Mezi hlavní témata PKF – Prague Philharmonia v sezoně 2016/2017 patří různě pojatá virtuozita. Je spjatá jak se zahraničními hosty (Albrecht Mayer, Gábor Boldoczki, Sergej Nakarjakov, Stefan Dohr, Ivan Ženatý ad.), tak s českými hudebníky, kteří jsou buďto členy orchestru nebo jsou s ním úzce spjati. Původně jsem vám chtěl představit názory šesti hudebníků, nakonec z toho zbylo torzo tří muzikantů, kteří jsou mistry svých nástrojů a ozdobou pékáefky – bratři Jan a Jakub Fišerovi (první je koncertním mistrem orchestru, druhý primáriem Bennewitzova kvarteta) a Lukáš Pospíšil, koncertní mistr skupiny violoncell PKF – Prague Philharmonia.
Jan Fišer – housle (5. 1. a 16. 4. 2017, Rudolfinum, 29. 5. 2017, České muzeum hudby)
Téměř každý abonentní koncert PKF je něčím zajímavý, nezřídka se i vymyká běžné dramaturgii. Nicméně 16. duben 2017 bude možná očekáván publikem více než jindy. Dirigent Jakub Hrůša bude určitě orchestr inspirovat k mimořádnému výkonu. Někdo bude s napětím čekat na premiéru skladby Jiřího Kadeřábka, jiný neotřelost dirigentovy koncepce Brahmsovy Symfonie D dur. Já se těším na Houslový dvojkoncert Bohuslava Martinů. Přibližte čtenáři tuto hudbu. Je to skladba z roku 1950, která typicky reprezentuje tvorbu Bohuslava Martinů v neoklasicistním stylu. Bohatá a nápaditá rytmická složka, harmonická průzračnost, melodika, která nezapře českého hudebníka, to vše tvoří mladistvým temperamentem hýřící dílo, které psal pro tehdy zázračná dvojčata Geralda a Wilfrieda Bealovi, kteří byli pověstní svojí virtuozitou a dokonalou souhrou.
V houslových skladbách Martinů čeká na interpreta často hodně technických i interpretačních úskalí. Jak je to v případě dvojkoncertu? Naplňuje Martinů téma sezony „virtuozita“? Pravda je, že sólové party nejsou tak technicky obtížné jako jeho koncerty pro sólové housle, nicméně oba sólové party jsou psané rovnocenně s příslušnými technickými nároky na oba sólisty a dohromady zní dvoje housle jako zářící gejzír stříbrných tónů.
Z jakého vydání budete hrát? K prvnímu seznámení s dílem jsme měli k dispozici vydání od nakladatelství Supraphon, nicméně jsem ještě pořídil reedici od Bärenreiteru, takže budeme hrát asi tu.
Budete něco konzultovat s lidmi v Institutu Bohuslava Martinů? Určitě se tam zastavíme na prozkoumání autografu, nicméně se nezdá, že by v obou zmíněných vydáních byly nějaké chyby či nedostatky, jak se to občas u jiných skladeb děje. Spíše mě bude zajímat, jestli z autografu vysleduji vznik díla.
Partnerem vám bude bratr? Hráli jste už veřejně toto dílo a vystoupili jste už vůbec někdy v Praze ve společném sólu? S Kubou jsme tento dvojkoncert zatím nehráli. Máme ale za sebou několik koncertů v houslovém duu a také jsme společně vystoupili v Bachově dvojkoncertu společně s PKF a Jiřím Bělohlávkem. To bylo ještě pár let před mým nástupem do tohoto orchestru.
