Od osmi let hraješ na lesní roh. Máš nějaké „hudební předky“? Celá moje rodina z matčiny strany jsou muzikanti. Maminka hraje na klavír, strýc na trubku a zároveň aranžuje skladby pro dechovku. Dědeček byl vesnický muzikant se vším všudy, který hrál na několik nástrojů. Kolem roku 1920 existovaly současně v Přelouči, kde dědeček žil, dechovka, symfonický orchestr, kapela, která hrála na pohřbech a jazz band včetně saxofonů. Dědeček byl kominík a hrál ve všech těchto orchestrech.
Existuje nějaká třetinová horna pro malé děti jako například housle? Co se týče malých nástrojů – já jsem tehdy hrál ještě na normální hornu. Dnes se ale dělají i menší modely. Myslím si, že je to skoro k ničemu, protože je v podstatě zbytečné začínat hrát dříve. Lesní roh je velmi náročný na dech a je těžký. Je-li někdo talentovaný, pak neztratí čas, začne-li později. Ten talent se určitě nepromarní. Kolik skvělých hornistů začalo hrát až v patnácti nebo osmnácti!
Už ve třinácti letech jsi zvítězil v soutěži Concertino Praga. V šestnácti jsi byl třetí na Pražském jaru. Následovaly soutěže v Ženevě a pro ARD Mnichov. Jsi trémista nebo soutěžní typ? Záleželo na přípravě. Profesor Tylšar mi říkal: „Když má člověk špatný den, musí bojovat.“ Tohle mi říká i manželka: „Musíš vždy myslet na hudbu.“ Když se na to pořádně soustředím, pak se mi spousta technických problémů zdá směšná. Je důležité hrát precizně, ale tak, aby hra oslovila posluchače. Nesmí to být nuda a už vůbec nezáleží na tom, pro koho hraji.
Který z tvých pedagogů tě nejvíce ovlivnil? Měl jsem pouze dva pedagogy a každý z nich mi předal to svoje. Od nich jsem získal elementární znalosti. Profesor Křenek mě naučil přirozenou cestu jak hrát, představil mi hornový repertoár. Vše se odehrávalo na přirozené bázi muzikálnosti. Vždy mi vše předzpíval a pak chtěl, abych to tak zahrál. Měl jsem štěstí, že mě nenaučil příliš zlozvyků a hudebních klišé. Vše dělal přirozeně a já jeho přirozenost napodoboval. Naopak profesor Tylšar, který mě učil na konzervatoři, dal mnoha věcem řád. Sám měl zkušenosti z orchestrů, také hrál v Mnichově. Dal mi cenné rady do života, ukázal „mnichovský styl“, jaký nástroj si koupit atd. Měl jsem zkrátka na pedagogy štěstí. Žádný z nich mě neučil bludy, nešvary nebo špatnou interpretaci. Tím právě většina pedagogů své žáky zahlcuje, nutí je, aby si na něco hráli. Pánové Křenek i Tylšar mě naučili nejdůležitější základní věci, které jsou předpokladem pro hru na lesní roh. Tempo, způsob interpretace, hudební fantazie jsou věcí každého člověka a asi se to naučit nedá.
Působil jsi jako sólohornista v České filharmonii, Pražské komorní filharmonii, Mnichovské filharmonii. Donedávna jsi hrál s Bamberskými symfoniky. Kde je to nejlepší a v čem se české a německé orchestry liší? Zázemí v Německu se nedá srovnat se zázemím tady. Rozdíl je především v tom, že v německých orchestrech jsou lidé, jejichž cílem bylo a je hrát v mnichovské nebo jiných filharmoniích, a jsou tedy šťastní, že toto místo mají. Hráči v Německu myslí také více kolektivně. U nás například v České filharmonii jsou jednotlivci v hornové skupině, kteří nahráli sólové koncerty. To v Německu není. Jejich systém spočívá spíše v týmové práci. Více nadprůměrných hráčů prospěje orchestru lépe než většina průměrných a z nich vyčnívající sólisté. Úplně nejlepší je, když tyto kvalitní „dělníky orchestru“ někdo táhne, ať už koncertní mistr, vedoucí skupiny nebo dirigent.
