Ian Bostridge, který vystoupí 26. května poprvé na Pražském jaru, je dnes ve světě snad nejznámějším anglickým tenoristou své generace. Pražský koncert se koná v rámci turné s vynikajícím anglickým ansámblem Orchestra of the Age of Enlightenment, s kterým navštíví v bachovském programu také Vídeň, Drážďany, Varšavu a Innsbruck.
Angličtí tenoristé jsou zvláštní fenomén a od svých italských a německých kolegů se hodně odlišují: světlá barva jejich hlasu a citlivost pro text je předurčuje především k mozartovskému repertoáru, vynikají však spíš muzikálností a inteligencí než pouze pěveckou virtuozitou.
Mnozí kritici považují Bostridge za nástupce anglických zpěváků této kategorie, z nichž se v minulém století proslavili zvláště Heddle Nash a Peter Pears. Svým zázemím, vzděláním, vývojem a do jisté míry i orientací se však Bostridge od nich podstatně liší, a podobné kategorizace nemá rád.
Vysoký a štíhlý jako třtina, sedmačtyřicetiletý charismatický zpěvák pochází z londýnské rodiny, která nebyla nijak hudebně založena, a dodnes nehraje na žádný hudební nástroj. Svou profesionální pěveckou dráhu nastoupil až v 29 letech, po doktorátu na Oxfordské univerzitě (obor historie). Zpěv předtím studoval soukromě, jen jako koníček, a na to, že neprošel tradičním studiem hudby, od konzervatoře až po některou význačnou anglickou hudební akademii, se už spotřebovalo hodně inkoustu. Teprve cena britské National Federation of Music Societies mu umožnila začít profesionální kariéru.
Podle vlastního doznání je Bostridge „hluboce konvenční“, pro „poněkud podivný bohémský život zpěváka“ se však zřejmě rozhodl z čiré lásky k hudbě. V proslulé londýnské koncertní síni Wigmore Hall debutoval v roce 1993 a jeho první sólový recitál se tam konal již o dva roky později. Brzy následovaly recitály v zahraničí a koncerty pod taktovkou špičkových dirigentů (sir Colin Davis, Mstislav Rostropovich, sir Simon Rattle, sir Charles Mackerras…). Dnes vystupuje Bostridge pravidelně v mnoha evropských zemích, USA a Japonsku a natočil řadu CD. Jak jeho koncerty, tak nahrávky doznaly neobyčejného posluchačského i kritického ohlasu a nedávno vydal svou druhou knihu A Singer’s Notebook (Zápisník zpěváka).
Bostridgeův hlas má velký rozsah a charakteristický témbr, zpěvákova dikce je velmi čistá a frázování vytříbené. To, že nikdy nestudoval na konzervatoři, tedy rozhodně neuškodilo jeho umělecké úrovni. Nicméně jeho technika je podle vlastního doznání poněkud „podivná“. Jako řada jiných zpěváků však dodnes pracuje s hlasovým poradcem (od roku 2009 s novým učitelem, který spolupracuje také s laryngologem a fyzioterapeutem).
K jeho kmenovému repertoáru patří Bach a Händel, a to nejen proto, že jejich hudba si vyžaduje hlasových kvalit jeho typu. Během prvních deseti let jeho působení však tvořil právě Bach velmi důležitou součást Bostridgeova každoročního programu, neboť přes jeho agnosticismus Bachova hudba uspokojovala jeho „náboženské instinkty“. Bach je pro Bostridge „pozdním exemplářem renesanční senzibility, která viděla hudbu jako ztělesnění a výraz božského řádu“.
