Jestliže předchozí kapitola tohoto seriálu byla věnována mimo jiné vůdčí „manažerské“ osobnosti italské opery v Praze v polovině 18. století – jíž byl impresário Giovanni Maria Locatelli (1713 – po 1790) – tentokrát zaměříme pozornost především na skladatelské osobnosti z řad jeho krajanů, které do Prahy přilákal či přivedl. Nikdo z jeho předchůdců či následovníků v roli pražského operního impresária nebyl v tomto směru tak agilní a úspěšný jako on. I jeho zásluhou se tak Praha stala nezanedbatelným místem středoevropského kulturního prostoru, v němž byla italskými skladateli (a Ch. W. Gluckem) zkomponována a ve světových premiérách uvedena celá řada italských oper, a to v obou klíčových žánrech, oper vážných i komických. Všichni tito skladatelé přišli do Prahy v letech své tvůrčí mladosti a teprve časem je odlákala výhodnější zahraniční nabídka, což bylo pochopitelné. Jako nerezidenční město byla Praha proti Vídni, Drážďanům, Berlínu, Petrohradu, Salcburku a jiným sídelním městům i na poli operním nesporně v nevýhodě.
Giovanni Marco Rutini
Rodák z Florencie a absolvent neapolské konzervatoře Rutini (1723 – 1797) přišel do Locatelliho souboru do Prahy v roce 1748. První roky se vedle kapelnické profese věnoval především komponování sonát pro cembalo. Z dedikace tří jeho prvních tištěných sbírek sonát vyplývá, že byly psány v Praze, a to počínaje červencem 1748. Dva roky poté provedl Rutini v divadle v Kotcích svou první pražskou operu Alessandro nell‘Indie . Jednalo se o často zhudebňovaný námět, přičemž Rutinimu stejně jako desítkám dalších skladatelů posloužilo libreto Pietra Metastasia (1698 – 1782) z roku 1729. I Praha už jednu operu na toto téma a na stejné libreto zažila, a sice na podzim roku 1734, když se skupina pěvců ze šporkovské opery, jejíž historie se právě uzavřela, pokusila o vlastní divadelní podnikání v náhradních prostorách na Malé Straně. Nedopadlo to tehdy dobře, jistě i proto, že opera o Alexandru Velikém, měla-li být věrohodně inscenována, volala po velké jevištní prostoře, a ta nebyla konec konců k dispozici ani pro Rutiniho Alexandra v roce 1750 v Divadle v Kotcích. Za zvláštní pozornost stojí v případě této inscenace její dedikant, o němž se dozvídáme z Locatelliho předmluvy k libretu. Byl jím český šlechtic, který se z titulu své aktuální vojenské funkce vrchního velitele v království českém mohl cítit také tak trochu „Alexandrem Velikým“: „Prencipe Cristiano di Lobkowitz, Generale Comendante nel Regno di Boemia“. Tento generál ze starého českého rodu, vídeňskou vládou opakovaně pověřovaný vojenskými či správními úkoly v Itálii (několikrát byl guvernérem Milána), měl k italské opeře blíže než mnoho jiných českých šlechticů a tak nepřekvapuje, že Locatelli v libretu s povděkem zmiňoval „Sua Alta Prottezione“.
I další Rutiniho opera pro Prahu Semiramide riconosciuta , dedikovaná šlechtě českého království („dedicato all‘inclita Nobilità di questa Reggia“), byla komponována na Metastasiovo libreto. A pražské publikum operní příběh o královně Semiramidě, která po léta a dobře vládla v přestrojení za muže, už také znalo. První pražská operní Semiramida zazněla v roce 1738 ve šporkovském divadle, a to jako pasticcio provedené společností Santo Lapise. V podmínkách značně neobvyklých pak došlo k provedení dalšího pasticcia Semiramide riconosciuta v hradním divadle při pražské korunovaci Marie Terezie v roce 1743, kdy přítomnost místního operního publika byla při tomto spíše oficiálním aktu omezena na minimum. O tři roky později uvedlo Divadlo v Kotcích třetí pražskou Semiramidu – tentokrát od Johanna Adolpha Hasseho – a po dalších šesti letech se v listopadu 1752 objevila na scéně téhož divadla čtvrtá a zdejší publikum tak dostalo příležitost porovnat Hasseho invenci se zhudebněním téhož námětu o generaci mladším autorem Rutinim. Teoreticky existuje možnost, že by takové porovnání mohlo být jednoho dne nabídnuto i nám – pokud by se ovšem našli vhodní, ochotní a sponzory podpoření interpreti. Partitura Rutiniho i Hasseho Semiramidy se totiž dochovala v drážďanské Landesbibliothek.
