V neosobní panelákové zástavbě Komenského náměstí pražského Žižkova přežila jako zázrakem jediná stará budova. Impozantní pseudorenesanční stavba s novou dekorativní dvoubarevnou omítkou, s obloukovými okny v přízemí a s důstojným kamenným vstupním portálem vypadá trochu jako zámek z pohádky. Pohádkový dojem umocňuje i malebná zvonička, tyčící se nad štítem s hodinami, a šplouchající fontána na nádvoří. Vstoupíme-li do prostorných prosvětlených chodeb, jako bychom se opravdu ocitli v nějakém začarovaném světě – celá budova zní hudbou. V současnosti tu totiž sídlí dvě významná hudební učiliště: Hudební škola hlavního města Prahy a třídy s hudebním zaměřením Gymnázia Jana Nerudy. Obě školy tu žijí v symbióze tak dokonalé, že je mnoho lidí vnímá jako školu jedinou. Zatímco hudební třídy Gymnázia Jana Nerudy jsou záležitostí poměrně mladou – vznikly v roce 1994, Hudební škola hlavního města Prahy slaví v tomto školním roce šedesáté výročí svého založení. O minulosti a přítomnosti této školy jsme si povídali s jejím ředitelem Filipem Magramem.
Filipe, hudební škola, kterou vedeš, si za šedesát let své existence vydobyla v našem hudebním životě prestižní postavení. Máš pravdu. Už od svého vzniku byla považována za nejvýznamnější pražskou hudební školu vůbec. Založená byla roku 1950 jako Vzorová hudební škola hlavního města Prahy. Protože sídlila ve Voršilské ulici, říkalo se jí krátce „Voršilka“. Ten název je už dnes legendou, stejně jako je legendou řada učitelů a ředitelů, kteří v ní působili. Patřila k nim kupříkladu skvělá klavírní pedagožka Zdena Janžurová, patřil k nim Vladislav Dlask, který vedl školu v obtížném normalizačním období celých patnáct let, nebo poslední ředitel „Voršilské“ Jan Vychytil.
Kdy jsi přišel do této školy? Bylo to vlastně náhodou. V roce 1999 jsem hledal místo, kde bych absolvoval civilní službu. To už ale „Voršilská“ nesídlila ve Voršilské ulici, v roce 1994 se přestěhovala sem, na Komenského náměstí. Šel jsem kolem – a zněla tu hudba. A protože jsem původní profesí hudebník – vystudoval jsem trombon na Pardubické konzervatoři a potom v Brně na JAMU – rozhodl jsem se, že zkusím štěstí. Do civilní služby jsem tu nastoupil v září 1999. V březnu 2001, po ukončení civilní služby, jsem se stal zástupcem ředitele. Ředitelem jsem byl jmenován v listopadu 2004.
Jak škola vlastně získala tu krásnou budovu? Bylo to zásluhou předchozího ředitele Jana Vychytila, který díky spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy dostal naši školu do skupiny dalších sedmi škol, které si hlavní město Praha vzalo pod svá křídla.
O vybavení vaší školy kolují po Praze legendy. Naše vybavení je opravdu nadstandardní. Máme tu například dva sály: komorní a koncertní. A v obou stojí varhany. V koncertním sále je zapůjčený originální barokní nástroj, komorní sál je vybavený kopií barokních varhan, mimochodem kopií velmi zdařilou. Vedle varhan jsou v sálech k dispozici dva Steinwaye typu D, čili největší koncertní křídla, a jeden menší Steinway typu A. A pak máme ještě orchestrální zkušebnu, kterou můžeme v případě potřeby využít jako třetí koncertní sál.
Co dalšího zajímavého bychom tu našli? Nesmíme zapomenout na jídelnu. Tu považuji za strašně důležitou věc, protože mám rád, když se lidé mohou setkávat nejen při práci, ale také při jídle, pokud možno dobrém. Na jídelnu je napojený malý bufet, kde se mohou občerstvit jak děti, tak jejich rodiče. No a pak tu máme pověstný plavecký bazén. Není příliš velký a jeho provoz nám navíc přidělává dost starostí, ale na druhou stranu se s ním rádi chlubíme. Původně to snad prý měl být bazén pro skokany.
Prosím? No ne pro skokany-hudebníky (smích). Tady vlastně původně vůbec neměla být hudební škola, ale škola sportovní a škola pro handicapované děti a studenty. Proto jsou všude pohodlné bezbariérové přístupy a spousta volných prostor.