Bostridgeovo nedávno vydané CD, Three Baroque Tenors , je zasvěceno repertoáru a stylu třech slavných pěvců Händlovy éry (Beard, Borosini a Fabri). Borosini byl slavný představitel Bajazeta z Händlovy opery Tamerlano ; před několika lety zpíval tuto roli i Plácido Domingo a Bostridge pevně doufá, že ji také někdy ztvární. Toto CD bylo proto podle jeho přiznání do jisté míry i přípravou do budoucna. Některé z árií na CD zpívají dnes kontratenoři, Bostridge však trvá na tom, že je zcela přijatelné transponovat roli pro tenor: „Za Händlova života to byla běžná praxe, tak jako zvyk dělat kompilace árií, ne nezbytně celou operu.“
Již na začátku své kariéry však zaujal Bostridge posluchače i kritiku také v písňovém repertoáru, od Mozarta přes Schuberta až po Brittena. V roce 1994 oslnil londýnské posluchače skvělou interpretací Winterreise a k Schubertovým cyklům se pravidelně vrací. „Bez Schuberta bych se nestal zpěvákem,“ napsal Bostridge již před časem, a ve svém eseji o skladateli klade řadu otázek: „Kdo byli umělci v Schubertově okruhu přátel? Jak je ovlivnila represe Metternichovy Vídně? Jaký byl jejich postoj k přátelství a k lásce? Co pro ně znamenalo žít v ustavičném strachu před smrtí z infekčních chorob v době před objevem mikrobů? Co pro tyto muže a ženy opravdu znamenalo náboženství? Když se připravujeme na poslech Winterreise, stojí za to uvažovat o všech těchto problémech.“
Loni zpíval Bostridge na salcburském festivalu další proslulý písňový cyklus 19. století, Spanisches Liederbuch . Jeho autor Hugo Wolf je však mimo písňový repertoár ještě stále víceméně opomíjen. Co na něm umělce zajímá nejvíc? „Ve svých nejlepších písních spojil Wolf Wagnerovu nevýslovnou evokaci touhy se Schumannovým géniem pro tónomalbu,“ říká Bostridge; a Wolfovo „mistrovství miniatury“ mohlo být velmi dobře odpovědí na Wagnerův „gigantismus“.
Někteří kritici občas poukazují na Bostridgeův „quasi expresionistický“, „neobvyklý“ způsob přednesu – volný pohyb po scéně, určité pózy a podobně. S podobnými poznámkami si však Ian Bostridge mnoho starostí nedělá: „Nevymýšlím dopředu, co dělat s tváří a rukama. … Interpretace hudby je manýrovitá činnost, pomocí níž se snažíme něco komunikovat,“ řekl loni v rozhovoru v deníku Financial Times. „Musím posluchače vytáhnout z ulity. Pokud jsem tomu [jako interpret] nenapomohl, zklamal jsem.“
Z anglických skladatelů 20. století, k nimž má Bostridge blízko, je na prvním místě Benjamin Britten – vynikající je například jeho interpretace Serenády pro tenor, lesní roh a orchestr , a k jeho nejslavnějším operním rolím patří Aschenbach ze Smrti v Benátkách. Jak se na tuto roli dívá dnes? Smrt v Benátkách je pro něj snad největším z Brittenových scénických děl a rozhodně to není opera o homosexualitě. Způsob, jak je příběh ztvárněn, a jeho dopad jsou univerzální: „My všichni jsme Gustav von Aschenbach,“ říká Bostridge.
Z dalších významných brittenovských rolí zpíval také kapitána Vere v opeře Billy Budd – roli, kterou toužil ztvárnit již dlouho. Kdysi odmítl mnichovské angažmá do této opery, neboť tamější divadlo chtělo použít původní verzi, s kterou nebyl skladatel spokojen. V roce 2007 však Bostridge uvedl v Londýně koncertní představení opery v revidované verzi.
