„Je-li autorské právo tak nenáviděno, autoři nemají zastání a jejich práva jsou nahlodávána… Stále znovu mě fascinuje, že se klade rovnítko mezi autorské právo a neoblíbené kolektivní správce.“ (Jiří Srstka, ředitel agentury Dilia)
Kolektivní správci práv lidí, kteří jsou tak či onak spjati s kulturou, nemají na růžích ustláno. OSA, Dilia nebo Intergram jsou nenáviděny, přičemž na činnost soukromých subjektů dohlíží státní ministerstvo kultury, které tam nemá žádnou akciovou účast, což je docela zvláštní. Pakliže nepřistoupíme na nihilismus, že vše má být zdarma, je kolektivní systém ochrany autorských práv v současné době nezbytný, možná i nejlevnější a v rámci možností nejtransparentnější. Nejméně mediálně viditelným neziskovým ochráncem i arbitrem mezi poskytovateli kulturních produktů a jejich konzumenty (případně nekonzumenty) je Intergram. Je to společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, jež vykonává kolektivní správu jejich práce. Patří do ní například Unie orchestrálních hudebníků, Unie profesionálních zpěváků, Svaz autorů a interpretů, Společnost koncertních umělců i Národní federace hudebního průmyslu, nezávislí producenti a výrobci hudby, hudební knihovny, nebo-li například hypoteticky by mohli na valné hromadě vedle sebe hlasovat zpěvák Adam Plachetka, houslista Josef Špaček, pianistka Beata Hlavenková, hudební režisér Jiří Gemrot a leader Supraphonu. V roce 2011 se stal Intergram správcem práv zvukařů a o čtyři roky později autorů výtvarných a architektonických artefaktů a obrazové složky audiovizuálních projektů. Tato firma shromažďuje poplatky nejen za vyrobené (i zatím prázdné) zvukové nosiče, za vysílání hudby ve veřejném prostoru (zvláště ji milují restauratéři a hoteliéři☺), za hudební spojky či podkresy v televizních a rozhlasových reklamách a různých přenosech (včetně sportovních), ale i za terestrická a internetová rádia, satelitní a internetové televize, jukeboxy, playback i halfplayback při koncertech, užití zvukově-obrazových záznamů při svatbách, pohřbech a kremacích, ozvučení lyžařských vleků a lanovek atd. atd. Samozřejmě byrokraticky děsivě vypadá, že provozovatel více typů veřejných produkcí musí požádat o souhlas na všechny typy veřejných produkcí, na co všechno musí myslet a že kerberů je tolik, ale vše jde ošetřit paušály. Nejvyšším kerberem Intergramu je Jan Simon, špičkový český klavírní virtuos, bývalý úspěšný ředitel SOČRu, od roku 2015 ředitel záštity práv „kulturmitarbeiterů“.
Vraťme se na chvíli do minulosti. Jste synem známého skladatele Ladislava Simona, osobnosti, která v 90. letech ledacos ovlivnila. Co máte v sobě ze svého otce, čím vás přímo či nepřímo ovlivnil? Určitě je to ústřední osobnost mého života. Přivedl mě k hudbě a byl mi celoživotním mentorem. Například tím, že byl žákem Františka Raucha, hrál se mnou všechny doprovody klavírních koncertů, které jsem před jeho odchodem připravoval. Pokud se týká roviny profesně osobnostní, vedle kompoziční práce měl v sobě mimořádné manažerské nadání a měl potřebu stále něco stavět. Vrcholem byla v první polovině 90. letech spoluúčast na založení Pražské komorní filharmonie a poté řízení autorskoprávní agentury Dilia, kterou vedl do roku 2001… Co mám tedy ze svého otce? Vystudoval jsem klavír, na rozdíl od něho jsem stále koncertně aktivní, 14 let jsem řídil SOČR, teď už dva roky řídím také autorskoprávní organizaci.