V květnu 2017 představíte v Českém muzeu hudby v rámci cyklu Komorní dialogy napříč staletími recitál – málo známý Mozart i Messiaen, naopak notoricky známý Massenet, sonátové jistoty od Martinů a Mozarta. Při sestavování programu mě bavilo najít vztahy mezi jednotlivými autory či skladbami a také s ohledem na francouzské vazby díky našemu šéfdririgentovi Emmanuelu Villaumovi. Potom je to také výročí 260 let od narození W. A. Mozarta. Právě třeba 6 Variací od Mozarta kompozičně koresponduje s Messiaenovou skladbou Téma s variacemi a Martinů psal svoji méně často uváděnou 1. houslovou sonátu v Paříži, kde Messiaen žil a tvořil. Meditace od Masseneta je spíše doplnění a odlehčení programu. Vtipnou třešničkou na dortu je fakt, že všechna příjmení zmíněných skladatelů začíná na písmeno “M”.
Prý jste začal aktivní dráhu dirigenta. Jdete vlastně podobnou cestou jako třeba Murray Perahia, Leif Ove Andsnes, Gidon Kremer, Vadim Repin, Daniel Hope atd. Kam až chcete s dirigováním dojít? Nemůže vzniknout z dvojkolejnosti „umělecká schizofrenie“? Aktivní dráha bych tomu zatím moc neříkal. Spíše jsem dostal několik příležitostí se jako dirigent představit a baví mě to. Vnímám to spíše jako logické pokračování mojí pozice koncertního mistra v PKF – Prague Philharmonia. Před několika lety jsem začal připravovat a vést některé koncerty „od židle“, jenže to nemůžete aplikovat na kompozičně náročnější skladby. Také je to náročnější fyzicky i psychicky, protože jednak hrajete, ale zároveň dáváte pozor na všechny ostatní složky. A zároveň jsem začal mít třeba poněkud odlišné náhledy na interpretované skladby, které jsme s různými dirigenty připravovali. Měl jsem pár soukromých hodin a mnoho diskusí s několika dirigenty, se kterými jsem spolupracoval. O uměleckou schizofrenii strach nemám, protože se dirigování věnuji opravdu zatím jen doplňkově – časem a okolnostmi se to však může proměnit. Partitury si s chutí rád projdu tak jako tak, když máme s orchestrem něco studovat. Spíše uvažuji o tom, že bych od příštího roku začal dirigování studovat, abych tomu dal určitý řád a směr.
PKF si stále drží úroveň z doby Jiřího Bělohlávka, zároveň však vlastně každý měsíc bojuje o ekonomické přežití. Jak to vnímáte? Finanční stránka orchestru jde ruku v ruce s tou uměleckou a nelze je snadno oddělit. Je to už letitý problém, který přesahuje mnoho generací a samozřejmě, že i my se potýkáme s úskalími, které soukromý orchestr v naší podobě obnáší. Vidím limity na úrovni komunální i státní, které náš management musí překonávat a stále znovu se ozývat. Je to velmi vyčerpávající a v podstatě nikdy nekončící práce. Já se spolu s kolegy snažím o co nejlepší a nejkvalitnější výkony na pódiu, aby mělo naše vedení oprávněné argumenty pro jejich jednání. Přál bych nejen našemu orchestru, aby se mezi politiky i mezi ostatními lidmi našlo mnoho takových (a mnozí jsou již mezi námi), kteří si klasické hudby, kultury a odkazu, který nám dává, více vážili a dokázali tuto kvalitu ocenit nejen potleskem, ale také řádnou finanční podporou.
Jakub Fišer – housle, viola (16. 4. 2017, Rudolfinum)
V dubnu 2017 zahrajete na koncertu PKF se svým bratrem dvojkoncert Bohuslava Martinů. Jaké je to dílo? Posluchačům jistě nebudou chybět harmonické postupy, typické pro Bohuslava Martinů. Rovněž se ve skladbě setkají s jeho oblíbenou rytmickou složkou, zejména synkopický rytmus a častý modulující běh šestnáctinových hodnot. Krásná, lyrická místa, ve kterých můžeme vždy slyšet vzpomínku na domov. A nesmím zapomenout na virtuózní kadence, kde oba sólisté ukáží svoji technickou vybavenost i společnou souhru.
Naplňuje Martinů téma sezony – virtuozita? Myslím, že téma sezony tento koncert dokonce převyšuje, jelikož je to dílo technicky velmi náročné, umocněné tím, že ve skladbě vystupují dva rovnocenné sólové hlasy.