Jak dlouho jsi byl v Německu a jak jsi se tam dostal? V Německu jsem působil celkem pět let. V Mnichově mám manažerku, která mě přesvědčila, abych šel na konkurz do Mnichovské filharmonie, kterou v tu dobu řídil Sergiu Celibidache. Ten byl znám svou podporou mladých umělců a skvěle s nimi pracoval. Moje manažerka se domnívala, že když se s ním setkám, bude to mít pro mou kariéru velký význam. Bohužel týden před tím, než jsem nastoupil, Sergiu Celibidache zemřel. To ale nic nezměnilo na faktu, že jsem měl díky tomuto orchestru možnost spolupracovat s dalšími skvělými dirigenty. Svou roli pro Německo sehrály i finanční důvody – nejsem z Prahy a z platu, který jsem měl v České filharmonii, se nedalo ušetřit ani na bydlení.
Sedí ti německá nátura? Asi mi nejvíc vadil přístup samotných Němců. Dokáží ocenit to, když něco umíte. Nejčastější jejich věta nebo fráze ale byla „měl bys něco udělat“ a to se mohlo týkat něčeho banálního, až po něco důležitého. Co se týče různých povinností, nutí tě, aby ses přizpůsobil tomu, co je takzvaně v normálu, a když to neuděláš, tak tě mají za exota. Ale ne z důvodů, že jsi cizinec. Orchestry v Německu mají velmi mezinárodní obsazení. Když se podíváš na nejprestižnější německé orchestry, tak vedoucí pozice koncertních mistrů nebo sólo nástrojů zaujímají ve většině případů cizinci. Němci mají perfektní zázemí – nástroje, finanční podmínky, notový materiál, dirigenty – vše má svou úroveň. Tohle u nás není. Ale všechno to je všeobecně známo. My jsme spíš založeni na improvizaci a je tu spousta hráčů s tvůrčí hudební fantazií, kteří vnesou do orchestru něco nového. Tohle u nás zase na druhou stranu funguje víc než v Německu.
Kdy budeš mít nějaký sólo koncert v Čechách? Mám něco rozjednáno s Českou filharmonií. Jedná se o světovou premiéru koncertu pro čtyři lesní rohy a orchestr skladatele A. Downese, která by se měl uskutečnit v únoru 2002.
Jak se udržuješ v hornistické kondici? Hornistickou kondici jsem získával od dětství. Začal jsem hrát poměrně brzy, už v osmi letech a do čtrnácti let jsem pravidelně cvičil a hrál po různých dechovkách a komorních souborech každý den průměrně tři hodiny. Díky tomu jsem kondici získal už zamlada a teď nemusím pravidelně a tolik cvičit. Vymyslel jsem si určité systémy a vím, jak dlouho se mám na který koncert připravovat. Důležitější je ale hudební kondice, ve které se udržuji prakticky pořád. Stále něco poslouchám, nebo si pročítám různé partitury, anebo si jen tak zpívám či pískám.
Dá se mluvit o české hornové škole? Ano. Ale já osobně mám k jakýmkoliv „školám“ negativní vztah. Vše, co má určitou spojitost s jistou tradicí dané školy, vnímám negativně. Tradice je většinou postavená na jednom člověku v oboru a z tisíce jeho následovníků se zrodí jeden, který se nakonec stejně dá svou cestou a čerpá pouze ze základů školy svého vzoru. Pro mě není důležité, kdo je z jaké školy, ať se to týká kteréhokoliv nástroje. Důležité je, zda má daný hudebník co dát. Hodně lidí si na takzvaných školách postavilo svou rádoby kariéru, ale to jsou dle mého názoru maloměšťácké ambice. Pro interprety je důležité dobře interpretovat skladbu, a když někdo není odchovancem například české školy, neznamená to, že neumí zahrát třeba Dvořáka.
Jak se cítíš jako pedagog? Já nejsem klasický pedagog. Mám jenom konzervatoř a žádnou další specializaci nemám. Spíše mně vyhovuje bavit se s lidmi, kteří milují hudbu, a diskutovat s nimi nad problémy frázování, už zmiňované interpretace, nebo různých významech skladeb. V konkrétních případech různých problémů, třeba nátiskových, asi nejsem ten nejlepší rádce. V těchto případech si nemohu dovolit studentům závazně radit. Na to nemám zkušenosti a tu opravdovou, nedoceněnou pedagogickou praxi.
Platí stále úsloví „co Čech, to muzikant?“ Určitě to platí, i když se to navenek na první pohled neprojevuje. To pravé muzikantství je v duši a v srdci. V Čechách ale chybí jakákoliv morální, ale i finanční podpora. Neexistuje zde vůdčí skladatel, dirigent, který by byl opravdovým vzorem. Jde o to, aby muzikant bral hudbu i jako své hobby – toho si velmi cením. Zato ale nemůžou normální lidé, ale ti nad nimi. Muzikantství je v nás, ale v současnosti zde nejsou podmínky k tomu, aby se projevilo.
