Doba, jíž věnujeme pozornost v této části našeho cyklu, patřila k nejsvětlejším kapitolám operní historie české metropole. Platí to jak o umělecké hodnotě děl, jimiž italská opera 18. století v Praze dostoupila svého vrcholu, tak o zájmu společnosti o operu a tím i o vznik vysoce kvalifikovaného operního publika. Jestliže zájem o italskou operu vykazoval v Praze od konce sedmileté války (1763) stále vzrůstající tendenci, muselo se to časem projevit i v tom, že prostory divadla V Kotcích přestávaly dostačovat. Na svou dobu mimořádně moderní statut pražské opery jakožto veřejně přístupné divadelní scény k ní připoutával zájem všech složek veřejnosti, počínaje nejvyšší aristokracií a konče mladíky z řad řemeslnických tovaryšů, čemuž nevelké kotecké divadlo už nemohlo vyhovět. Impresáriové o tomto zájmu věděli lépe než kdo jiný a rádi by mu byli – především v zájmu své pokladny – vyhověli. Několikrát se pokusili otevřít další divadelní scénu na Malé Straně, ale to se podařilo až díky velkorysosti uměnímilovného hraběte Jana Josefa Františka Thuna-Hohensteina (1711 – – 1788). Ostatně ten už po léta příležitostně využíval velký sál ve svém dolním paláci, v němž nebydlel, i pro divadelní představení. Nejdříve jen pro soukromá představení šlechtických nadšenců, pak i profesionálních činoherců, a nakonec – po další stavební úpravě – i pro operu. V roce 1779 bylo v sále zařízeno regulérní divadlo o 33 ložích a galerii, a od roku 1781 tak mohla italská operní společnost zkušeného Pasquala Bondiniho vystupovat „nel Teatro nuovamente erreto in parte piccola della Regia Citta di Praga nella Casa del Conte Thun“.
Pasquale Bondini (1731 – 1789) byl jedním z velikánů pražské divadelní historie. Co všechno tento inteligentní impresário – syn lékaře – Praze poskytl? S Prahou byl pevněji či volněji spjat téměř 30 let. Poprvé zde působil už v 60. letech, a to v divadle V Kotcích, původně jako bass buffo ve společnostech Gaetana Molinariho a poté Giuseppa Bustelliho. Pražané ho mohli zažít například v opeře Niccoly Piccinniho Le contadine bizzarre , uvedené v divadle V Kotcích 1767, v níž ztvárnil postavu bohatého sedláka Nardona. (Ke kulturnímu přepychu naší doby patří jedinečná možnost poskytovaná internetem: zájemce o tuto operu si na něm může vyhledat její neapolskou partituru z doby, o níž mluvíme, a stačí se jen začíst.) Jako pěvce poznalo Bondiniho i Brno a Olomouc a od roku 1765 také Drážďany a od roku 1770 ještě i Braunschweig. Zkušenosti impresária začal sbírat s vlastní německou činoherní společností od roku 1776 v Drážďanech (jeho společnost tam tehdy hrála i Shakespeara, Lessinga a Schillera) a krátce nato i v Lipsku. Do Prahy se vrátil v roce 1781 na pozvání hraběte Thuna a začal hrát v onom Dolním paláci (v dnešní Sněmovní ulici). A tak se v prostoře, v níž dnes zasedají čeští poslanci a jejíž rozměry nám umožňují udělat si představu, jak asi mohlo být velké hlediště a jeviště, hrály opery předních italských skladatelů té doby. Repertoáru thunovského divadla éry Bondiniho dominoval sedmi operami Neapolí odchovaný Pasquale Anfossi. Jeho I viaggiatori felici (Šťastní cestovatelé) tu zněli roku 1781, to jest do roka po své římské premiéře, a teprve o tři roky později je uvedl Joseph Haydn v Esterháze. Následovalo Il matrimonio per inganno (Sňatek podvodem), ze Cervantesova Dona Quijota těžící příběh těžce vytrestaného zvědavce Il curioso indiscretto , který do Vídně dorazil až o rok později, L'imbroglio delle tre spose (Podvod tří nevěst) a tak dále.
