Ve věku 95 let zemřel 14. prosince hudební skladatel a dirigent Karel Husa. Jako vzpomínku na jednu z nejvýznamnějších osobností české hudby 20. století zveřejňujeme rozhovor, který s ním před pěti lety natočila Renata Spisarová.
Až budeš inženýrem
Karel Husa (7. srpna 1921) je po celý život bytostně spjat s Prahou, ale taky s válkou. Narodil se v domě družstva invalidů, v Odipu, kde bydleli převážně váleční invalidé. „Sousedé měli protézy, potkával jsem je dennodenně a už tenkrát jsem se sebe ptal, proč je válka“, svěřil se mi v momentě, kdy jsem začali mluvit o jeho tvůrčích inspiracích. Rodiče Karla Husy byli bez hudebního vzdělání, byť jeho maminka hudbu milovala a své dvě děti v hudebním vzdělání podporovala. Ze syna chtěli mít inženýra. V 11 letech začíná Karel studovat na reálném gymnáziu, kreslí a maluje, čte poezii, sportuje, ale také hraje na housle. „Až budeš tím inženýrem, s radostí si o večerech zahraješ“, říkala mu matka. V roce 1939 byl zapsán na techniku. Jeho studia trvala necelé dva měsíce. V polovině listopadu bylo v Berlíně rozhodnuto o uzavření českých vysokých škol. Také o tom, že se z Karla Husy stane skladatel.
Osudová vstupenka
Na sklonku roku 1939, ve svých osmnácti letech, dostává Karel Husa od svého učitele houslí nabídku vstupenky na koncert České filharmonie. Ještě nikdy na orchestrálním koncertě nebyl. Když si ji šel vyzvednou za jedním z členů orchestru, otevřel mu sám Václav Talich. To bylo poprvé, kdy Talicha potkal. Zcela fascinován zvukem orchestru a hrou hudebníků (seděl tenkrát v první řadě) se okamžitě rozhoduje. Chce jít studovat na konzervatoř. Otázkou bylo jaký obor. Na housle hrál celé dětství, ale ke studiu na konzervatoři to nestačilo. Jediné, co mu bylo doporučeno, bylo studium kompozice. Karel Husa ve své mladistvé naivitě, vyzbrojen třemi skladbičkami pro housle a klavír, které napsal ve svých 13 letech pro sebe a svou mladší sestru, navštěvuje Jaroslava Řídkého. „Ten do jedné z partitur letmo nahlédl a s odporem dal všechny stranou. Začal zkoušet můj sluch. Ten jsem jako houslista měl pochopitelně dobře vytrénovaný. Verdikt zněl takto: když budu rok plnit cvičení v harmonii a kontrapunktu a když se naučím všechnu tu teorii, kterou mi zadá, tak ze mne udělá skladatele. Jaroslav Řídký mi neřekl zda skladatele dobrého nebo špatného. Ohradil jsem se, protože jsem přece dobře věděl, co chci psát! Samozřejmě, že jsem nic nevěděl, byla to hloupost myslet si, že vím, co mám v hlavě.Neměl jsem v ní nic. To co jsem napsal, byla jen tónika a dominanta. Jako děti jsme naivní, naštěstí“.
Jaroslav Řídký přesvědčil Karlova otce, aby svolil se studiem na konzervatoři. Nemluvil o svém budoucím studentovi jako o příliš talentovaném, ale vstup na konzervatoř považoval za praktickou možnost. Vysoké školy byly nadále zavřené a mladý Husa by musel okamžitě odjet pracovat do továrny v Drážďanech, aby nahradil společně se svými vrstevníky Němce, kteří odešli do války. Otec pochopil, že by syn měl zůstat raději v Praze a že technická kariéra musí počkat.
Karel Husa začal studovat hru na klavír, pilně se učil a za rok byl přijat do 2. ročníku Pražské konzervatoře. Skladatelé studovali v jedné třídě společně s dirigenty, a tak se ocitl po boku Václava Neumanna, Otmara Máchy, Jana Rychlíka a dalších.
