Prestižní hudební ceny Cannes Classical Awards , udělované od roku 1994 v Cannes u příležitosti MIDEM, se v letošním roce přetransformovaly v International Classical Music Awards . Slavnostní ceremoniál předávání těchto cen proběhl 6. dubna 2011 ve finské Tampeře. Cenu za celoživotní dílo získal osmaosmdesátiletý Menahem Pressler , legendární americký pianista a pedagog a zakládající člen neméně legendárního Beaux Arts Tria .
Tento charismatický umělec se těší v USA téměř kultovnímu postavení, srovnatelnému u nás v oboru klavírní hry a pedagogiky nejspíš s Vilémem Kurzem nebo Ivanem Moravcem (jenž získal Cannes Classical Awards za celoživotní dílo už v roce 2002).
Jako pianista vystoupil Menahem Pressler na nespočtu sólových i komorních koncertů v Severní i Jižní Americe, v Evropě, v Japonsku, na Středním Východě a v Austrálii. Pořídil více než 80 nahrávek (z toho na 50 s Beaux Arts Triem) a šestkrát byl nominován na Grammy Award. Jako pedagog vyučoval studenty nejen v USA (tři americké školy mu udělily čestný doktorát), ale uspořádal řadu mistrovských kurzů v mnoha dalších zemích po celém světě. Přehled poct a ocenění, jichž se Menahemu Presslerovi doposud dostalo, by zabral několik stran. V roce 1998 obdržel Pressler za celoživotní dílo cenu časopisu Gramophone, kterou před ním získali pouze čtyři umělci: Joan Sutherland, sir George Solti, Dietrich Fischer-Dieskau a Yehudi Menuhin. V září roku 2005 mu byl ve Francii udělen titul Commandeur de l’Ordre des Arts et des Lettres, nejvyšší francouzské ocenění za zásluhy v oblasti kultury, a v říjnu téhož roku dostal i vysoké státní vyznamenání německé: Bundesverdienstkreuz 1. třídy. Roku 2007 jej jmenovala svým čestným členem hudební akademie v Jeruzalémě a řada jeho ocenění prozatím vyvrcholila letošním udělením International Classical Music Award v Tampeře.
Menahem Pressler se narodil 16. prosince 1923 v Magdeburku v rodině židovského obchodníka s oděvy. V sedmi letech se začal učit hrát na klavír u luteránského varhaníka prof. Kitzla, který se mu obětavě věnoval i v době, kdy pro Němce už byly společenské kontakty s Židy krajně riskantní. Presslerově rodině se podařilo utéci z nacistického Německa doslova na poslední chvíli: v roce 1939 odjeli s turistickými vízy do Terstu, kde šestnáctiletého Menahema po několik měsíců zdarma vyučoval prof. Rossi, který rozpoznal chlapcův mimořádný talent. Několik dnů před tím, než Itálie vstoupila do války, odjela Presslerova rodina z Terstu do Palestiny – údajně poslední lodí, která směla opustit přístav.
Presslerovi se usadili v Tel Avivu, kde se Presslerův otec zanedlouho vypracoval mezi přední místní obchodníky. Sedmnáctiletý Menahem začal studovat klavírní hru na telavivské konzervatoři u Eliahu Rudjakova, bývalého asistenta Alfreda Cortota. 
Pod jeho vedením zvítězil v soutěži vypsané Palestinským symfonickým orchestrem a získal tak příležitost provést s tímto orchestrem Griegův Klavírní koncert a moll. Byl to jeden z klíčových momentů Presslerova života. Umělec později napsal: „Cvičil jsem na tu soutěž jako maniak a strašně mě to bavilo. A po koncertě jsem si uvědomil jedinou věc: přesně tohle chci dělat, přesně takhle chci prožít svůj život.“
Po soutěži doporučil Rudjakov Presslerovi nového učitele: Lea Kestenberga, žáka Ferrucia Busoniho. Ten přesvědčil Presslera, aby se přihlásil na „První mezinárodní soutěž C. Debussyho“ , která se měla konat roku 1946 v San Francisku. Na soutěž se Pressler připravoval velmi důkladně, cvičil denně osm hodin. A do jeho života zasáhla znovu podivuhodná náhoda: do Tel Avivu přijel koncertovat francouzský pianista Paul Loyonnet. Pressler se s ním měl možnost sice setkat sice jen několikrát, ale vděčí mu za dva nesmírně důležité poznatky: Loyonnet mu jednak vysvětlil, jak hrát „pevnými prsty a volnou paží“, jednak Presslerovi k jeho velkému údivu předvedl, jak se v Debussyho klavírních skladbách užívá pedálu k mísení a prolínání harmonií – zcela proti všem pravidlům „klasické“ pedalizace, jimiž se Pressler až doposud řídil.