Dalším oblíbeným autorem Bondiniho repertoáru v thunovském divadle byl Domenico Cimarosa (1749 – 1801), což dokládá šest tamějších inscenací jeho oper. Skutečnost, že Praha zásluhou Bondiniho společnosti poznala jeho operu Il pittore parigino (Pařížský malíř) už roku 1782, to jest pouhý rok po její římské premiéře, je až neuvěřitelná. Vždyť její druhé provedení v Itálii se uskutečnilo až roku 1784 a do Vídně dorazila teprve v roce 1793, dokonce později než k Haydnovi do Esterházy. Dnešním zájemcům je od roku 1996 dostupná i v novodobé nahrávce. Cimarosovo dramma giocoso L'Amor costante stačil Bondini v Praze uvést dokonce ještě v roce jeho římské premiéry, zatímco Vídeň ho poznala o pět let později. Podobně s Cimarosovou operou Il falegname (Truhlář) předešla Praha zásluhou Bondiniho dvorní operu vídeňskou o rok. V roce 1781 zaznělo v thunovském divadle také dosud neprozkoumané pasticcio z árií Giuseppa Gazzanigy (1748 – 1818) dedikované pod titulem Andromeda knížeti K. E. Fürstenbergovi, a Vídeň opět předešla Gazzanigova pražská La Vendemmia (Vinobraní). Bondiniovský repertoár v malostranském divadle dále zpestřovaly opery Pietra Guglielma (Gli'intrichi di Don Facilone ), Antonia Salieriho (La scuola de gelosi ), Giuseppa Sartiho (Fra i due litiganti ), Tommasa Traetty (L'isola disabitata ) a dalších.
Byl ovšem jeden italský skladatel, který dokázal díky své oblibě u pražského publika projít svými operami třemi pražskými operními domy: Giovanni Paisiello (1740 – 1816). Pražanům byly jeho skladby nabídnuty jak V Kotcích, tak v thunovském divadle na Malé Straně a později i v novém divadle Nosticově. Patřil mezi ty, jejichž opery si pražské publikum – vedle Baldassara Galuppiho v 50. letech a Mozarta v letech 80. – oblíbilo nejvíce. V rozmezí let 1771 – 1799 bylo v Praze provedeno celkem 20 jeho oper (a dvě další byly jeho autorství připisovány). O dobrém vkusu tehdejších Pražanů svědčí, že v naší současnosti už byl z těchto oper celý tucet nahrán na CD. Za impresária Giuseppa Bustelliho bylo v rozmezí let 1771 – 1777 v divadle V Kotcích provedeno osm Paisiellových oper, a to Demetrio (1771), Artaserse (karneval 1773), L'innocente fortunata (1774), Il tamburro notturno (1774), pod názvem La donna collerica opera Gli amanti comici (1775), La frascatana (1776), pod názvem L'avaro deluso opera La discordia fortunata (1776) a též Le due contesse (1777).
V divadle na Malé Straně uvedl Bondini tři významné Paisiellovy opery: znovu Le due contesse (Dvě hraběnky; podzim 1783), L'avaro deluso (Zklamaný lakomec; podzim 1784) a skvělou novinku Il barbiere di Siviglia (Lazebník sevilský, karneval 1784). Pražské libreto tohoto Lazebníka, obsahující rovněž jeho anonymní německý překlad, neuvádí obsazení postav ani charakteristiky rolí. Z faktu, že v tomto nastudování byly vypuštěny čtyři vedlejší postavy: un giovinetto, l'alcade, lo svegliato, un notaro (= Mladík, Starosta, Probuzený, Notář), vyplývá ovšem smutný poznatek, že tehdejší pražské publikum bylo ochuzeno o kouzelný Paisiellův „kýchací“ tercet „Ma dov'eri tu stordito“.
