Málokdo dnes ví, že mohl od autora sugestivní Symfonie č. 3 Kafka, Koncertu č. 3 „Te Deum laudamus“ pro varhany a orchestr či stovek líbezných i temperamentem sršících úprav lidových písní slyšet v autobuse jazzovou skladbičku Karlex, že z rozhlasu zaznívala jeho taneční a swingová hudba, na LP jsou nahrané jeho popové šlágry, baletní studio tančilo na jeho hudbu a že mu to šlo téměř samo. Jenže mu to nestačilo. Do jazzových skladeb přidával cembalo, na vyšší úroveň povznášel sféru vyšší populární hudby, neboť i zde překvapoval a s klidem „trápil“ hudebníky v 5/8 taktu. Svazoval ho stereotypní rytmus a ani barvy nástrojů mu nestačily. To vše bez tradičního hudebního vzdělání. Neodolal však pokušení a vydal se od psacího stroje a ekonomických listin na náročnou a mimořádně zajímavou cestu za artificiální hudbou.
Narodil se 24. června 1935 v šumavském Vimperku. Rod sahající hluboko do historie byl psán až do roku 1677 Temel, poté krátce Teml, Temml a nakonec znovu zvítězila počeštěná verze Teml. Mezi příslušníky rodu najdeme zejména skláře a lesníky.
Otec skladatele, Alois Teml (1888–1943), vyrůstal ve velmi nuzných poměrech. František Teml píše: „Bída rostla, děti neznaly k jídlu nic jiného než černou kávu a chleba. Protože byl slabší konstrukce, vybrala a doporučila mu matka povolání krejčovské a Alois odjel do učení do Vídně. To byl ovšem klam, že je to lehké povolání. Tenkráte se jen při žehlení takový učeň hodně nadřel. Vzpomeňme na ty těžké krejčovské žehličky. Nastala mu dlouhá a křížová cesta, než získal tovaryšský list. A jak sám často vzpomínal a vyprávěl, musel dělat všechno možné, dokonce i kolikrát drhl podlahu, která se musela bělostně skvít. Byl však velmi učenlivý a již jako učeň měl velmi dobré pracovní výsledky. Po vyučení ho mistr nechtěl propustit.“
Alois se ve Vídni jako tovaryš seznámil, a později oženil, s českou dívkou Annou Wolfovou (1892–1944), která pocházela shodou okolností ze Štítkova, malebné vesničky nedaleko Vimperka. Dokladem otcových schopností a pracovitosti je skutečnost, že již záhy po svém osamostatnění koupil ve Vimperku pěkný měšťanský dům čp. 99. Ve třicátých letech, v dobách těžké krize, stavěl dům jako svatební dar pro dceru Annu za více než 100 tisíc tehdejších korun. Živnost byla dobře zavedena a také skutečně prosperovala. Oba bratři, František i Jiří, vyzdvihují serióznost a charakter otce a pověstnou pracovitost matky.
Otec však také projevoval hudební nadání a umělecké sklony. „Je nutno vzpomenout i na jeho vynikající schopnosti, které projevoval například v hudbě. Měl výborný hudební sluch. Opravdu velmi krásně se naučil hrát na tzv. brač, dvoustrunný nástroj, na který hrál v tamburašském souboru. O jeho schopnostech uměleckých hovoří loutkové divadélko, které zhotovil skutečně jen nožíkem a z lipového dřeva.“
Jiří Teml k Františkovým vzpomínkám dále dodává: „Loutky zrcadlily charaktery postav, ať to byli muzikanti, čerti, králové či princezny, ale vzniklo také mnoho zvířat, z nichž hrůzu vzbuzoval zejména pohádkový drak. Otec vyráběl i korpus divadélek, kulisy a veškeré příslušenství. Nebyla to právě malá divadélka, loutky měřily cca 50 cm a více. Jedno kompletní divadlo věnoval vimperské České obci sokolské. S dalším divadlem hrál můj starší bratr s kamarády u nás doma mezi lety 1930–1938 pro české děti z celé ulice. Bohužel sokolské divadlo zmizelo ze světa a z druhého mi zbylo pouze několik loutek. Oblečení loutek, které jim otec ušil, svědčilo i o jeho módním vkusu.“
„Klavír se mi líbil, hudba se mi líbila, ale noty, noty jsem se nenaučil.
