Smetanova strana cítila Balakirevovo pozvání jako útok na Smetanovu pozici a podezřívavý Smetana uvěřil -, stejně jako uvěřil Balakirev pomlouvačům, kteří mu donášeli na Smetanu. Balakirev Ruslana nastudoval, 16. února 1867 se konala premiéra, Smetana převzal taktovku od páté reprízy. Balakirev údajně odjížděl domů s přesvědčením, že na toho „potvoru Smetanu nezapomene“. K Čechům prý jinak projevoval vřelé sympatie, vážil si Jana Husa a jeho snem bylo, aby byl Hus prohlášen pravoslavným svatým. Chtěl napsat dílo na husitský námět a Vladimír Stasov jej v tom silně podporoval. Svědčí o tom jejich vzájemná korespondence, k realizaci však Balakirev nikdy nepřistoupil.
Čtyři roky po pražské návštěvě o něm nebylo slyšet. 12. ledna 1871 byla datována zpráva z Petrohradu, otištěná v pražském časopise Hudební listy : „30. prosince (st. stylu) [tedy 11. ledna 1871] byla zde provozována opera Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany s překvapujícím výsledkem. Ani mne, aniž ostatní Čechy nepřekvapil takový výsledek, neb úspěch opery v Praze, dokonalý výkon hlavní osoby dohazovače Kecala panem Palečkem, pak dojímavost nápěvů zaručily nám již z předku šťastný výsledek. Však překvapeni byli ti pánové, [kdož] málem by mysleli, že mimo Ruska jen samí Němci obývají!“ Pisatel informuje o průběhu představení a nadšení publika, a jen jakoby mimochodem probleskne pochybnost: „Hlavu všem popletl III. akt se svými akrobaty, ekvilibristy a komedianty.“ Mnozí soudili, že je takového něco Smetanovy opery nedůstojné „a naskytuje se tím vhodná příležitost kritikům, kteří chtějí operu tout prix ztrhati. A jestli naši jenerálové kritiky, a sice: Rastislav, adjutant bohyň vlašské opery, Cui (vysl.: Küi, omylně Kuj), náš Schumann in partibus infidelium, – neobrátí svůj pláštík, tehdy mohu napřed uhodnouti, jak asi operu ocení!“ Cezar Kjuj (jak jeho jméno transkribujeme dnes) pláštík neobrátil a Prodanou nevěstu opravdu „ztrhal“. V dalších číslech Hudebních listů rozebírá posudky petrohradských kritiků Otakar Hostinský. Kjujova kardinální výtka například mířila k postavě koktavého Vaška. Výsměch postiženému je ostatně ještě dnes překážkou uvádění Prodané nevěsty například v Japonsku; víme dobře, jak radikálně se také pojetí této role v posledních letech proměnilo. Nikdo nepochyboval o tom, že příkrá kritika petrohradské Prodané nevěsty byla důsledkem Balakirevovy pražské návštěvy. Na „potvoru Smetanu“ Balakirev nezapomněl a kdo ví, co všechno o pražských poměrech svým kolegům v Petrohradě vyprávěl. Nicméně vděčíme petrohradské premiéře za zhudebněné recitativy a tedy podstatný krok k té podobě Prodané nevěsty , jak ji známe dnes.
„Policie se jeho příjezdu obává…“
Roku 1888 zavítal po dvakrát za sebou do Čech Petr Iljič Čajkovskij. Jeho návštěvy byly sledovány rakousko-uherskou policií. Doby, kdy byla carevna Kateřina spojenkyní Josefa II., byly dávno pryč. Od dob Slovanského sjezdu a buřičství Michaila Bakunina bylo všechno ruské podezřelé. Čajkovskij byl českým publikem srdečně vítán, obdivován a milován, ale revoluci dělat nepřijel. V únoru dirigoval své skladby na koncertě Umělecké besedy a 6. prosince českou premiéru svého Evžena Oněgina . Titulní roli v ní zpíval Bohumil Benoni, Taťánu Berta Foersterová-Lautererová (za Josefa Bohuslava Foerstera se provdala tři měsíce předtím). V pražském Národním divadle to byla vůbec částečně „ruská sezona“: v březnu 1888 se uskutečnila premiéra opery Harold v Rusku působícího Eduarda Nápravníka, v září byl opět uveden Glinkův Život za cara , balet uvedl Čajkovského Labutí jezero a koncerty jeho skladeb, uskutečnil se koncert z děl Alexandra Dargomyžského, činohra uváděla Paní majorku Ippolita Špažinského, Ostrovského Ženitbu Běluginovu , Les a Divošku , Krylovova Medvěda námluvčím . Překlad libreta Evžena Oněgina pořídila Marie Červinková-Riegrová, libretistka Dvořákova Dimitrije a Jakobína , dcera Františka Ladislava Riegera. Z jejích zápisků se dozvídáme hodně o dojmu, jaký Čajkovského první návštěvy v Praze zanechaly. Čajkovskij