Hudbou k posílení zdraví…
Zpěv a hra na hudební nástroje provázejí člověka od pravěku. Hudbou může člověk komunikovat s dalšími lidmi, může v ní prožívat nejrůznější pocity nebo skrze ni své pocity vyjádřit. Při provozování hudby se také aktivuje a posiluje schopnost organizace sebe sama. Tím vším může provozování hudby přispívat k posílení vlastních sil k udržení dobrého zdraví i k uzdravování.
… i naopak
Jako každá profese je i povolání profesionálního hudebníka spojeno s nejrůznějšími riziky a nemocemi z povolání. Tyto zdravotní obtíže mohou hudebníka více či méně v jeho profesi omezovat, v nejednom případě již také zapříčinily konec aktivní hudební činnosti.
České veřejnosti je patrně dobře znám příběh vynikajícího klavíristy Jiřího Hlinky: „…Po Čajkovského soutěži, kde jsem se v roce 1966 stal jedním z finalistů, mne chtěly všechny orchestry. Moc jsem hrál, měl jsem moc koncertů a přehrál jsem si takzvaně ruce. Měl jsem tenisové lokte. Špatně to nějak dopadlo, tak jsem se stal profesorem na konzervatoři v Praze. Dva roky, od 1970 do 1972.“ Poté odešel Jiří Hlinka do Norska, kde se začal naplno věnovat pedagogické dráze. Vychoval řadu vynikajících klavíristů, mezi něž patří například Leif Ove Andsnes.
Posluchačům koncertů i nahrávek zůstávají tyto obtíže zpravidla skryty. Většinou je nelze rozpoznat ani na kvalitě tónu, ani podle pohybů. „Cena“, kterou hudebníci s profesionálními zdravotními obtížemi za svůj výkon často „platí“, však může být velmi vysoká, bolestivá a dalekosáhlá, s neblahými důsledky pro další oblasti jejich života. Hudebníci, kteří se z důvodu profesionálních zdravotních obtíží museli vzdát aktivní činnosti, pak mohou toto ukončení ještě po mnoho let vnímat jako těžkou ztrátu.
Statistiky: obtíže jako denní chléb muzikantů
V posledních třiceti letech byla zejména v západní Evropě a v USA mezi profesionálními hráči orchestrů i mezi hráči na klávesové nástroje provedena řada statistických studií, které měly za úkol zjistit rozsah a druh těchto obtíží. Zájem vnést tímto do dosud nejasné problematiky profesionálních zdravotních obtíží hudebníků trochu světla vyvolal stále častější výskyt těchto obtíží, zapříčiněný mimo jiné výrazným zvýšením požadavků na výkony profesionálních hudebníků v průběhu druhé poloviny dvacátého století.
Výsledky těchto statistik jsou alarmující: nemocemi z povolání podle nich trpí v průměru sedmdesát pět procent profesionálních hudebníků. Statistické studie svědčí také o tom, že těmito obtížemi jsou ve velmi vysokém procentu postiženi již studenti na vysokých hudebních školách.
Dosud nejrozsáhlejší studie byla v roce 1988 zveřejněna v USA. Dotázáno bylo 2212 profesionálních hudebníků všech nástrojových skupin ze čtyřiceti osmi amerických orchestrů. Při této studii uvedlo zdravotní obtíže, které souvisejí s hrou na hudební nástroj, celkem osmdesát dva procent hudebníků. Sedmdesát šest procent orchestrálních hráčů označilo tyto obtíže jako závažný lékařský problém, který je v konfliktu s hrou na hudební nástroj.
„Záda, ruce, a taky trochu ta tréma, pane doktore“
Nejčastějšími profesionálními zdravotními obtížemi hudebníků jsou podle statistických výzkumů obtíže pohybového aparátu – záda a ruce – a psychosomatické obtíže.
V rámci již zmíněné americké studie mezi orchestrálními hráči z roku 1988 patřily k nečastějším obtížím v rámci pohybového aparátu obtíže v oblasti zad, šíje, ramen a ruky. Mimo pohybový aparát se nejčastěji jednalo o trému, oční obtíže, deprese, akutní strach, bolesti hlavy, sluchové obtíže a poruchy spánku.
V roce 1972 byly porovnávány rentgenové snímky páteře a rukou členů České filharmonie s rentgenovými snímky páteře a rukou dělníků v továrnách. Při této studii se ukázaly sledované degenerativní změny u hudebníků v porovnání s dělníky jako jednoznačně výraznější.
Kde mohou být příčiny?