Koncert nemá moc záznamů. Nejdostupnější je asi nahrávka labelu Hyperion s Bohuslavem Matouškem, Jennifer Koh, Českou filharmonií a Christopherem Hogwoodem… Nahrávku jsem ještě neslyšel, avšak jistě se na ni chystám. Zatím jsem si poslechl na serveru Youtube nahrávku z koncertu, kde účinkuje Bohuslav Matoušek s Vítězslavem Ochmanem. U skladeb, které jsem nikdy nehrál, si sháním nahrávky zejména proto, abych je poznal. Poté si víceméně hledám ke skladbě svoji vlastní cestu a inspiraci čerpám převážně ze své vlastní představy a fantazie. A i když v této skladbě jsou sólisté dva, věřím, že s bráchou Honzou sjednotíme otázku interpretace snadno a rychle.
Budete něco konzultovat s muzikology Institutu Bohuslava Martinů? Jistě si najdeme čas, zajdeme se podívat na manuscript a zkontrolujeme možné odlišnosti v dynamice, notovém zápisu i artikulaci.
V rámci české hudební současnosti máte podstatně širší záběr, než je běžné. Jste houslovým virtuosem, primáriem smyčcového kvarteta a zároveň jsem vás už mnohokrát slyšel hrát mimořádně dobře na violu, například na komorním festivalu v Kutné Hoře. Předpokládám že na prvním místě je v současné době Bennewitzovo kvarteto. Jaké ale máte pocity v roli houslového sólisty a není role violisty trochu schizofrenní? Bennewitzovo kvarteto je pro mě samozřejmě prioritou. Veškeré mimo kvartetní aktivity, houslové i violové, probíhají často až po dohodě s kolegy v kvartetu, případně ve volném čase. I když se nesoustředím čistě na sólovou dráhu, mám veliké štěstí, že se vždy jeden, dva koncerty za sezonu objeví. A za to jsem velmi šťastný a děkuji všem, kdo mají o moji hru zájem. Velmi si toho vážím. Protože každá taková příležitost je pro mě úžasným zpestřením, zážitkem a zároveň odměnou.
Čím je viola pro vás magická? Viola je krásný nástroj, zvukově velmi klidný, přívětivý a barevný. Mám, myslím, klidnou povahu, tak se to k sobě dobře hodí. Hra na violu mi také velmi pomáhá s pravou rukou. Rozeznívání violy je trochu odlišné oproti rozeznívání houslí. Je to vynikající cvičení na pravou ruku i uši.
Housle s violou střídá ve své kariéře řada lidí, napadají mě jména Rachlin, Hope, Perlman, Suk, Matoušek… Budeme se s violistou Jakubem Fišerem potkávat i nadále? U mě to začalo velmi nenápadně, když jsem v rámci kurzů IMAP Pilsen hrál spolu s lektory na koncertě v kostele svatého Vavřince v Praze Čajkovského Souvenir de Florence. Byl jsem požádán, abych se kvůli nedostatku violistů na kurzech ujal violového partu. Na koncertě byl přítomný Ondřej Valenta (tehdejší ředitel Chopinova festivalu v Mariánských Lázních). Po pár dnech mi zavolal, zda bych neměl zájem hrát na Chopinově festivalu Bachovy Goldbergovské variace v úpravě pro smyčcové trio s Jiřím Bártou a Romanem Patočkou. Od té doby se vždy objeví příležitost, kdy si zahraji na koncertě na violu. Nedokážu říct, jak dlouho budu účinkovat na koncertech jako violista. Nicméně velmi rád se tomuto nástroji budu věnovat dále, protože hra na violu mě jen tak bavit nepřestane.
Jak vnímáte neustálý boj PKF o přežití? Do ekonomické situace nevidím, jelikož nejsem již tři roky součástí orchestru. PKF – Prague Philharmonia patří mezi nejlepší orchestry v České republice a velmi dobře se prezentuje na koncertech v zahraničí. Ostatně, dokládá to výčet vynikajících sólistů a dirigentů účinkujících na koncertech letošní abonentní řady A. Posluchači se mají nač těšit.
