Ve 20. letech 20. století byl balet nejprogresivnějším žánrem soudobé hudby a hlavní podíl na tom měl legendární ruský impresário Sergej Ďagilev, zakladatel souboru Ballets russes. To samozřejmě nemohlo ujít pozornosti Bohuslava Martinů, který vždy velmi přesně vnímal aktuální vývoj hudby a hudebního divadla. Ještě před svým odchodem do Paříže složil hned šest baletů, z nichž dva – Istar H.130 (1918 – 1921) a Kdo je na světě nejmocnější H.133 (1922) nacházejí dodnes příležitostné uplatnění na repertoáru českých a zahraničních divadel. Po odchodu do Paříže v roce 1923 se Martinů začal baletu věnovat ještě intenzivněji (jedna z jeho prvních recenzí pro český hudební tisk – ta vůbec nejnadšenější – se týkala provedení Stravinského baletu Svatba v nastudování Ballets russes). V krátkém rozmezí let 1925 – 1927 napsal Martinů hned pět baletů, z toho tři v jediném roce 1927 – Podivuhodný let H.159, Kuchyňská revue H.161 a Natáčí se H.163. Již to naznačuje neobvyklou produktivitu mladého ambiciózního skladatele.
Ještě v době vydání reedice Halbreichova katalogu děl Bohuslava Martinů v roce 2007 se mělo za to, že napsal celkem 15 baletů, z toho jeden hypotetický – Paridův soud H.245 (1935). Nedávné nálezy tento názor výrazně korigují – je to jednak objev kompletní průběhové skici Paridova soudu v archivu Nadace Paula Sachera v Basileji (napíšu o něm bližší podrobnosti v příštím čísle Martinů Revue), jednak nález zcela neznámého baletu Ruce v archivu Národního divadla v Praze. Na opisy nástrojových partů psaných cizí rukou, které se našly v dosud nezpracované pozůstalosti Jelizavěty Nikolské v červenci tohoto roku, mne upozornil ředitel archivu Národního divadla Matěj Dočekal.
Martinů znal Jelizavětu Nikolskou nejpozději od roku 1924, kdy tančila titulní roli při světové premiéře jeho baletu Istar. Jak a kdy si Nikolskaja u něj objednala novou skladbu pro taneční revue své baletní skupiny, není zatím známo, jisté je jen tolik, že dílo vzniklo v roce 1927 (dokládá to datace v jednom z nástrojových hlasů) a že na ně autor velmi brzy zapomněl (zřejmě zejména pro jeho nevelký rozsah necelých pěti minut a v důsledku jeho uplatnění na revuálních scénách, tedy mimo koncertní pódia). Již pouhých šest let po vzniku díla píše autor rodině do Poličky v odpovědi na dopis, který se nedochoval, že neví, na jakou jeho skladbu Nikolská tančila, „protože já jsem na Březinovy Ruce nikdy nic nenapsal“ – očividně přitom zaměnil svůj miniaturní balet za cyklus na tehdy slavnou stejnojmennou sbírku básní Otokara Březiny (1868 – 1929) z roku 1901. Je to o to pochopitelnější, že v té době již plně žil přípravou premiéry svého celovečerního baletu Špalíček 1. O půl roku později napsal opět z Paříže do Poličky, že mu Nikolská „po návratu z Ameriky“ sdělila, že „ten můj kus měl největší úspěch a bude ho tu tančit v pátek“.2 Totéž zmiňuje v nedatovaném dopise do Poličky, kde uvádí, že jde „zítra na paní Nikolskou, která tančí též jednu jeho skladbu“.3 Při této příležitosti Martinů zřejmě dostal darem fotografii s věnováním Jelizavěty Nikolské, ve které nazývá jeho balet francouzsky „Les mains“. V rukopisných hlasech se vyskytují ještě další jazykové varianty názvu, a sice „Hände“ a „Russische Hände“. Přesto není o obsahu díla vůbec nic známo. Žádná další reflexe skladatelova setkání s Jelizavětou Nikolskou se bohužel nedochovala, takže nevíme, zda k provedení došlo a jak na ně autor hudby s odstupem času reagoval (i když i nulovou reflexi je možné považovat za svého druhu hodnocení). O tom, že byl Martinů s Nikolskou ve styku průběžně, svědčí mimo jiné jeho dopis Pierru Octavu Ferroudovi, francouzskému skladateli a propagátorovi soudobé hudby, zakladateli významné pařížské Société Triton. Jeho balet (pravděpodobně Jeunesse , složený v letech 1929 – 1933) údajně doporučil v roce 1932 paní Nikolské, která jej nabídla pražskému [Národnímu] divadlu“4. Poslední zmínku o baletu Ruce nalezneme možná v odpovědi dirigenta Karla Šejny na nedochovaný dopis hudebního historika Miloše Šafránka ze 6. 7. 1955, ve kterém Šejna vyjadřuje názor, že na zmíněném (blíže nespecifikovaném) koncertu se hrála hudba z baletu Istar , který tehdy tančila Nikolská v ND. Ta si asi z baletu část vzala.5 Není tedy jasné, zda šlo v tomto případě o hudbu z baletu Istar nebo o hudbu z baletu Ruce.
Ta každopádně Ruce se svým souborem opakovaně prováděla jako součást celovečerní taneční revue. Kromě výše uvedených provedení v USA a v Paříži ve 30. letech se poslední dokumentované uvedení uskutečnilo 30. 4. 1941.6 Poté dílo zmizelo ze světa a vynořilo se v podobě opisu orchestrálních partů až vloni v krabici s pozůstalostí Jelizavěty Nikolské v archivu Národního divadla v Praze. Balet není zatím zcela kompletní, s určitostí chybí part 1. fagotu, který však není těžké doplnit podle ostatních nástrojů. Velmi originální obsazení je pro skladby Martinů z 20. let charakteristické, v tomto případě se jedná o 2-1-1-2, 3-1-3-0 s variantou tuby místo 3. pozounu, 2 pf, Vl 1+2 a Vc. Nedá se samozřejmě s jistotou vyloučit, že se v budoucnu v nějakém jiném archivu nevynoří party violy, kontrabasu a případně i bicích, dochované obsazení je nicméně bezpochyby dostatečně reprezentativní a legitimní. Hudebně se balet Ruce řadí někam mezi agresivní energii výrazně žesťové a perkusivní orchestrální skladby Half-Time H.124 z roku 1924 (která také zahajuje v tempu Allegro con brio ) na jedné straně a velmi neoklasicky polyfonní balet Podivuhodný let (1927) na straně druhé.
Novodobá koncertní premiéra baletu Ruce se uskutečnila v rámci Dnů Bohuslava Martinů 2011 dne 18. prosince 2011 na koncertu Pražské komorní filharmonie za řízení Jakuba Hrůšy, prezidenta International Martinů Circle.
1 Paříž 15. 4. 1933, dopis je uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce, sign. PBM Kr 105.
2 Paříž, mezi 19. 9. 1933 a 28. 10. 1933, dopis je uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce, sign. PBM Kr 116.
3 Paříž, před 4. 11. 1933, dopis je uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce, sign. PBM Kr 117.
4 Praha 15. 12. 1932, kopie dopisu je uložena v Institutu Bohuslava Martinů v Praze, sign. LXVIII.A/2, originál je psán francouzsky, český překlad Aleš Březina.
5 Praha 6. 7. 1955, kopie dopisu je uložena v Centru Bohuslava Martinů v Poličce (bez signatury), v Institutu B. Martinů v Praze má signaturu XXIV.F/62.
6 Toto datum je uvedeno na konci partu 1. horny.
