Významný německý dirigent Ingo Metzmacher (* 1957) patří k předním propagátorům symfonické a operní hudby 20. století. Ve světě dirigoval mnohé renomované orchestry, zastával posty generálního hudebního ředitele Hamburské státní opery, šéfdirigenta Nizozemské opery v Amsterdamu, uměleckého ředitele a šéfdirigenta Německého symfonického orchestru Berlín. Letos se stal již potřetí hostem Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, na kterém se představil v roce 1999 s Bamberskými symfoniky a o deset let později s Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera. Ve Smetanově síni Obecního domu vystoupil 18. května s Českou filharmonií na festivalu Pražské jaro. Během našeho setkání se zamyslel nejen nad festivalovým koncertem, ale i nad českou a německou hudbou. Zavzpomínal i na své umělecké začátky a osobnosti, které formovaly jeho kariéru.
V souboru Ensemble Modern jste začal dirigovat ve svých čtyřiadvaceti letech. Měl jste vzory pro své povolání?
Mým velkým vzorem byli rodiče, kteří měli velmi jasný postoj k hudbě i ke společnosti. Důležité pro mne bylo prostředí německé tradice Kapellmeistera. Velmi mne ovlivnili a nasměrovali k umění dirigenti Pierre Boulez, Peter Eötvös a Otto Klemperer. Především mistři taktovky mé rodné země ve mně zanechali hluboký dojem.
Které osobnosti se staly průvodci vaší umělecké dráhy?
Ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem působil na počátku své umělecké dráhy, jím byl rakouský dirigent Michael Andreas Gielen a dramaturg Klaus Zehelein, kteří formovali výrazně mou kariéru. Italský skladatel Luigi Nono patřil jistě k legendárním osobnostem hudby a setkání s ním pro mne bylo nezapomenutelné.
V čem vám Luigi Nono imponoval?
Fascinoval mne vnitřní silou své osobnosti. Z moře čerpal obrovskou inspiraci. Chtěl zlepšit svět, měl vize a hledal vždy vyšší cíle.
Jaké hudební ideje jste upřednostnil ve svém letošním festivalovém programu Pražského jara?
Přišlo mi zajímavé, že bych na festivalovém programu spojil hudební města „Praha – Budapešť – Vídeň“ a představil je v magickém trojúhelníku uprostřed srdce střední Evropy. Spojení skladatelů, kteří jsou v centru moderny, ukazuje jejich tři různé osobité cesty. Každý z nich otevřel nové dveře hudbě kultury své země. Baví mne dirigovat jejich díla společně. Ještě nikdy jsem je společně neuvedl v rámci programu. Skladbu Pélleas a Melisanda Arnolda Schönberga jsem s Českou filharmonií již dirigoval. O díle Bély Bartóka Podivuhodný mandarín , jsem přesvědčen, že je jedním z jeho nejsilnějších děl a nese realistické rysy. Výběr Žárlivosti Leoše Janáčka trval delší dobu, než jsem se přiklonil k řešení, že původní ouvertura opery Jenůfa může tematicky s programem korespondovat. Ve všech kusech jde o hudební drama mezi ženou a mužem, což je vzrušující.
Líbí se vám zvuk České filharmonie?
Zvuk se mi velmi líbí a v programu zní pěkně. Zcela přesně ho nedokáži pojmenovat, ale řekl bych, že je temnější. Česká filharmonie patří k jedinečným orchestrům, kterých se nedotkla globalizace. Člověk slyší, že muzikanti pocházejí ze stejné kultury, a to je hezké. V našem programu se mi zvuk České filharmonie nejvíce líbí v provedení skladby Žárlivost Leoše Janáčka. U skladby Arnolda Schönberga je velmi dobrý. Bartókova hudba je tvrdá, moderní, obnažená a těžší. Muzikanti se nechají mnou velkoryse vést.
Které české skladatele máte v oblibě?
Vaše kultura se mi líbí, ale dosud jsem se nezabýval příliš českou hudební tvorbou. Již od útlého dětství miluji hudbu Antonína Dvořáka. Nikdy nezapomenu na radostné okamžiky, když jsem hrál jeho skladby v hannoverském orchestru. Můj otec byl violoncellista, pouštěl si doma jeho díla a hrál Dvořákův violoncellový koncert, který jsem později dirigoval. V Americe jsem řídil Symfonii č. 9 e moll, op. 95 „ Z Nového světa“ se Seattle Symphony Orchestra. Vaše národní dílo, cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany, jsem ještě nikdy kompletně neprovedl, dirigoval jsem jen některé jeho části. Určitě celý cyklus někdy nastuduji, protože jeho hudba je krásná. Velmi by mne zajímaly skladby Bohuslava Martinů, dirigoval jsem zatím jen Památník Lidicím pro symfonický orchestr. Tvorba Leoše Janáčka mne fascinuje, především jeho opery jsou velkolepé.
