Ivo Kahánek: pianista, učitel a kurátor

Šestatřicetiletý Ivo Kahánek, rodák z Palkovic pod Beskydami, dosáhl již mnohé – před jedenácti lety přesvědčivě vyhrál soutěž Pražského jara, vystoupil na BBC Proms v obrovité Royal Albert Hall, nahrávku Martinů Inkantací nabízí Deutsche Grammophon jako digitální download, hrál s Berlínskou filharmonií, má výborný debut v katalogu Supraphonu, pro stejnou firmu nahrál s Martinou Jankovou Janáčko­vy písně a pro Český rozhlas pátý koncert Bohuslava Martinů. V září jej čeká neobyčejný debut v roli dramaturga. Pro festival Dvořákova Praha vyprofiloval v roli „hudebního kurátora“ šestidílnou komorní řadu, která bude konfrontovat svět (Emerson Quartet) s českou současností (Lobkowicz Trio). V roli klavíristy pak vystoupí na čtyřech koncertech. Než jsme se však dostali k úloze dramaturga, vrátil jsem se do přítomnosti a nedávné mi­nulosti.

Vloni jste zažil možná dosud největší okamžik své dosavadní kariéry, kdy jste hrál s Berlínskou filharmonií a Simonem Rattlem Martinů Inkantace. Jak to hodnotíte vy sám, jaké byly ohlasy z orchestru a mělo to nějaký dopad na možnosti koncertovat ve světě? Rozdělím odpověď do dvou částí. První je umělecká. Byla to obrovská zkušenost a zážitek. Kupodivu první kontakt ve mně nevzbudil pocit „to jsem ještě neslyšel, to je něco úplně jiného“, spíše „takhle jsem si to vždy představoval“. Ne něco neznámého, ale něco, co vnitřně znám, jen se s tím setkávám pouze výjimečně…

To se týká kvality nebo interpretace? No, spíše celkové kvality, komplexního zážitku z orchestru vedle sebe. Vlastně všechno, co jsem si kdy v této hudbě přál, mi umožnili dělat.

A atmosféra? Byla profesionálně příjemná. I po zkoušce filharmonici vyjadřovali spo­kojenost se spoluprací, což jsem nečekal, protože Berlínská filharmonie má pověst orchestru, který umí být i nepříjemný. Dokon­ce od některých, například sólo-hobojisty Albrechta Mayera, byla reakce vyloženě srdečná.

Vrátím se ještě k samotnému zážitku. Když hrajete s orchestrem, který není úplně špičkový, tak je to fajn, ale musíte tomu svou interpretaci přizpůsobit. Například víte, že uděláte-li accelerando, orchestr se přidá s určitým zpožděním, nebo že občas musíte přidat v dynamice. Kdežto v tomto případě bylo už na první zkoušce jasné, že muzikanti mají jasnou představu a jsou perfektně připraveni. Nasazení, intenzita a také prostor a inspirace, které mi poskytli na koncertě, byly úžasné.

Pak je zde kariérní rozměr. Musím říct, že zahraniční agentury i lidé z hudebního byznysu se teď se mnou, i díky referenci pana dirigenta Rattla v mém životopise, baví jinak. Jiný je nejen zájem, ale i způsob jednání. A projevilo se to na množství domácích i zahraničních nabídek.

Sir Simon Rattle: Ivo Kahánek je v první řadě vynikající pianista a velice speciální osobnost. Myslím, že má svůj svět, který je velice zajímavý, krásný. Jeho hrou prostupuje upřímnost, smysl pro čest, jeho osobnostní integrita. Zvuk jeho hry je naprosto moderní, velice srdečný a zpěvný. Myslím, že výjimečnost jeho talentu jsme všichni okamžitě rozeznali…

