Harfistka Jana Boušková uspěla po letech znovu na prestižní Mezinárodní harfové soutěži v Izraeli. V roce 1992 zde získala druhé umístění jako doposud jediná umělkyně české původu, která navíc kdy byla na tuto soutěž pozvána. Letos se na tuto soutěž Jana Boušková vrátila v roli porotkyně a navíc se mezi tři finalistky probojovala její žačka z Královské konzervatoře z Bruselu, nadějná harfistka ze Slovinska, Eva Tomšič.
„Jsem nesmírně šťastná,“ komentuje úspěch své studentky Jana Boušková, „protože umístit se na takto významné soutěži je opravdu velmi výsostné. Mezinárodní harfová soutěž v Izraeli je jedna ze dvou nejprestižnějších na světě a již samotný výběr soutěžících se řídí přísnými pravidly. Úroveň je vždy ta nejvyšší a repertoár nejen svým rozsahem, ale i náročností by se dal připodobnit maratónu. Soutěžící musí nastudovat tři a půl hodinový program zpaměti, který je rozdělen do čtyř kol.“
V roce 1992 se Janě Bouškové, tehdy harfistce na samotném prahu světové kariéry, dostalo pocty pozváním na světově nejprestižnější Mezinárodní harfovou soutěž do Izraele. Tato soutěž náleží vedle soutěže v USA k samotnému vrcholu v oblasti soutěžních přehlídek pro tento umělecký obor. Jana Boušková na této soutěži vybojovala skvělé druhé místo, tzv. Rosenbloomovu cenu, a stala se tak jedinou českou laureátkou tohoto harfového klání, přičemž toto prvenství nejen v rovině laureátské, ale i na vlastní úrovni samotného pozvání pro českého umělce doposud nebylo překonáno. A jak na tento úspěch vzpomíná sama Jana Boušková? Byl to neobyčejný zážitek. Byla jsem úplně první česká harfistka v historii této soutěže, která byla vybrána a účastnila se jí. Pochopitelně před prvním kolem se na mě dívali jako na někoho, kdo přijel z “malého” státu. Tehdy se soutěže účastnilo 35 soutěžících z několika zemí světa. Když jsem prošla největším “sítem” z prvního do druhého kola, kde postoupilo pouze 12 účastnic, byla jsem nepopsatelně šťastná. Když jsem se pak probojovala do semifinále mezi pouhou další polovinu – 6 soutěžících – už jsem věděla, že je to nesmírný úspěch. Postup mezi tři finalisty byla neuvěřitelná euforie. Závěrečné kolo se konalo v Tel Avivu, kde jsem vystoupila jako sólistka s Izraelskou filharmonií. Vyhlášení výsledků pak samozřejmě je všemi očekávané a druhé místo je pomyslně pak to „nejhorší“, protože mezi první a druhou cenou většinou rozhodne třeba jen jeden jediný hlas, ale přitom obsah cen je nesrovnatelný. Je to vždy otázka štěstí a teď mohu přiznat, že tenkrát tento výsledek byl i překvapením pro samotnou tehdejší vítězku (Marie-Pierre Langlamet, dnes harfistka Berlínské filharmonie, pozn. autora), která si sama myslela, že prvenství určitě získám já. Mně se tím ale bohužel o jednu příčku rozplynul sen o získání harfy americké značky Lyon & Healy, která je vždy součástí první ceny na takto velkých soutěžích, protože já sama koncertní harfu tehdy nevlastnila. Druhá cena obsahovala totiž „pouze“ finanční odměnu, za kterou jsem si harfu samozřejmě koupit nemohla. Pozitivní na tomto umístění byla ale pro mě motivace se okamžitě po návratu do Prahy pustit do nastudování programu pro druhou největší světovou soutěž, která se konala o čtyři měsíce později v USA. A přesto, že to byl šibeniční termín, dokázala jsem na této soutěži uspět, první cenu jsem vybojovala a svou vytouženou harfu získala.
Po dvaceti třech letech jste se letos na přelomu listopadu a prosince vrátila v dvojroli porotkyně a profesorky jedné z účastnic. Jak se harfový svět reprezentovaný touto špičkovou akcí a výkvětem nastupující mladé generace změnil? Je to pro mě velká pocta, že jsem již podruhé byla pozvána zasednout do poroty této světové soutěže v Izraeli, kde mezi dalšími porotci jsou žijící legendy harfového světa. Je to obrovská čest i pro Českou republiku. Úroveň hráčů je pokaždé na vysoké úrovni, i když se v poslední době přihlásí ne vždy tak velký počet účastníků, jako to bylo v dobách, kdy jsem soutěžila já. Jistě i politická situace ve světě může ovlivnit zvážení účasti, ale počet, který se objevuje na takové soutěži v dnešní době je s dobou mé účasti nesrovnatelný. Na mé soutěži v roce 1992 bylo 35 soutěžících, na letošní ročník jich přijelo pouze 19. Je to velká škoda, protože studentů je v porovnání s minulostí mnohem více, ale ta elita mladé generace, vzhledem k mnoha dalším, i menším mezinárodním soutěžím, které dříve neexistovaly, se již málokdy setká v jeden okamžik na soutěži velké, kde by se mohli pak opravdu všichni porovnat, tak jako tomu bylo dříve. Zážitek to byl i tentokrát velký, všechny tři letošní finalistky byly vynikající. Když se mezi ně probojovala má studentka z bruselské Královské konzervatoře, tekly mi slzy štěstí asi tak, jako mé mamince, která v roce 1992 prožívala tyto okamžiky se mnou.
19. ročník Mezinárodní harfové soutěže, jejíž porotě předsedala profesorka Susann McDonaldová, se uskutečnil mezi 23. listopadem a 3. prosincem v izraelském Acre. Z 19 účastnic mezinárodní porota vybrala tři finalistky, Yuying Chen z Číny (1. cena), Anaelle Tourret z Francie (2. cena) a Evu Tomšič ze Slovinska (3. cena).