Převzal jste od něho nějaký morální imperativ? Táta měl jedno zásadní životní heslo – peníze jsou příjemným důsledkem upřímného snažení. Nikdy si neodpíral požitky, které mu přinášela jeho činnost, ale nikdy nebyly v centru jeho pozornosti. Vždy miloval, co právě dělal, hledal smysl v činnosti samé a ne v tom, co z toho vyplývá. Je pro mě zásadní ptát se, proč to dělám. Abych o tom přesvědčil okolí, musím být o tom sám přesvědčen. To se týká i klavíru.
Pro některé krátce, pro jiné jste až moc dlouho řídil SOČR. Je však faktem, že jste těleso stabilizoval a mnohé pro něj vybojoval. Jak na to vzpomínáte, včetně možná trpkého odchodu? Začnu od konce. Trpkost je dávno pryč. Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. Když něco 14 let buduješ a pak po neshodách odejdeš, nemůže to být provázeno příjemnými pocity. Rozhodně nelituji jediného dne, který jsem v Českém rozhlase strávil. Zažil jsem tam úspěchy i neúspěchy, jež byly dané jak vnějšími okolnostmi, některými mými chybami a nedomyšlenostmi. Orchestr se za tu dobu určitě někam posunul. V momentě, kdy jsem jej chtěl posunout ještě dál, narazil jsem na názory, které nebyly v souladu mými a tlak byl tak silný, že jsem jej už nechtěl snášet. Další doba by byla jen bojem o mojí existenci a ne bojem o orchestr. Takže když jsem necítil dostatečnou podporu jak od hráčů, tak z vedení rozhlasu, zvolil jsem životní změnu. SOČR mi samozřejmě není lhostejný, ale nemám už energii a čas sledovat jeho vnitřní dění. Jestli mohu vyjádřit drobný názor, jmenování Marka Šedivého hlavním hostujícím dirigentem bylo dobrým tahem. Jsem rád, že došlo ke změně v uměleckém vedení orchestru. Je škoda, že odešel Tomáš Brauner. V čele SOČRu bych pak raději viděl českého dirigenta. Mohu jen litovat, že nám utekli do ciziny Tomáš Netopil a Tomáš Hanus. Nicméně Alexander Liebreich není špatná volba a je řazen mezi velmi dobré dirigenty. Neumím však říci, jestli je to z delší perspektivy dobré nebo nedobré řešení.
Vyberte něco ze své rozhlasové etapy. Už před mým nástupem měl SOČR určitou stabilitu v abonentních rudolfínských koncertech. Jsem rád, že se podařilo rozjet druhou, poněkud jinou řadu v Obecním domě, která se však teď stáčí překvapivě jinam, než jak jsem ji zamýšlel. Crossovery v dnešní podobě bych asi nedělal. Mojí snahou byla konfrontace směrů, žánrů a ne že orchestr oddoprovodí nějakou populární hvězdu. To je jen velkolepá show, nikoliv crossover. To jistě může dobře působit na ctitele oněch hvězd, ale na koncerty SOČRu je to nepřivede, jinak řečeno pochybuji, že abonenti řady N budou chodit i na řadu R… Jsem rád, že jsem orchestr, který jsem vnímal i jako jeden z marketingových nástrojů Českého rozhlasu, přivedl k poměrně rozsáhlé externí činnosti – zahraniční turné, hostování na tuzemských festivalech.
