Italská opera 18. století se v závěru své historie dočkala svého nejkrásnějšího vyvrcholení v české metropoli. Na samém sklonku její existence se v Praze u zdejšího publika prosadil jako zvlášť oblíbený autor skladatel, kterého i dnes uznává celý svět jako největšího hudebního dramatika onoho století – Wolfgang Amadeus Mozart. Provždy už zůstane skvělou kulturní vizitkou Prahy, že k jeho vrcholným tvůrčím výkonům přispělo svým porozuměním, sympatiemi a obdivem – ústícím i do dvou objednávek nových oper – také zdejší operní publikum. I to se na sklonku 18. století nacházelo na nejvyšší kulturní úrovni celé své historie. Tvořili je zástupci všech společenských vrstev, od vysoké šlechty přes konstitující se měšťanské vrstvy a důstojnický sbor pražské posádky až po skupiny řemeslnických učňů a tovaryšů. Které jiné město se v historii své opery může něčím takovým pochlubit?
Nadšení z Mozartových oper v Praze neztrácelo na síle ani po Mozartově smrti. Potvrzuje to skutečnost, že tu v oněch letech byly postupně nastudovávány i další Mozartovy opery, které do té doby v Praze nezazněly, a pražská devadesátá léta 18. století i tím představují další charakteristické údobí jak v dějinách zdejší italské opery tak v oblasti recepce Mozartových oper. Na repertoáru pražských divadel byla stále vrcholná díla Le nozze di Figaro , Don Giovanni a La clemenza di Tito , stále s velkou návštěvnickou odezvou, a to nejen ve svých původních italských verzích, ale i v případných německých singspielových úpravách. Na přelomu let 1790/1791 k nim přibyla nejdříve singspielová a 1791 také originální italská verze Così fan tutte . Krátce po své vídeňské premiéře 30. září 1791 byla v Praze nastudována i Kouzelná flétna , k níž tu byla po nějakém čase vytvořena – což bylo v jiných metropolích také nemyslitelné – italská verze Il flauto magico , k níž recitativy dokomponoval Jan Křtitel Kuchař. 1794 přibyla k těmto dvěma verzím ještě verze českojazyčná. Dochované úřední dokumenty dokládají, že v době přípravy tohoto nastudování byl soubor českého divadla dokonce pod policejním dohledem. Revoluční události ve Francii totiž velice zneklidňovaly i pražské policejní ředitelství a zednářská symbolika Kouzelné flétny byla v té době také podezřelá. V každém případě tři jazykové verze jednoho hudebnědramatického díla, existující tehdy v jednom městě paralelně vedle sebe, představovaly další evropský unikát mozartovské Prahy.
Ale i takto bohatý mozartovský repertoár v jednom čase a na jednom místě byl pro Pražany stále ještě neúplný. V lednu 1792 se mohli ti pro Mozartovo dramatické dílo nejvíce zapálení seznámit s další Mistrovou operou – s Idomeneem . Skladatel ji komponoval na přelomu let 1780 – 1781, a to na objednávku mnichovského dvora, v jehož krásném divadle, postaveném dle plánů francouzského architekta Francoise Cuvilliése, měla premiéru 29. ledna 1781. Díky dochované korespondenci mezi Wolfgangem v Mnichově a jeho otcem v Salcburku se i dnešku nabízí možnost nahlédnout do tvůrčích zásad operního skladatele Mozarta. Pětadvacetiletý skladatel tehdy otce pověřoval jednáním se salcburským dvorním básníkem a libretistou Giovannim Battistou Varescem, jemuž kladl požadavky jak ohledně výstavby libreta Idomenea , tak i jeho některých specifických aspektů. Později se Mozart snažil uvést tuto operu také ve Vídni, což se mu však nepodařilo. Zazněla tam jen v paláci knížete Karla Auersperga v roce 1786, přičemž Mozart pro toto provedení leccos v partituře předělal, především partie Idamanta byla zpívána tenorem a nikoliv kastrátem. Když Idomenea neprosadil ve Vídni, je možné, že se ji pokusil nabídnout v Praze, kde však impresáriové neměli k dispozici sbory, které jsou pro tuto operu nezbytné. Přesto však Idomeneo do pražského kulturního povědomí pronikl, byť jen několika částmi a jen v koncertní podobě, a to v lednu 1792. Je zřejmé, že tento „idomeneovský