Styl a dopad uměleckého díla jsou otázky, které Bostridge neobyčejně zajímají, a umělec se nebojí srovnání či dokonce inspirace populárními zpěváky jako Billie Holiday nebo Bob Dylan. „Dylan má skřípavý a často nepříjemný hlas. Ale jeho schopnost ohýbat a natahovat velmi expresivně melodii je neobyčejně přesvědčivá, i když by se mohlo zdát, že tomu nevěnuje příliš velkou pozornost,“ píše v eseji věnovaném zpěvákovi. (Dylan také způsobil, že popoví muzikanti měli ambice pokud se týká textu, a ovlivnil Beatles tak, že vyprodukovali texty, jejichž cílem bylo být tak sugestivní a polyvalentní jako jeho texty…) „Zpěváci, kteří zpívají klasickou hudbu, by se určitě mohli od Dylana učit, ve smyslu používání různorodých, nečekaných barev jejich hlasů, aby komunikovali jádro písně. A co je ještě důležitější, Dylan demonstruje, že to, co je při zpěvu opravdu nejdůležitější, není hlas, nýbrž to, co s ním člověk udělá.“
Českou republiku navštívil Bostridge poprvé v roce 2004, v rámci přípravy televizního filmu o scénickém provedení Janáčkova cyklu Zápisník zmizelého v Londýně, na dalších pěti evropských scénách a v New Yorku (českou verzi cyklu také nahrál). Provedení Zápisníku patří k jeho největším životním zážitkům a postřehy o Moravě jsou přesné: „Jedním z mých nejsilnějších dojmů během cestování po moravském venkově byla neobyčejná soustředěnost místního talentu v posledních letech vlády Habsburků – dosti rychle jsme projeli za sebou vesnicemi, kde se narodili Janáček, Freud a Mahler,“ píše ve své knize. Neméně přesné, a také upřímné, jsou jeho postřehy o cyklu samotném: „Když jsem o něm slyšel poprvé – tehdy jsem nevěděl o Janáčkovi a jeho díle zhola nic – myslel jsem, že to musí být něco o nějakém procesu a nespravedlivém uvěznění. Zatím je to dílo o svobodě, ale o svobodě zcela jiného druhu. … Svoboda, kterou dílo oslavuje, je osobní svoboda: svoboda milovat bez společenských zásahů, překonat při hledání celistvosti třídní, kulturní a etnické rozdíly.“ Kromě Janáčkova cyklu však zpíval z českého repertoáru pouze Vaška (v ne zrovna vydařené inscenaci Prodané nevěsty , kterou v Anglii uvedla před lety známá americká režisérka Francesca Zambello). Bylo by jistě zajímavé, jak by Bostridge ztvárnil některou janáčkovskou operní roli, například Borise v Káti Kabanové . V současné době však zpívá v opeře velmi málo – letos nemá na programu ani jednu operní roli.
Na začátku letošního roku byl Ian Bostridge nicméně plně vytížen, i když jeho japonské turné trvalo jen týden; březnové turné v Kanadě a USA vyvrcholilo koncertem v Carnegie Hall, jenž měl velký ohlas. Většinou však dává přednost koncertům, které nevyžadují vzdálit se z Anglie na víc než jeden či dva dny. Jeho žena, Lucasta Miller, je spisovatelka a kritička a jako otec dvou dětí ve školním věku dnes Bostridge nerad přijímá angažmá, která by jej odloučila od rodiny na řadu týdnů, ať už je to dlouhé turné nebo operní inscenace v zahraničí.
Díky devatenáctileté hvězdné kariéře si dnes může naštěstí vybírat. Po třech dubnových koncertech ve Vídni, Londýně a Baden-Badenu a středoevropském květnovém turné vystoupí v červnu a červenci jen na čtyřech koncertech, hlavně v rámci festivalu v Aldeburghu a jeho letošní rezidence v londýnské Wigmore Hall. Dne 28. července se tam koná závěrečný koncert jeho řady Ancient and Modern; na programu dramaturgicky výborně navrženého koncertu jsou Britten (Songs from the Chinese ), Henze (6 Songs from the Arabian , jež pro něj skladatel složil po dojmu, který na něj učinil jeho hlas a umění v roce 1996), John Cage (7 Haiku ) a britský skladatel Alec Roth (Chinese Gardens ).
Bostridgeova výjimečná inteligence a hloubavý přístup k repertoáru jsou skvělými předpoklady i pro prvotřídního dramaturga – před svou rezidencí ve Wigmore Hall uspořádal řadu koncertů i v londýnské Barbican Hall. Čím dál tím víc se zřejmě věnuje koncertům, které mu přinášejí nejen pěvecké, ale i hluboké intelektuální uspokojení. V době, kdy žijeme „spoutáni v rozčarovaném světě, uvězněni v železné kleci racionality,“ píše ve své knize, „zůstává hudba jednou z mála našich osvědčených cest k zachovávání magické senzibility“.
