Podle statistických výzkumů provedených v Evropě a USA v posledních třiceti letech trpí v průměru sedmdesát pět procent profesionálních hudebníků a šedesát pět procent studentů vysokých hudebních škol zdravotními obtížemi, souvisejícími s hrou na hudební nástroj. Jako reakce na výsledky těchto výzkumů začaly v osmdesátých letech vznikat pracovní skupiny a společnosti, specializované na obor hudební fyziologie a medicíny pro hudebníky. Náplní tohoto oboru je nejenom prevence a řešení obtíží a zdravotních problémů hudebníků, ale také například výzkum fundovaných učebních a cvičebních konceptů, které mohou přispět ke zlepšení výkonu.
Prevence na vysokých hudebních školách
Jak pro současné studenty, tak pro příští generace hudebníků a pro dlouhodobé řešení problematiky profesionálních zdravotních obtíží hudebníků hraje rozhodující roli vzdělávání a školení v oblasti prevence během studia. Zdravotní obtíže, související s hrou na hudební nástroj, představují pro profesionálního hudebníka větší či menší omezení a mají velmi neblahý vliv na jeho kvalitu života. Vedle těchto zásadních skutečností představuje studium na vysoké hudební škole jeden z nejdražších studijních programů vůbec. Pokud je hudebník nucen z důvodu profesionálních zdravotních obtíží svoji aktivní činnost omezit nebo ji dokonce ukončit, je značná část těchto výdajů ztracena – třeba pouze proto, že během studia nemohla být zahájena finančně podstatně méně nákladnější prevence těchto obtíží.
K prvním průkopníkům na tomto poli patřila norská lékařka a hudebnice Crispin Spaulding, která již v roce 1982 na hudební konzervatoři v Trøndelag začala vyučovat semináře z oboru hudební fyziologie jako volitelný, později dokonce jako povinný předmět. K základním tématům těchto předmětů patřila například anatomie, fyziologie, školení těla, ergonomická výchova a zpracování stresu.
Řada evropských vysokých hudebních škol začlenila v současné době do svých studijních plánů volitelné či dokonce povinné předměty z oboru hudební fyziologie. V roce 2001 vydala Deutsche Gesellschaft für Musikphysiologie und Musikermedizin takzvané Curriculum Musikphysiologie an Musikhochschulen , ve kterém doporučuje školám zařadit do studijních plánů obligátní dvousemestrální seminář z oboru hudební fyziologie. Zveřejňuje i orientační okruhy námětů k základním tématům seminářů, jako například základy pohybového systému hudebníka, fyzické nároky, nesprávné zatížení a přetížení při hře na hudební nástroj, prevence, tréma, pohybové a relaxační techniky, učení a nervový systém, mentální trénink, sluch hudebníka, principy dýchání, ergonomie, výživa. Rovněž závěrečná zpráva Association Européene des Conservatoires, Academies de Musique et Musikhochschulen (Evropská asociace konzervatoří, akademií hudby a vysokých hudebních škol, jejímiž členy jsou i některé české vysoké školy) z roku 2007 uvádí, že obor hudební fyziologie může být při přechodu do odborného vzdělání významným příspěvkem k prevenci profesionálních zdravotních obtíží hudebníků.
Příklad: Zürcher Hochschule der Künste
Jedna z nejširších nabídek výuky v oboru hudební fyziologie v Evropě se v současné době nachází na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku. Obor zde založil v roce 1997 lékař, houslista a pohybový terapeut Horst Hildebrandt, který od tohoto roku až do současnosti na této škole vede oddělení Musikphysiologie/Musik- und Präventivmedizin (Hudební fyziologie/Hudební a preventivní medicína). (Tentýž obor vede od roku 1999 na vysoké hudební škole v Basileji.) Nabídka výuky zahrnuje mimo jiné jednosemestrální předměty „Lernstrategien & Physiologie & Anatomie fürs Üben und Unterricht (Strategie učení & fyziologie & anatomie pro cvičení a výuku)“ a „Musik und Bewegung (Hudba a pohyb)“, povinné pro studenty prvních ročníků, semináře „Vorbeugung von Spiel- und Gesundheitsproblemen (Zamezení problémům při hře a zdravotním problémům)“ a „Psycho-physiologisches Vorspiel- und Vorsingtraining (Psycho-fyziologický trénink veřejného vystupování pro instrumentalisty a zpěváky)“ jako povinně volitelné předměty pro studenty během celého studia a čtyřstupňové čtyřleté postgraduální studium hudební fyziologie pro hudební pedagogy (viz též dále). Dále je na škole k dispozici rozsáhlá paleta předmětů školení těla (například Feldenkraisova metoda, Alexanderova technika, spirální dynamika, tai-či, čchi-kung, jóga) jako volitelných předmětů a jako individuální výuka ve vedlejším oboru. Během celého studia mají studenti možnost bezplatných konzultací v oblasti hudební fyziologie a medicíny pro hudebníky u příslušných specialistů přímo ve škole, v případě potřeby je jim zprostředkováno vyšetření nebo péče u dalších odborných lékařů.