koncert“ navázal na velkolepou smuteční slavnost, uspořádanou po skladatelově smrti 14. prosince 1791 v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Konal se v Nosticově divadle dne 13. ledna 1792 a jak vyplývá z rozsáhlé zprávy v Prager Oberpostamtszeitung , uspořádala ho společnost pražských Mozartových přátel na paměť skladatele a ve prospěch jeho pozůstalých. Koncert zaštítil hrabě František Josef Sternberk-Manderscheid (1763 – 1830), prezident soukromé Společnosti vlasteneckých přátel umění, která se v roce 1800 podílela na založení Akademie výtvarných umění. Šternberk byl i dobrým klavíristou a nadšeným příznivcem pražské operní scény, v letech 1807 a 1809 byl také členem stavovské komise divadelního dozoru. Pro naše téma mají význam určitá místa v jeho korespondenci s hrabětem Franzem Ledebourem, který ho mj. žádal o italské árie, jichž měl mít Šternberk údajně mnoho. V jednom případě měl dát pro Ledeboura pořídit také opis nějaké Mozartovy tenorové árie. Na uvedeném koncertě zazněly výhradně skladby Mozartovy. Vedle blíže neurčeného klavírního koncertu, který přednesl Jan August Vitásek (1770 – 1839), tvořily těžiště koncertu části (rovněž blíže neoznačené) z opery Idomeneo. Na jejich provedení se podílely pěvkyně Josefína Dušková, Vignetová, Marianiová a tenorista Antonín Ramiš. Určit ty části Idomenea , které na koncertě zazněly, není na základě citované novinářské zprávy možné, lze se pohybovat jen v rovině domněnek. Uvedení pěvci mohli zpívat party Idomenea (tenor), Idamanta (soprán), Ilie (soprán) i Elektry (soprán), mohla být provedena také jedna ze dvou sopránových árií Arbaceho. Vedle sólových čísel mohl zaznít také duet, tercet a možná i kvartet.
Avšak pokud jde o Idomenea , zapsala se Praha i do mezinárodní mozartovské operní tradice jiným nečekaným aktem, že totiž právě v ní vznikl první tiskem vydaný klavírní výtah této opery. Vypracoval ho Johann Wenzel (1762 – 1831), který se stal v roce 1791 ve svých 29 letech svatovítským varhaníkem a který patřil do okruhu přátel manželů Duškových. Svědectvím jeho obdivu k Mozartovu dílu je i jeho klavírní výtah Symfonie Es dur KV 543 , jevící se ve své tištěné podobě jako nejhezčí pražský hudební tisk 18. století, vyzdobený i malým Mozartovým profilem. Tento tisk má i výmluvné věnování: „Zasloužilému hudebnímu skladateli a ctiteli nezapomenutelného Mistra panu Františku Duškovi.“
Wenzelův klavírní výtah Idomenea vyšel tiskem v roce 1797 u firmy Schmid und Rauh v Lipsku. Zdá se být nesporné, že iniciativa k tomuto aktu vzešla od samotné Konstance Mozartové, která 1. května 1795 vydala ve výmarském Journal des Luxus und der Moden zvláštní „Subskriptionsaufruf“ s nadpisem „Ankündigung einer Oper von Mozart“ (Ohlášení Mozartovy opery). V této výzvě k subskripci klavírního výtahu Idomenea je pro pražskou mozartovskou historii zvlášť cenné sdělení Konstance, že Wenzelův klavírní výtah byl pořízen podle Mozartovy „Original-Partitur“. Jak se pražský varhaník Wenzel dostal k Mozartově autografní partituře Idomenea ? Jednou z možností je, že ji v srpnu 1791 přivezl do Prahy sám Mozart – snad v úmyslu nabídnout Idomenea Guardasonimu k pražskému nastudování – a pak ji zanechal u některého z přátel, jimž plně důvěřoval (Strobach, Kuchař, Duškovi a tak dále). Pokud by se potvrdilo, že tato partitura Idomenea byla v Praze k dispozici od konce srpna 1791, nemohla by překvapit skutečnost, že již v lednu 1792 – tedy pouhých pět neděl po Mozartově smrti – bylo možné v Praze nastudovat a koncertně provést několik čísel z této opery. Ostatně Idomenea si velice vážil také profesor František Xaver Němeček a ve své mozartovské monografii neváhal zaznamenat jisté znechucení ze způsobu, jakým ji – jménem neuvedený, ale ze souvislosti dešifrovatelný – pražský impresário Domenico Guardasoni v jednom létě nabídl pražskému publiku, to jest „bez zpěvaček a orchestru“.
