Otázky, či spíše tematické okruhy pro novinářské setkání den před koncertem si vyžádal tři měsíce předem. Do zázemí Rudolfina se 21. 9. odpoledne, kdy za okny ještě hřálo léto, dostavil s ohromným ruksakem na zádech a v pestrobarevném kulichu. (Křehké zdraví jej trápí od raného dětství, zřejmě o sebe musí stále pečovat.) Připomínal turistu se svačinou v kapse, ale když vešel do salonku, všichni ztichli: dostavil se Pan Někdo. Přitom se nedá říct, že by fenomenální klavírista Ivo Pogorelić byl nafoukaný. To vypadá jinak. On prostě ví, že ve svém světě hudby je už dlouho jedinečný (a kontroverzní) – a jiné světy kolem ho míjí, nezajímají.
Po ztrátě milované, výrazně starší manželky se podle svých vlastních slov dlouho hledal; mnohem míň vystupoval, naučil se španělsky tak dobře, že v tomto – pro Chorvata tak cizím – jazyce psal básně. Usadil se v čarokrásném prostředí švýcarského Lugana. Loni oslavil šedesátiny, bujná černá hříva ustoupila prošedivělému sestřihu, ale pod ním žhnou tak pronikavé oči, že se člověk při setkání zprvu až zachvěje. Pogoreliće můžete milovat jako jeho publikum nebo nenávidět jako pořadatelé jeho koncertů; vždy ale musíte uznat, že v hudbě je jedním z vyvolených.
Festival Dvořákova Praha vrcholí, slyšeli a vstřebali jsme spoustu hudby. Vy o ní zjevně dost přemýšlíte. Jaký je podle vás její účel, smysl? Řeknu spíš jaká je její role. Pro společnost i jedince je nezastupitelná v tom, že přináší pozitiva. A to nejen v citovém prožitku, ale i v psychologickém smyslu slova. Potud v pořádku a je mi ctí se na tom podílet. Jinou věcí je, že role interpreta bývá obecně moc přeceňována. Někdy až ke karikatuře. Mohl bych si v tom lebedit, ale dobře si uvědomuji, že naše úloha je vlastně snadná. Vcítit se do toho, co nám skladatel poskytl, a moc to nekazit.
Je zřejmé, že hudbu každý vnímá jinak ve dvaceti, ve třiceti, v šedesáti. Pozorujete v sobě tento vývoj a umíte jej popsat? Samozřejmě že každý rok je pro mě v tomto smyslu jiný. Dokonce každý koncert! Vypomohu si citátem moudra, které kdysi vyslovil Leonardo da Vinci. Plynoucí voda je obsažena v každé kapce dvojím způsobem. Kapka je vždy zároveň tou první, kterou voda přitéká, a poslední, kterou odtéká. To je evoluce. Jinou věcí je samozřejmě pokrok, který v podání hudby průběžně pilujete. Technika hry. Ale o tom teď nemluvím.
Jste raději na pódiu před vyprodaným sálem anebo sám v nahrávacím studiu? Opravdu sám jsem jen při zkouškách, kdy si připadám jako v chrámu hudby. Ani při natáčení tomu tak není. Za mikrofonem přece cítím tři další lidi, šest uší. Je tam mistr zvuku, odborný umělecký poradce, ladič. A výsledkem je dokument, doklad o určité chvíli ve vašem vývoji.
Co je podle vás vlastně inspirace? Něco, co padá v požehnané chvíli z nebe, anebo se to musí takříkajíc vysedět? Picassovi jednou položili stejnou otázku. A na to on, samozřejmě že v inspiraci věřím. Dostaví se po osmi hodinách perné práce! A já k tomu jen dodám, že by se mi líbilo, pokud by těch hodin nemuselo být tolik.
Hudba vám mnohé dala: úspěch, slávu, proslulost, možná i smysl života. Je něco, o co vás okradla? Ne, absolutně ne. Nemám rád řeči o tom, že se někdo hudbě obětuje. Přece jde o dobrovolný výběr, nebo snad ne? Jistěže je spousta věcí, které kvůli ní dělat nesmím. Třeba hrát tenis nebo basketbal. Ale jsou jiní, kteří to umí líp… Můj úkol spočívá v tom, co dělám. A moje práce není žádná oběť.