Na vysokých hudebních školách v Curychu a Basileji jsou pedagogové hudební fyziologie začleněni do běžného studijního dne i do pedagogického sboru a podílejí se tak svým lékařsko-terapeutickým „know-how“ na vzdělávání a dalším vývoji uměleckých i pedagogických schopností studentů. U části obtíží lze tak díky včasnému zlepšení organizace sebe sama („pomoci ke svépomoci“) dosáhnout velmi dobrých výsledků a zabránit tak všeobecné tendenci k patologizaci, medicinializaci a komercializaci nemocí z povolání.
Důležitou roli hraje při práci v oblasti hudební fyziologie na Zürcher Hochschule der Künste dispokinesis, forma cvičení a terapie, kterou vyvinul holandský klavírista a fyzioterapeut Gerrit Onne van de Klashorst speciálně pro hudebníky a umělce vystupující na pódiu. Může být použita jak v instrumentální pedagogice a prevenci, tak v terapii a rehabilitaci. Vedle zvláštních cvičení jsou dále důležité nejrůznější ergonomické pomůcky, pocházející z okruhu dispokinesis.
V roce 2005/06 vzniklo Schweizerische Hochschulzentrum für Musikphysiologie (Švýcarské vysokoškolské centrum pro hudební fyziologii), v rámci něhož spolupracují sekce oboru hudební fyziologie a medicíny pro hudebníky všech švýcarských vysokých hudebních škol.
Účinnost předmětu „Vorbeugung von Spiel- und Gesundheitsproblemen (Zamezení problémům při hře a zdravotním problémům)“ byla dokázána ve vědeckých studiích ve spolupráci s univerzitní klinikou ve Freiburgu. Ve vědecké studii na Hochschule für Musik Basel byl potvrzen pozitivní vliv jednosemestrálního předmětu „Lernstrategien & Physiologie & Anatomie fürs Üben und Unterricht (Strategie učení & fyziologie & anatomie pro cvičení a výuku)“ na styl, jakým studenti cvičí na hudební nástroj. Rovněž mohla být prokázána účinnost hudebně-fyziologického školení u vyučujících a u jejich žáků.
Prevence „na míru“: znát a respektovat své vlastní ruce
Za jednoho ze zakladatelů novodobého výzkumu a nauky v oblasti hudební fyziologie a medicíny pro hudebníky je považován německý lékař a hudebník Christoph Wagner. Již v roce 1974, tedy v době, ve které byly profesionální zdravotní obtíže hudebníků víceméně tabu, založil na vysoké hudební škole v Hannoveru Institut für Musikphysiologie. Předmětem jeho odborného zájmu a více než dvacetiletého výzkumu byly ruce hudebníků. (Jeho „Handlabor“ – „Laboratuř ruky“ byla v roce 2009 zmodernizována a znovu otevřena v Zürichu a stala se základem nového Zürcher Zentrum Musikerhand) .
Již na první pohled je zřejmé, že se lidské ruce ve svých velikostech, poměrech a tvarech velmi silně liší. Ještě více se však odlišují v těch parametrech, které nejsou na první pohled viditelné: v rozsahu pohybu jednotlivých kloubů a v odporu, který při pohybu musí být překonáván. Vzhledem k těmto individuálním vlastnostem to mohou mít některé ruce na hudebním nástroji snazší, jiné obtížnější a některé téměř nemožné. Tyto vlastnosti jsou zpravidla nezměnitelné, nelze je zásadně ovlivnit ani kvantitou cvičení, ani zvláštními cviky mimo nástroj a je třeba je respektovat.