Jste ředitelem Intergramu, který je kolektivním zástupcem práv řady institucí, umělců a účastníků profesionálního uměleckého provozu. Takže další manažerská role. Kdo je majitelem tohoto spolku? Jsou jím všichni, které zastupuje, tedy výkonní umělci, výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů atd. Na rozdíl od Ochranného svazu autorského, jehož činnost nebyla nikdy ukončena a autorská práva byla vykonávána i před rokem 1989, tzv. práva související byla tady spravována v minimální míře, tedy srážkami, nikoliv poplatky. Takže na počátku 90. let se dohodli výkonní umělci s výrobci a producenty, že si založí a vlastními financemi budou provozovat aparát, který bude pro ně tuto agendu vykonávat. Veřejnost si mylně myslí, že ochranná instituce je financovaná státem, vybírá peníze a nějak je přerozděluje na nositele práv. Intergram, Dilia, OSA, OOAS, OAZA nemají do státu ani korunu a na základě rozhodnutí akcionářů dostávají pro svůj provoz určité procento z vybraných peněz. Proto jsou to soukromoprávní subjekty s velmi specifickým postavením v českém právním řádu. Například než vešel v platnost nový autorský zákon, existoval státem určený monopol pro výkon práva v oblasti povinné kolektivní správy, jež se týká sdílení děl prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání. Do toho segmentu nesměl vstoupit žádný jiný subjekt. Důvod je prostý. Jste provozovatelem televizní stanice a užijete zvukovou nahrávku. Kdybyste chtěl jako producent ošetřit všechna práva, musel byste vyřešit například sbor, sólisty, orchestr… každý by mohl mít svého zástupce. Kolektivní správa je k tomu, aby uživatel oné nahrávky mohl vše vypořádat na jednom místě. V oblasti dobrovolné kolektivní správy, což jsou poplatky z restaurací, hotelů, provozoven služeb atd. je dnes situace jiná, protože nový autorský zákon umožnil vstup takzvaných nezávislých správců práv, kdy právnická osoba uzavře smlouvu s konkrétním umělcem, vypořádá si s ním omezený repertoár a vybírá poplatky jen pro něho. Ale je to stále minoritní skupina, protože Intergram v současné době zastupuje 16 000 českých výkonných umělců a máme bilaterální smlouvy se zahraničními kolektivními správci, s nimiž si vyměňujeme informace o užití snímků, které mají v katalozích a my jim vyplácíme peníze za to, že se jejich snímky vysílaly nebo reprodukovaly v České republice. Na to všechno jsou sazebníky, kde se dočte jak vysílatel, tak poskytovatel nebo hoteliér či hospodský za jakou cenu si tuto službu může koupit, licenci k užití. Je na jeho svobodném rozhodnutí, jestli pro zvýšení komfortu služby klientům reprodukční zařízení instaluje nebo ne a jestli bude užívat umělecká díla. My k tomu nikoho nenutíme. Jestli chcete mít hotel bez hudby, nemusíte mít s námi žádný vztah. Jestli tam bude znít reprodukovaná hudba, musíte narovnat vztahy. Ale ne s Intergramem, ale s umělci, kteří onu hudbu vytvořili. Když chcete užít produkt třeba České filharmonie, musíte zaplatit tvůrcům, že díky nim máte v hotelu příjemné prostředí. Intergram je pouze prostředníkem a rozděluje pak vybrané peníze na základě naprosto transparentního systému, jenž je kodifikován v takzvaném vyúčtovacím řádu, který patří k pilířům spolku. (OSA má tzv. rozúčtovaní řád – pozn. red.) Tento řád ale nevymýšlí aparát Intergramu, ale majitelé, tedy zastupovaní, kteří rozhodují, jakým způsobem jsou příjmy rozdělovány. Důležité je, že jsou příjmy identifikovatelné, kdy dostáváme od všech televizí a rozhlasů playlisty, tedy na vteřinu víme, co bylo vysíláno a jaká práva se k tomu vážou. Zaplatí odměnu a my to naprosto transparentní matematikou rozpočítáme přiměřeným podílem. Valná hromada pak v obecné rovině procentuelně rozhoduje jakou roli v nahrávce hraje ten který interpret – dirigent, sólista, orchestr…
Nejsou z toho třenice? Za 25 let s tím nebyl na valné hromadě žádný problém. Je to sice ustáleno, ale každý člen Intergramu může dát podnět ke změně vyúčtovacího řádu, nicméně musí přesvědčit většinu. Větší debaty jsou na straně výrobců, protože se proměňuje trh a formy technického sdílení. Někteří se orientují na klasické nosiče, jiní poskytují své produkty prostřednictvím internetu a mění se formy sdílení. Přesto i tam vše nakonec probíhá na základě konsensu. Zapomněl jsem dodat, že valná hromada volí výkonnou radu, kde jsou zastoupeny všechny skupiny, která se musí vždy dohodnout, když se jedná o jakékoliv změně. Ovšem stejně má poslední slovo vždy valná hromada.