Nejstarší část objektu už asi něco pamatuje. Původní budovu postavili koncem devatenáctého století. Už tehdy sloužila jako škola. Proto je taky nad vchodem busta Komenského. Zajímavé je, proč jako jediná přežila mezi paneláky. Za komunistů, v sedmdesátých letech, se rozhodlo, že se starý Žižkov z gruntu přestaví. Stavaři museli tehdy samozřejmě někde bydlet. A své zázemí našli právě ve staré škole. V roce 1989, když už všude kolem stály paneláky, padlo definitivní rozhodnutí, že tu starou školu taky zbourají. Naštěstí přišla sametová revoluce a už se to nestihlo. Budovu sice nezbourali, ale dlouho pustla. Nakonec vypadala jako strašidelný zámek. Jsem moc rád, že se ji podařilo zachránit. Asi jsem naivní, ale jsem přesvědčený, že ta budova je nějakým způsobem živá a že vnímá, co se v ní děje. Jako člověk. A mám pocit, že o nás pečuje. Ale někdy se na nás taky zlobí, když se nechováme zrovna moc hezky. Studenti jsou občas k tomu, co tu máme, dost neuctiví.
Mám spoustu přátel a známých, kteří se přišli do této školy podívat, jestli by sem měli dát své dítě. A všichni – bez výjimky – říkali, že nejvíc se jim na této škole líbí to, jak hezky se tu k sobě všichni chovají. Zkrátka že je to hezká škola s hezkými a hezky se chovajícími lidmi. Lidé se samozřejmě chovají jinak v hezké budově a jinak v otlučené a posprejované barabizně. Já sám si kolikrát uvědomím, když vejdu dovnitř, jak příjemná je tu atmosféra. I když si samozřejmě nebudeme nalhávat, že děti jsou tu jako miliusové. Děti jsou všude stejné a občas zlobí. Ale u nás se zlobí v mezích. Takže nějaká velká či dokonce nebezpečná alotria se tady nedějí. Vnímám jako velké pozitivum této školy, že se tu děti chovají jinak než na běžných základních nebo středních školách.
Jaké obory mohou děti na vaší hudební škole studovat? Máme tu zastoupené všechny běžné hudební nástroje: klavír, smyčce, dechy, bicí. Z těch méně obvyklých nabízíme výuku hry na cembalo, varhany a saxofon. Neučíme tu akordeon, dudy či cimbál. A nemáme tu také jiné umělecké obory, jako kupříkladu výtvarný, literárně-dramatický nebo taneční. Naše škola byla od svého založení výhradně hudební a necítím potřebu tuto započatou ryze hudební cestu měnit.
Kolik máte dnes žáků? Máme jich 740, což je plná kapacita. Naše situace je naštěstí jiná než u ostatních škol, které ještě v průběhu školního roku nabírají nové žáky. Zájem o studium na naší škole je poměrně velký. Pořád přemýšlím, proč tomu tak je.
Asi jste opravdu dobrá škola. Děkuju. (smích) Naše škola měla vždycky dobré renomé – a daří se jí ho udržet. Měla a má štěstí na výborné žáky i na výborné kantory. Úmyslně nikoho nejmenuji. Je jich totiž opravdu spousta. A navíc: předchozí konstelace ředitelů obou škol byla naprosto výjimečná. Mým předchůdcem na hudební škole v letech 1992 – 2004 byl Jan Vychytil a ředitelem Gymnázia Jana Nerudy byl až do loňského roku František Kopecký. Oba byli ředitelé od pánaboha, měli to shůry. Před oběma se hluboce skláním.
Nabízíte dětem kromě individuální výuky také nějaké skupinové aktivity? Přímo na hudební škole máme tři smyčcové orchestry. Jmenují se Piccoli Archi di Praga, Giovani Archi di Praga a Benjamin. Všechny tři vede paní profesorka Bublová. Děti jsou do nich zařazené podle věku, nejmenší jsou v Benjaminovi. Orchestry jsou výborné, vyhrály řadu soutěží. Pak tu máme Sborové studio Zvoneček, které vede paní profesorka Novenková. Činnost tohoto studia je tak rozsáhlá, že si muselo založit vlastní občanské sdružení. Ze soutěží si vozí takřka pravidelně nejvyšší ocenění. Do roku 2005 působil na naší škole vynikající folklórní soubor Špalíček, který vedla paní profesorka Metelková. A abychom vyzkoušeli i jiný hudební žánr, založili jsme školní big band. Soubor se jmenuje BigBandPlus, vede ho pan profesor Reiser ve spolupráci se saxofonistou Romanem Fojtíčkem.
Každá hudební škola se chlubí úspěchy svých žáků na soutěžích. Myslím, že patříme ke školám, které posílají do soutěží nejvíce žáků. A kdo si prohlédne listiny vítězů významných tuzemských soutěží, může si být jistý, že tam na předních místech objeví někoho z našich žáků. Dokonce mám až někdy pocit, že to jiné školy nepříliš rády vidí. V letošním roce proběhne pravidelná Národní soutěž ZUŠ ve hře na smyčcové nástroje. Minulý týden jsem se od kolegů dozvěděl, že na tu soutěž máme připraveno několik desítek účastníků. Teď si lámu hlavu, co s tím. Když je tam pošlu všechny, tak bude soutěž doslova zahlcená našimi žáky. Ale na druhé straně, já přece dětem a kantorům nemůžu říci: nechoďte na tu soutěž, protože je vás moc.
