Ilja Racek ve své kariéře působil na mnoha postech kulturní sféry napříč městy České republiky. Po absolutoriu dvou vysokých škol, Fakulty sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze působil režijně v Československém rozhlase a televizi Ostrava, v Divadle Petra Bezruče a Těšínském divadle. Šéfoval České scéně Těšínského divadla a činohře Divadla F. X. Šaldy v Liberci, řídil Divadlo Petra Bezruče, Janáčkovu filharmonii Ostrava a Státní divadlo Ostrava, které v době jeho vedení bylo přejmenováno na Národní divadlo moravskoslezské. Byl náměstkem ministra kultury České republiky, vedoucím odboru kultury a památkové péče Moravskoslezského kraje, přednášel také kulturní management na Univerzitě Palackého v Olomouci. Od roku 2002 řídí Televizní studio Ostrava České televize. Na svůj post tak nastoupil po epoše svého života, kdy citlivě vnímal mediální reflexi kultury z celostátního i regionálního pohledu.
V sezoně 1994 – 1995 jste byl ředitelem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Jak vzpomínáte na období jejího manažerského vedení? Ve funkci ředitele jsem byl v době, kdy ve všech institucích docházelo k převratu ve způsobu jejich řízení, protože řada z nich se stala po roce 1989 zařízeními města. V politice byly po revoluci důležitější hospodářské a politické problémy víc než kulturní sféra a město tehdy nemělo s managementem kulturních institucí velké zkušenosti. Byla to celá složitá problematika, ze světa přicházeli lidé, kteří venku neměli příliš velké umělecké jméno, ale u nás jsme je vítali s otevřenou náručí, protože patřili k prvním vyslancům zahraničních zemí. Janáčkova filharmonie Ostrava se tehdy dostala do problémů a po dohodě s městem jsem asi rok dělal jejího manažera. Měl jsem hlavní úkol, nastolit normální poměry a vypsat výběrové řízení na post ředitele Janáčkovy filharmonie Ostrava, který vyhrál profesor Jan Hališka. Tehdy se také řešil nápad sloučení orchestru JFO, opery a operety Státního divadla v Ostravě. Protože jsme byli pod politickým a ekonomickým tlakem, dělali jsme plány na společnou budovu, ve které by orchestry a umělecké soubory mohly společně působit. Naštěstí Janáčkova filharmonie Ostrava měla svůj specifický program a zahraniční závazky, které ovlivnily rozhodnutí, že se spojení těles nerealizovalo. Ve spojení jsem neviděl ani pozitivní umělecké důsledky. Jsem vděčen vedení města, že dokázalo zachovat samostatnou Janáčkovu filharmonii Ostrava a udržet linii vícesouborového Národního divadla moravskoslezského.
Když jste působil v čele filharmonie, současně jste zastával v letech 1991 – 1998 post ředitele Státního divadla Ostrava, které bylo v roce 1995 přejmenováno na Národní divadlo moravskoslezské. Ve kterých zásadních oblastech jste cítil potřebu realizovat důležité proměny vývoje této významné scény? Tušil jsem, že funkce ředitele divadla je přelomová, protože se měnil management a celý způsob řízení instituce. Po absolvování kursu organizovaného Britskou radou v Londýně a Manchesteru, kde jsem byl v devadesátých letech na školení o divadelním managementu a marketingu, jsem si nechal dělat průběžně sociologické průzkumy moravskoslezského publika. Prokázalo se, že naším divákem byl starší konzervativní divák a opereta je na Ostravsku jedním z nejoblíbenějších uměleckých žánrů. Z pohledu dramaturgie byl ideální mix ze světové operní tvorby a tituly experimentální, které jsme dříve nemohli inscenovat z politických důvodů. Operní diváci si časem vyžádali střední proud repertoáru. Na vlastní režijní práci, které jsem se věnoval předtím v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, jsem navázal až koncem devadesátých let v opeře, kdy jsem inscenoval obnovení opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta . V průběhu mého působení se také vrátilo Státní divadlo v Ostravě ke svému názvu z roku 1919 a přejmenovalo se na Národní divadlo moravskoslezské. Ze zahraničních scén jsme spolupracovali zejména se Státní operetou Drážďany, Slezským divadlem Stanislawa Wyspiańského v Katowicích a Slezskou operou v Bytomi.