Vstoupil do toho nějak nový autorský zákon? Situace je dnes taková, že my musíme zajistit pomocí vzdálených elektronických prostředků vzdálené hlasování, takže teoreticky by mohlo na valné hromadě hlasovat 16 až 20 000 lidí. Je to technicky velmi složité. Vše pak musíme dokladovat. Musím proto usmívat výkřikům, že kolektivní správa je netransparentní. Přál bych mnoha subjektům, aby byly alespoň tak průhledné jako kolektivní správci.
Intergram je neziskovka. Nicméně nějaký zisk produkujete. Čemu slouží? Hlavně je určen k investicím do vysoce sofistikovaných technologií, jež budou schopné dokonale identifikovat každé užité dílo. Mimochodem oněch užitých snímků, o kterých víme na základě playlistů, je každoročně v tomto státě kolem pěti milionů a ke každému musíme najít všechny nositele práv. Oblastí, kde to zatím neumíme identifikovat, jsou veřejné prostory, ale činíme určité kroky, aby se to změnilo.
Z našeho povídání mám pocit, že to vše snad ani není možné kontrolovat, mít vše v systému. Intergram je v podstatě datová firma. Je povinná nabírat co největší množství dat o uživatelích, o užití, nositelích práv a předmětech autorskoprávní ochrany. Musíme shromažďovat celosvětovou databázi zvukových a zvukově obrazových snímků, což je přibližně 40 milionů tracků, přičemž samozřejmě ne vše je aktuální i u nás. Například z katalogů jako jsou Universal Music nebo Warner Music musíme tracky napárovat s tím, co se u nás hraje. Takže ano, jsme vlastně IT firma a musíme mít technologie na úrovni světových firem. Hodnota takového systému na zelené louce, na který si musí autoři práv a nositelé práv ušetřit, je kolem 30 milionů korun.
Jaký je roční obrat Intergramu? Inkasovaný objem je zhruba 500 milionů korun. Intergram jako organizace pracuje s rozpočtem 110 milionů, to je ona provize, přičemž 30 až 40 milionů je určeno na podporu mimo jiné kulturních projektů (například nadace Život umělce, živá hudba, vzdělávací programy), mladých umělců, sociálních služeb a ochranu proti nelegálnímu užívání děl, což je víc než leckteré dotační okruhy ministerstva kultury. Takže čistý provozní náklad máme asi 75 milionů.
Jaká je komunikace s kolektivními správci v cizině? Kvůli odlišným systémům, kterými protékají miliony informací, je problém ve výměně dat. Komunikace sice probíhá, ale je to zdlouhavé. Teď ale probíhá na úrovni SCAPRu, což je Rada společností pro kolektivní správu práv výkonných umělců, vzniká obrovská výměnná počítačová databáze o užití děl v jednotlivých členských státech.
Jak velkým problémem jsou sociální sítě a nové formy sdílení hudby? Internet je bezbřehý a je to hlavně problém legislativní, který zaspala i Evropská unie, která se až teď pokouší o nějakou regulaci ve prospěch výkonných umělců. Zatím je to tak, že umělci mají svá práva ošetřena ve smlouvách s výrobci. Technika je podstatně rychlejší než legislativa a řešení je myslím v nedohlednu.