Věděl jsem, že učíte na vysoké škole, na konzervatoři, ale nevěděl jsem, že jste vlastně součástí základní umělecké školy. Na koncertu laureátů letošního Concertina Praga hrál ve vítězném triu váš žák, třináctiletý Martin Chudada, postavou malý, výjimečný talentem. Proč děláte něco, na co by si většina hudebníků vaší úrovně čas neudělala? S Martinem jsem se setkal asi před dvěma lety na kurzech v Ostravě. Jedním z prvních lidí, které jsem tam potkal, byl tento drobný človíček. Hodně jsme si vyhovovali. Za klavírem skoro nebyl vidět, ale zato byl strašně inteligentní a tvořivý a hodiny s ním utíkaly, ani jsem nevěděl jak. Největší problém, který jsem v něm viděl, nebyl v muzikálnosti, inteligenci nebo manuální zručnosti, ale v absenci soustavného jednotného vedení. Jeho pedagožka v Žilině byla často nemocná, a tak si doma většinou jen tak hrál a občas si zašel k někomu na konzultaci. Samozřejmě všichni se mu snažili dát to nejlepší, ale každodenní péči neměl. Navíc tak trochu platil daň za svůj talent. Ono mu totiž hned všechno šlo. Cvičíval hodinku denně, skladby doma přehrával, a protože je talentovaný, neměl problém. V Čechách a na Slovensku by to na nějakou cenu nebo i vítězství v soutěži stačilo, ale v cizině se pracuje i v jeho věku velmi profesionálně, takže kdyby se účastnil zahraniční soutěže, dostal by „za uši“… Viděli jsme se pak ještě na dalších kurzech. Jeho rodiče chtěli, abychom spolu pracovali častěji, tedy mimo rámec kurzů. Problém byla ale vzdálenost, protože jsem si už nemohl dovolit dojíždět do Ostravy. Stalo se ale něco překvapivého – rodina se kvůli jeho studiu přestěhovala do Prahy. Jistě tomu pomohlo Martinovo vítězství v jakési matematické olympiádě. Začal v Praze studovat na dobré škole a já jsem jeho vedení převzal s vědomím, že i kdyby to s klavírem nedopadlo, má možnost studovat na špičkovém gymnáziu. Hledali jsme ale formální rámec. Zde nám velkoryse vyšla vstříc Základní umělecká škola Jižní Město, s níž mám smlouvu na jednoho žáka, jenž dochází na hodiny ke mně na AMU. Příjemný výstup z Concertina Praga však není jediným výsledkem naší práce, vyhrál i soutěž slovenských konzervatoří, protože žilinská konzervatoř si jej zapsala do nultého ročníku…

Bylo mi prostě líto nechat zajít takový talent na nesoustavnost v práci. Stačily by možná dva, tři roky a už by se z toho nevzpamatoval. Tady by byl asi stále úspěšný, ale ztrátu na své vrstevníky v zahraničí by už nedohnal. Pravda je, že to špatně stíhám, protože v tomto věku je nutný pravidelný režim. Ten mu bude od nového školního roku dávat moje kolegyně Markéta Cibulková a ke mně bude chodit na konzultace, aby měl zpětnou vazbu. Nevím, jestli se prosadí, protože je těžká doba, ale přinejmenším klavír jeho život obohatí.

Od festivalu Dvořákova Praha jste přijal nabídku být kurátorem komorní řady, která má jinou podobu než komorní víkend konkurenčního Pražského jara. Jaká je vaše koncepce? Nabídka mě samozřejmě velmi potěšila, teprve později jsem si uvědomil, že to bude obnášet spoustu věcí včetně psaní textů do programů. Baví mě komplexnost této práce, protože jen málokterý umělec má možnost podílet se na vzniku hudebního projektu od začátku, tedy i na dramaturgii. Takže je to velmi příjemné a velmi pracné! Hledisek, jak takový úkol pojmout, je mnoho. Musel jsem vnímat celkový rámec akce, a to jak z pohledu uměleckého, tak z hlediska návštěvnosti. Rád jsem akceptoval požadavek vedení festivalu, aby se projevil můj vkus, individuální preference, věci, které mám rád a které bych rád slyšel. Není tedy smyslem navazovat na ostatní festivalové dění, ale vytvořit svébytnou koncertní sérii, jakýsi minifestival v rámci Dvořákovy Prahy, „krabičku v krabičce“.☺ Úkolem kurátora je samozřejmě také aktivní účast na většině koncertů komorní řady. Kromě záměrů vlastních a festivalových jsem se snažil zohlednit i posluchačské preference. Byl bych rád, kdyby byl spokojen návštěvník jednoho koncertu i celé řady, milovník osvědčeného repertoáru i člověk hledající něco netradičního – zkrátka aby si u nás přišel každý na své.