„Jaroslav Řídký pro mě na konzervatoři udělal všechno. Připravoval mne technicky, hudební teorii mne naučil Metod Doležil, privátně jsem ještě studoval dirigování u Pavla Dědečka, protože dva obory studovat současně, to nebylo tenkrát možné. Nikdy jsem neměl ambice stát se dirigentem, chtěl jsem to umět jen proto, abych mohl v budoucnosti pomoci svým skladbám. Víte, byla sice válka, Praha byla šedá, ponurá, pamatuji si na ty tuhé zimy a chlad v kostelech, kam jsem chodil poslouchat Bachovu hudbu. Vše působilo až nihilisticky. Ale já jsem byl uvnitř šťasten. Celou válku, každý večer jsem chodil na koncerty nebo do divadla, fascinovaně jsem sledoval Václava Talicha, Karla Šejnu, atd. Z koncertů jsem chodil vždy domů pěšky, až do Bubenče. Po celé čtyři roky jsem neviděl večer svého otce. Ale pracoval jsem u něj během studia v obchodě s obuví. Se spolužáky byla radost být pospolu, válečná léta byla pro mne paradoxně šťastná. Našel jsem se jako skladatel a byl jsem pořád obklopen hudbou.
Konzervatorní studia ukončil Karel Husa v roce 1945, absolvoval je Ouverturou pro orchestr. Záhy na to požádal, zda by tuto skladbu mohl dirigovat, a to s rozhlasovým orchestrem. Vzkaz z rozhlasu byl jasný: jestli si to chcete pokazit, tak si to dirigujte sám. Rozhlasový orchestr Karla Husu dobře přijal a od té doby jej občas řídil, než odjel do Paříže.To se psal rok 1946.
Paříž, Paříž
Francouzsky se Karel Husa naučil ještě v Praze, ovlivněn svou matkou, která měla ráda vše, co bylo spjaté s Francií. V roce 1946 žádá o stipendium francouzské vlády. „Maminka mi řekla, že rok zůstanu ve Francii, a pak se půjdu podívat za rodinou do USA. Rozloučili jsme se v roce 1946. Bylo to naposledy, kdy jsem ji viděl. Kdo mohl tenkrát tušit, že už se zpět nebudu moci dlouhé roky vrátit. I o jejím pohřbu, a to už jsem byl v Americe, mi napsala sestra se 14 denním zpožděním. Rodina věděla, že bych přijel a že by to byl můj konec.
V Paříži měl Karel Husa svůj domov do roku 1954, do svého odchodu do USA, a byla to pro něj šťastná léta. Paříž byla po válce centrem Evropy, scházeli se tam zajímaví umělci, vystupovali ty nejlepší orchestry a sólisté. Paříž nastolovala vysoké nároky také pro hudebníky. Karel Husa studoval skladbu u Arhura Honeggera a Nadii Boulanger, dirigování u André Cluetense nebo Jeana Fourneta. Později už byl vyhledáván sám jako dirigent, i mimo Paříž. Denně navštěvoval koncerty, obdivoval se Furtwänglerovi a Toscaninimu.
V Praze byla v druhé polovině 40. let ještě hrána Husova hudba a vydávány jeho partitury. Jedna z nich, raná Sonatina, se dostala do rukou Nadii Boulanger.