Jaký je váš názor na nový autorský zákon, kolem něhož bylo hodně politických vášní? Domnívám se, že nový není lepší starého. Dokonce v některých věcech, místo aby šlo o mechanickou implementaci evropské směrnice o kolektivní správě z roku 2014, se stala půdorysem pro lidovou tvořivost. Tato právní norma nekomunikuje s dalšími právními normami jako je třeba občanský zákoník nebo duplicitní ustanovení, které se dostaly do zákona asi chaosem při hlasování ve sněmovně (třeba paragraf 98 f). Legitimní snahou bylo, aby výkon práv prostřednictvím kolektivních správců nebyl diktátem nositelů práv, tedy aby nemohlo být nadiktováno, kolik je třeba za co zaplatit. Uznávám, že chtěli-li bychom se bavit o vztahu dvou soukromých subjektů, tedy nikoliv my, ale nositelé práv a uživatelé, měla by to být věc dohody. Jenže to je chiméra, v praxi to nelze realizovat. Nyní však mnohé části autorského zákona říkají, že jak si to ten uživatel rozhodne, tolik dostane nositel autorských práv. To třeba otázka vyjednávání sazebníků, tedy když uživatel vyjádří nesouhlas se sazebníkem, považuje se vůči němu za neodsouhlasený. Pak nastupuje v roli mediátora ministerstvo kultury, které však nic nerozhodne. Má sice dovézt strany k dohodě, jenže v praxi to může končit u soudu. Mohlo by se tedy stát, že nebude-li 40 000 uživatelů z oblasti veřejných produkcí (hotely, restaurace…) souhlasit s výší poplatků, skončí vše u soudů. Logicky by do vyřešení měly platit staré sazebníky, ale to není v zákoně explicitně uvedeno. Prostě autorský zákon, jenž neodpovídá na otázku co nastane když…, je děravý jako ementál. Volební sliby současného vedení státu spíše avizují další restriktivní direktivní zásahy státu do soukromoprávních vztahů, než emancipaci vztahů uživatel – nositel práv. Kolektivní správci zvažují i krajní variantu nechat posoudit některé části autorského zákona Ústavním soudem.
Mohla by v tom hrát nějakou roli Pirátská strana? Když si přečtu její transparentní stránku s programem, spousta věcí je protiústavní. Například požaduje, aby nositel práv zveřejňoval své příjmy z kolektivní správy. Takže bychom měli zveřejňovat, kolik dostali od Intergramu peněz například Jakub Hrůša, Ivo Kahánek, Jan Mráček nebo skupina Kryštof. Jinak řečeno 70 procent jejich programu jde proti ústavnímu právu.
Velké emoce byly spjaty se snahou OSA razantně zvýšit poplatky. Tuto snahu chápu, protože stát v zákoně zastropoval zvyšování autorských poplatků o inflaci, čímž řekl, že hodnota uměleckého díla se vůbec nezvyšuje. No, zákon sice zvyšování umožňuje, ale vždy je třeba souhlas ministerstva kultury.
Co říkáte na slova svého kolegy – „autorské právo tak nenáviděno, autoři nemají zastání a jejich práva jsou nahlodávána“? Slova Jiřího Srstky jsou drsná. Já bych spíše řekl, že obecné povědomí o tom, co to je duševní vlastnictví a jaký je jeho rozsah je velmi pokřiveno, mimo jiné i mediální prezentací, a často se stává účelovým nástrojem úplně jiných problémů včetně předvolebních kampaní… Kolega je výborný rétor a někdy stručné razantní prohlášení osloví veřejnost víc, nežli přednáška. Jenže měl to dopovědět. Naše společnost se už naučila respektovat, že jakýkoliv koupený produkt obsahuje ocenění práce toho, kdo jej vymyslel a udělal. Tak je tomu u všech hmotných statků. My se pohybujeme v oblasti nehmotného práva, kde je definice hodnoty složitější. Společnost už víceméně akceptuje, že si koupí za roční licenci Microsoft Office 3000 korun, přičemž pochybuji, že má takovou hodnotu. Je to však trhem vytvořený monopol. V nehmotném umění panuje pocit, že je to ve veřejném zájmu a všechno je všech. Nikomu nepřijde divné, že se Kupka prodává za miliony, ale platit za užití hudby na internetu je vnímáno div ne jako nemravné.