Pražskojarní Víkend komorní hudby se snaží pracovat s nějakým tématem, letos to byl Beethoven. U vás to zdá se není. Ne. Tady je jednotícím prvkem kurátor, přičemž by se měla prezentovat i méně známá díla, a to nejen Antonína Dvořáka, jež by se objevovala v překvapivých, logických souvislostech. Určující téma však tento „festival ve festivalu“ nemá. Pravda, výběr interpretů byl mou volbou pouze zčásti, protože zahraniční hvězdy jako Emerson Quartet plánují s dlouhým předstihem. Nicméně podoba komorní řady se v čase proměňovala; ta dnešní je asi šestou verzí. Umíte si to jistě představit – jeden v daný termín nemůže, jiný nechce hrát navržený program, někdo může, jenže se ukáže, že se program kryje s jinou nabídkou a festival by přišel o exkluzivitu, někdo by přijel rád, ale kvůli velké vytíženosti nám nemůže vyhovět repertoárově… Mimochodem takto jsem se rozhodl např. pro Jana Martiníka: on velmi vyšel vstříc mým dramaturgickým návrhům, kromě toho písňový recitál basisty není u nás běžný. Navíc opravdu obdivuji jeho zpěv a mám pocit, že je v Čechách trošičku nedoceněn. (A pochází také z Ostravska.☺)

Lobkowicz Trio bylo vaším příspěvkem? To byl konsensus. Ideou Dvořákovy Prahy bylo pozvat Lobkowicze, protože je to mladý, neokoukaný soubor s výbornými výsledky, slibující (mimo jiné i díky účasti čerstvého vítěze Kreislerovy soutěže ve Vídni Jana Mráčka) velký zážitek. To jsem s radostí přivítal!

Zastavme se trošičku u jednotlivých koncertů. Emerson Quartet, od roku 2012 s novým cellistou, nabídne zajímavou kombinaci – Martinů, Ravel, Dvořák. Přirozeně jsem předjímal, že nepřijmou vše, co si vymyslím. Prostudoval jsem jejich repertoár a nahrávky za posledních deset let a hledal zajímavé průniky a možnosti. Tři madrigaly pro housle a violu od Martinů nahráli a říkal jsem si, že by bylo strašně zajímavé slyšet od tak vynikajících hráčů – cizinců – jejich názor na českou hudbu. A také se tím naruší tradiční rytmus kvartetního koncertu. Původně byl ve hře Dvořákův klavírní kvintet, ale nehodil se do repertoáru jejich evropského turné, takže zvítězil Ravelův kvartet. Méně tradiční první polovinu koncertu pak vyvažuje slavný Dvořákův Americký kvartet, jenž je pro posluchače komorní hudby v tom nejlepším slova smyslu mainstreamový. Je sice „provařený“, ale kolikrát jej má české publikum možnost slyšet ve špičkové zahraniční interpretaci?

Recitál Iva Kahánka… Měl by být pravým opakem koncertu Emersonovců, velmi komorní večer; ostatně publikum se přesune z Rudolfina do Anežského kláštera. Základním kamenem dramaturgie je samozřejmě Dvořákova hudba. Nezastírejme si, že ne vše z Dvořákova klavírního díla je pro posluchače atraktivní a živé. Na druhou stranu klavírní Dvořák se téměř vůbec nehraje, přitom se v něm najdou zajímavé, a dokonce výborné skladby. Jenže k Dvořákovi nelze přiřadit virtuózní repertoár. Mnohý posluchač by se těšil na Chopina a „přetrpěl“ Dvořáka. Proto jsem k němu vybral skladatele podle jiného klíče – na základě jejich výjimečného daru melodie – Mozarta a Schuberta. Navíc Dvořák se netajil svou úctou k oběma autorům. Takto mi virtuální setkání tří melodiků připadá logické. Navíc to konvenuje s mojí celoživotní ambicí, aby klavír mluvil a zpíval! Jemné nuance jsou i ve volbě skladeb. Mozartova Sonáta KV 311 patří mezi méně hrané a velmi zpěvné (volná věta je jednou z nejkrásnějších, které Mozart napsal). Dvořákových Šest skladeb opus 52 je možná i pro většinu klavíristů v podstatě neznámou hudbou. Myslím, že se budou lidem líbit, ale že je to Dvořák, by možná sami nepoznali – dílo působí poněkud schumannovským dojmem. Poetické nálady jsou naopak velmi tradičním Dvořákem, s Furiantem, Rejem skřítků, Na Svaté hoře…, kde posluchač uslyší tradičního „slovanského“ Dvořáka. Na závěr jsem si nechal Impromptus Franze Schuberta, které se sem rozměrově hodí a zachovají ideu koncertu, stojícího (kromě Mozarta) na charakteristických kusech. Hlavně je mi ale Schubert velmi blízký tím, že i tyto rozměrově menší a výrazově komorní skladby jsou závažnými, salonně duchovními dramaty. A s Dvořákem bude harmonicky souznít.

Na jaký budete hrát klavír? Měla by to být z Vídně přivezená Yamaha CFX, což je nejdelší koncertní nástroj této firmy. Už jsem na tento model hrál a překvapilo mě, jak malý kousek jej co do kvality dělí od Steinwaye.