Ani paralelní existence programů v staroměstském divadle V Kotcích a v malostranském Thunovském divadle nedostačovala na počátku 80. let enormnímu zájmu Pražanů o operu a potřeba nového většího divadelního domu byla zřejmá. Historického úkolu se ujal zkušený stavebník, zámožný a kultivovaný rada českého gubernia hrabě František Antonín Nostic-Rieneck (1725 – 1794). Hrabě se narodil na rodinném sídle v Měšicích u Prahy a přilnul k němu natolik, že dal zámek přestavět předním pražským architektem Antonem Haffeneckerem (1720 – 1789) na elegantní reprezentativní sídlo. Osvědčenému architektovi pak v Praze svěřil i stavbu, kterou se trvale zapsal do kulturní historie české metropole. Na jeho náklady bylo Haffeneckerem na Starém Městě pražském postaveno nové divadlo, které bylo dokonce větší než vídeňský Burgtheater. Samozřejmě si i Nostic musel takový zásah do ustálené podoby města nechat povolit vysokými místy: dekret k povolení stavby divadla vydal 24. března 1781 sám císař Josef II., k čemuž se přidal zemský výbor s obdobným stanoviskem 1. června. Námitky sousedů – univerzity a svatohavelského kláštera – byly zamítnuty a o týden později už byl položen základní kámen divadelní stavby. Divadlo, pojmenované Nosticem – který byl v průběhu jeho stavby císařem jmenován nejvyšším českým purkrabím – s patřičnou pýchou Gräflich Nostitzsches Nationaltheater či dokonce Königliches altstädter Nationaltheater, bylo podle stavebníkových přání otevřeno 21. dubna 1783 německou činohrou, a to Lessingovou Emilií Galotti , v provedení souboru zkušeného divadelníka Karla Wahra.
Zanedlouho se však ukázalo, že německá činoherní představení nepřivedou do nového divadla dost pražského publika, a tak musel Nostic angažovat italskou operní společnost. I tímto nesporným historickým faktem se potvrdilo, že početné pražské publikum té doby do divadla nejvíce lákala italská opera.
A komu jinému mohl Nostic v takové situaci nabídnout místo impresária ve svém divadle než Bondinimu? Už v říjnu 1783 s ním uzavřel v té věci smlouvu a počínaje Velikonocemi roku následujícího přešel Bondini se svou italskou operou z thunovského divadla do mnohem většího divadla Nosticova. Malostranské publikum však neopustil úplně, některá představení nadále odehrával i tam. Oporou jeho repertoáru se v této fázi staly opět opery Paisiellovy. Na scéně Nosticova divadla byly v letech 1784 – 1787 uvedeny čtyři: Il re Teodoro in Venezia (podzim 1784), po osmi letech od prvního pražského uvedení byla znovu nastudována La frascatana (1784), dále pod názvem La contadina di spirito opera Il matrimonio inaspettato (1786) a Le gare generose (1786).
Paisiellova opera Il re Teodoro in Venezia měla svou premiéru 23. srpna 1784 ve Vídni, kde tehdy skladatel po odchodu z Ruska nějaký čas pobýval. O její oblibě v Praze svědčí i její rukopisný klavírní výtah, datovaný 1785 a pořízený pražským skladatelem, klavíristou a vydavatelem hudebnin Vincencem Maškem (1755 – 1831). Provedení čtyř Paisiellových oper ve dvou pražských divadlech v průběhu jediného roku 1784 svádí k domněnce, že se zde skladatel tehdy v průběhu své cesty z Ruska na čas zastavil a při té příležitosti poskytl několik svých operních partitur krajanovi – pražskému opernímu impresáriovi.
Největším Bondiniho uměleckým počinem na nové scéně Nosticova divadla bylo ovšem nastudování Mozartovy Figarovy svatby na sklonku roku 1786. Jestliže předcházející Wahrovo uvedení Únosu ze serailu poprvé obrátilo pozornost divadelní Prahy k dramatickému dílu Mozartovu, pak uvedením Figarovy svatby Bondini početné návštěvníky Nosticova divadla doslova nadchl. Nadešla vrcholná epocha italské opery v Praze – epocha Mozartova.
Přitom nelze přehlédnout a podcenit, že Mozartova italskojazyčná opera vstoupila do Prahy právě v čase, kdy v české metropoli dostoupila obliba italské opery svého vrcholu. Dokládají to i slova v Prager Oberpostamtszeitung z 8. července 1786, konstatující mimo jiné, že v Praze stačí návštěvníkovi chvíli postát na rohu ulice „a ze všech stran mu budou znít vstříc árie z oblíbených italských oper, takže se lze obávat, že se tu jednou budou dávat na ulici celé opery…“ („…und es werden ihm von allen Seiten die Arien aus den beliebten italienischen Opern entgegen tönen, so dass zu fürchten ist, es werden auf der Gasse ganze Opern gegeben werden.“)
A několik měsíců po této novinářské charakteristice lásky Pražanů k opeře se tu rozezněla Figarova svatba . Úspěch byl naprosto mimořádný a k jeho důsledkům patřil i neobvyklý čin členů operního orchestru: spolu s kruhem pražských operních nadšenců poslali Mozartovi koncem roku 1786 zvací dopis.