navštívil také Ruský kroužek, viděl Prodanou nevěstu , navštěvoval koncerty, stříbrný věnec, který dostal při premiéře, položil na Smetanův hrob. A vzniklo srdečné přátelství s Antonínem Dvořákem. S Marií Červinkovou mohl hovořit rusky, s jejím otcem francouzsky, Dvořákovi však ve svém prvním dopise píše: „Můj milý, dobrý, velevážený příteli! Ačkoli je to pro mne nesmírně těžké psát německy, musím přece použít tohoto panslavistického jazyka…“ Druhý dochovaný dopis z ledna 1889 už je však odpovědí na Dvořákův česky psaný dopis a je psán azbukou. Dvořákovi překládala Čajkovského dopisy Marie Červinková, jako překladatel na druhé straně posloužil houslista Jan Hřímalý, po roce 1874 nástupce svého tchána, pražského rodáka a rovněž houslisty Ferdinanda Lauba (kterého Čajkovskij prohlásil za jednoho z největších houslistů své doby a věnoval mu svůj smyčcový kvartet) na moskevské konzervatoři. Na naléhání Čajkovského Dvořák svolil k dirigování koncertu ze svých skladeb v Moskvě, který se uskutečnil v březnu 1890. Druhá Čajkovského návštěva v Praze byla spojena s českou premiérou jeho Pikové dámy 11. října 1892, prvním provedením této opery za hranicemi Ruska vůbec.
O Čajkovského první návštěvě v Praze psal jeho další přítel, kterého v Čechách získal – Leoš Janáček. „Pro české skladatele má nesmírnou důležitost poznávání ruských hudebních poměrů. Česká hudba dobývá si k západu půdy – slovanská hudba tratí však na svém rázu směrem k východu. Proto vítáme srdečně každý podnik, který vzájemné poznávání umožňuje.“ Ale hořce dodává: „Co udělala [při přijetí Čajkovského] hudební Praha, to by Humpolec nebo Uherský Brod také dovedl. A ta slovanská myšlenka! Na nádraží se to ještě řeční – avšak doma nikde nemluvilo se s Čajkovským jinak než německy.“ V Brně měl Evžen Oněgin premiéru 21. února 1891 a Janáček o ní referoval v Moravských listech . Charakterizoval hlavní znaky Čajkovského díla a mimo jiné napsal: „Všímá si lidové hudby a rozumí jí. Tímto vymezením stojí Čajkovskij naproti českým skladatelům ojedinělý.“ Nadšený referát pro Lidové noviny napsal Janáček o pět let později po brněnské premiéře Pikové dámy : „Pravá umělecká práce zazářila; génius původnosti, rázovitosti a pravdy v hudbě zas nám vyvstal. Jen jeho se v umění držme, k němu spějme!“ Čajkovského sympatie a pozdravy platily Karlu Bendlovi, Zdeňku Fibichovi a dalším. Mladý Zdeněk Fibich ostatně začínal hudebnickou kariéru v dnešním litevském Vilniusu jako sbormistr, tíhl k pravoslaví a spřátelil se se skladatelem a sbormistrem Dmitrijem Slavjanskim, který pořádal se svým sborem v osmdesátých letech opakovaná úspěšná turné, s nimiž zavítal i do Čech.
Bílá kulička Eduarda Nápravníka
Pravděpodobně na jaře 1870 předložil Modest Petrovič Musorgskij ředitelství carského divadla v St. Petěrburgu dokončenou operu. Teprve z února následujícího roku pochází zpráva komise, která měla rozhodnout o provedení: „Partitura opery Boris Godunov pana Musorgského, doručená k provedení, byla posouzena v přítomnosti pánů Louise Mauera, Nápravníka, Vojáčka, Mangina, Papkova, Betze a mne samotného. Všichni přítomní jednohlasně rozhodli o uvedení hlasovat, přičemž bylo taženo šest černých kuliček a jedna bílá; tímto mám tu čest, partituru Vaší excelenci vrátit.“ Podepsán kontrabasista a knihovník Mariinského divadla Giovanni Ferrero. Hlavním argumentem odmítnutí opery byla údajně absence ženské role. Posouzení umělecké komise mělo téměř charakter fémového soudu, zajímavé je také její složení: jediný kapelník baletu Papkov byl Rus. A ještě zajímavější je skutečnost, že jedinou bílou kuličku, znamenajíci souhlas, vhodil Čech Eduard Nápravník. 5. února 1873 uvedl Nápravník v Mariinském divadle tři scény z nové verze Borise Godunova (scénu v krčmě a dvě polské scény); ve zbytku večera bylo uvedeno druhé dějství Lohengrina a první scéna z druhého jednání Čarostřelce . Musorgskij – a to i přesto, že v žádné z provedených scén nevystupovala titulní postava – zvítězil. V prosinci začal Nápravník zkoušet se zpěváky, 27. ledna 1874 řídil premiéru.
