Mezinárodní kariéru Igora Levita, který pochází z Ruska a žije v Německu, odstartovalo před sedmi lety debutové album Beethovenových posledních klavírních sonát, vloni vydal kompletně všech dvaatřicet. V současnosti jednoznačně patří k nejžádanějším, nejvytíženějším a také nejvýraznějším sólistům své generace. Jeho intepretace je lehká i dravá jako orlí let, živá vystoupení strhující, nahrávky někdy trochu provokativní.
V poslední době upoutal klavírista pozornost 52 domácími koncerty, jež v době jarní koronavirové karantény denně vysílal přes svůj twitterový účet. „Sdílet s publikem, co dělám, dává smysl tomu, že jsem hudebník. Bez toho bych byl doslova nemocný,“ sdělil po ukončení série deníku Guardian. Co začalo jako projev pudu sebezáchovy, skončilo senzací – jednotlivé koncerty poslouchaly až desetitisíce lidí. Dlužno dodat, že je Igor Levit považován také za politického aktivistu, vyjadřuje se veřejně k tématům, jako je klima, uprchlická krize, gender, rasismus, antisemitismus. Objevuje se v televizních debatách, kvůli jedné z nich dostal před rokem anonymní výhrůžky smrti včetně hanlivých útoků na svůj židovský původ. Několik koncertů hrál poté pod policejní ochranou. Na podzim vydal nové album s názvem Encounter.
Encounter obsahuje transkripce Ferruccia Busoniho, skladatele, myslitele, teoretika, k němuž se často vracíte a jehož myšlenky, zvláště z jeho slavné eseje Návrh nové estetiky hudebního umění, rád citujete. Co vás na téhle osobnosti fascinuje? Busoni coby skladatel, myslitel a spisovatel patří zcela určitě k mým největším osobním hrdinům. Jeho idealismus, co se týče svobody v hudbě, utopické myšlenky o svobodném hudebním tvoření a svobodné interpretaci jsou základem i mého přemýšlení o hudbě. Busoniho progresivnost je ohromující a jeho revoluční přístup ke hře na klavír fascinující. Podle mě patří k největším skladatelům nejen 20. století. A považuji za naprosto nepřijatelné, téměř zločinné, že ačkoli není zapomenut, tak zcela určitě ignorován. Nebyl to přece pouze autor, který transkriboval Bachovu hudbu, byl to také člověk, který vyslovil revoluční myšlenky na téma, jak naložit s provozováním a tvořením hudby. Jeho jedinečnost spočívala v tom, že redefinoval formu koncertu, podobu koncertního programu, pojetí soudobé hudby, zároveň také spojitosti mezi hudebním uměním a, řekněme, uměním všeobecně. Jeho propojení s malíři, spisovateli, filozofy, progresivní myšlenky o proevropském přístupu, zájem o indickou hudbu, neskutečný zájem o tradiční hudbu vůbec jsou neuvěřitelné.
„Proč se hraje pouze desetina skladatelů, kteří kdy žili, a z té desetiny zase pouze desetina toho, co napsali?“
V hudebním světě, který tohle všechno dodnes bohužel opomíjí, čímž ale nechci úplně říct, že je rasistický, nás má Busoniho přístup učit, co je opravdový zájem, progresivní myšlení, internacionalismus. Proto stojí Busoni v centru mého osobního, hudebního, uměleckého i pedagogického myšlení. Víte, jakmile se s někým setkám, ať už jde o studenta, kolegu nebo kohokoli dalšího, a přijde řeč na hudbu, brzy se všechno začne točit kolem Busoniho. Miluji hraní a poslech jeho hudby, rád ho vyučuji, a ta esej, kterou jste zmínila, je pro mě biblí. Patří bez debat k nejdůležitějším knihám mého života.
