Moc by mne zajímalo, co viděl skotský dobrodruh William Lithgow v roce 1614, že mohl o Káhiře napsat, že je to „nejúžasnější město na Zemi“, a čím si Káhira vysloužila přízvisko „matka měst“. Moje zkušenost je taková, že ve smogu, prachu, špíně, kraválu a šedi egyptské metropole je areál opery jednou z mála oáz, pro které neturistický nášvtěvník Káhiru přece jenom úplně nezavrhne a s jistou rezervou je ochoten dát za pravdu krajanům, kteří říkají: „Kdybyste tu žili déle, tak byste si to tu také zamilovali.“ Třeba profesorka češtiny na káhirské universitě nebo slovenský houslista, který hrál v operním orchestru a teď učí na Káhirské konzervatoři. Těmi dalšími oázami jsou ještě například park Al-Azhar, jako by vyrenderovaný z pohádek tisíce a jedné noci (ale turistu tam nepotkáte) nebo polyfunkční kulturní prostor Al-Sakia pod mostem na břehu Nilu, kde se konají koncerty (a mimoafričtí usedlíci si tu stvrzují svou kulturní identitu, o kterou lze v běsně komunikativním prostředí neustále kvasícího Orientu lehce přijít).
Opera je v Káhiře součástí uměleckého centra, pod jehož křídly funguje sedm divadelních scén, několik galerií, hudební knihovna, muzeum moderního umění a velmi solidní zázemí pro umělce, zaměstnance a návštěvníky – včetně mešity a čajovny. Působí zde dva stálé soubory arabské hudby, dva klasické orchestry (symfonický a operní) a dva sbory, dále soubor pro duchovní hudbu (který uvádí různé staré rituály a jeho členové jsou jen muži), dva baletní soubory (pro klasický balet a moderní tanec) a stálý pěvecký ansámbl opery.
Pohled do výpravné programové ročenky, jíž musíte dle arabského úzu listovat odzadu dopředu, napovídá, že velký prostor je věnován různě pojatým gala představením, recitálům a baletu, ale probíhají tu i velkoryse koncipované filmové festivaly, přehlídky experimentálního divadla, koncerty elektroakustické hudby, konference na aktuální témata a podobně.
„Zdejší publikum má hodně rádo balety a zpívanou hudbu,“ říká umělecký ředitel a šéfdirigent Orchestru Káhirské opery Nader Abbassi , „takže často uvádíme taneční představení, muzikály a operní koncerty. Přichází na ně hodně diváků, protože zejména mladým lidem je takto prezentovaná hudba blízká. My ale zároveň dbáme na to, abychom nabízeli umění zaštítěné akademickou erudicí, čímž chci říct, že hrajeme hudbu skladateli opravdu hodně dobře napsanou – starší i současnou. I tak se ale setkáváme s tím, že třeba hudbě na koncertě s klasickým symfonickým orchestrem pořád ještě spousta lidí nerozumí. Jako kdybyste v Evropě nebo ve vaší zemi založila arabský institut a pořádala koncerty. Ze začátku by to asi bylo zajímavé, ale po čase by u posluchačů převládl pocit, že to není jejich hudba. Takže nakonec by na takové koncerty chodilo jen pár lidí – a tak to je i tady, na klasický orchestrální koncert přijde velmi málo lidí. Ale my se snažíme lidem neustále dokazovat, že klasická hudba je hudbou mezinárodní. Že není omezena regionem, že je doma všude a patří všem. A my jsme její součástí. Samozřejmě, aby tahle naše snaha byla úspěšná, musíme do programů vybírat posluchačsky přístupné skladby. Například velmi slavné kusy – Čajkovského Romea a Julii nebo Louskáčka znají všichni i tady v Egyptě stejně jako třeba Mozartovo Requiem . Znají to z televize, z filmů, z různých jazzových zpracování. Začínáme tím, že zařazujeme takovéhle snadno poslouchatelné věci a k tomu přidáme něco navíc. Pořádáme třeba koncerty z filmových hudeb od egyptských skladatelů a do programu zařadíme ještě dvě klasicky střižené skladby. Na takový koncert je vždycky plný sál – takže když z těch 1400 lidí pak přijde nějakých dvacet nebo třicet na samostatný klasický koncert, můžeme si říci, že jsme něčeho dosáhli.“
Reprezentativní areál Egyptského národního kulturního centra známého jako Cairo Opera House vznikl koncem 80. let, sedmnáct let poté, co lehla popelem dřevěná budova káhirské Královské opery, která byla otevřena ve stejném roce jako Suezský průplav – 1869. Postavit novou operu pomohli Egypťanům Japonci – areál má jednotný design, respektující hlavní rysy islámské architektury (takže budovy vypadají zvenku jako pevnosti a nejfotogeničtější jsou v noci, kdy jsou barevně osvětlené), je prostorný, se spoustou v Káhiře vzácné zeleně. V parku mezi budovami je socha nejslavnější egyptské zpěvačky Umm Kulthum, která má v Káhiře i své muzeum.