Po odchodu z Prahy pokračoval Rutini ve své úspěšné kariéře v Petrohradu, a to opět s Locatelliho souborem, pro který tam komponoval také komické opery, především na libreta Carla Goldoniho. Nadto učil hře na cembalo jednu mladou velkokněžnu, z níž se měla zakrátko stát – carevna Kateřina II. Zřejmě znaven severským chladem se Rutini na začátku 60. let vrátil do rodné Florencie a svou kariéru operního skladatele úspěšně dovršil tam. Jeden z nástupců Locatelliho na místě pražského operního impresária Giuseppe Bustelli však tuto tvorbu úspěšného autora zdálky sledoval a posléze v Itálii objednal opisy dvou jeho komických oper, které pak uvedl v Praze v roce 1767 (Il matrimonio in maschera ) a v roce 1768 (L‘Olandese in Italia ). Kdo by v tom roce 1767 byl mohl tušit, že dva mladí pěvci, kteří tehdy zpívali a hráli komické role „Markýze“ a „Starého poručníka a milovníka“, totiž pánové Domenico Guardasoni a Pasquale Bondini, budou po nějakém čase sami stát v čele pražské italské opery!
V té souvislosti si dovolme nenápadný podnět pro naše operní dramaturgy: také k těmto dvěma Rutiniho operám se dochoval notový materiál, a to v případě první opery v drážďanské Landesbibliothek, v případě druhé v boloňském Civico Museo Bibliografico musicale a ve florentské knihovně tamní konzervatoře.
Francesco Zoppis
O uměleckých začátcích Benátčana Zoppise (cca 1715 – po 1781) se ví velmi málo. První doložená zmínka o něm souvisí s putovní operní společností 
Pietra Mingottiho, který 1739 provedl jeho operu Lucio Papirio dittatore ve Štýrském Hradci (Graz). Přes dočasné angažmá na místě vicekapelníka u kurfiřta Clemense Augusta v Bonnu (od 1745) dorazil Zoppis v roce 1748 do Prahy. Ocitl se zde v slibné tvůrčí společnosti Locatelliho souboru – po boku Ch. W. Glucka a G. M. Rutiniho. Po nových výpravných operách seria na Metastasiova libreta od Glucka (Ezio 1750 a Issipile 1752) a Rutiniho (Alessandro 1750 a Semiramide 1752) zazněla v Divadle v Kotcích první Zoppisova pražská opera – Vologeso. (I tu by bylo možno jako součást pražské operní historie znovu oživit, protože notový materiál se k ní dochoval.) Na uvedení opery o králi Partů na libreto Apostola Zena, předchůdce Metastasiova na místě vídeňského dvorního básníka, upozorňovaly 3. února 1753 noviny Prager Post-Zeitungen předem, což vůbec nebylo běžné. V překladu zní zpráva takto:
„Dnes 3. února bude provedena nová opera, která má název: Vologeso. Zhudebnil ji pan Franz Zoppis a opatřil ji tak znamenitými, jakož i důmyslnými, vysoce uměleckými a úplně novými nápady, že sami umělci vyznali, že srovnatelnou hudbu ještě nikdy neslyšeli, podobně jako posluchači byli při zkouškách uváděni do svrchovaného obdivu. Také výdaje na tuto operu dospěly mnohem výš než jindy, jak pokud jde o výzdobu divadla, tak o nové kostýmy, jež by bylo možno předvádět i na těch nejslavnějších divadlech. Začátek bude přesně a bez prodlévání v půl 6, aby opera skončila ve správnou dobu.“
V následujícím roce 1754 uvedl Zoppis v Divadle v Kotcích v hlavní karnevalové sezoně svou další v Praze zkomponovanou operu Siroe, re di Persia . Jednalo se opět o operu seria na osvědčené libreto Pietra Metastasia z roku 1726. K tomuto představení se dochovaly dokonce i divadelní cedule, a to v hudební sbírce houslisty a skladatele Josefa Antonína Sehlinga, který – jak již víme z minulé kapitoly – je používal díky jejich pevnějšímu papíru jako obaly pro své hudebniny.