A tak jsem se většinou učil zpaměti.“
Třetí dítě, které se narodilo již ve velmi pozdním věku otce Aloise a matky Anny v předvečer tragických událostí, které v roce 1938 poznamenaly naši zemi a vyústily následně v druhou světovou válku, byl Jiří, který vypráví: „Na rané dětství mám milé vzpomínky. Rodiče se mi hodně věnovali – s maminkou jsem chodil do kostela a ministroval při bohoslužbách, s otcem téměř každý den na zahrádku. Po vypuknutí 2. světové války se to trochu zakalilo, protože rodiče zůstali na území spravovaném Němci a já navštěvoval dva roky německou obecnou školu.
Co se týká hudebních začátků, tak si jen pamatuju, že můj bratr přemluvil matku, aby mě dala učit na klavír, bylo to asi v první třídě, k místnímu regenschorimu panu Hübelovi. Klavír se mi líbil, hudba se mi líbila, ale noty, noty jsem se nenaučil. A tak jsem se většinou učil zpaměti. Nejvíc mě inspirovala čtyřruční hra, to mě fascinovalo, to už jsem slyšel velký orchestr. Jakmile mi ale pan učitel ukázal v notách, že začneme od určitého místa, které se nám nepovedlo, byl jsem vedle. Tím jsem byl odhalen a pan učitel si stěžoval mamince, že nám hraní nejde moc dopředu. Mojí zálibou bylo spíše malování a sbírání známek.“
Rodinná situace se ale velmi zkomplikovala nejprve vážným onemocněním otce, který se ke konci života již nemohl hýbat, a tak maminka převzala veškerou péči o textilně-prádelní obchod. Tento stav ale bohužel neměl dlouhého trvání. Jiřímu Temlovi bylo osm let, když mu zemřel tatínek, a devět let, když odešla na věčnost maminka. „Obzvláště po smrti matky (byla ještě válka), jsme měli s bratrem Jiřím moc smutné Vánoce. Byl to pro nás velký přelom a obzvláště pro mne, nejstaršího syna, velká životní zkouška,“ vzpomíná František v kronice.
„A tam mě ta muzika chytla.
Akorát k varhanám jsem se tam nedostal.“
Péči o Jiřího převzal starší bratr s pomocí matčiny přítelkyně paní Steidlové, která s péčí pomáhala. V roce 1946 se František rozhodl umístit Jiřího do juvenátu Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele v Libějovicích u Netolic. V juvenátě zůstal do roku 1948, kdy se toto zařízení po nástupu nové politické garnitury zrušilo. Tento pobyt sehrál z hlediska hudebního rozvoje Jiřího Temla nesmírně důležitou úlohu, protože tam působil páter Král, vynikající pedagog, který pečoval o hudební vzdělávání. Vytvořil z chlapců dechový ansámbl, ve kterém hrál Teml krátce i na flétnu, a sbor. Navíc jezdily do Libějovic řádové sestry, které vyučovaly hru na nástroje. Teml se začal znovu učit na klavír. „Tentokrát jsem se naučil noty. Zřejmě proto, že jsem byl už moudřejší a výuka byla profesionálně na výši.“ Začal pomalu pošilhávat i po varhanách. Jakmile totiž dosáhl určitého stupně ve hře na klavír, mohl hrát na harmonium. Hlavně ale celé hodiny dokázal být v knihovně, kde byl klavír. Když měl volno, hrával tam z not a celé hodiny improvizoval. „A tam mě ta muzika chytla. Akorát k varhanám jsem se tam nedostal.“ Čekání ale nemělo mít dlouhého trvání…
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII IX/2020.