„Vzkázala mi, ať přijdu k ní domů, že by mě ráda poznala, a ať přinesu další své partitury. Každou středu odpoledne byl u ní salón, dveře byly otevřeny všem. Prohlédla si mé partitury a nabídla mi, že mě bude učit. Svěřil jsem se jí, že nemám žádné peníze, to už mi skončilo stipendium. Řekla, ať se o takové věci nestarám. Od té doby jsem k ní chodil na hodiny a taky často dirigoval na koncertech v kostele Trinité, které pořádala in memoriam Lili, své sestře, která předčasně zemřela. Mimochodem, v Trinité také hrál Olivier Messiaen a já ho tam často poslouchal. U Nadii Boulanger jsem se také setkal s Leonardem Bernsteinem, Sergejem Kusevitskym a Igorem Stravinskym. Poznal jsem tam také mnoho mladých amerických skladatelů. Nadia Boulanger byla také respektovanou dirigentkou, uměla velmi rychle číst partitury! Nikdy neřekla, to není dobré. Jen poznamenala: vidíte, tady, zdá se mi , že říkáte několik věcí najednou. A odkazovala na myšlenku Jeana Cocteaua: někteří lidé chtějí vyjádřit velkými gesty něco malého a my chceme malými gesty vyjádřit něco velkého. Byla filozofkou, bez ofenzívy byla schopna sdělit vše potřebné. Byla velkou osobností a já ji obdivoval. Stejně jako Honeggera. Ten byl jiný než Jaroslav Řídký, pravý opak. Řídký byl na všechno pünktlich, Honegger nám moc věcí neříkal. Jen si prohlížel partitury a občas poznamenal: myslím, že tady a tady by to potřebovalo zesílení. Byl to výborný člověk, velký skladatel.”
Francouzská vláda Karla Husu nejvíce podpořila v situaci, kdy ztratil v roce 1949 československý pas. Karel Husa dostává francouzské dokumenty, které mu umožnily cestovat a dirigovat. S Československem měl v té době jen písemné kontakty, s rodinou a svým přítelem Janem Hanušem, který mu až do své smrti v roce 2004 pomáhal s vydáváním a provozováním jeho skladeb v Praze. V Paříži žil Karel Husa osm let. První tři roky jako student a poté jako skladatel a dirigent. Do Evropy se mu jako dirigentovi otevřela cesta provedením Bartókovy skladby Zázračný mandarín. V Paříži poznává také svou budoucí ženu Simone, se kterou v roce 1954 opouštějí Paříž a společně s dvěma dcerami odjíždějí do USA. Tam se jim narodily další dvě dcery. „Bylo to pro Simone těžké opustit svou rodinu v Paříži, po celý život se pak starala o naše čtyři dcery. To víte, já jsem tolik cestoval, učil, přes léto komponoval. Bez její stálé podpory si nedovedu svůj rodinný život představit.“ O její podpoře manželově práci jsem se mohla přesvědčit sama v jejich současném domově v Severní Karolíně, blízko města Raleigh. Po celou dobu našeho natáčení byla pozornou a milou hostitelkou a umožnila nám soustředěně pracovat. Mimochodem, v Husově domácnosti se vždy mluvilo a dosud mluví francouzsky. S administrativou spojenou s jeho pedagogickými a skladatelskými aktivitami pomáhá Karlu Husovi jedna z jeho dcer, Elizabeth, která se se svou rodinou a svými rodiči přestěhovala z Ithaky do míst, kde jsou velmi mírné zimy. Začátkem března, kdy vznikaly naše rozhlasové Osudy, byla Severní Karolína v jednom květu.