Jaká je podle tebe úroveň na českých uměleckých školách a v českých orchestrech? Úroveň je podprůměrná a je to dáno tím, kdo na školách učí a hlavně kdo ty školy řídí. Už od roku 1948 tu nebyli ti, kteří tu být měli – Kubelík, Talich, Ančerl a další, takže vlastně ani není na co navazovat. Kontinuita osobností byla strašným způsobem přerušena. Do vedoucích funkcí uměleckých institucí se dostávají lidé, kteří jsou pouhými diletanty. Následek je ten, že se úroveň i špičkových orchestrů snižuje.
Na své první profilové CD jsi si vybral klasicistní repertoár. Proč? My hornisté si nemůžeme moc vybírat. Snažím se pokud možno hrát kvalitní skladby skladatelů všech období. Poznal jsem možnosti nástroje, dají se dělat různé úpravy a aranže, určitě zase někdo něco nového objeví. Teď například vznikl nový koncert pro lesní roh od Györgye Ligetiho, ale mě tahle soudobá hudba moc nebere.
Vymýšlíš si kadence? Jak se vůbec improvizuje na lesní roh? Částečně hraji převzaté kadence hornistů, kteří již nežijí, nebo ze starších nahrávek, anebo si je upravím podle sebe. V klasických koncertech se držím klasického modelu. Co se týče improvizace, tak improvizovat se dá na cokoliv. Na druhou stranu se lesní roh svým původem i zvukovými možnostmi nehodí pro všechny styly, jako například trubka, která může hrát jazz i dechovku.
Zkoušel jsi i bezklapkovou hornu? Zkoušel. Existují dvě možnosti – první je sólistická činnost takzvaných naturhornistů, kteří hrají koncerty v autentickém ladění na dobové nástroje. Já osobně si myslím, že technické možnosti moderního lesního rohu poslech hudby zkvalitní. To samozřejmě není případ například dobových smyčců obecně, jejichž vývojové kroky už byly v době Haydna a Mozarta dány. Druhou z nich jsou lovecké rohy a to mě baví. Jsem velkým fandou francouzské lovecké školy. Fascinuje mě praktické využití lesního rohu jako signálního nástroje. Francouzská lovecká škola pracuje s krátkými fanfárami, halali, svolávacími povely, motivy zahájení a ukončení lovu atd. Tyto nástroje jsou laděny in D a jejich zvuk je podobný trubce. Dá se s nimi dorozumět až na vzdálenost 18 km. Takže přirozeně takové hraní je nejlepší v lese. Doufám, že se mi podaří přesvědčit pár podobně smýšlejících kamarádů ke společnému lovu. Francouzské lovecké lesní rohy použil už například J. B. Lully v jedné ze svých oper, kdy za scénou stálo v zákulisí několik hornistů, kteří troubili na tyto „par force“ rohy. Nebo něco podobného je v Alpské symfonii Richarda Strausse. Jsou slyšet například na mších sv. Huberta po lovech, kdy znějí společně s varhanami, mají i svá mistrovství v několika disciplínách jako hra na koni, parkur atd. V případě hráčů na tyto nástroje se většinou jedná o hudební amatéry a to dodává jejich hře zcela osobitý náboj.
Jsi typ, který ve dne v noci žije klasikou, nebo se odreagováváš úplně jinak? Hudba je pro mě naprosto přirozená. Je to přirozený stav. Není to pro mě zátěž. Na druhou stranu mi to nebrání žít spokojený život. Životní hodnoty jsou dány a pro ty člověk žije. Ne pro klasiku.
Bavilo a baví tě cvičit? Ne. To je pouze nezbytná součást mé práce.
Dáš nato, co si o tobě kritici myslí jako o umělci? Je mi to úplně jedno. Většina těch lidí ke mně nemá žádný vztah, a když chce někdo napsat objektivní reakci na koncert, musel by mě poznat, žít se mnou, aby dovedl říci, co tím myslím. Musel bych být primitiv, abych dbal na to, co kdo kde napíše, ať je to dobré nebo špatné. Tohle si dovedu zdůvodnit a ohodnotit sám.
