Vydobyl jste si pianistické jméno. Vedlo vás někdy něco k tomu, že byste byl chtěl od klavíru utéct? Byly takové doby. Hrál jsem v mládí závodně šachy a byl bych se snad dal na profesionální dráhu. Jenže v té době se profesionálně hrát nedalo a tak můj dětský sen padl. Navíc mi to rozptylování velice tvrdým způsobem zatrhla profesorka Kameníková. Chtěl jsem vlastně odjakživa být muzikantem, ale když jsem v pubertě zjistil, kolik je k tomu třeba práce, dostavily se úhybné chvíle. Při nových možnostech po změně režimu jsem už byl ovšem tak nahoře, že jsem od klavíru ani nemohl odejít. Uvažoval jsem tehdy, kdybych z nějakých důvodů jednou nemohl hrát, že bych si založil třeba cestovní kancelář. Teď už je ale cestování jen mým hobby.
Nikdy jste tedy svého rozhodnutí nelitoval? V žádném případě ne.
Od dětství jste asi hodně cvičil? Moc ne. Hraní mi šlo a tak jsem do dvanácti let cvičil nejvíce hodinu denně. Seděl jsem však u klavíru podstatně déle, začínal jsem s muzikou v širším záběru, skládal jsem a hrál z listu, nejvíc operní výtahy, jednoduše řečeno – hrál jsem si. Vědělo se o mně, že mám talent, ale taky že jsem líný, a tak to vyřešili přísní pedagogové. Drahomír Toman mě dokonce zamykal do kumbálu s klavírem a dal mi jen jídlo a vodu, abych se nerozptyloval. Jakmile jsem přestal hrát, zabušil na dveře. Na konzervatoři jsem přišel zprvu k profesoru Františku Rauchovi, pedagogovi jemnému a citlivému, ale také ironickému a mnohdy jízlivému. Současně mě také vyučovala profesorka Valentina Kameníková, skvělá muzikantka bouřlivé povahy a nekonečné invence. Na Akademii jsem se pak znovu dostal k Rauchovi. Valentina vyžadovala tvrdě cvičení, dokonce slibovala, že když nebudu cvičit, dostaví se fyzické tresty.
Jak jste snášel eruptivní přístup své pedagožky, který mnozí jiní nezvládali? Našel jsem si k ní osobní vztah. Líbilo se mi, jak hraje, a její přístup jsem bral trochu s humorem, a ne dost vážně. Dělal jsem si, co jsem chtěl, ale přesto mě donutila pracovat. Naložila mi spoustu úkolů a udělala je tak zajímavé, že jsem nezaváhal. Třeba na Pražském jaru, kdy měla hrát se Zubinem Mehtou, musel jsem se za tři dny naučit doprovod k Rachmaninovovu prvnímu klavírnímu koncertu a před ním to s ní zahrát. Běda, kdybych to byl zkazil, to by mi byla dala! Musel jsem pracovat a výsledky se dostavily.
Jak byste charakterizoval muzikantský a pedagogický přístup Valentiny Kameníkové? Přivedla mě intuitivně k hudebnímu názoru a já se teď zpětně snažím pro své žáky ho definovat. Ta cesta se mi jeví jako ideální. Pokud je to obráceně, mít nejprve názor definovaný a dodatečně ho hledat v duši, tak se může stát, že k tomu taky vůbec nemusí dojít. Já jsem dostal tu emoční a intuitivní výuku do duše, a protože jsem racionální typ, dnes, na rozdíl od ní, to dokážu žákům vysvětlit. Považuji to za pedagogický vrchol výuky.