Myslím, že jste svou sérií 52 domácích koncertů nemálo přispěl k diskusi o formě koncertů klasické hudby. Hrál jste v civilním oblečení, sám jste si skladby uváděl a vybíral. Z komentářů posluchačů bylo zjevné, že koncerty vnímali velice intenzivně, že to mnohým pomohlo překlenout těžké období a že vás poslouchali i ti, co do koncertních síní běžně nechodí. Co z toho podle vás vyplývá? Otázky. Myslím, že je nám všem jasné, že žijeme ve výjimečně složité době. Zřejmě už nikdy nezažijeme a nebudeme čelit takové koncertní sezoně, která právě teď probíhá. Všechno se mění, mnohé instituce a umělci se pohybují na existenční hraně. To nás nutí klást si otázky. Například: Musí trvat koncert dvě hodiny? Ne, nemusí. Může to být půlhodina. Mohou to být ale také čtyři hodiny! S jednou přestávkou, bez přestávky a tak dále. Může to být cokoli, co se nám líbí. Nebo: Proč se hraje pouze desetina skladatelů, kteří kdy žili, a z té desetiny zase pouze desetina toho, co napsali? Tahle ignorance k většině repertoáru je úplně neskutečná. Ignorance k tvorbě neevropských nebílých autorů je neskutečná. Myslím, že přišel čas tohle zkoumat. Sejít z kopečku vlastní povýšenosti na širokou, otevřenou cestu. Jenže jak tohle převedeme do hudebních programů? Tohle jsou otázky, které vyvstávají. Jakákoli diskuse teď nastává v politické a ekonomické oblasti, musí probíhat také v kultuře, a tudíž v hudbě. Musíme si klást stejné otázky jako kdokoli jiný.
„Časy se mění nezávisle na tom, co chtějí pořadatelé koncertů.“
Jak tedy vidíte budoucnost koncertního života? Nikdo, ani já, vám nedokáže říct, co se stane, až bude pandemie za námi. Netušíme, co nás čeká. Máme před sebou velký otazník, což je ale velká šance. Ve vztahu ke zvídavosti a změně se můžeme hodně učit od osobností, jako byl… Ferruccio Busoni! Věřila byste tomu? Já ano.
Věřila. Souhlasím, že je kladení otázek užitečné, ať jsou jakkoli nepříjemné. To, co říkáte o hudební dramaturgii, konvenuje zejména zvídavým posluchačům, kteří si chtějí rozšiřovat obzory. Kolik jich ale je? Někteří pořadatelé namítají, že na netypické programy nebo méně známé, méně hrané autory, lidé nepřijdou a oni na tom pak budou finančně tratit, nebo tvrdí, že se tito autoři do programů zkrátka nevejdou. To se týká třeba i symfonií Josepha Haydna. Upřímně, časy se mění, nezávisle na tom, co chtějí pořadatelé koncertů. Ať už se jim to líbí, nebo ne. Věřím a vždy jsem věřil, že to, co se nikdy v ničem nezmění, nakonec odumře. Jsem o tom přesvědčený. Naštěstí se teď ale věci mění, přichází otevřenost, zájem, zvídavost, což jedině vítám. Velmi to vítám.
Buďme ještě konkrétnější. Při karanténě se ukázalo, že lze klasickou hudbu dobře komunikovat skrze virtuální prostor. K tomu se nabízí otázka: nedalo by se dělat víc než převážně streamovat koncerty z prázdného nebo poloprázdného hlediště? Určitě dalo! Streamování by se nemělo ospravedlňovat pouhým „copy-paste“ již připraveného programu, mělo by se na prvním místě zaštiťovat obsahem. Streamování se může využít k uvedení zcela nového programu, představení nových lidí, nových skladeb, ale než tohle nastane, což bude trvat roky, které jsme tomu už dávno měli věnovat a které jsme propásli, budeme muset přijít na nový systém, jak to všechno zrealizovat. A to je něco, co se nedá vymyslet za pár týdnů, na to potřebujete několik let. Fakt, že klasická hudba tuhle příležitost propásla, propásla debatu na toto téma v době, kdy na to byl čas, je velká škoda a teď za to platíme. Takže opakuji, věci se budou měnit a já doufám, že k lepšímu. Uvidíme…
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.