Eduard (Francevič) Nápravník (1839?-?1916) debutoval jako skladatel už v sedmnácti letech mší, vystudoval pražskou varhanickou školu a do českého hudebního života se brzy zapojil jako osvědčený klavírista. Byl spoluzakladatelem spolku Hlahol a jeho písně, sbory, klavírní fantazie České perle a orchestrální předehra Vlasta z českých národních písní vítězily mezi novinkami. Roku 1861 navštívil Prahu kníže Nikolaj Jusupov a nabídl Nápravníkovi kapelnické místo u svého orchestru. Jak informuje časopis Dalibor, událo se to velmi spěšně a „moderně“: „16. června byl [Nápravník] povolán telegrafickou cestou z Roudnice ke knížeti ruskému Jusupovovi, aby převzal místo u jeho soukromého orchestru v Petrohradě; zda přijme, není rozhodnuto.“ Rozhodnuto bylo brzy, své možná sehrál nabídnutý plat 200 stříbrných a strava. 30. srpna 1861 odjel Nápravník do Petrohradu, kam dorazil 3. září. Setkal se tam s dalšími Čechy – také skladatelem Hynkem Vojáčkem a violoncellistou Janem Seifertem. Pohotový záskok mu pomohl k místu kapelníka v Mariinském divadle, dlouhá léta vedl Ruskou hudební společnost a u příležitosti 25 let umělecké činnosti se mu dostalo carského vyznamenání, které před ním získal z hudebníků pouze Anton Rubinstein. Roku 1903 přestoupil Nápravník k pravoslaví a přijal jméno Dimitrij. Spřátelil se s Čajkovským a fungoval jako rádce při dokončování jeho oper – Nápravníkova spolupráce je spojena s operami Kovář Vakula , Panna Orleánská a Piková dáma . Úsudky o Nápravníkově dirigentském umění se liší. Čajkovskij jej obdivoval, otec Igora Stravinského, který byl zpěvákem carské opery, jej považoval za dirigenta málo inspirativního – zdá se však spíš, že Nápravník v zájmu díla krotil pěvecké exhibice. Za léta svého působení u carské opery uvedl přes sedmdesát premiér, mezi nimi kromě Čajkovského a Musorgského novinky Antona Rubinsteina, Rimského-Korsakova, ale také ruské premiéry Verdiho, Saint-Saënse i Wagnera. Při nastudování mnoha z nich byl jeho partnerem jako režisér český basista Josef Paleček. Jak už bylo zmíněno, Palečkův a Nápravníkův pokus přivést na petrohradskou scénu dílo Smetanovo však selhal. Prodaná nevěsta se stala obětí spiknutí kritiky, která se zpětně mstila za nedorozumění mezi Balakirevem a Smetanou, a ani Dalibor nezaujal. Při své obrovské vytíženosti dokázal Nápravník také sám tvořit, jeho opery Nižgorodci , Harold a Dubrovský (libretistou posledně jmenované byl Čajkovského bratr Modest) se hrály i v Čechách.
Basista Josef (Osip Osipovič) Paleček (1842?-?1915) byl jedním z prvních členů pražského Prozatímního divadla, prvním Krušinou v Prodané nevěstě a poté převzal Kecala. Roku 1866 zpíval Glinkova Ivana Susanina a v další sezoně Farlafa v jeho opeře Ruslan a Ludmila . Palečkovy výkony slyšel Milij Balakirev, zprostředkoval Palečkovi pozvání k hostování do Moskvy a roku 1870 debutoval Paleček v Petrohradě jako Mefisto v Gounodově Faustovi . Vytvořil na petrohradské scéně třicítku rolí a pěveckou dráhu ukončil o dvanáct let později. Hostoval v Oděse a Kyjevě, k vystoupení v milánském Teatro nuovo v roli Susanina však nebyl carským divadlem uvolněn. Věnoval se pak režii a vyučoval na petrohradské konzervatoři, roku 1910 se stal ředitelem Mariinského divadla.
Za odchodem Hynka Vojáčka (1825?-?1916) do Ruska stálo seznámení se skladatelem Alexandrem Lvovem, v jehož rodině začínal jako učitel hudby. Zlínský rodák si po celý život uchoval kontakty s rodnou Moravou. Byl fagotistou carské opery, hlavně se však prosadil jako pedagog petrohradské konzervatoře. Violoncellista Jan Seifert (1833?–?1914?) byl v letech 1853?-?1889 členem baletního orchestru Mariinského divadla, vyučoval v carském hudebním učilišti a posléze na petrohradské konzervatoři. Spolu s Palečkem a dalšími tamními Čechy – skladatelem a rovněž pedagogem konzervatoře Františkem Černým a tenoristou Antonínem Barcalem – vytvořil pěvecké kvarteto, s nímž podnikal koncertní cesty.