Při cestě do San Franciska se Pressler pozdržel v New Yorku a jeho přítel ho zavedl do přízemí budovy Steinwaye, aby mohl cvičit. Přítomný ladič klavírů se choval dosti nerudně a nechtěl zpočátku Presslera ke klavíru vůbec pustit. Když však začal mladý pianista hrát, fascinovaný ladič utíkal rychle pro pana Steinwaye. Ten si Presslera poslechl a řekl mu: „Považujte, prosím, od této chvíle toto místo za svůj domov a hrajte tu, jak se vám zlíbí.“ Na druhé straně byl ovšem Pressler v New Yorku varován, aby na Debussyho soutěž nejezdil, protože je zmanipulovaná a o jejím vítězi už je rozhodnuto předem. Ale Pressler se nedal odradit a soutěže se zúčastnil. Jeho triumfální vítězství mu vyneslo kontakt na slavného dirigenta proslulé Filadelfské filharmonie Eugena Ormandyho, jenž Presslerovi zprostředkoval debut v Carnegie Hall se Schumannovým Klavírním koncertem a moll. Po koncertě se vedení orchestru obrátilo na Presslera s nabídkou, aby s Filadelfskou filharmonií vystoupil ještě v následujících čtyřech sezonách – takovou nabídku doposud nikdy žádný sólista od orchestru nedostal. Koncertní kariéra Menahema Presslera byla odstartována s plným leskem.
V polovině padesátých let došlo v pianistově životě k další mimořádně důležité události. Pressler nahrál pro MGM soundtrack k filmu Song of love o životě Roberta Schumanna a následně vyjádřil své přání natočit také Mozartova klavírní tria. Vedení MGM souhlasilo a navrhlo mu, aby si sám našel spoluhráče. Presslerovi byl doporučen houslista Daniel Guilet, koncertní mistr Toscaniniho Orchestru NBC. Ten pak seznámil Presslera s violoncellistou Bernardem Greenhousem. Beaux Arts Trio, které tak vzniklo, plánovalo pro svou první koncertní sezonu limitovanou řadu devíti koncertů. Ale opět významně zasáhla náhoda. 
13. července 1955 vystoupilo Beaux Arts Trio jako záskok za Albeneri Trio na Berkshire Festivalu (dnes Tanglewood Festival) a jeho debutový koncert se stal takovou senzací, že místo původních devíti koncertů byla dojednána šňůra sedmdesáti (!) vystoupení. Beaux Arts Trio se velmi rychle zařadilo mezi nejvýznamnější světové komorní soubory – hned třetí nahrávka získala prestižní ocenění Grand Prix nationale du Disque. V průběhu času se několikrát vyměnili hráči u smyčcových nástrojů, ale Menahem Pressler vytrval u klavíru od roku 1955 až do posledního koncertu souboru, který se konal 6. září 2008 v Luzernu. Svou třiapadesátiletou existencí se Beaux Arts Trio zařadilo mezi nejdéle působící komorní soubory vůbec.
Jako koncertní pianista si Menahem Pressler brzy získal reputaci tak velkou, že mu bylo v roce 1954 nabídnuto místo klavírního pedagoga na Indiana University Jacobs School of Music v Bloomingtonu, které umělec o rok později přijal. Jeho pedagogická kariéra je neméně fascinující než kariéra sólistická a komorní. Pressler učil na této škole více než 55 let. Jeho rukama prošly stovky studentů a on sám se stal v oboru klavírní pedagogiky doslova legendou.