Lukáš Pospíšil – violoncello (23. 10. 2017 a 5. 1. 2017, Rudolfinum, 13. 2. 2017, České muzeum hudby)
V říjnu budete stát na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina vedle Albrechta Mayera s úkolem co nejlépe zahrát Vivaldiho Koncert pro hoboj a violoncello g moll. Jistě to naplní téma sezony – virtuozita. S jakými pocity očekáváte partnerství se slavným sólo hobojistou Berlínské filharmonie, jenž je řadou odborníků stále ještě považován za největšího současného mistra svého nástroje? Tak jistě první pocit je respekt k postavení, které pan Mayer má. Pak také zvědavost, jaký je jako komorní partner a jak přijme kolegu z ne tak známého tělesa.
Věřím, že to bude rovnocenné partnerství. Nicméně nebudete nervózní, že lidé v sále budou „hodnotit“, jestli to bude partnerství nebo duel? Pokud by to měl být duel, tak se nedám☺.
U Vivaldiho se v dnešní době po více než šedesáti letech vývoje tzv. historicko poučené interpretace očekává dodržování určitých interpretačních pravidel. Jak to bude u vás? Samozřejmě, že v dnešní době je touto interpretací více méně ovlivněn každý hudebník. Nerad se ovšem nechávám svazovat vědeckými studiemi dobové interpretace a raději hraji jak mi má inspirace dá a dovolí.
Jaký bude modus operandi? S panem Mayerem budete zkoušet až v Praze nebo zajedete do Berlína? Budeme zkoušet až v Praze.
Co očekáváte od dirigentky Keri-Lynn Wilson? Obohacení pohledu na hudbu, ostatně jako od každého nového muzikanta, kterého je mi dáno poznat.
Interpretace Vivaldiho je relativně léty ověřená a očekávatelná. Lze v ní nalézt něco interpretačně nového nebo jde o to, co nejlépe zahrát notový zápis? Jaký je váš názor například na ornamentiku? Interpretace je vždy nová, jinak by neměla žádný smysl. Mohli bychom pak poslouchat jednu dokonalou nahrávku stále dokola. Zajímavý je právě pokaždé nový pohled na notový zápis… Pokud bude příležitost pro zdobení, jistě se budeme s panem Mayerem navzájem inspirovat.
V sezoně se však představíte ještě jednou v roli sólisty. V programu, který je zcela jiné úrovně a důležitosti. V únoru zahrajete ve zvukově specifickém prostředí Českého muzea hudby Brahmsovy dvě cellové sonáty a v úpravě houslovou sonátu D dur. Řekl bych dramaturgická perla! Povězte mi o charakteru sonát a aranžérovi opusu 78. K opusu 78 mám blízký vztah, protože tuto sonátu měl velmi rád můj vysokoškolský kantor Miloš Sádlo a poprvé jsem ji studoval u paní profesorky Angeliky May ve Vídni. Pan profesor Měrka ve své knize o violoncellové literatuře tvrdí, že úprava je Brahmsova, protože první vydání nenese jméno žádného upravovatele. Jinde se uvádí jako autor této verze Paul Klengel, bratr violoncellisty Julia Klengela. Úprava vyšla u Simrocka za Brahmsova života, tak lze předpokládat, že ji Brahms autorizoval.
Vaším klavírním konduktem bude Marek Šedivý, jinak skvělý dirigent. Je to váš stálý partner nebo pokus o nové komorní duo? Zahrát si dohromady všechny Brahmsovy sonáty byla Markova idea. Jako muzikanti si rozumíme, tak když je příležitost, rádi spolu hrajeme.
Jak to vnímáte ekonomickou současnost PKF? Nedávno jsem na webu Opera Plus četl o financování Salcburského festivalu a ekonomickém přínosu kultury. Tak doufám, že se vědomí o nejenom ekonomické potřebnosti kultury dožijeme i u nás a projeví se to i na financování PKF.