Profesorka Kameníková vás ale také vehnala do řady soutěží. Nebylo v tom jisté násilí? Naprosto ne. Byl jsem soutěžní typ a měl jsem navíc rád numeriku, takže jsem jezdil na soutěže hlavně, abych se dozvěděl, kolik bodů dostanu. Bodování bylo sice tajné, ale pokud ona nebo profesor Rauch byli v porotě, ukázali mi soutěžní listinu. Ne že bych se na některého porotce pak zlobil, ale já to potřeboval vědět. Mám doma dodnes bodování všech varšavských soutěží, miliony numer. Strašně mě to zajímá a baví. (Holandský matematik Alink se tím dokonce živí. Ačkoliv není hudebník, napsal knížku o bodování v soutěžích. Prostě si ze záliby udělal byznys.) Soutěže mě nejen bavily, ale navíc jsem vždycky býval úspěšný a nějakou tu cenu pokaždé dostal. Jmenoval bych jen vítězství v Bolzanu (1967), 2. cenu v Neapoli (1968), finále ve Varšavě (1970), 2. cenu v Barceloně (1970), finále ve Fort Worth v Texasu (1973) a 2. cenu v Santanderu (1976).
Dala se tehdejší konkurence srovnávat s dnešní úrovní soutěžících? Mám-li být upřímný, pak dnešní konkurence je větší, kvantitativně i kvalitativně. Proti tehdejším pěti procentům Japonců, Číňanů a Korejců je jich dnes padesát šedesát procent a většinou jsou všichni perfektně připravení. V žádném případě mezi nimi nejsou, jako kdysi, „soutěžní turisté“. Ti toho moc neuměli a spoléhali se jen na náhodu.
Jak vypadá současná cesta k soutěžím? Bohužel, soutěže jsou dnes podmínkou k zahájení kariéry a podstatná je agentáž. Zářným příkladem je Martin Kasík. To, že vyhrával domácí soutěže, mu pomohlo jen k domácím koncertům a výhra na Pražském jaru mu vynesla domácí renomé. Ovšem to, že má několik desítek koncertů ročně s význačnými orchestry Spojených Států, způsobila výhra americké soutěže Světový talent roku (1999). Proto si ho na šest let vzala významná agentura a udělala mu kariéru.
Co radíte dnes svým žákům před soutěžemi? Nutným předpokladem jsou pevné nervy, vypěstovat se nedají. Na soutěž by měli jít s pocitem, že musejí uspět a neměli by hrát věci neobehrané. Měli by si také vybrat vhodnou soutěž, ovšem čím je náročnější, tím větší dává vklad do příští kariéry. Pedagog by měl poznat, zda některou z prvních cen může adept získat a podle toho ho do ní vyslat. U Ivo Kahánka jsem to před loňskou soutěží Pražského jara předpokládal. Vyšlo to, získal první cenu.
Na jaký repertoár kladla profesorka Kameníková váhu a jak vás usměrňovala? Měla svůj repertoár: od baroka po novoromantismus a ruskou modernu. Experimentální hudbu stejně jako impresionismus moc nehrála a ani své žáky k tomu nevedla. Tam cítím pro sebe mezeru, která se dá těžko zacelit. Vlastně všechna důležitá díla člověk nastuduje v mládí a pak se k nim už jen vrací, nebo studuje díla z jejich okolí.
Na čem tedy dnes leží váha vašeho repertoáru? Je to Bach, celý klasicismus včetně méně významných autorů, samozřejmě Mozart a Beethoven a z romantiků nejvíc Chopin a Schumann. Z české hudby se teď věnuji Smetanovi. Je to zajímavá práce, i když ne vždy vděčná. A samozřejmě hraji Janáčka. Trochu mi ale chybí Suk, Novák, Fibich. U nich se mi ještě jeví do budoucna nějaké možnosti.
Co z toho se vám podařilo dostat na nahrávky? Takovým pomníčkem je kompletní Smetanovo dílo na šesti kompaktech včetně skladeb nehraných nebo jen málo hraných a nahrávaných. Zaznamenal jsem je v letech 1994-2000 v Kodani, ve vlastní hudební a zvukové režii. V Supraphonu mám sólově nahráno hodně z díla Schubertova, ale v posledních letech nahrávám víc hudbu komorní, především s Guarneri triem. K dnešku je to snad padesát CD. Víc ani nestíhám. Mrzí mě ale, že kromě nějakých LP desek z mládí nemám natočeny větší komplety z díla Chopinova. Mám ho jednak rád a jsem i činný v chopinovském hnutí. Bylo by to namístě a věřím, že k tomu ještě dojde.