To je vážně těžká situace. Je. Já jsem kvůli tomu včera nemohl usnout. V době, kdy ministr mluví o tom, že se naše školství musí „optimalizovat“, tak přemýšlím o tom, jestli má hudební – nebo vlastně umělecké školství vůbec – nějakou budoucnost. Ale na druhé straně: letos při dnu otevřených dveří se tady hlásilo do hudebních tříd gymnázia nejvíc dětí za patnáct let existence této školy. Nikdy předtím jsme neměli takhle plný sál zájemců o studium na naší škole!
Jsi ředitelem hudební školy, ale z tvé řeči co chvíli vyplývá, jak těsně je tato škola provázaná s hudebními třídami gymnázia. Ta symbióza je velmi silná. A to nejen v běžném provozu, ale propojení je důležité především z uměleckého a pedagogického hlediska. Naši učitelé mnohdy učí na obou školách. To znamená, že si mohou vychovat malého muzikanta od dětských krůčků až k maturitě. Když naši žáci v deseti jedenácti letech úspěšně vykonají přijímací zkoušky na gymnázium, stanou se jeho studenty a osm let tu chodí do hudebních tříd, i když už třeba pak pokračují u jiného profesora. Takže někdo skutečně stráví v této budově podstatou část svého dětského a studentského života. Studenti tu mají plnohodnotnou všeobecnou gymnaziální výuku a k tomu navíc individuální nástrojové studium, jehož kvalitu garantují mimo jiné i pedagogové z hudební školy. Ostatně myslím, že o kvalitě obou škol vypovídá i to, že jakýmsi jejich „uměleckým garantem“ není nikdo menší než Mistr Josef Suk. To je mimořádně charizmatický člověk. Jednou za rok s ním pořádáme nádherné koncerty v Rudolfinu pod názvem „Josef Suk uvádí mladé talenty“. K dětem se chová úžasně. A školu přijal natolik za svou, že nám nabídl ještě další prostor k hudebním produkcím: v rámci cyklu „Sukův hudební Štiřín“ s ním každoročně děláme dva koncerty ve štiřínském zámku.
Šíře aktivit vaší školy je opravdu obdivuhodná. A to jsme ještě nemluvili o soutěžích, které tu pořádáte. Za těch šest sedm let, co jsem ředitelem, jsme s kolegy připravili soutěže už ve třech oborech. Jako první vznikla soutěž pěvecká: Písňová soutěž Bohuslava Martinů. Zpočátku byla dost skromná, dneska už je mezinárodní, v průměru se 150 – 190 účastníky. Druhou soutěží je Violoncellová soutěž Jana Vychytila. Pojmenovaná je po mém předchůdci, který byl zároveň výborným učitelem hry na violoncello. Zatím je určená jen pro pražský region. Má dvě poroty: jednak porotu profesionálních violoncellistů, jednak porotu studentskou. Studentská porota je složená ze studentů hudebních tříd GJN a je zajímavé, že se v mnoha případech názory obou porot diametrálně liší. A pak tu máme úplně novou soutěž – kytarovou. Jmenuje se PRAGuitarra Clásica. První ročník proběhl vloni. Ohlas byl velmi hezký, takže letos připravujeme druhý ročník. V plánu máme soutěž dechovou, ale zatím ještě neprozradím, pro jaké nástroje.
Co klavír? Klavírních soutěží je sice dost, ale do něčeho nového bychom se přece jen chtěli pustit. Každým rokem v květnu tu pořádáme Klavírní festival Zdeny Janžurové. Jeho součástí jsou semináře významných klavírních osobností. Z profesorů katedry klávesových nástrojů HAMU tu měli přednášku kupříkladu Ivan Moravec, Ivan Klánský či Giedré Lukšaité-Mrázková. Na tyto semináře navazuje koncert nejmenších klavíristů naší školy. To je vždycky takový dlouhý maratón. No a já si myslím, že by bylo zajímavé poslechnout si děti i z jiných hudebních škol. Takže mě napadlo udělat v rámci Festivalu Zdeny Janžurové soutěžní – nebo třeba i nesoutěžní – přehlídku nejmladších klavíristů pražských hudebních škol. Myslím, že by to mohlo být zajímavé srovnání práce žáků i učitelů.
To jsou krásné plány. Děkuji za rozhovor a držím ti palce, aby se ti všechno podařilo realizovat podle tvých představ.