Individuální vlastnosti ruky, které mohou být pro hru důležité, lze poznat pomocí takzvaného pragmatického odhadu ruky podle Ch. Wagnera a U. Wohlwender, nebo přesněji a ve větším počtu parametrů měřením v Laboratoři ruky („Handlabor“) v Curychu. To může přispět ke včasnému odhadnutí rizik a tím i k prevenci, nebo k objasnění a řešení obtíží, pokud se již vyskytly. Individuální vlastnosti ruky je třeba zohlednit například individuální instrumentální technikou, ergonomickým vybavením, cvičebními technikami, výběrem repertoáru nebo také výběrem hudebního nástroje.
Jedním z příkladů je takzvané supinace – rotace předloktí směrem do polohy, kdy je dlaň ruky otočená směrem nahoru. Učebnice anatomie většinou udávají rozsah tohoto pohybu osmdesát až devadesát stupňů (od pozice ruky, ve které je palec směrem nahoru, až do otočení ruky dlaní směrem nahoru). V praxi se však u jednotlivých lidí rozsah tohoto pohybu liší podstatně výrazněji. Aniž by se jednalo o cokoliv patologického, zvládnou některé ruce lehce i pohyb větší, než devadesát stupňů, některé ruce mohou provést pohyb jen do šedesáti až sedmdesáti stupňů, a to možná ještě s překonáváním určitého odporu. Tato vlastnost ruky, kterou ve všedním dni jen zřídkakdy vůbec postřehneme, dostane zásadní význam, pakliže se jedná o levou ruku houslisty či violisty. Ruka, která se lehce a bez námahy dostane až do polohy, kde je dlaň vzhůru, to bude mít na hmatníku nástroje podstatně snazší. Pro ruku s menším rozsahem pohybu bude obtížnější zaujmout již jen výchozí polohu prstů na strunách. Nedostatečný pohyb supinace tak vede ke zvýšenému svalovému napětí v celé horní končetině až k rameni, při hře se pak může jevit jako zdánlivá „neobratnost“. „Víc cvičit“ v tomto případě příliš nepomůže – rozsah rotačního pohybu se tím nezvýší, a naopak horní končetina, která se z důvodu nedostatečného rozsahu pohybu nachází ve zvýšeném svalovém napětí, je snadno náchylná k přetížení. Pokud však hráč zná vlastnosti své ruky a ví o svém omezení, může jej kompenzovat například výběrem a umístěním podbradku a pavouka a způsobem držení houslí či violy, který zohledňuje individuální vlastnosti jeho levé ruky.
Obrovské rozdíly v individuálních vlastnostech rukou mají velký význam pro instrumentální výuku. Vzhledem k těmto rozdílům se totiž může snadno stát, že například určitý pohyb, prstoklad nebo způsob držení nástroje, který je ideální pro pedagoga, může být pro žáka s odlišnou dispozicí rukou zcela nevhodný.
Prevence od samých začátků
Mnohé zdravotní obtíže, související s hrou na hudební nástroj, které se u hudebníka projeví v dospělém věku, mají své prapůvodní kořeny již v raném hudebním vzdělání. Při řešení profesionálních zdravotních obtíží u dospělých hudebníků patří často „archeologie“ někdy i zcela protichůdných instrukcí pohybů u nástroje, které hudebník během svého dlouhého hudebního vzdělání obdržel, k nezbytnému prostředku k vysvětlení a následnému řešení těchto obtíží.
Klavíristka, studentka posledního ročníku konzervatoře, trpěla při hře bolestmi v oblasti loktů. Bolesti způsobovaly přetížené svaly předloktí – ohýbače a natahovače zápěstí, které se upínají v oblasti loktů. Klavíristka používala při hře velké kruhovité pohyby zápěstím, jak se později ukázalo, přesně podle instrukce, kterou před mnoha lety obdržela v prvních hodinách výuky na hudební škole. Instrukce, která patrně měla v prvních hodinách výuky svoje opodstatnění, vedla u hudebnice na prahu profesionálního života k pro hru zbytečným pohybům zápěstí, které při několihodinovém intenzivním cvičení byly zdrojem přetížení svalů zápěstí. Rozloučení se s touto instrukcí bylo jedním z hlavních kroků, které přispěly k řešení obtíží této klavíristky.
Proto je nanejvýš přínosné začít s prevencí již od prvních hodin výuky. Například v Německu odstartoval v roce 2007 rozsáhlý projekt s názvem „Fit s hudbou! na hudební škole“ („Fit mit Musik! an der Musikschule“) ve spolupráci s německou zdravotní pojišťovnou Gmünder ErsatzKasse, kterého se v počátku účastnilo deset hudebních škol. Cílem tohoto projektu je vytvoření preventivních programů na hudebních školách prostřednictvím odborného školení stávajících pedagogů vybraných hudebních škol.