K představení Siroe ve středu 20. února dal Locatelli vytisknout v německém znění plakát, v němž lákal publikum do divadla na všechno možné: „Dnes bude divadlo osvětleno způsobem zcela zvláštním a nikdy nevídaným, neboť nejen samotné divadlo, ale i celé auditorium bude od zdola až nahoru osvětleno voskovými svícemi. […] K tomuto účelu byly zhotoveny různé nové pyramidy, na něž bylo umístěno množství světel, takže nebude jinak než jako za denního světla …“ A protože bylo zimní údobí, sliboval Locatelli návštěvníkům i to, že bude divadlo vydatně vytápěno „v trojích kamnech“.
Rok 1754 byl spjat také s poslední návštěvou Marie Terezie v Praze. Její zdejší pobyt v měsících srpnu a září musel být pochopitelně zpestřován i operou, ale královna a císařovna zřejmě nehodlala z Hradu sestoupit do staroměstského Divadla v Kotcích, které bylo dle zdejší tradice přístupno i široké veřejnosti, a tak musela Locatelliho společnost k tomu účelu připravené dvě opery Galuppiho La calamità de‘ cuori a Il mondo alla roverscia provést v malém hradním divadle. Marie Terezie navštívila také slavnost, pořádanou jejím oblíbencem mezi dvořany hrabětem Karlem Hatzfeldem, tehdy apelačním radou a místodržícím, kterého později jmenovala nejvyšším českým kancléřem. Hudební složku této slavnosti, která se konala v malostranském colloredovském paláci (dnešním sídle amerického velvyslanectví), tvořila Zoppisova pastýřská serenáta Endimione.
Jako skladatel se Francesco Zoppis s Prahou rozloučil v postní době roku 1756 oratoriem Il sacrificio d‘Abramo a následující rok odešel i on s Locatellim do Petrohradu, kde pak řídil italskou operu u dvora.
Domenico Fischietti
Dalším neapolským skladatelem, který se nepřehlédnutelným způsobem zapsal do operní historie Prahy, byl Domenico Fischietti (cca 1725 – po 1810). Pocházel z hudebnické rodiny a hudební vzdělání získal na konzervatoři ve svém rodišti u Leonarda Lea a Francesca Duranteho. Po prvních operních úspěších v rodném městě (1749, 1752) a v Palermu (1753) se odebral do Benátek, kde v dalších letech zaznamenal velké úspěchy čtyřmi komickými operami na Goldoniho texty. Hrály se i v jiných italských městech a Locatelliho soubor je prováděl také v Praze i v saské metropoli: Lo speziale (Praha i Drážďany 1755), La ritornata di Londra (Drážďany 1756, Praha 1757) a další.
Praha nakonec operního skladatele Fischiettiho přilákala. 1762 je tu doložen v operní společnosti impresária Gaetana Molinariho a od 1764 v operní společnosti Giuseppa Bustelliho. Molinari provedl v létě 1762 jeho dramma giocoso Il signor dottore , dedikované hraběti Josefu Františku Pachtovi. Není bez zajímavosti, že když Fischietti tuto operu prováděl během karnevalu 1760 v Terstu, dedikoval ji jinému českému hraběti Rudolfu Chotkovi, „direttore del commercio e presidente dell‘Eccelsa Ministerial Bancale Deputazione“, oblíbenému ministru financí Marie Terezie.
V Praze bylo provedeno celkem deset Fischiettiho oper, z toho čtyři v Praze složil a uvedl ve světových premiérách na scénu: tři opery seria na libreta Pietra Metastasia Zenobia (1762), Olimpiade (1763), Alessandro nell‘Indie (1764) a jednu buffu La donna di governo (1763).