Jestliže Idomeneo do konce pražské působnosti italské opery na její scénu nepronikl, povaha jeho hudby umožnila, aby na samém počátku 19. století byly ve strahovském kostele Nanebevzetí Panny Marie v rámci bohoslužebných obřadů prováděny některé jeho části, ovšem s nově podloženými duchovními texty v latině (jako tak zvaná kontrafakta). Svědčí o tom skupina dochovaných hudebnin, opsaných ředitelem strahovského kůru Janem Nepomukem Gerlakem Strništěm. Avšak nejen to: v hudební sbírce téhož strahovského premonstrátského kláštera se autorce tohoto článku podařilo nalézt také opis partitury Idomenea, pořízený Janem Křtitelem Kuchařem, strahovským varhaníkem a cembalistou v Nosticově divadle, mimo jiné autorem klavírních výtahů několika Mozartových oper. Partitura, která v dnešním stavu obsahuje 2. jednání opery a z velké části 1. i 3. jednání, odpovídá mnichovské verzi opery, a to včetně míst, která byla během mnichovských zkoušek škrtnuta.
Dalším Mozartovým hudebně dramatickým kusem, který Praha po jeho smrti poznala, byl Divadelní ředitel. Zasloužil se o to kontrabasista pražského divadelního orchestru a majitel zdejší nejvýznamnější opisovačské dílny Anton Grams (1752 – 1820). V roce 1793 se stal ředitelem orchestru divadelní společnosti Franze Spenglera, která hrála v thunovském divadle na Malé Straně a v odpoledních představeních v Nosticově divadle. Grams zakoupil 10. března 1794 za 18 zlatých opis partitury Divadelního ředitele ve Vídni v kopistické dílně Wenzela Sukowatého a už 27. dubna 1794 toto dílo v Praze zaznělo.
Od roku 1795 do března 1797 stál Grams v čele českého Vlasteneckého divadla a i tady se zasloužil o další – už osmou! – pražskou mozartovskou premiéru. Stala se jí raná opera buffa La finta giardiniera , uvedená v divadle U Hybernů 10. března 1796. Protože tato italská opera má i svou autorskou německou singspielovou verzi, sáhli tehdy v tomto pražském činoherním a singspielovém divadle po této verzi s mluvenými dialogy.
Samozřejmě, že italský operní repertoár Nosticova divadla 90. let netvořily ani tehdy jen Mozartovy opery. Vedle nich tu byly prováděny i novinky tehdejších předních italských skladatelů jako byli Giovanniho Paisiello, Domenico Cimarosa, Antonio Salieri, Ferdinand Paer, Pietro Guglielmi a další. Ohlas měl i nadále Paisiello, hraný v Praze už od 70. let. V závěrečné fázi existence pražské italské opery provedl Guardasoni v rozmezí osmi let pět jeho oper: Il mondo della luna (1789), La molinara o sia L'amor contrastato (1791 a uváděná i v dalších letech), Nina o sia La pazza per amore (1791, znovu uvedená 1797), La serva padrona (1791) a La locanda (1792).