Profesionální zdravotní obtíže hudebníků mají velmi široké pole příčin, často se jedná o souhru více důvodů. Může to být například nevhodný způsob cvičení, zatěžující pozice a pohyby u nástroje, vlastnosti nástroje, které nejsou v souladu s tělesnou dispozicí daného hráče, neadekvátní ergonomické vybavení, nevyhovující výška a tvar židle, zvláštní požadavky repertoáru, tréma a zábrany ve výrazu. Svoji roli hraje také chybějící kompenzace ve všedním dni, zatěžující vedlejší činnosti (například počítač), psychosociální stres, nevhodné rozvržení pracovního času, nedostatek spánku, neadekvátní výživa. Potíže ovlivňuje i individuální tělesná konstituce, vrozené dispozice (například pohyblivost kloubů), nejrůznější anatomické zvláštnosti a předchozí onemocnění.
Devětadvacetiletého varhaníka a cembalistu donutily bolesti předloktí po čtvrt roce přerušit studium na vysoké hudební škole, vzdát se místa varhaníka a odříct řadu koncertů. I po návratu ke hře na varhany a na cembalo po tříměsíční přestávce obtíže při hře dále přetrvávaly. Obtížím bezprostředně předcházelo nárazově zvýšené penzum cvičení na varhany před soutěží (8 hodin denně). Tato zátěž nebyla nijak kompenzována, varhaník mimo cvičení na nástroj trávil značnou část času u počítače. Při pozorování u nástroje bylo zřetelné, že používá velké izolované pohyby zápěstí, které výrazně zatěžují svaly předloktí. Rotační pohyb ruky ve směru pronace (rotace směrem k palci) byl přibližně o 15 stupňů omezený. Zatímco v běžném životě toto nepatrné omezení zpravidla nehraje žádnou roli, pro profesionálního hráče na klávesové nástroje to znamená, že už samotná pozice ruky na klaviatuře přináší svalům horní končetiny o něco větší zátěž, než u ruky s plným rozsahem pohyblivosti. V době intenzivní přípravy na soutěž stěhoval těžké břemeno, což rovněž vedlo ke zhoršení bolestí. Ukázalo se také, že v prvních počátcích výuky na klávesový nástroj byl po tři roky samoukem, což znamenalo, že k řadě technických problémů nikdy neobdržel žádnou odbornou instrukci a řada jeho pohybů byla nekvalitní. V osobním životě byl vystaven poměrně velkému stresu, neboť mu hrozilo, že mu nebude prodlouženo vízum a nebude moci pokračovat ve studiu na zahraniční vysoké škole.
Řadě obtíží mohou hudebníci vlastním jednáním a cvičením sami předcházet nebo je sami příznivě ovlivnit. Zvláště v případech, kdy některá z příčin patří mezi neovlivnitelné faktory (například určitá vrozená tělesná dispozice), je nanejvýš nezbytné aktivní přizpůsobení se a kompenzace v dalších oblastech.
V případě výše zmíněného varhaníka a cembalisty bylo nutné najít alternativní pohyby rukou na klaviatuře, které respektovaly jeho tělesnou dispozici a zbytečně nezatěžovaly svaly předloktí. Na nástroj začal cvičit nejprve v malých dávkách s častými přestávkami, v tak krátkých intervalech, aby se bolest ještě neprojevila. Tyto dávky bylo pak možné postupně zvyšovat. Bylo mu doporučeno omezit čas strávený u počítače a i u pohybů rukou u počítače respektovat individuální pohyblivost rukou, podobně jako u nástroje. Vedle speciálních cvičení pro uvolnění svalů předloktí a cvičení kompenzujících jednostrannou zátěž u nástroje bylo třeba instruovat i některé základní pohyby při hře na klávesový nástroj, tak aby byla vyplněna mezera, vzniklá samostudiem v počátcích. Po půldruhém měsíci se začal postupně vracet ke studiu i k práci na částečný úvazek.
Prolomení tabu
Alarmující výsledky statistických studií přinesly v západní Evropě a v USA v osmdesátých letech dvacátého století vlnu aktivit v oboru, který později dostal název hudební fyziologie a medicína pro hudebníky (německy Musikphysiologie und Musikermedizin , anglicky Music Physiology, Musicians‘ Medicine nebo Performing Arts Medicine , francouzsky Médicine de la Musique, Médicine des Arts ). Tento obor se zabývá řešením a prevencí profesionálních zdravotních obtíží hudebníků.
Tomuto oboru se dnes věnují zástupci nejrůznějších profesí, od lékařů, fyzioterapeutů, pohybových pedagogů přes zubaře a psychology až po hudební pedagogy a profesionální hudebníky. V řadě zemí vznikly celé společnosti, zabývající se touto problematikou (Performing Arts Medicine Association v USA, Deutsche Gesellschaft für Musikphysiologie und Musikermedizin, Medicine des Arts ve Francii, British Performing Arts Trust/British Association for Performing Arts Medicine, Schweizerische Gesellschaft für Musikmedizin). V západní Evropě a v USA je dnes k této tematice k dispozici rozsáhlá sbírka literatury, oboru se věnují také dva odborné časopisy, Musikphysiologie und Musikermedizin a Medical Problems of Performing Artists .