Intergram řídíte už téměř tři roky. Jaký je váš deal? Mám v podstatě dvojí úkol. Komunikuji pohled veřejnosti na výkon kolektivní, servisní správy a zároveň řeším infrastrukturu Intergramu, který musí splňovat standardy, které jsou požadovány od sofistikované správy práv, kdy je třeba investovat nezměrné úsilí a hodně financí. V určité době byla OSA ve výkonné oblasti zajištění progresivnější a Intergram žil z podstaty svého založení v 90. letech a software i hardware nerozvíjel.
Doba spěje k digitalizaci a ke umenšení byrokracie. Projevuje se to i v této oblasti? I proto kladu takový důraz na infrastrukturu. Co se týká snazší komunikace mezi uživateli a kolektivními správci, vzniklo pod správou OSA jednotné inkasní místo z provozoven a veřejných prostor, s níž máme smlouva o pověření. Jinak řečeno hotel vyřídí všechny poplatky na jednom místě. Vše transparentní a kontrolovatelné.
Zasahuje Intergram do vašeho života klavíristy? Určitě ano, ale to zasahoval i SOČR. Teď je to časově více, mentálně méně, protože je to něco zcela jiného. Nedělá mi tedy problém i po desetihodinové práci s čistou hlavou cvičit na klavír nebo připravovat novou skladbu.
Máte velký přehled po české kultuře. Váš názor na veřejnou podporu umění? Stát prioritně podporuje svoje příspěvkové organizace, některé, jako třeba Českou filharmonii, nesrovnatelně více nežli v minulosti. Kvalita kultury však bude vždy odviset od kvality základny. Myslím si, že municipality se snaží docela hodně, ale kraje, které si neumí vybrat svoje priority, moc ne. Takže obecně – stát vůbec neví, co by se mělo v oblasti kultury podporovat. Chceme jen kulturní zlato a ukazovat, jak jsme kulturní, nebo chceme kulturní národ? Názor, že by měla být většina kultury samofinancovatelná, soběstačná, je velmi nebezpečný, neboť by mohl vést k tomu, že skončíme u pasivní prvoplánové zábavy a nebudeme pečovat o duševní zdraví národa.
Měla by se zvýšit státní grantová podpora veřejnoprávním symfonickým orchestrům? Rozhodně ano. Ale měla by se změnit kritéria, za jakých je udělována. S jinými vstupními kritérii do toho vstupuje například Filharmonie Brno nebo Janáčkova filharmonie Ostrava a v jiné situaci jsou Karlovy Vary a Mariánské Lázně a to pominu specifický statut PKF – Prague Philharmonia, z uměleckého hlediska oprávněný, leč nesystémový. Deficit vidím ve více zdrojovém financování. A to nemluvím o nemožnosti najít pro regionální orchestr generálního partnera. Ale to není problém jen orchestrů. Například Intergram letos zachránil Ceny Thálie a Ceny Anděl.
Měl by mít stát jasnou koncepci podpory mimořádně talentovaných mladých hudebníků? Opět – rozhodně ano. Ne všechno z minulosti bylo špatně. Drobný příklad. Kdysi existovala prémiová listina Českého hudebního fondu, která umožnila laureátům mezinárodních soutěží takřka povinný odbyt u kruhů přátel hudby, což byla pro mladé muzikanty obrovská škola. Rozklad do americké situace „starej se každý o sebe jak umíš“ je nešťastný. Co se týká podpory účasti na zahraničních konkursech, paradoxně větší aktivita je od soukromých subjektů, nežli do státu. Jestli si chce stát zajistit nějakou kulturní perspektivu, bude muset řešit i dlouhodobou dostatečnou podporu mladých lidí.
Na co se těšíte coby pianista? Nedávno jsem měl úžasný zážitek, kdy jsme v Ivo Kahánkem dělali Mozarta a Poulenca na dva klavíry, což si zopakujeme v Brně a s hudbou Martinů v Ostravě. S Pražským komorním orchestrem si zahraji Mozartovy koncerty a v Caen ve Francii Dvořákův koncert. Už bych nedal 60 koncertů v roce, ale těch 15 si užívám a těším se z nich.