Kde koncertujete víc, doma nebo v zahraničí? Určitě v zahraničí, kde mám dobré agentážní zastoupení. Nejvíc v Německu, Švýcarsku, Anglii, Francii a Španělsku. Spojené Státy a Kanada mě slýchají snad jednou za pět let a v Japonsku jsem byl třikrát. Zato každoročně koncertuji v Jižní Americe. Právě v říjnu jsem se odtamtud vrátil a pro příští rok mám pozvání do Teatro Colon.
Jste citlivý na kvalitu koncertních nástrojů? Vůbec ne. Nebylo by mi to v cizích sálech nic platné. Když bych řekl, že nástroj se mi nelíbí, na to že já nehraji, tak bych bezpochyby nehrál. Ovšem nástroje v zemích někdejšího východního bloku mi daly školu. Hrál jsem v Bulharsku i na Sibiři a získal jsem tu výhodu, že se mohu přetrhnout i na obyčejném nástroji, který by mnozí zhýčkaní pianisté světa sotva akceptovali. Když mi pak řeknou: „No vám ten klavír zněl! Ještě nikdo z něj tolik nedostal,“ tak mi to udělá opravdu radost. Ostatně, když se mě pořadatel ptá na klavír, říkám, že je mi to jedno, protože na něj hraju jen hodinu a půl, ale hlavně aby byla dobrá postel v hotelu, protože tam budu spát celou noc.
Když jste zmínil minulou dobu, hrál jste u nás zejména v Kruzích přátel hudby. Které vám nejvíc přirostly k srdci? Nebyl mezi nimi rozdíl, byly skvělé. Bez tohoto zázemí by nám na našem teritoriu nebyly všechny snahy nic platné. Ta kultura v malých městech dosud nezanikla. Jsem předsedou Rady Kruhů přátel hudby, a i když před lety kdosi předpovídal jejich zánik, věřil jsem dál v jejich existenci. Stále je u nás ještě dnes více než sto fungujících Kruhů! Většina z nich vytváří komorní řady na vysoké umělecké úrovni a pyšní se velkým zájmem posluchačů. Tím, že nejsem závislý na domácích koncertech, rád jim pomáhám, aniž bych musel mít pocit, že to dělám proto, abych si více zahrál.
Kříží se vám nějak komorní hraní se sólovou hrou? Naopak, jejich propojení je velice příjemné. Je to ideální kombinace. Člověk se učí myslet v různých dimenzích a barvách. Navíc snazší partie komorní hudby mi pak nepřijdou zatěžko a zvládám je rychle a na slušné úrovni. Jsem na ně náročností Chopinových koncertů a Prokofjevových sonát po technické i hudební stránce natolik připraven, že Dvořákovy Dumky nebo Smetanovo klavírní trio mi nedělají žádné problémy. Dnes je u mne zastoupena komorní hudba k sólové hře tak sedm ku třem.
Jak vás v obou oborech láká soudobá tvorba? Nikdy jsem do ní nebyl tlačen pedagogy a přinesla mi ji až praxe. Nedělám jí málo, ale troufám si tvrdit, že jsou na její interpretaci větší specialisté. Určitě bych si v ní nechal poradit spíš nežli v romantice a klasice. V Luzernu se hodně hraje nová hudba a musím ji žákům zadávat. Dlouho mi trvalo, než jsem dokázal vidět takzvaně za partituru a začal ji slyšet. Teď už si vím rady a můžu i žákovi poradit. Ta hudba musí umět zaujmout.
Kteří moderní autoři se v Luzernu na konzervatoři hrají? Frank Martin, Honegger, hodně Stockhausen, Ligeti, zato vůbec ne soudobá česká hudba. Když přinesu Martinů, jsou z toho všichni velice překvapení.