I na případu Paisiellla si lze uvědomit, jak výzkum pražského operního repertoáru oné doby naráží na četné potíže už pokud jde o pramennou základnu. Jak známo, po pražských impresáriích jakožto soukromých osobách nezůstal zachován žádný archiv. Znalost jejich repertoáru proto získáváme v prvé řadě z tištěných libret, jen v malém rozsahu také z dobového domácího tisku. Určitý počet pražských provozovacích partitur se dochoval v dvorním archivu v Drážďanech, a to díky tomu, že řada pražských impresáriů působila paralelně také v této saské metropoli, jiné partitury tam putovaly z pražských kopistických dílen zřejmě na základě přímé objednávky. Velice cenné informace o pražské opeře – alespoň o několika letech té doby – lze získat z různých dobových soupisů inscenací, například z brněnského časopisu Allgemeines europäisches Journal , který v letech 1794 a 1796 – 1798 publikoval vedle měsíčních přehledů repertoáru některých středoevropských divadel včetně pražského Nosticova a tzv. Vlastenského divadla často i obsáhlé kritiky nových inscenací. Cenným zdrojem informací je také italský soupis divadelních představení v různých městech Evropy, dnes dostupný v reedici z roku 1996 pod názvem Un almanacco drammatico. L'indice de' teatrali spettacoli 1764 – 1823 , mnohdy uvádějící i personální složení souborů, popřípadě i obsazení jednotlivých oper. Právě v případě v Praze inscenovaných Paisiellových oper se z něj například dovídáme, že La molinara tvořila stálou součást repertoáru i během sezón 1797 – 1800, podobně že v Praze byla 1799 – 1800 hrána i jeho opera Elfrida …
K předním italským autorům pražské operní scény patřil samozřejmě po léta i vídeňský dvorní kapelník Antonio Salieriho. Jeho Axur , provedený v Praze ve stejném roce jako měl premiéru ve Vídni (1788), byl v Nosticově divadle uveden znovu 1794 a byl hrán i v dalších letech, čemuž údajně hodně napomohl představitel titulní role – stejně jako v Donu Giovannim – Luigi Bassi. 1796 měla velký úspěch – třebaže jen dočasný – Salieriho Palmira, regina di Persia (1796). Menší ohlas měl jeho Falstaff (1799) a ještě menší Giulio Cesare in Farmacusa (1801) a další. Z několika Cimarosových oper bylo i v Praze stále nejúspěšnější Il matrimonio secreto , jež mělo svou premiéru ve Vídni 1792 a ještě v témž roce i v letech dalších je zažila i Praha.
Všechny italské skladatele té doby však v Praze počtem svých uvedených děl překonal Ferdinand Paer (1771 – 1839), snad i proto, že měl velmi dobré osobní kontakty k vlivnému knížeti Lobkovicovi a že byl v letech 1802 – 1806 dvorním kapelníkem v Drážďanech. Počínaje rokem 1799 bylo v Praze do konce zdejšího působení italské společnosti uvedeno osm jeho oper, většinou na vážné až tragické náměty (Camilla , Il principe di Taranto , Ginevra degli Amieri , I Fuorusciti , Achille , Metilde , Sargino a Leonora ossia L'amor conjugale ). Nutno dodat, že Praha měla zájem o nové Paerovy opery i v dalších letech.
V posledních letech existence pražské italské stagiony uvedl Domenico Guardasoni také italské opery několika německých, respektive rakouských skladatelů. Třemi skladbami tu byl například zastoupen bavorský rodák Johann Simon Mayr: Gli Sciti (1801), Adelaide di Guesclino (1802) a Elisa (1805). Dvě z nich – Gli Sciti a Elisa – nepronikly na vídeňské scény, takže chtěl-li Gli Sciti poznat arcivévoda Karel a jeho sestra Marie Terezie, museli se 16. října 1801 zúčastnit jejich pražského provedení. 3. ledna 1802 právě v této opeře – v roli Obeidy – vystoupila v Praze poprvé Maria Luigia Caravoglia-Sandrini (1782 – 1869), pozdější uctívaná primadonna pražské společnosti, a to až do samého konce jejího pražského působení. V roce 1803 zde slavila velký úspěch například v Paerově opeře Sargino , v níž pro ni autor napsal roli Sophie. Po další kariéře v Drážďanech se 1832 do Prahy vrátila a učila zpěv na zdejší konzervatoři. Se svými žáky pak v dubnu 1839 provedla Mozartovu operu Cosi fan tutte , v níž si tehdy sama ještě zazpívala roli komorné Despiny.