Vyhovuje ti být členem orchestru nebo raději vystupuješ jako sólista, popřípadě komorní hráč? Upřímně řečeno, teď přesně nevím. Až do letošního roku jsem zkoušel dělat dohromady všechno. Ale je toho na mě moc po fyzické stránce, ale i psychicky. Vše se snažím dělat poctivě. Hudební fantazie se ale přílišným hraním opotřebovává. I z toho důvodu jsem zatím nesháněl další angažmá v orchestrech a rozhodl jsem se, že tento rok budu dělat sólové koncerty a komorní hudbu (dechový kvintet Afflatus – pozn. L.F.) . V červnu roku 2002 začneme koncertovat s mým vlastním souborem „Baborák ensemble“ v základním obsazení smyčcový kvartet a lesní roh. S ním bychom také měli absolvovat turné po Japonsku. Je to takový lehce rodinný soubor (manželka je cellistka, její sestra houslistka v ČF), ale nezůstane pouze u tohoto rodinného složení. Soubor bude, co do počtu členů, flexibilní. To má výhodu v tom, že budu spolupracovat s lidmi, se kterými chci já spolupracovat a kteří nejsou ve víru kšeftů. Prostě se spřízněnými dušemi, které jsem kdy a kde poznal.
Dnes se spousta veřejně působících lidí snaží stylizovat do určité role, image. Jaký je tvůj image a co si o tom myslíš? Být sólistou znamená pro určité lidi právě starat se o image, kontakty s agenturami, dirigenty, orchestry a sám to chtít, tohle nedělám. Mám důležitější věci na práci. Image je jenom zástěrka pro ty, kteří nemají co nabídnout. Do této kategorie patří i ti, kteří dělají všechno a neumějí nic.
Co máš rád? Když se řekne rád, mám rád všechno. Věci, které mám rád, mám rád.
Co takhle spojení tvé osoby a označení enfant terrible? Co to znamená? To nejsem. To jsou fámy. Ze studijních let, začátků České filharmonie a Pražské komorní filharmonie existují historky, které spousta lidí vypráví s chutí, ale z toho důvodu, že je o čem vyprávět. To má smysl pro lidi, kteří hledají senzace. Po životních průšvizích následovaly úspěchy, a ty nejsou pro senzacechtivé lidi zajímavé. Každé vyprávění by bylo nudné, pokud by obsahovalo jenom pravdu. A toho se držím, i když mluvím o někom jiném. Mnohé historky mohou být přikrášleny, ale na druhou stranu alespoň je o čem vyprávět. Jestli to náhodou nebude nějaká moje skrytá image!? (směje se )
Mám pocit, že se lidé odklání od vážné hudby? Co v tom vězí? Vážná hudba přestala být něčím zajímavým a zvládnutí hudebního nástroje něčím obdivuhodným. Svět je zaplaven nahrávkami, které nic neříkají. Tím pádem se dostala hudba tam, kde je – do absolutní průměrnosti. Takzvané hvězdy vážné hudby jsou akorát tak lovci not. Po skrytých významech pátrá málokdo. A právě to nepojmenovatelné, nevysvětlitelné slovy, to, co pro některé je denním chlebem, bez kterého by nemohli žít, se zaměňuje za duchaprázdné šaškárny, které nezískají žádné nové milovníky vážné hudby.
Co si myslíš o všemožných fúzích různých hudebních žánrů s klasikou? Míchání stylů a fúze jsou dle mého názoru, jak to říct slušně, no, je to blbost. Nerozumím tomu, co se tím myslí. Co z toho, když se udělá eintopf z jazzu, folklóru, klasiky. Kdo z toho co má. Ale ať si každý najde svoje a poslouchá, co chce. Pro mě osobně to nic neznamená. To není žádná nová cesta, která by výrazně ovlivnila dějiny hudby.
Co říkáš na udělení Davidoff Prix 2001 (loni ji získal klavírista Martin Kasík)? Jak využiješ peněžní částky s tím spojené? Začátkem prosince by se nám mělo narodit miminko, takže budu kupovat kočárek, výbavu… Co se týče ceny samotné, jsem rád a zároveň překvapen z toho, ne že jsem ji dostal já, ale že ji dostal právě lesní roh, který je nestranným pohledem řečeno, krásný. Je podobný lidskému hlasu. Na hornu se dá velmi dobře vyjádřit přirozené hudební cítění. Je pro mě opravdu příjemným překvapením, že komise vybrala někoho, kdo hraje na lesní roh, vzhledem k obvykle preferovanějším nástrojům. To je důležité pro všechny studenty a hráče na tento nástroj.
Kde by si se rád usadil? Kdybych se mohl svobodně rozhodnout, tak v Čechách. Ale je možné, že se budu muset z finančních důvodů o nějaké místo v cizině ucházet. Asi zase v Německu, protože podmínky jsou tam nejlepší a je to blízko. Rodinu, kamarády a zázemí mám ale v Čechách.
