Laskavý člověk a muzikant až na dřeň, Petr Eben, by se koncem ledna (* 22. 1. 1929, † 24. 10. 2007) dožil osmdesáti let. Všichni, kdo jsme ho mohli poznat blíž – a nesejde na tom, zda v roli přátelské, spolupracovní, tvůrčí, podřízené, studetské – na něho vzpomínáme s vděčností, s úsměvem a rádi. O to se zasloužil nejen svými povahovými vlastnostmi, ale také lidskou vstřícností, pochopením pro potíže, vnější podmínky reality i naše slabosti. Byl vnímavý k ostatním, společensky veselý, galantně zdvořilý, vtipně extrovertní – navenek. Byl neobyčejně vzdělaný, všestranný v uměleckém cítění, skvělý klavírista a varhaník do pozdního věku, výborný improvizátor, řečník, společník. Pracoval do úmoru a kdyby nemoc nezbrzdila jeho tempo, nepustil by pero z ruky do posledního dechu. Takhle si ho pamatujeme a tak nám v paměti zůstane.
Jeho tvorba je rozsáhlá, různorodá a nelze ji v jednotlivostech jen krátce popsat. Ebenovo hudební poselství, zprostředkované kompoziční tvorbou, vychází z inspirací, které měly vzdor členitosti a pestrosti společné klenutí v duchovní myšlence. K této inspiraci, výchozímu bodu jeho kompozice, se teď chci krátce vrátit.
Text to byl, co dal Petru Ebenovi vzdělanost a druhotně také inspiraci. Z tohoto hlediska nazíráno byl vždy text inspirací prvopočáteční. Texty, a dodejme úvodem že neběžné, skladatele přivedly nejen ke skladbám vokálním, ale i komorním, varhanním, orchestrálním. Zhudebnění textů nesporně tedy zůstává nejčistší formou skladatelovy inspirace.
Ideu jeho děl možno označit za duchovní jádro, varírované a modifikovatelné do mnoha podob. Apel na smysl duchovna v lidském životě zastupuje v Ebenových skladbách intelektuální polovinu jeho bytosti. Ta druhá, kreativní, svou nebývalou silou vždy dokázala postavit hudební složku nad ideu, čímž se vyhnula popisnosti. Eben se ve svých skladbách vyjadřuje jako ryzí hudebník, jeho invence je volná, nesvázaná. Komponoval, protože potřeboval něco sdělit, něco hájit, k něčemu se hlásit, na něco upozorňovat. Proto také ke svým skladbám přikládal něco jako „křestní list“ (do programu, na obal desky, do tisku). Zachycoval v něm fakta ze skladatelova pohledu důležitá, formuloval záměr, výchozí inspiraci. Měl zájem o to, aby úmysl jeho jednotlivých skladeb, jejich inspirace byly známé, nepřekroucené, jasné.
Kromě tvůrčího nutkání sloužil inspirační zdroj jako důkaz myšlenky, kterou chtěl svým dílem hájit či zaštítit. Platilo to o textu, ať byl zhudebňován či tvořil motto skladby, stejně jako o výtvarném díle – buď jako inspiraci konkrétním artefaktem nebo zástupným symbolem krásy. Jaké ideje lze v Ebenově díle najít a jak se vážou k inspiračním zdrojům? Žádnou přímočarost nehledejme. V zásadě tvoří hranici mezi světem vnějším a vnitřním. Je to inspirace dlouhodobou životní jistotou víry a inspirace bezprostředními životními podněty. Tyto dvě sféry obsahují tematické celky, k nimž se skladatel celý život vracel, jimiž vypovídal o svém životním prostoru. Na některých skladbách je vidět, jak se tyto podněty navzájem prolínaly.
Preferuje-li Petr Eben ve své tvorbě nějaký nástroj, pak jsou to varhany. Jako chrámový nástroj patřily k církevní hudbě a k liturgii, jako součást bohoslužby se spojoval s aktivní vírou. V období politického útlaku se všechno, co se jen z dálky dotýkalo církevních zvyků, intenzivně potíralo. Varhanní hudba, byť koncertní, rovněž. Mladý Eben, od útlého dětství okouzlen tímto nástrojem, nehodlal ustoupit ve své touze komponovat pro varhany. Nebylo ani možné, aby se jeho varhanní skladby s duchovní inspirací míjely, přesto ji kromě hudebních citací nešlo dokázat. Lze říci, že varhanní skladby vznikaly jako slyšitelný vnitřní hlas skladatele v dialogu s vyšší existencí, staly se meditací nad duchovními myšlenkami.
Do druhé oblasti inspiračních zdrojů spadají jak okruhy vyplývající ze skladatelovy vzdělanosti (antika, středověk, básnická lyrika), tak okruhy plynoucí z daných faktů života: obdiv k Praze, muzikantská potřeba lidové písně, nutkání psát pro děti. Řekneme-li o duchovním zázemí, že svou rozlohou a významem je podstatou Ebenovy inspirace, pak další jmenované oblasti možno nazvat kořeny této inspirace. Zájem o jednotlivé z nich byl rovnoměrný a dlouhodobý.
Při orientování se v kořenech inspirace u Petra Ebena jsme vyšli od slova. Slova jako nositele myšlenky a duchovní opory. Rovných 98 skladeb z celkového počtu 175 nese zhudebněné slovo, zpívané sólovým hlasem či sborem.
Pohled na inspirační kořeny tvorby Petra Ebena nám ukazuje, že ani v jedné z tvůrčích etap, ani v jedné z nástrojových oblastí nenese jeho dílo náznaky křečovitosti, vykonstruovanosti, přečnívajícího záměru. Vychází totiž z košatého větvení inspiračních oblastí, jež však mají vzájemné propojení v duchovním porozumění skladatele sobě samému a v hluboké víře v Boha. Toto ústrojenství dává dílu lehkost myšlenky, ponechává mu spontaneitu nápadu a v neposlední řadě i radost ze hry. Proto jeho skladby nacházejí tak široké vrstvy nadšenců, ať poslouchány či hrány. A v tom je specifičnost hudebního poselství Petra Ebena.