Přitom se však v případě výsledků statistických studií v osmdesátých letech minulého století nejednalo o blesk z čistého nebe. První pojednání o nemocech z povolání hudebníků pocházejí již z osmnáctého a devatenáctého století. Ve dvacátých letech dvacátého století vydali dva němečtí lékaři, J. Flesch a K. Singer, o této tematice dvě knihy, které následně určovaly pohled na tuto tematiku po následující půlstoletí. Tato díla však byla brána v potaz jen ve velmi úzkém kruhu lékařů a terapeutů a celá problematika byla v západní Evropě a USA až do sedmdesátých let dvacátého století víceméně tabu, které v zemích bývalého východního bloku přetrvalo prakticky až do nedávné doby.
Hudební fyziologie a medicína pro hudebníky
Hudební fyziologie se zabývá výzkumem a naukou o lidských funkcích při provozování hudby. Věnuje se prevenci a řešení zdravotních problémů při hře na hudební nástroj a při zpěvu i fyziologicky fundovaným konceptům cvičení na hudební nástroj. Tím mimo jiné přispívá k sebevědomí a výkonnosti hudebníků. Medicína pro hudebníky se zabývá nemocemi hudebníků. Raná stadia onemocnění, která se ze začátku často projevují pouze jako problémy při hře, lze většinou úspěšně řešit pomocí speciálních cvičení.
Dvacetiletý jazzový klavírista vyhledal hudebně-fyziologickou konzultaci s tím, že mu dělá obtíže hra rychlých pasáží. Při pozorování při hře u nástroje se ukázalo, že používá nevýhodný pohyb prstů, který jej při hře zdržuje a který navíc svaly rukou neúměrně zatěžuje. V případě větší zátěže by tento nevýhodný pohyb mohl vést velmi rychle k přetížení svalů ruky a předloktí. Pomocí instrukce výhodnějšího pohybu prstů a speciálních cvičení, která umožnila zlepšit tělesnou dispozici k tomuto pohybu, se podařilo během několika málo týdnů tuto technickou obtíž vyřešit. Zároveň se tak do budoucna snížilo riziko snadného přetížení, ke kterému by mohl při zvýšení zátěže vést původní pohyb prstů.
K obvyklým tématům hudební fyziologie patří držení těla, pozice a pohyby u nástroje, cvičení k získání či prohloubení tělesné dispozice u nástroje, prohloubení tělesného vnímání, dýchání, vyrovnávací cvičení, zahřívací cvičení, automasáž, relaxační techniky, ergonomické vybavení, mentální trénink, strategie učení a cvičení na hudební nástroj s využitím znalostí z fyziologie mozku, pomoc při trémě a strategie veřejného vystupování. U všech témat je důležité, aby pokud možno nabízely podnícení a podporu aktivního jednání hudebníka, nikoliv pouze jeho pasivní ošetřování.
Dvaačtyřicetiletý klavírista a profesor klavíru na vysoké hudební škole hrál v posledních sedmi letech již pouze repertoár pro levou ruku, protože prsty pravé ruky nebyl schopen při hře ovládat. Do hudebně-fyziologické konzultace přišel s očekáváním, že by jeho obtíže mohla zlepšit „snad nějaká injekce“, či že mu bude vystaveno lékařské prohlášení, které potvrdí, že není schopen ze zdravotních důvodů vykonávat své povolání. Po vyšetření a zjištění možných příčin čekalo tohoto klavíristu nejprve sedmidenní intenzivní školení pod dohledem, během kterého se učil speciální cvičení mimo klavír, která by mu pomohla získat zpět ztracenou koordinaci a potřebnou tělesnou dispozici. S odstupem dvou měsíců, ve kterých dvakrát až třikrát denně cvičil tato cvičení samostatně, bylo možné v dalším intenzivním týdnu práce začít s nácvikem velmi snadného repertoáru po malých, několikaminutových intervalech u klavíru. Tímto způsobem pokračoval samostatně i v dalších dvou měsících. Poté bylo možné postupně zvýšit dávku cvičení a přejít i na náročnější repertoár. Po necelém roce od první konzultace se vrátil zpět do koncertního provozu s běžným repertoárem pro obě ruce a absolvoval již i menší koncertní turné.
(Uvedené příklady jsou případy, s nimiž se autorka článku setkala při praxi a hospitacích během svého studia ve Švýcarsku.)