V roce 1764 si Divadlo v Kotcích pronajal majetný obchodník Giuseppe Bustelli (1731 – 1781), kterému se po předchozích sporech impresáriů Molinariho a Kurtze podařilo obnovit stabilní divadelní provoz opery i činohry v němčině, italštině i francouzštině. Musel to být úspěšný podnikatel vysokých kvalit, když například dokázal pražskému magistrátu zaplatit nájemné na tři roky dopředu. Jeho první sezona byla zahájena 4. října 1764 světovou premiérou opery seria Vologeso, re di Parti od kapelníka pražské společnosti Fischiettiho. V malé tenorové roli Flavia se tehdy poprvé v Praze představil budoucí poslední pražský operní impresário, který se měl později proslavit zvláště mozartovskými premiérami – Domenico Guardasoni. V roce 1765 získal Bustelli – navíc – angažmá v saské dvorní opeře v Drážďanech („unter Subventionsbeteiligung des Hofes“). Povaha tohoto soukromého divadla saského kurfiřta a polského krále Augusta III., byla typově zcela odlišná od pražského veřejného staggionového divadla, ale Bustelli dokázal po léta úspěšně paralelně vést obě tyto operní instituce. Hmotné podmínky provozu měl díky subvencím od dvora mnohem lepší v Drážďanech: 1770 byl jeho kontrakt rozšířen na 6 let s roční subvencí 14 000 tolarů, roku 1776 získal další šestiletý kontrakt se subvencí 25 000 tolarů ročně. První dva roky uplatňoval v Drážďanech především svůj pražský repertoár, později se v repertoáru začaly prosazovat rozdílnosti obou scén. Zatímco v Drážďanech nedosáhly ani nejúspěšnější opery více než 8 představení, v Praze jich měly někdy i desítky.
K těm členům pražské operní společnosti, které velice lákala možnost působit u saského dvora, patřil nepochybně i Fischietti. Naznačuje to i zajímavý a v mnohém atypický historický pramen, to jest rukopisný konvolut árií z jeho tří pražských oper seria (Zenobia, Olimpiade , Alessandro nell‘Indie ), dochovaný v drážďanské Landesbibliothek. Podnětem k jeho pořízení mohl být Fischiettiho záměr dát o svém umění vědět někomu vlivnému od saského dvora. A povedlo se. Na jaře 1766 bylo Fischiettimu nabídnuto místo saského dvorního kapelníka, sice jen pro oblast chrámové hudby, zato však s platem 660 tolarů, což v Praze zajisté vydělat nemohl. Fischietti toto místo v dubnu přijal a tak poslední jeho operou pro Prahu zůstala opera seria La Nitteti , provedená v Kotcích roku 1765. Dodejme, že u saského dvora tomuto Italovi štěstí nekvetlo a tak po skončení smlouvy odešel 1772 do Vídně, kde ho získali pro salcburskou dvorní kapelu. Obdržel smlouvu na tři roky s platem 800 florinů ročně a měl na starosti vedle řízení „dvorní a divadelní hudby i hudbu v dómu“, kde se musel starat především o chrámový sbor. V mozartovské korespondenci se roku 1772 mihne zmínka, že komponoval komickou operu na německý text. Z uměleckého světa pak vymizel bez další pozoruhodné stopy.