Bohemia Luxembourg Trio. Chtěl jsem, aby to nebyl úplně klasický koncert. Nejdříve se uvažovalo o „nokturnu“, nakonec zvítězil čajový čas o páté a tomu odpovídá i dramaturgie netradičního obsazení flétna – viola – harfa. Proto nikoliv princip skrytých souvislostí mezi díly, ale naopak pestrosti, spíše hudba odlehčenější než zemitě závažná. O to ale víc barev a šarmu. „Propašoval“ jsem tam k své radosti i soudobou hudbu, a to fantazijní Zahradu radosti a smutku Sofie Gubajduliny. Tento koncert by měl být krabičkou s čajem, z které si vyberete, na který máte právě chuť, nebo osvěžujícím koktejlem.

Program Lobkowicz Tria je spíše silná káva. Od začátku jsem chtěl někam umístit a zahrát si Bartókovy Kontrasty☺. Velmi dlouho jsem je v Praze neslyšel. Přitom je to jedno z jeho nejgeniálnějších děl, velmi posluchačsky atraktivní, minimalistické a přitom efektní. Proto jsem na tento koncert pozval skvělého klarinetistu Irvina Venyše. Málo se ví, že je i výborným folklorním hráčem, takže je podle mě pro tohoto Bartóka přímo předurčen. S čím ho ale spojit? Záměrně jsem vynechal Dvořáka a místo něj zvolil Brahmse. Klavírní kvintet g moll je trošku laděn do uherského tónu (zejména 4. věta), což je vlastně jednotící myšlenka koncertu. U Haydna se nabízelo Trio all’Ongarese. Nicméně je tak notoricky známé, že jsem se rozhodl objevovat uherské idiomy v jiné jeho skladbě – proto tedy Klavírní trio č. 28 E dur. Někteří skladatelé se v komorním cyklu záměrně vracejí. Ti, kteří jsou mi obzvláště blízcí a přitom se u nás hrají méně, než by si zasloužili. Jsou jimi mimo jiné Schubert, Ravel a právě i Joseph Haydn. Haydn totiž není takový „Mozart B“ – je to zcela svébytný geniál­ní tvůrce (viz například volná věta v e moll v triu E dur). Možná je kombinace Haydn – Bartók – Brahms třaskavá, ale doufám, že v dobrém slova smyslu.

V roce 2009 Jan Martiník zvítězil v písňové části světové soutěže v Cardiffu. Od té doby zpíval písně doma několikrát, ale nikdy na špičkovém mezinárodním festivalu. Až letos na Dvořákově Praze. Bude to pro vás nové? Bude to pro mě nové – jednak repertoárem, ale i tím, že jsem s Honzou ještě nehrál. Se zpěváky občas účinkuji až poslední dva roky, takže nemám mnoho zkušeností, ale přitom mě zpěv velmi přitahuje. Když je pěvec špičkový, jako právě Honza, bývá taková spolupráce krásná a obohacující. Už kvůli faktu, že vnímám klavír jako zpěvný nástroj. Poslední dobou mám na pěvecké spolupráce štěstí. Nedávno jsme natočili s Martinou Jankovou a Tomášem Králem Janáčkovy písně, které vyjdou na podzim, předtím jsem se podílel na scénickém provedení Schubertovy Zimní cesty na festivalu Struny podzimu. Motivem zařazení tohoto koncertu do komorní řady pro mě byla překvapující skutečnost, že se v Čechách téměř neuvádějí písňové recitály. Když jsem se na to ptal zpěváků nebo manažerů, většinou jsem dostal odpověď, že to není posluchačsky atraktivní… Nevím. Záleží asi také, s čím to srovnáváte. Možná v porovnání s áriemi je to pro širokou veřejnost méně efektní. Na druhou stranu nevím, proč by recitál výborného zpěváka měl být méně přitažlivý než kupříkladu recitál smyčcového kvarteta. Je ale pravda, že kromě několika málo čestných výjimek se tady písněmi, myslím, nikdo soustavně nezabývá… Tolik na úvod.

Písňový recitál jsem tedy určitě chtěl. Mou osobní preferencí byla tvorba anglického skladatele Ralpha Vaughan Williamse. Když jsem studoval na londýnské Guildhall School of Music and Drama, seznámil jsem se mimo jiné s hudbou tohoto autora, s nímž jsem měl do té doby minimální zkušenost. Zjistil jsem, že je to fantastická muzika, a nechápal, že se u nás nehraje. Co se týká Dvořáka, je pro basistu těžší vybrat repertoár než pro jiné pěvecké obory. Nakonec jsme zvolili Biblické písně. Ty budou duchovním vyvrcholením koncertu, v první půli uvedeme Brahmsovy Čtyři vážné zpěvy a Songs of Travel Vaughana Williamse.