Jak známo, Wolfgang svou odpověď na tak krásné pozvání dlouho neodkládal: 8. ledna 1787 se vydal s chotí Konstancí na cestu do Prahy, kam dorazili 11. ledna. Ubytován u hraběte Thuna a srdečně vítán v kruzích hudebnických, šlechtických i zednářských se velice těšil z nadšení publika z jeho Figara a z příležitosti řídit v Nosticově divadle jedno jeho představení a uspořádat tam i svou hudební akademii. Z Prahy si pak odvážel 1000 zlatých a objednávku na novou operu pro podzimní sezonu. Bylo štěstím pro kulturní Prahu, že dva zkušení italští divadelníci Pasquale Bondini a jeho dlouholetý kolega a spolupracovník Domenico Guardasoni (1731 – 1806) postupovali tím nejlepším možným způsobem: věděli, že obliba Mozartova v Praze jim s novým dílem jistě vynese značný příjem a jako bývalí pěvci nepochybně dovedli rozpoznat mimořádné hodnoty Mozartových oper.
Podle smlouvy s pražským impresáriem Mozart 4. října 1787 znovu přijel do Prahy, a to s rozpracovanou partiturou nové opery Don Giovanni . Guardasoni mu na dobu studia opery zařídil apartmá 
v hostinci „U tří lvíčků“ nedaleko divadla. Přijel i libretista Lorenzo da Ponte, a než ho vídeňský dvorní kapelník Antonio Salieri odvolal do Vídně, byl ubytován blízko Mozarta v domě „U Platýzu“. Řada nepříznivých okolností způsobila, že datum premiéry muselo být několikrát odloženo. Došlo k ní až 29. října, opera měla obrovský úspěch, ale – k lítosti následujících generací – z této nejslavnější pražské světové premiéry se nedochoval ani plakát.
Zásluhou více než staletého – po dlouhá údobí ovšem zcela nesystematického – zkoumání pražských mozartian se generacím i amatérských badatelů podařilo v potřebném rozsahu objasnit i složení orchestru, s nímž Mozart v Praze prováděl Figarovu svatbu , Dona Giovanniho a později Tita . Naprosto jistý je ředitel orchestru Johann Josef Strobach. U cembala zasedal obvykle Jan Křtitel Kuchař, který měl při představeních na starosti pěvce na scéně, jejich nástupy, doprovod při recitativech a tak dále. Na housle hrával v orchestru také Václav Praupner, který se se Strobachem střídal ve funkci ředitele orchestru. Vedle něj sedal u prvního pultu Václav Král, u druhých houslí vedle Jana Kučery Praupnerův mladší bratr Josef. K oporám orchestru patřil i všestranný „dechař“ Franz Leitl, hrající zpravidla na flétnu, ale když bylo třeba, zaskočil i s hobojem za Jana Kauera nebo s klarinetem za Antonína Hellera. Po boku otce a syna Šťastných nebo Vincence Housky u violoncella zasedal u téhož nástroje nebo u kontrabasu Anton Grams. Oni i ti další Mozarta a jeho skladby vysoce oceňovali a opisovali si je, což dodnes dokazují dochované opisy s jejich jmény v našich archivech.
Do dvou let měla Praha zažít další Mozartovu operu, komponovanou pro její nadšené publikum. Na Velký pátek roku 1789 totiž Mozart, který tu tehdy nakrátko přerušil cestu do Berlína, vyhledal Guardasoniho, o čemž pak napsal ženě: „Šel jsem […] ke Guardasonimu, který to pro příští podzim sjednal téměř správně a slíbil mi za operu dvě stě dukátů a padesát dukátů cestovného.“ Bohužel z této spolupráce pak sešlo, neboť Guardasoni dal přednost slibným výdělkům během zasedání polského sněmu a odjel se souborem na další sezonu do Varšavy.