Dostat se do Presslerovy třídy nebylo lehké. Jeho požadavky byly svým způsobem dosti nekonformní. Přál si, aby jeho studenti především měli rádi hudbu, aby se jí chtěli věnovat se vším zaujetím, aby lásku k hudbě dokázali přenášet i na ostatní lidi kolem sebe a aby – ať už jim život přinese cokoli – byli s hudbou šťastní. Velmi pečlivě prověřoval charakter adeptů: požadoval od nich nejen vnitřní disciplínu, ale také ochotu pomáhat svým kolegům. A za samozřejmost považoval inteligenci – neboť je nutné, aby studenti rozuměli tomu, co od nich učitel chce. (O velikost „talentu“ se Pressler kupodivu nijak zvlášť nezajímal.) Také na průběh samotné klavírní lekce měl řadu zajímavých požadavků. Trval kupř. na tom, aby si student vždy přinesl dvoje noty – z jedněch hrál, druhé měl k dispozici pedagog. A vždy to musely být noty vlastní, ne vypůjčené z knihovny. Naprosto neústupně pak Pressler vyžadoval, aby studenti chodili do hodin včas – argumentoval tím, že když může přijít včas pedagog, musí to dokázat i student (Pressler sám prý nikdy nikam nepřišel pozdě). A také chtěl, aby si studenti průběh každé vyučovací hodiny nahrávali. Při vyučování samozřejmě věnoval velkou energii řešení technických problémů, ale zároveň také důsledně trval na tom, aby studenti co nejpečlivěji četli noty a především pak aby dokázali porozumět tomu, co je v notách napsáno „mezi řádky“. Lekce u něho byly vždy velmi náročné, ale jeho studenti ho přesto milovali a nedali na něho dopustit. Stejně tak milovali i Presslerovu ženu Sáru, která prý pro ně byla doslova „druhou matkou“. A sám Pressler mnohokrát opakoval: „Můj život pokračuje v mých studentech.“
Jednou z nejvýraznějších Presslerových vlastností je jeho nezdolný životní optimismus a smysl pro humor. I když jeho komentáře výkonů mladých klavíristů jsou někdy dosti kousavé, nikdy nevyznívají povýšeně či dokonce urážlivě a mnohé Presslerovy „hlášky“ si jeho studenti citují dodnes. Řadu jich shromáždil Presslerův bývalý student William Brown ve své monografii Menahem Pressler, artistry in piano teaching (Indiana University Press, Bloomington, 2009). Mnohé Presslerovy postřehy jsou tak vtipné a výstižné, že je určitě ocení nejen pianisté a klavírní pedagogové:
„Hrajete jako xerokopírka.“
„Zní to jak kapela armády spásy: tú tú tú.“
„Já vím, že jsem vám řekl, že finále téhle sonáty je jako zahrada. Ale u vás je ta zahrada samý balvan.“
„Hrajete, jako když se z roztrženého pytle sypou brambory na podlahu.“
„Pedál je pro klavír důležitý stejně jako dech pro člověka. Když berete málo pedálu, je to, jako kdyby měl klavír astma.“
„Představte si, že v tomhle místě hraje klarinetista. Tak ho, člověče, přece probuďte!“
„Já vím, že koušu – ale nikdy ne veřejně.“
Studenta, který zkrátil pauzu, osočil: „Vy jste zloděj! Vy jste ukradl pauze kus času!“ Student si na tuto pohanu stěžoval Presslerově manželce Sáře a ta jej uklidňovala: „Dokud vám neřekl, že jste bandita, tak je všechno OK.“
„Když hrajete trylek tímhle způsobem, nutí mě to zdvihnout telefon a říci do něho HALO.“
„Vy jste naplácal na tuhle frázi tolik mejkapu, že nikdo nepozná, jak ve skutečnosti vypadá.“
„Hrajete ten akord jako muzikolog. S hudbou to nemá absolutně nic společného.“
„Přestaňte hrát jako hausfrau.“
„To je decentní. Takhle to mohu přijmout. Je to lepší než hamburger u McDonalda.“
