Když jsem v 80. letech žila ve Walesu, umřel mi v Československu táta a máma mi to napsala až po třech měsících. Myslela to dobře, ale neuvědomila si, jak těžké to pro mě bude. Byla jsem v jiném stavu, máma si říkala „ona se sebere a přijede“ – a já bych samozřejmě přijela! Než potom trpět. Protože když mi o jeho smrti napsala, bylo to strašné. Tolik jsem toho tátovi dlužila, tolik pro mě znamenal, tolik lásky mi dal a já mu ani nemohla říct sbohem.
Byl to pro mě životní zlom. Cítila jsem bolest, že odešel, a zároveň smutek, že to nemám s kým sdílet. Plakala jsem tři měsíce, každý den. Lidi v mém okolí ty moje slzy vůbec nezvládali. Víte, oni Angličané jsou pořád takoví pozitivní, „lovely, lovely…“, a když někdo pláče, mají pocit, že je s ním něco špatně. A já, protože jsem si s tím smutkem připadala strašně divná, jsem šla k doktorovi, aby mě vyslechl.
Sedla jsem si – byl to takový typický anglický doktor s brejličkama na nose – a začala mu vyprávět, co cítím, že to trvá už dlouho a že jsem to přišla sdílet. A on na to: „Tak to je deprese.“ A já mu říkám: „Ne, já se jen cítím strašně smutná.“ A on: „Však říkám, to je deprese.“ Nakonec jsem skončila před ordinací se dvěma igelitkami prášků. A tenkrát jsem se úplně příšerně, ale příšerně naštvala na celý svět – takový hněv, že ani nevím, kde se ve mně vzal! Vyhodila jsem všechny léky a řekla jsem si: „Tak a jsem na to sama. A jdu. A jdu dál!“
Byly to obrovsky silné emoce, úplný přetlak všeho toho, co jsem prožívala. Nějak se ve mně tehdy všechno pootvíralo. Pamatuju si, že jsem našla hlas, který musel slyšet snad celý vesmír! A tak vlastně vznikla celá moje práce. Tátova smrt, to byl i pro mě nový začátek. On mi tu nechal obrovskou sílu.
Takže nedusit v sobě smutek a nestydět se za slzy? Všechno je to v emocích. Nás nikdo neučí, jak s nimi pracovat, jak je v sobě nedusit, nedržet. Věřím, že většina nemocí, to není jenom o stravě, ale hlavně o zadušených emocích, které lidi vyžírají zevnitř. A můj odkaz zní: nedrž to, něco s tím dělej, pracuj s tím! Na jeden můj workshop přišel mladý borec a na papíře měl seznam pozitivních a negativních emocí. Tohle se dneska lidi učí! Ptala jsem se ho, které jsou které. Mezi pozitivními měl lásku a radost, mezi negativními smutek, bolest, strach a hněv. Přitom právě to jsou emoce, které v sobě lidi nejčastěji dusí, mají pocit, že jsou nepatřičné a že se nehodí je vyjadřovat. Navenek se tváří „lovely, lovely“, ale uvnitř to pořád zůstává. Lidi mají nejčastěji strach z té velké síly, která se v nich skrývá. A to je velká škoda. Nesčetněkrát jsem zažila tu nádhernou proměnu, když se lidi, kteří se nejdřív strašně báli svých emocí – třeba se v písních, které zpíváme, báli vyjádřit smutek – najednou otevřeli a byli tak krásní! Přišly i slzy, které byly nádherné, protože byly pravdivé. A jim se ulevilo, cítili se krásně, a ještě tou písní něco silného vytvořili. Věřím, že hudba je tu od toho, abychom ji používali jako nástroj na zhojení ran, které v sobě všichni máme.