Ze sousedních zemí máte profesně nejblíže k Polsku a Slovensku. Posuzujete jejich kulturní divadelní a televizní úsilí s obdivem, nebo kriticky? Už když jsem pracoval v osmdesátých letech v Těšínském divadle, viděl jsem, jak polská divadelní kultura byla na evropské úrovni, protože Poláci měli již tehdy větší kontakty se západní Evropou i se světovým divadlem. Polská televize, kterou jsme sledovali, byla už v sedmdesátých a osmdesátých letech po kulturní stránce progresivnější než české vysílání. Jejich činoherní a operní záznamy v televizi nebo původní televizní divadelní tvorba byly na špičkové úrovni, podobnou paralelu bychom mohli najít i u nás v té době, zejména při vysílání takzvaných bratislavských pondělků s dramaturgickými, hereckými a režijními počiny. S Poláky jsme velmi rádi spolupracovali nejen v Národním divadle moravskoslezském, ale i v Televizním studiu Ostrava. Společné projekty s nimi podporuji dodnes. Profesní styky udržujeme s TVP Katowice a TVP Wrocław. Polská televize má několik kanálů, zejména TV Polonia satelitně pokrývá ve světě všechny oblasti, kde žijí Poláci, jejich televizní vysílání má velkou tradici. Jinak je pro mne naprosto odstrašujícím případem program hudebních a divadelních pořadů Slovenské televize, která za posledních deset let natočila minimum záznamů z dění ve slovenském činoherním i operním divadle. Je to zásadní kulturní přehmat a z tohoto pohledu naše ČT2 je kulturně daleko bohatší.
Jak jste vnímal zájem České televize o své divadlo? Když jsem řídil Národní divadlo moravskoslezské, byl jsem často v konfliktu s Českou televizí – Televizním studiem Ostrava, protože jsem měl dojem, že ignoruje naši snahu. Když jsme měli inscenaci, o níž jsme věděli, že má regionální přesah, tak podle televizních dramaturgů byla nezajímavá. Podobné případy jsem prožíval i v době svého působení v Janáčkově filharmonii Ostrava. V devadesátých letech procházelo Televizní studio Ostrava personálními obměnami a celkovou restrukturalizací. Zásadní byl vliv centrálního řízení z Prahy a ukázalo se, že program ČT vysílající na celém území České republiky, nedokázal regionální tematiku absorbovat v širší formě.
Od roku 2002 jste v čele ČT – Televizního studia Ostrava. Co soudíte o současné regionální televizní prezentaci hudby a divadla u nás? Všeobecně lze konstatovat, že do loňského roku měla prezentace hudby a divadla v České televizi podle mne někdy až dehonestující formu. Protože ČT vysílala příspěvky a pořady v podobě „letem světem“, ve kterých ukazovala divákům informativně, kde probíhají zajímavé počiny. Celkově jsme měli my v Ostravě prostor pro dvě činoherní inscenace a jeden koncert vážné hudby.
Několikaminutové regionální zpravodajství nestačí obvykle k tomu, aby lidé získali reprezentativní dojem z kulturního dění. Divadla i hudební instituce mají přece svou tradici a historii, kterou takto nelze zachytit. Náš dlouhodobý ostravský šéfredaktor zpravodajství Karel Novák se stal v srpnu loňského roku šéfem zpravodajství ČT 24 v Praze. Velmi dobře se v regionální kultuře vyzná, což bude mít jistě i dopad na kulturní rubriku. V posledních letech nebyla kultura příliš prezentovaná, i když je jasné, že v celé šíři kulturního spektra zpravodajství nemůže nikdy dosáhnout ideální úrovně informovanosti o tom, co se děje na území celé České republiky. Nesmíme zapomínat, že pokrytí celého kulturního niveau určité epochy a jejího vývoje je nesmírně důležité pro historiky umění… Musím ovšem konstatovat, že nové vysílací schéma ČT 2 v tomto roce výrazně rozšířilo zpravodajství o kultuře a dá opět místo i hudebním žánrům, doposud z různých důvodů opomíjeným, třeba právě české opeře.