Se studenty nikdy nezestárnete
Karel Husa chtěl hlavně komponovat. Ještě v Paříži se nechal zlákat představou, že když bude 12 hodin týdně učit, zbytek času bude moci věnovat kompozici. Přijal tak, nejprve na tři roky, nabídku od Cornell University vyučovat skladbu a hudební teorii. Druhým rokem už dirigoval univerzitní orchestr. Z původně krátkého pobytu se stala celoživotní služba této univerzitě, na které Karel Husa působil 38 let. Cornell University je vyhlášená pro své inženýrské obory. Na začátku 50. let měla 16 tisíc studentů a k dobrým americkým mravům dodnes patří, že 
každá takováto instituce má svůj velmi početný a kvalitní orchestr i sbor. A právě úloze dirigenta takového orchestru zasvětil Karel Husa, a to nejen na Cornellu, velkou část svého života. „Ano, dirigoval jsem školní orchestr. Vypadalo to tak, že jsme tvrdě zkoušeli, řekněme 5-6 týdnů, a pak se nám podařil velmi dobrý koncert. Bylo to pro mě zadostiučinění, že jsem své žáky něčemu naučil. Nelituji jediného dne, který jsem se svými studenty strávil. S nimi nikdy nezestárnete. Žili jsme v překrásné krajině, blízko Kanady, všude hory, ledovce, jezera. U jednoho z nich jsem měli letní chatu a tam jsem napsal dvě třetiny svých skladeb. Od května do září jsme vždy s rodinou odjeli a já měl klid na práci. Víte, byla to původně země Indiánů a člověk tam cítil, že jim byla ukradena. Pořád jakoby to bylo ve vzduchu.
Prosadit se jako skladatel, to je všude obtížné, zvlášť v Americe. Karel Husa začíná komponovat také pro školní dechové ansámbly a jeho skladby tak začínají hrát univerzity napříč USA, diriguje orchestr v Rochesteru (New York), jeho skladby propagují dirigenti William Steinberg, Erich Leinsdorf a George Szell. Husova popularita přichází v roce 1969, kdy získává Pulitzerovu cenu za svůj 3. smyčcový kvartet (1968). V té době také píše Hudbu pro Prahu 1968, kterou bezprostředně reagoval na srpnové události ve své rodné zemi. Premiéru měla v roce 1969 na konferenci ve Washingtonu a slavila velký úspěch. Byla pak hrána stovkami univerzit a jméno Karla Husy se stalo známé v celé Americe. V Československu byla poprvé provedena až v únoru 1990, kdy ji s obrovským nadšením dirigoval samotný autor.
„Psal jsem pro amatérské soubory i vysoké profesionály, pro školní bandy i Newyorskou filharmonii se Zubinem Mehtou. Byl jsem inspirován válkou (První symfonie, 1953), poezií (Monodrama,1976), historií (Trójské ženy), virtuozitou hráčů (Koncert pro orchestr,1986). Stále jsem měl však na mysli obnovu hudby-jen nezůstat v myšlení sterilní.“
Osudy s Karlem Husou budou v čase oslav jeho devadesátin podrobně mapovat jeho osobní i profesní kariéru, setkání, přátelství i tolik intenzivní roky práce se studenty. Osudy, které nikdy nepřestaly být v kontaktu s místem, kde se narodil a prožil mládí, kam se nemohl léta vrátit. Paradoxně, jako odměnu za to, přinesl naší zemi velkou popularitu v USA, kde je považován za jednoho z nejznámějších českých skladatelů. Karel Husa je obklopen knihami, korespondencí, denně je na e-mailu a přijímá návštěvy z akademického světa. „Jsem vděčný Americe za to, že mi dala zaměstnání, když jsem jej potřeboval a pomohla mi jako skladateli. Na to nezapomenu. Ale celé ty roky, co jsem se nemohl vrátit domů, téměř každou noc jsem snil o tom, že chodím Prahou, tak důvěrně jsem to tam znal. A pak jsem si v tom snu říkal: jak se vrátím zpět, vždyť mám v Americe rodinu. Byly to často kafkovské pocity. Člověk, kde se narodí, nejméně polovina z něj tam zůstává, nezáleží na tom, kde žijeme dnes. Mně bude 90 let a byl to krátký život. A zabývat se tím, kde zrovna žijeme, to je tak zbytečné . Jsme jen na jedné Zeměkouli.”
[block background=“#e5e5e5″](Rozhovor s Karlem Husou vyšel v Magazínu Vltava 2/2011. Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu. Český rozhlas Ostrava, stanice Vltava: Osudy, 1. – 5. srpna, 11.30 – 12.00)[/block]