V Operním domě Zürich jste hudebně nastudoval Janáčkovu operu Z mrtvého domu ve spolupráci s významnými německými kolegy, režisérem Peterem Konwitschným a jevištním výtvarníkem Johannesem Leiackerem. Jak ji vnímáte s odstupem jednoho roku od premiéry?
Během našich společných setkáních v době inscenačních příprav jsme hodně hovořili o hudbě, ději a historii. Koncepce realizace, kterou jsme přiblížili více současnosti, je zajímavá. Peter Konwitschny se zabýval operou detailně a nejde proti smyslu libreta, i když se jeho inscenace odehrává v prostředí mafiánské párty. Janáčkova struktura je neobvyklá, protože nenabízí typickou dějovou a dramatickou linii. Hlavní postavy v ní žijí bez východiska, a tak si vypráví o své minulosti, protože nemají žádnou budoucnost. Až v závěru jsou všichni svědky otevření a svobody. Jak postavy, tak lidé v publiku nemohou popřít výchozí motto opery: „V každém tvoru jiskra Boží“ , protože je myšleno velmi vážně v celém díle. Oceňuji, že Janáček nalezl nové cesty psaní operních kompozic.
V roce 1997 jste byl jmenován generálním hudebním ředitelem Hamburské státní opery, kde jste vytvořil s režisérem Peterem Konwitschným úspěšný tandem během osmi sezon. Co bylo vaší hlavní snahou v době vašeho řízení této renomované scény?
V Hamburské státní opeře jsem se snažil prosadit moderní inscenační repertoár a ke spolupráci jsem volil režiséry, kteří měli hluboký vztah k hudbě a snažili se z operních kompozic vytěžit poselství pro současného diváka. Stále si myslím, že právě tento aspekt realizace je nejdůležitější. Bylo fantastické, že jsme mohli s Peterem Konwitschným uvést dramaturgickou linii od Lohengrina Richarda Wagnera až po Mojžíše a Aarona Arnolda Schönberga, velké opery 19. a 20. století.
V letech 2007–2010 jste byl uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Německého symfonického orchestru Berlín a kladl jste silný akcent na prosazování soudobé vážné hudby…
Ano, ale chtěl jsem také prosazovat linii repertoáru tradiční německé hudby všech hudebních epoch. Bohužel jsem v ní nemohl po svém ukončení působení v čele tělesa pokračovat. Teď hledám nové projekty a pracuji v různých zemích. Možná se objeví zase možnost, abych mohl pracovat více kontinuálně.
Letos se vracíte na Salcburský festival, kde jste již vystoupil při nastudování soudobých děl Luigiho Nona Prometeo (1993) a Pod velkým sluncem plným lásky (2009), Wolfganga Rihma Dionysos (2010). Tentokrát budete dirigovat operu Vojáci německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna, jehož Requiem za mladého básníka jste již představil na Lucernském festivalu v roce 2003. Co očekáváte od operního provedení?
Tehdy měla má nastudování kompozic 20. století úspěch. Jsem rád, že jsem byl vyzván k hudebnímu nastudování opery Vojáci. Avantgardní Zimmermannova tvorba vnese na scénu moderní prvky techniky koláže. Litevský režisér Alvis Hermanis zase rád propojuje různé divadelní styly a estetiku kulturních znaků Východu i Západu. Často vytváří originální kombinace se symboly a figurami jednotlivých historických epoch. S Vídeňskou filharmonií ji provedeme v nádherném prostoru salcburské Skalní jezdecké školy. Velmi mne těší, že budu opět dirigovat na Salcburském festivalu tak pozoruhodný projekt. Současně připravuji pro Velké divadlo v Ženevě Wagnerovu operu Prsten Nibelungův .
Z Wagnerových oper jste dirigoval s uznáním kritiky například díla Lohengrin a Mistři pěvci norimberští (Hamburská státní opera), Parsifal (Vídeňská státní opera), Tristan a Isolda (Nizozemská opera). Proč dirigujete rád jeho opery?
Pro německého dirigenta je nutné, aby měl Wagnerova díla ve svém repertoáru. Vztah divadla a hudby je v nich úzce propojen, musí se ctít a respektovat, a to se mi velmi líbí. Samozřejmě, že se mohou hrát i úryvky z oper koncertně, ale provedení nebude mít žádný vývoj vyprávění. Wagnerova hudba podporuje silně jevištní účinek a jen tehdy, když je hrána ve spojení s inscenačním děním, tak se rozvíjí celá hudba.
Natočil jste řadu CD a DVD se symfonickou i operní tvorbou, převážně s díly 20. století. Jak vnímáte krizi nahrávacího průmyslu?
Natáčení bylo pro mne zajímavou zkušeností, ale nepatří k činnostem, které musím bezpodmínečně dělat. Mnoho hudby je již zdigitalizováno… Považuji za důležitější, aby lidé navštěvovali koncerty nebo operní představení, kde slyší živou hudbu. Reálný prožitek je obohatí, protože se snaží dílu porozumět. Moment, kdy vzniká a rodí se hudba, je krásný.
