Řeka Sumida je první ze tří tak zvaných chrámových oper, které Benjamin Britten vytvořil v 60. letech. Na rozdíl od druhých dvou, k nimž skladatel pro inspiraci sáhl do Bible, předlohu k Řece Sumidě vytěžil ze své návštěvy Japonska v 50. letech. Shlédl tam představení stejnojmenné středověké hry typu nó, jejíž příběh posléze učinil dějovou osou své opery. Libreto mu napsal William Plomer, reálie příběhu jsou přeneseny do anglických (středověkých) kulis a opera se většinou uvádí pod názvem Curlew River . „Řeka kolih“ zní ovšem v češtině poněkud nesrozumitelně, takže tvůrčí tým, který Brittenovu operu připravil k premiérové realizaci v rámci festivalu Struny podzimu (České muzeum hudby, 29. listopadu) se uchýlil k překladu názvu původní japonské hry Sumidagawa.
Ve skutečnosti ale ani už u Brittena nepředstavuje japonská inspirace až tak transformující vliv – v hudbě jsou to na několika místech jen velmi decentní náznaky, a nijak direktivně se neprosazuje ani „středověk“ – ať japonský nebo evropský. Pravda, čtyřicet let po svém vzniku přijímá operu jiná doba, doba postmoderny a fantasy, která v ní nalézá spoustu funkčních prvků. Příběh šílené matky, která hledá uneseného syna a nakonec nalézá jeho hrob, i nemnohé postavy opery (Převozník, Poutník, Opat) a místo děje (řeka dělící kraj na dvě země), to vše jsou archetypální konstanty schopné fungovat i bez časové a místní specifikace. Podstatná je symbolika sdělení, spirituální poselství, Brittenem jednoznačně vyznívající v křesťanském duchu, avšak zpracované do té míry citlivě, neagresivně, ne-misijně, že jej lze chápat i obecně humanisticky.
Britten nicméně posun směrem k evropskému duchovnímu středověku přece provedl – důležitá role v opeře připadá sboru mnichů, jehož part je často – nejvýrazněji na začátku a na konci díla – stylizován chorálně a se statickým patosem. Čeští inscenátoři – režisér Jiří Heřman , dirigent Marko Ivanovič , výtvarník Pavel Svoboda – se ovšem žádných konkrétních reálií nedovolávali, zato využili genia loci prostoru, do něhož představení vkomponovali, a dosáhli tak jedinečného, působivého a jen s obtížemi přenosného tvaru. Dvorana Českého muzea hudby je lodí bývalého kostela sv. Maří Magdaleny a ve své nově rekonstruované podobě nabízí kreativním umělcům nejeden podnět k rozvinutí, ať už jde o uvedení pohybu do prostoru, o hru světel nebo o akustiku. V případě akustiky museli inscenátoři dokonce svést až svého druhu zápas, vyhovět prostoru a leccos při představení nechat na intuici účinkujících, ale podařilo se – mimo jiné i díky velmi dlouhé a pečlivé přípavě a přizpůsobivosti zúčastněných. (Autor hudebního nastudování Marko Ivanovič nakonec komorní operu, k jejíž realizaci není nezbytně nutný dirigent, řídil od varhan.) Inscenace je komunikativní v rámci své struktury i směrem k publiku, práce se symboly je prosta prvoplánových efektů, přitom ale nikde nedochází k rozostřování významu a náznaky nejsou známkou tápání tvůrců, nýbrž cestou otevřenou pro doznívání v duši každého z přihlížejících. Představení plyne ve velmi, zpočátku až nezvykle volném tempu (to je snad nejvýraznější projekce orientálních vlivů), které se daří držet po celou dobu trvání opery (hraje se bez přestávky) a s ním i iluzi pobytu v jiné realitě.
Inscenaci připravilo občanské sdružení in spe v koprodukci s Mezinárodním hudebním festivalem Struny podzimu a Národním divadlem. Šestice instrumentalistů z Komorního orchestru in spe hrála z prvního ochozu vedle schodiště, sólisté i sbor využívali veškerý prostor včetně ochozů i schodů. Role Matky byla svěřena francouzskému tenoristovi vietnamského původu Philippovi Do , do úlohy Převozníka dobře posazeným hlasem a přiměřeně patetickým projevem zapadl Jiří Hájek , vedle něhož v inscenaci účinkuje dále Rastislav Uhlár (Poutník), Ondřej Mráz (opat) a osmičlenný mužský sbor. Dětskou roli Chlapcova ducha ztvárnil Jakub Hliněnský .