„Naše programy jsou určeny pro všechny Egypťany bez rozdílu vkusu – představujeme je ale akademickou cestou,“ zdůrazňuje Nader Abbassi. „V Káhiře je spousta dalších scén, klubů, kabaretů a tak dále a uvádí se tam všechna možná hudba – včetně tradiční. Ale my provozujeme akademickou hudbu i v arabském kontextu, což znamená, že na jedné straně uvádíme staré egyptské písně a na druhé straně hrajeme novou hudbu od současných egyptských skladatelů, kteří vycházejí z káhirské konzervatoře. Nabízíme sluchovou hygienu pro uši mladých lidí, kteří dnes všude na světě poslouchají hlavně takovou tu velmi jednoduchou tradiční hudbu.“
S vynaložením jisté námahy jsem se dopátrala nahrávek se současnou egyptskou hudbou – o jejich vydávání se stará ministerstvo kultury. V běžných obchodech je věru nenajdete, na tři z nich jsem náhodou narazila u vstupu k nilometru, vedle něhož je muzeum Umm Kulthum, zbytek mi obstarala známá egyptská muzikoložka, paní Samha El-Kholy. V Káhiře je konzervatoř, která má velmi dobrou úroveň i pověst a vedle nástrojových oborů se tam vyučuje i skladba.
„Studujeme klasické základy,“ říká Nader Abassi, který se vedle své dirigentské profese věnuje i komponování, „moderní harmonii i analýzu a samozřejmě i arabskou hudbu, všechny stupnice a mody. Výsledný styl je mix orientalismu, jaký znáte z hudby klasických skladatelů jako Rimskij-Korsakov nebo Borodin, a skutečnými orientálními základy včetně čtvrttónů, které máme v arabské hudbě. Někdy je to hudba velmi přístupná a dobře poslouchatelná a někdy zase na poslech hodně těžká. Snažíme se představovat egyptskou současnou hudbu i na našich koncertech po Evropě a ukazovat, že u nás máme nejen nástrojovou, ale i skladatelskou školu.“
Nader Abbassi se krátce před naším setkáním vrátil z Německa a Ruska z festivalů, kde se svým orchestrem a souborem káhirského baletu uvedl několik baletních představení na velkých mezinárodních festivalech. V Praze dosud nehráli, zato v únoru si s Káhirským symfonickým orchestrem zahrál jako sólista Josef Suk. A Českou republiku pan dirigent zná. „Byl jsem tam kdysi s orchestrem Káhirské konzervatoře. Byl jsem tenkrát ještě hodně mladý, hrál jsem na fagot, mám to v paměti jako hezký zážitek.“
No tak dobře, i já mám teď už v tichu, obklopena zelení a při dobré viditelnosti (protože v Praze není smog nikdy tak hrozný, aby nebylo vidět přes město) na Káhiru dobré vzpomínky. Ostatně – pokud vás do egyptské metropole nepřiveze autobus na maratón egyptologické muzeum – koptská čtvrť – Gíza, takže ze zběsile pulsujícího města jako takového nepoznáte samozřejmě zhola nic, je cesta do opery jednou z možností, jak naplnit slogan ze samolepky, kterou jsem si koupila v jednom obchodě s cédéčky: „Survive Cairo! The rest of the world is easy.“