Je pro vás doprovod zpěváka v něčem jiný nežli instrumentalistů? Oproti smyčcovým nástrojům je tu jeden zásadní rozdíl – vazba na dech. Výhodou může být přítomnost textu, díky němuž často odhalíte smysl hudby relativně snadněji. Klavírista by měl také respektovat individuální barevnost a znělost pěvcova hlasu v různých polohách. Na to prostě není mustr. Povinností klavíristy je maximálně se napojit, reagovat na každý záchvěv hlasu a sledovat, kam ho to povede. Věřím, že náš koncert bude spontánní a budeme se vzájemně inspirovat.

Překvapivým finálem komorní řady bude Tetzlaff Quartet, kdy Praha poprvé uslyší a uvidí slavného houslistu v roli komorního hráče. Jsem rád, že se podařilo tento neokoukaný, ale ve světě velice renomovaný soubor získat. Navíc slyšet slavného virtuosa v jiné roli může být hodně zajímavé. Co se týká programu, chtěl jsem, aby byl v tom nejlepším slova smyslu mainstreamový. Moc jsem si přál Haydna (otce smyčcového kvartetu, jak bývá nazýván) a konečně dojde na Dvořákův Klavírní kvintet A dur, což bude určitě stylová tečka za celým cyklem. Mezi Haydnem a Dvořákem pak bude můj milovaný patnáctý Smyčcový kvartet G dur Franze Schuberta.

Co byste rád na Dvořákově Praze navštívil? Určitě by mě zajímaly debutové koncerty. Například Jana Mráčka jsem živě hrát ještě neslyšel. Mám pocit, že bude hudebně mou krevní skupinou. Jsem zvědavý na Federica Colliho, který má impozantní životopis, a vůbec jej neznám. Výborná je i nabídka orchestrálních koncertů. Uvidím, na co budu mít čas. Měl bych se také zúčastnit putování „Po stopách Antonína Dvořáka“, jež se odehraje před začátkem samotného festivalu na Vysoké.

Jak vypadá vaše sezona 2015/2016? Bude hodně pracovní i nahrávací. V říjnu jedu do Spojených států, kde budu hrát recitál, Schumannův koncert, a budu mít master­class na univerzitě. Z Ameriky pojedu do Japonska na turné s Filharmonií Brno a Leošem Svárovským, kde bych měl hrát asi desetkrát Čajkovského b moll. Moc se těším na Chopina s PKF a Jakubem Hrůšou. Dále bych jmenoval Dvořákův Klavírní koncert v Tübingenu, vystoupení se zlínskou či olomouckou filharmonií, sólové recitály… Nudit se určitě nebudu. Co se týká nahrávek, snad konečně rozjedu kalabisovský klavírní komplet pro Supraphon. U stejné firmy je už několik let na stole natočení koncertů Antonína Dvořáka a Vítězslava Nováka (snad se SOČRem) a doufám, že se to příští rok podaří. Natočené a před vydáním v Supraphonu je live nahrávka Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů s Tomášem Netopilem a Filharmonií Essen.

Vždycky když vás vidím, mám pocit spokojenosti a vyrovnanosti. Je to tak, nebo to je zdání? Jsem rád, že na vás tak působím. Rozhodně jsem spokojený z hraní, z koncertních možností, které dostávám. Nicméně každá mince má dvě strany. Často jsem nervózní, abych všechno stihl. Repertoáru je hodně a učit se za pochodu stále nový je složité. Situace, že bych hrál jenom to, co mám dávno nastudováno, myslím nenastane. Adrenalin k hudbě patří. Daní za krásné nové věci a příležitosti je to, že dovolená se takřka nekonala – ovšem v tom určitě nejsem sám. Nicméně celkově ano – skutečně jsem spokojený.☺

Bude v tak nabité sezoně čas i na Dvořákovo trio? Určitě bude. Minulá sezona byla dost nabitá, ta letošní možná bude kvantitou skromnější, rozhodně ale chceme trio rozvíjet a učit se nové věci, protože jakmile se člověk přestane učit, tak ustrne. Navíc jsem stále ještě ve věku, kdy je hlava relativně mladá, a nechávat studium těch nejtěžších a nejzásadnějších věcí sólových i triových na dobu, až mi bude padesát, by nebylo prozíravé.