Jste jako interpret typ víc romantický, nebo racionální? Sám sebe člověk těžko soudí, ale mám pocit, že mám od obojího část, v té správné kombinaci. Jsem schopen emotivního vyjádření, ale současně si je zformuluji, zpřehledním, učiním je čitelným. To učím i své studenty. Nemám rád, když někdo hraje jako na psacím stroji, ale současně neuznávám rulády a exhibice, které nemají s autorem nic společného. U mých „top“ studentů, ať jsou jimi Kasík nebo Kahánek, kteří jsou podobně kombinovaní, jdou úspěchy lehčeji než u těch převážně emocionálních. Těch, co noty pouze přečtou a zahrají, jsou na světě miliony.
Jste tak ponořen do hudby, že sotva zbývá čas na něco jiného? Mám zálibu v cestování, ovšem ne že bych jel do Nepálu nebo projížděl Saharu. Zajímá mne teoretické cestování, vědět, jak se dostanu podle určitých kritérií z bodu A do bodu B. Někdy co nejrychleji, jindy co nejpohodlněji a případně co nejlevněji. Je ideální, když jsou všechna tři kritéria pohromadě. Dělám, nejčastěji po internetu, jakousi cestovní agenturu svým blízkým, rodině, kamarádům.
Vypadá to, že se všechno u vás točí kolem numeriky a systémovosti. Už když jsem jako dítě komponoval, dělal jsem to kvůli tomu, abych mohl dát skladbám opusové číslo. Nedával jsem jim ale pořadová čísla od jedničky, ale označoval jsem na nich rok, měsíc, den vzniku a pořadí. Když se později objevila u nás rodná čísla, přijal jsem to nelibě, jako že mi ukradli patent.
Vybočují vůbec nějak vaše zájmy z oblasti čísel? Určitě. Především mým vztahem k dětem. Pro mě je největší potěšení povídat si s malými dětmi, jít s nimi na hřiště, hrát si s nimi. Mám šest dětí ve věku od třiceti roků do pěti měsíců. Po pěti chlapcích teď první holčičku. Zřejmě asi poslední, dál už neplánuju. Je to kouzelné. Snažím se předávat jim své záliby. Tříletý Adámek už dobře rozpoznává letadla, auta a zná i jejich značky. U těch dvou nejmladších se nedá zatím mluvit o budoucím, možná hudebním zaměření, ale druhý a třetí v pořadí, Vladimír a Lukáš se věnují hudbě profesionálně.
Jsou nějaké úkony související s domovem k nimž máte averzi? K manuálním pracím. Šikovný nejsem a i kdybych byl, radši bych nebyl, protože na to nemám čas a je to provázeno úrazovým rizikem. Moje žena dokonale zvládá všechno sama. Mám doma jen jedinou povinnost: zahánět pavouky, kterých se příšerně bojí.
Takže kromě hraní nejspíš sedíte u počítače. Většinou jen proto, abych přátelům našel výhodná letecká spojení a nakoupil letenky. Občas jim tak ušetřím pěkné peníze. Ale i sobě tím šetřím peníze a čas, zejména když lítám třeba jen na jeden den v týdnu do Luzernu učit. Autem jezdím jen krátké trasy. Za život jsem se najezdil dost a dost. Mám najeto kolem čtyř a půl milionu kilometrů asi na dvaceti vozech. A pokud jde o létání, napočítal jsem v průměru za rok svých sto vstupů.
Vypadá to, že máte početné závazky: sólové hraní, komořinu, dvojí učení a vedení katedry klávesových nástrojů? To hlavní jsou ale vaši žáci. Rozpoznáte snadno talent? Zda bude pianista úspěšný, to nevím, hraje v tom roli mnoho aspektů, ale talent se pozná velice brzy. Není to ovšem jediné kritérium. Někdo může být talentovaný, ale současně velice komplikovaný. Já si s takovými žáky nechci kazit život. Raději o deset procent talentu méně, ale víc komunikativnosti člověka, který mi bude věřit, bude ve třídě rád a bude zapadat do tvůrčího kolektivu. Moje třída by ani cizorodý element neakceptovala. Jsou to moji nejbližší přátelé, s nimiž se vídáme často i po letech, také na bázi rodin a dětí. Ostatně moje současná třetí žena je moje bývalá žačka.