Prevence během povolání
Rozmanitá hudebnická povolání s sebou nesou různé druhy zátěže i různé možnosti prevence. Sólista má větší možnost volnosti při vytváření cvičebního programu, jeho vystoupení však s sebou nesou velkou dávku adrenalinu. Hráč orchestru je zpravidla podřízen danému časovému rozvrhu zkoušek a při volbě ergonomického vybavení – například tvaru a výšky židle či výšky notového pultu – je odkázán na vybavení příslušné zkušebny či sálu a musí toto vybavení volit nejen podle svých vlastních potřeb, ale i s ohledem na své kolegy. (Hrají-li u jednoho pultu dva hráči velmi odlišné výšky, bude výška jejich pultu v nejlepším případě výsledkem kompromisu.)
Některé zahraniční hudebně-vzdělávací instituce nabízejí hudebníkům v povolání možnost dalšího vzdělávání v oblasti prevence profesionálních zdravotních obtíží. V německy mluvících zemích mohou hudebníci při práci absolvovat například program „Musikphysiologie im künstlerischen Alltag (Hudební fyziologie ve všedním dni umělce)“ na Institutu Kurta Singera pro zdraví hudebníků v Berlíně či na Institutu pro hudební fyziologie a medicínu pro hudebníky v Hannoveru. Ojedinělé postgraduální studium v oboru „Musikphysiologie für Musikpädagogen (Hudební fyziologie pro hudební pedagogy)“ nabízí již zmíněna Zürcher Hochschule der Künste. Během čtyřletého studia zde hudební pedagogové postupně získávají relevantní kompetence z hudební fyziologie a preventivní medicíny. Během první dvou let se učí tyto kompetence prakticky používat ve vlastním pracovním dni a u svých studentů a žáků, absolventi třetího a čtvrtého ročníku jsou pak oprávněni poskytovat individuální hudebně-fyziologické konzultace pro hudebníky, vyučovat skupinové semináře v oboru hudební fyziologie a spolupracovat s dalšími odborníky – terapeuty při prevenci a řešení profesionálních zdravotních obtíží hudebníků. (Absolventkou tohoto čtyřletého studia je i autorka článku.)
V posledních letech vzrostla speciální prevence, umožněná rozvojem oboru hudební fyziologie a medicíny pro hudebníky, i u orchestrálních hudebníků. Řada orchestrů pořádá pro své členy praktické přednášky a semináře s odborníky z oblasti hudební fyziologie a medicíny pro hudebníky. Mezi žádaná témata patří například ochrana sluchu, sezení, předcházení nežádoucího svalového napětí pomocí cvičení. Do povědomí se stále více dostává i psycho-sociální stres, zapříčiněný konflikty a napětím uvnitř orchestru. Některé orchestry s těmito specialisty i spolupracují v oblasti řešení profesionálních zdravotních obtíží.
Evaluace jednoho z preventivních programů pro orchestrální hráče s názvem „Das bewegte Orchester (Orchestr v pohybu)“ byla zveřejněna v roce 2006. Program probíhal celkem šest měsíců a hudebníci se během něho učili například cvičení ke zvýšení pohyblivosti v oblasti zad a v oblasti pánve, cvičení ke zvýšení kardiovaskulární výkonnosti, dechová cvičení a progresivní svalovou relaxaci. V porovnání se skupinou hudebníků, která tímto programem neprošla, konstatovali hudebníci, kteří tento program absolvovali, ústup bolestí v oblasti zad, ramen a šíje, zlepšení celkového „dobrého pocitu“ a lepší schopnost uvolnit se.
V roce 2006 zahájila Asociace britských orchestrů iniciativu „The Healthy Orchestra (Zdravý orchestr)“ . Charta „Healthy Orchestra“ obsahuje výzvu orchestrům, aby převzaly odpovědnost za zdraví svých hráčů i svého managementu a dbali o prevenci jak v oblasti jednání jednotlivců (držení těla při hraní, zvuková zátěž/ochrana sluchu, psychický stres/tréma, zneužívání léčiv), tak o prevenci vnějšího prostředí (možnosti sezení, osvětlení, akustika prostoru, prostory mimo pódium a jejich vybavení).