Antonio Boroni
Po odchodu Fischiettiho do Drážďan angažoval Bustelli na jeho kapelnické místo Antonia Boroniho (1738 – 1792). Tento Říman, který měl za sebou studia u Padre Martiniho v Bologni a další na konzervatoři v Neapoli, měl za sebou už šest oper pro benátská divadla, než se 1766 rozhodl vydat se přes Alpy a stát se členem Bustelliho operní společnosti v Praze. Tady už se o něm vědělo, protože v předchozím roce Bustelli uvedl jeho operu L‘amore in musica , která byla po své premiéře v Benátkách 1763 s velkým úspěchem prováděna v řadě evropských divadel (1764 v Cremě, Milánu, Pavii, Vídni, 1765 v Barceloně a Bologni, 1766 ve Florencii, Lisabonu, Turínu a Veroně, 1769 v Comu, Pistoii a Udine, 1770 ve Ferraře a Stuttgartu, 1771 v Bologni, ad.). Bustelli ji uvedl v létě také v Karlových Varech a 12. září s ní zahájil své několikaleté působení v Drážďanech. Jednalo se o operu na vždy vítaný námět o zákulisních problémech v divadelním provozu. Vedle „impresaria alla moda“ Curlona v ní vystupuje primadonna Reginella (=Královnička), „virtuosa di musica“ (kontraalt!), její matka Calandra a snoubenec Fabrizio. Na začátku opery je očekáván příjezd pěvkyně Farfarelly (=Ztřeštěnec) z Německa, manželky kapelníka Cromatica, který je hlupák a pokouší se komponovat. Otec Fabrizia Anselmo je bohatý obchodník a rád by syna poslal do Anglie, aby se mohl oženit s jeho Reginellou. Po mnoha zápletkách podepíše Anselmo impresáriovi Curlonemu smlouvu, že se o divadlo finančně postará, a současně – nic netuše – podepíše i manželskou smlouvu synovi a Reginelle. Opera končí oslavou Reginelly a kouzelné moci hudby. Už pro možné srovnání s řadou oper a intermezz na obdobné téma, a to včetně Mozartova Divadelního ředitele, by tato Boroniho opera zasloužila novodobé nastudování.
V Praze zařadil Boroni do repertoáru Divadla v Kotcích nejprve dvě své opery seria, premiérované 1764 v Benátkách – Sofonosba (1766) a Siroe, re di Persia (1767). Po bližším seznámení s možnostmi pražského operního ansámblu tu zkomponoval a uvedl dvě další opery seria – Artaserse (1767) a Didone (1768), obě na libreta Pietra Metastasia. Zatímco provedení Didony bylo dedikováno „alle nobillissime ed eccellentissime Dame di detta città di Praga“, opera Artaserse byla dedikována „alla eccellentissima e nobilissima generalità et officialità di Praga“. Důstojnický sbor přece vždy patřil k věrným návštěvníkům pražského operního divadla, proč jim nesložit tuto poklonu? V roce 1768 nastudoval Boroni v Praze ještě svou benátskou operu z roku 1766 La note critica na Goldoniho libreto. V roce 1769 pak Prahu opustil, aby poté na sedm let přijal místo dvorního kapelníka a skladatele po Niccolò Jommellim u württemberského dvora ve Stuttgartu (1770 – 1777). Praha si jeho kompoziční umění připomněla ještě v roce 1774, a to operou L‘Orfana perseguitata. Stejně jako celá řada jiných italských skladatelů vrátil se Boroni po kariéře středoevropského operního skladatele do rodného Říma a věnoval se pak výhradně duchovní hudbě, nejprve jako kapelník v basilice sv. Petra a nakonec v kostele sv. Apolináře slavného Collegia Germanica.
K uvedeným italským operním skladatelům, působícím a komponujícím v Praze po řadu let, lze přičíst ještě takové, kteří tu v české metropoli nepobyli dlouho. Jmenujme například Antonia Duniho (cca 1700 – po 1766), jehož operu Demetrio uvedl Locatelli 1754. Jako tenorista začínal v Bustelliho operní společnosti jiný budoucí operní skladatel – Vincenzo Maria Righini (1756 – 1812). Svou první operu La vedova scaltra napsal právě v Praze a premiéru měla v karnevalu 1774 v Divadle v Kotcích. Že byla úspěšná, potvrzuje skutečnost, že v následujících čtyřech letech zkomponoval pro pražský operní soubor další čtyři opery: La bottegha del caffe ossia Il maldicente (1775), Il convitato di pietra ossia Il dissoluto (1776, 1777), La Merope (1777) a La vedova scaltra (1778). Pro pražskou tradici oper o prostopášném Donu Juanovi je zvlášť významná premiéra jeho opery Il convitato di pietra , po denziovské La pravità castigata (1730) druhé pražské opery s donjuanovským námětem. O té třetí – Mozartově – si povíme v příští kapitole tohoto cyklu. Ale na závěr této kapitoly si zcela důvodně položme následující otázku:
Není už na čase, aby se Praha, v níž ital-ská opera hrála v 18. století v uměleckém životě tak důležitou roli, také jednou odhodlala k přípravě novodobé světové premiéry některé z oněch děl předmozartovské éry?