K tomu si uveďme opět alespoň jednu ukázku z pokračujícího výzkumu italské opery v Praze: také partitury tří jmenovaných Mayrových pražských oper se dochovaly v Drážďanech, přičemž pečlivými komparacemi bylo možno dokázat, že partitury Adelaide di Guesclino a Gli Sciti jsou nesporně pražskými kopiemi. Také jedna ze tří v drážďanské Landesbibliothek dochovaných partitur úspěšné opery Elisa vznikla pro její pražské provedení v roce 1805. Pro nastudování Elisy o šest let později v Drážďanech byl tento opis partitury částečně upraven, mimo jiné byl do 9. scény vložen recitativ a árie knížete z Argu Selena „Dove, ahi dove son io“ ze Sartiho opery Medonte re di Epiro a do 12. scény árie Konstance „Ach ich liebte, war so glücklich“ z Mozartova Únosu ze Serailu . Stalo se tak už v Praze?
Počtem v Praze uvedených oper však mezi německými autory Mayra předstihl Peter Winter, rodák z Mannheimu. Vedle oper I fratelli rivali (1794), Belisa (1795), Il sacrifizio interrotto (1796), Amore e Psyche (1797) zde měla 1795 světovou premiéru jeho opera Il trionfo del bel sesso . K tomuto počtu provedení Winterových oper v Praze tehdy jistě přispěly i skladatelovy delší pobyty v Praze. Z Drážďan dorazilo do Prahy pět oper dvou tamějších dvorních kapelníků, Johanna Gottlieba Naumanna a Josepha Schustera, ale ohlas z nich měla jen Naumannova La dama soldato (libreto: Catterino Mazzolŕ, Drážďany 1791, Praha 1792 a znovu 1796).
Někdejší Mozartův pomocník Franz Xaver Süssmayer složil jednu svou operu přímo pro Guardasoniho italskou společnost. Jmenovala se Il musulmano in Napoli (byla prováděna též pod názvem Il Turco in Italia ). Süssmayer ji složil na libreto Caterina Mazzoly a svou světovou premiéru měla v Praze 12. února 1794. Téhož autora „favola romanesca“ L'incanto superato na libreto Giovanniho Bertatiho, provedená v červenci 1793 ve Vídni, byla ještě v témž roce provedena i v Praze.
V té době, kdy končila velká epocha italské opery 18. století, došlo v Praze – na základě velké společenské poptávky – i na první profesionální operní představení v češtině. V sezoně 1794 – 1795 i v roce 1796 zazněla ze scény Nosticova divadla v češtině Paisiellova opera Il matrimonio inaspettato , a to pod názvem Nanynka a Kubíček . V dubnu 1795 učinil Guardasoni další pokus toho druhu a uvedl pod názvem Služka paní (jinde Děvka paní ) českou verzi Paisiellovy opery La serva padrona .
A do této situace vstoupil do pražských operních dějů náhodný, ale ve svých důsledcích zlomový moment: na cestě do Itálie zemřel náhle ve Vídni pražský operní impresário Domenico Guardasoni. Tak se v polovině června 1806 ocitla pražská italská operní společnost a s ní i veškeré zdejší publikum bez svého dlouholetého impresária. Jak ho nahradit? Do září se v tom roce nehrálo vůbec. Následovalo osm měsíců improvizování, opakování už uvedených děl, pozvolného doznívání – a pak byl úplný konec. Stavovská divadelní komise přijala na místo Itala Guardasoniho zkušeného sice Karla Liebicha (1773 – 1822), ale to byl celým svým založením a životní praxí člověk činoherního a navíc jen německojazyčného divadla. Jako jediná operní novinka se za jeho vedení na scéně Stavovského divadla objevila v prosinci 1806 německá verze Méhulovy opéry comique z 1802 Die beiden , a to ještě na přání primadony „Dlle Louise Caravoglia“. Slavná historie italské opery 18. století v Praze se provždy uzavřela 24. dubna 1807 provedením Mozartovy opery La clemenza di Tito , kterou tehdejší kulturní publikum chápalo jako nejlepší vyjádření klasického uměleckého ideálu své doby. V každém případě: tato epocha operního divadla nemohla být v Praze uzavřena ničím jiným než dílem Mozartovým.