Jako bychom měli pocit, že to silné, co doopravdy prožíváme, se nehodí ve světě, ve kterém žijeme, vyjadřovat… Žijeme v systému, ve kterém se po nás chce, abychom fungovali. Stále musíme něco dokazovat, vykonávat, vydělávat, pořád se něco musí, musí, musí… Je to obrovský tlak. Já jsem přesvědčená, že nás v životě můžou vést dva hlasy. Velmi rozdílné. Na jedné straně silný a přesvědčivý hlas v naší mysli, říkám mu „mister-voice“, který je v tom systému ohromně praktický. Má všechno pod kontrolou, všechno zvládá, nic ho nerozhází. Ale nejsme to my. A pak je někde hluboko hlas naší duše, který je vždycky pravdivý, ale my mu často vůbec nenasloucháme. „Mister-voice“ je tak obrovsky silný, protože člověku ukazuje, jak přežít. Ale neukazuje nám, jak žít. Ve skutečnosti to nejsme my. Zažila jsem lidi, kteří si mysleli, že milují, že cítí, že žijí. Věří tomu, ale ve skutečnosti necítí, nemilují a ani nežijí. Je to jenom taková přetvářka a hra na život. Proto vždycky říkám, že pro každého z nás je v životě nejdůležitější cesta za pravdivým hlasem naší duše.
Jak se dá pomoct člověku, který si myslí, že miluje, ale přitom nemiluje, myslí si, že cítí, ale ve skutečnosti necítí opravdově? To je těžké… Cítím to tak, že pokud se člověk neotevře hloubce v sobě, zůstane navždycky tam, kde je. A bude věřit tomu, že doopravdy žije… I když já si myslím, že na konci nám to všechno dojde, že nás něco osvítí. Mám zkušenost s lidmi, kteří když umírají, tak vlastně nemohou umřít, protože ani pořádně nežili, ale nemohou ani žít, protože se už opravdu blíží konec. Člověk by měl žít tak, aby měl krásnou smrt. Aby se mohl sám sobě podívat do očí a říct: ano, všechno jsem tady odevzdal a jsem otevřený tomu, co mě čeká někde na druhé straně. Věřím, že když tu člověk je, aby ze sebe opravdu něco vydal, ne aby to v sobě celý život držel, bude jeho odchod krásný.
Pokud bude člověk otevřený a bude se snažit pracovat s tím, že má srdce a duši, může žít pravdivý život. Pravda je to, že si dovolíte cítit to, co se teď ve vás děje. Já věřím, že pořád něco cítíme a je důležité se na to napojit. Lidi ale dnes často ani neví, co cítí. Nikdo se jich ani nezeptá. Jediné, co slyší, je: hlavně funguj, makej, takže na to ani nemají čas. Když pak přijdou ke mně na workshop, říkám: teď se zastavte, vypusťte hlavu a dejte si toto jako velký dárek – jenom ciť a jenom buď! Všechno uvnitř nás je. A přitom všichni pořád hledají vědomosti někde venku. Ale myslím, že to byl Goethe, kdo říkal: „Všichni mě obdivují za to, co umím, ale jenom já vím, jaké mám srdce, na které můžu být hrdý. A to nikdo nevidí.“
Rozumí lidé vaší práci? Kdybych měla říct ano, nebo ne, tak řeknu, že moc nerozumí. Ale zároveň věřím, že se na každého něco z toho „nalepí“ a to může změnit život. On je to opravdu těžký proces kvůli všem těm blokům, které v nás dnešní svět jenom posiluje.
A taky je asi těžké, že se ten proces nedá vysvětlit? Nedá se dopředu popsat? Lidi někdy přijdou a říkají: „Četli jsme, že nás naučíte zpívat.“ A já říkám: „Tohle jsem nikdy nikomu neřekla. Neučím a nebudu učit. Pracuju na tom, abyste si věřili, že zpívat umíte. A já vám to věřím!“ Když po dvou dnech odcházejí, valí oči a nechápou, proč do té doby nezpívali, když zpívat umí…
Právě čtete zkrácenou verzi, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 1/20.