Po profesoru Rauchovi jste převzal žezlo předsedy Chopinovy společnosti. V zásadě také proto, že jsem cítil vůči němu morální povinnost pokračovat. Stal jsem se roku 1998 prezidentem mariánskolázeňského Mezinárodního Chopinova festivalu, který letos proběhl po pětačtyřicáté. Myslím si, že má svůj význam i úspěšnost, i když finančních starostí přibývá. V současnosti na něj přijíždí velká část zahraničních návštěvníků, ale i doma má trvalý hudební a společenský zvuk. Nově jsme jej znásobili přidruženým golfovým turnajem. Přilákali jsme tím zájem širší veřejnosti i tisku.
Co považujete při všech svých aktivitách za největší profesní úspěch? Víc než organizační a interpretační úspěchy si cením mezinárodního pedagogického renomé. Je to tak, že žáci čekají třeba pět let nežli nastoupí ke mně do třídy. Také jsem zván do mezinárodních porot klavírních soutěží. Ovšem i s Guarneri triem jsme vstoupili do kategorie světově uznávaných ansámblů. Máme ročně kolem osmdesáti koncertů.
Nechystáte se napsat o svých pedagogických zkušeností knihu? Zatím ne. O sobě nechci psát, zato pedagogická kniha je mou noční můrou. Mám množství vzácných poznatků a definovaných postupů, například o technické jistotě, zrychlení studia, o rytmické hře a způsobu, jak žáka vést, o impulzové technice, o propojení práce hlavy a rukou při výkonu a chybách hry. Dát vše dohromady s vědeckým zdůvodněním, to je velmi náročné. Proto v současnosti pořádám semináře pro kantory hudebních škol a konzervatoří a další, pro pedagogy všech typů škol, se budou konat dvakrát ročně.
Přiznáváte si nějaké dílčí neúspěchy? Člověk musí hledat příčinu neúspěchu sám u sebe. V minulé době nebylo leccos možné, ale je otázkou, zda bych za jiných okolností dopadl nějak lépe. Dnes mají mladí lidé cesty otevřené. Já jsem svou kariéru mohl budovat jen v rámci východního bloku. Nemluvím ovšem o neúspěchu. Mám odehráno na čtyři tisíce koncertů na domácích i světových pódiích. Tím jsem překročil počet koncertů Smetanova kvarteta a teď jen doufám, že se dopracuji k pěti tisícům.
Necítíte někdy únavu ze svých aktivit a není někdy muziky až nad hlavu? Je, je! Snažím se brzdit, už kvůli dětem. Ale stačí v létě týden odpočinku s rodinou a energie se obnoví. Myslím si, že osud byl ke mně relativně laskavý, a tak bych měl být rád, nerouhat se a děkovat za své zdraví a síly. Mám přání, abych se ještě mnoho let mohl věnovat svým dětem a své zkušenosti předávat mým žákům, aby v mé cestě mohli dál pokračovat.
Co vám říká světské ocenění a uznání? Byl jste přece jmenován čestným občanem města Fort Worth v americkém Texasu. To bylo spíš humorné. Stal jsem se jím jako finalista soutěže pořádané v tomto městě. Ptal jsem se tehdy šerifa, co to obnáší? Odpověděl mi, že v případě, že bych zemřel ve Fort Worth, budu na městské útraty zdarma pohřben. Inu, světská sláva polní tráva. Teď po padesátce bych si přál, aby život byl bezstarostný a příjemný. Když prožijete kus naplněného života, poznáte, že zdraví a zdravé děti jsou daleko víc než potlesk a ovace naplněných sálů.