Svůj obraz v dějinách pražské opery však Guardasoni napravil o dva roky později, když u Mozarta objednal korunovační operu La clemenza di Tito . Na jaře 1791 totiž byly v Praze zahájeny přípravy korunovace Leopolda II. českým králem, ale české stavy si až s opožděním uvědomily, že v rámci oslav by měla zaznít také opera. Teprve 8. července byla mezi jejich divadelní komisí a impresáriem Guardasonim uzavřena smlouva o zajištění korunovační opery. V rozporu s tradovanými výklady se v ní Mozartovo jméno nevyskytuje, za autora ho posléze vybral Guardasoni sám. Ve smlouvě ovšem nechybějí jména několika tehdy slavných kastrátů, které se měl Guardasoni pokusit angažovat v Itálii. Co se týká volby námětu, měl libreto napsat nějaký slavný mistr a pouze kdyby to již z časových důvodů nebylo možné, pak měl Guardasoni dát zkomponovat operu na námět La clemenza di Tito od Pietra Metastasia.
Guardasoni vyjel 10. července do Vídně, aby tam sehnal nějakého pohotového skladatele korunovační opery, který musel svůj úkol – samozřejmě velice čestný – splnit během 4 – 6 týdnů. K dalšímu průběhu jeho jednání byl nalezen jen jeden dokument a ten je navíc ve svých údajích nespolehlivý. Jedná se o nedatovaný 
(ze srpna 1791?) dopis Salieriho knížeti Antonu Esterházymu. Salieri v něm mimo jiné píše, že ho ve Vídni pětkrát (!?) navštívil pražský impresário s prosbou, aby komponoval korunovační operu pro Prahu. Jako vídeňský dvorní kapelník měl v té věci určité přednostní právo, ale on prý odmítl, což – paradoxně – odůvodnil svým rozhodnutím pracovat pouze pro císařské divadlo.
Guardasoni ovšem věděl, že jediným skladatelem na trase Praha-Vídeň-Itálie, který je schopen v tak krátkém čase napsat korunovační operu, je Mozart. A Mozart jeho nabídku nepochybně rád – už z finančních důvodů – přijal, přestože v té době už pracoval na dvou náročných dílech – na Kouzelné flétně a Requiem .
Šest neděl po převzetí objednávky přijel do Prahy v doprovodu Konstance a svého žáka Süssmayera, který mu pomáhal s komponováním recitativů. V následujících dnech nastudovával v divadle dokončená čísla a komponoval zbývající části, 2. září řídil představení svého Dona Giovanniho . Premiéra opery La clemenza di Tito se uskutečnila v den korunovace 6. září a dvorní společností, která při tak slavnostní události zaplnila hlediště Nosticova divadla, nebyla pozitivně přijata. Dokládá to i dodatečná žádost Guardasoniho stavovské divadelní komisi o odškodné, v níž uvedl, že do inscenace opery mnoho investoval a nezájmem dvora se cítil poškozen. Ve vyjádření komise je vskutku uvedeno, že u dvora se ukázal proti Mozartově skladbě „předpojatý odpor“. Praha má tedy k dispozici vskutku vzácný úřední (!) dokument o předpojatosti některých členů habsburského dvora vůči Mozartovi. Guardasoni odškodnění dostal a těšil se z toho, že Pražané měli k Mozartovým operám jiný vztah než panovnický dvůr. Titus byl pražským publikem přijat nadšeně, jak dokládá i Mozartův dopis, v němž se odvolává na svědectví klarinetisty Stadlera. Mozartova Tita si také zvolila italská operní společnost jako své poslední představení, když musela z ryze mimohudebních důvodů v dubnu 1807 svou dlouholetou pražskou stagionu provždy skončit.
Její bilance, a to i pokud jde o uvádění Mozartových děl, byla mimořádná. Svými silami zde italští pěvci spolu s pražským orchestrem provedli opery Figarova svatba , Don Giovanni , Cosi fan tutte , La clemenza di Tito a Kouzelná flétna . Některé z nich byly v Praze prováděny také v německých překladech, v případě singspielu Kouzelná flétna naopak i v překladu do italštiny, přičemž původní německé dialogy tu byly zhudebněny Janem Křtitelem Kuchařem. Vedle toho byla Kouzelná flétna hrána také v češtině. Pražský zájem o tuto Mozartovu operu představoval v Evropě naprostou raritu: týž kus byl v jednom městě prováděn paralelně ve třech jazycích! Mozartovského publika totiž měla Praha – tehdy! – ve všech společenských vrstvách dost a dost. O tom více v příští kapitole.
