Filmová tvorba spjatá s hudbou nabízí zdánlivě nevyčerpatelné možnosti, na první pohled se umělecké prostředky zmnožují; tam, kde chybí obraz, pomůže hudba a naopak. To je ovšem iluze. Kdo neposlouchá hudbu, může zůstat stát „vedle“, „mimo“ nebo dokonce jít „proti“ jejímu proudu, a kdo od hudby žádá příliš, upadne do popisného obrazu, nechá roztéct barvy do amorfní plochy, kterou nazve lyrikou, a tak podobně. Jsme zavaleni vizualizacemi hudby, kvantitativně pochopitelně převládá oblast populárních hitů, jejichž život se běžně počítá na měsíce. Tvorba, která přežila roky, ne-li staletí, jako by od televize a filmu žádala něco víc a bránila se příliš časově omezeným trendům a módám. Zatímco videoklip chce strhnout a bavit, „vážný“ film o tak zvané vážné hudbě usiluje o – čapkovsky řečeno – „,něco0 (se znaleckým přimhouřením oka)“. Že se ze skladatelských portrétů nezřídka stává nudné a nemožně nastylizované oživování mrtvol, je výsledkem úporné snahy o historickou pravdu či vystižení „ducha“ tvůrce, a tato křečovitost nepřeje vtipu a přímočaré uvolněnosti. Někdy se však silný zážitek vyloupne bezděčně, třebaže je hloubka jen nastíněna, zvolen úzký úhel pohledu a není maskována skutečnost, že názor současníka určují současné podmínky, jež brání úplnému pochopení historie. Dílo otevřeně „zabředlé“ v přítomnosti může intenzivněji oslovovat napříč časem než v odhmotněných myšlenkách „pro všechny a všude“ vznikající opus. A to je právě cesta režiséra Petra Kaňky, jenž má za sebou filmy o Antonínu Dvořákovi, Zdeňku Fibichovi či Leoši Janáčkovi a poslední výtvor věnoval Josefu Sukovi (premiéra 7. listopadu 2006). Považuji za symptomatické, že film Dotkl se mě prst boží vyrobilo Centrum publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání (dramaturg Martin Štoll) a nikoliv hudební redakce České televize.
Karel Čapek v Marsyasovi upozornil na „lidi nad filmem“, kteří „z moci úřední“ mění podobu díla. Kaňka sice upustil od prostého titulu „Nejsem evropský skladatel“ a nahradil jej jiným Sukovým citátem (prst boží se přeci jen divákovi servíruje snadněji), jinak se však dokázal s cenzurními tlaky dobře vypořádat. Horší situace nastala s „lidmi kolem filmu“. Ty Čapek nešetří za jejich neproduktivnost, zmiňuje, že „mají styky“ a že rádi dávají najevo, jak „vše činí jen z lásky k umění“. Tito lidé zase nešetřili Kaňku, a tak kolotoč kolem filmu rozvířil kulturní život a vnuk předního reprezentanta české hudební moderny v novém roce 2007 odešel ze Společnosti Josefa Suka… Petr Kaňka totiž natočil umělecký dokument s nezanedbatelným osobním vkladem básníka a esejisty Jana Suka (1951), nevlastního bratra slavného houslisty Josefa (1929), jenž odmítl spolupráci na natáčení. Zaběhnuté struktury se lehce otřásly (u nás jsou možné pouze sametové revoluce), tradiční publikum si alibisticky pomyslí: „Co tomu řeknou lidi?“ Holdům národním umělcům je, zdá se, odzvoněno, oficiálně budovaný vztah k ikonám se vždy vyprázdní, protože vztah je buď v pohybu nebo není vůbec. A jestliže si někdo zvykl neoddělovat hudbu Josefa Suka od dojemného sóla z Radúze a Mahuleny jeho vnuka, musí být zmaten. To, co fungovalo před léty a setrvačností funguje stále, bylo Kaňkou doplněno, skoro by se chtělo říct: zbořeno. Jan Suk se před kamerou vyznal z rodinných neshod, jež nahlíží v intencích antického fata: „…smrtí bylo příliš mnoho.“ Vzbuzené reakce mohl předpokládat, zvlášť když několikrát zopakoval, že nevraživost nepramení z jeho strany. Kaňka se navíc trefil do bolavého místa dnešní české společnosti: stará generace vlivných se vytrácí (doslova vymírá) v pro ně neradostné atmosféře ticha, snad měli odejít dřív za plného lesku a okolní život nechat běžet svým tempem místo úzkostného držení pozic. Nová generace by zřejmě stála o jejich rady a žádala by si jejich názor, kdyby se neocitli v roli nezvaných hostů, kterým se okolí klaní, i když už vlastně neví proč.
Narušila živá současnost výpověď o dávno zemřelém skladateli? Nikoli, a to díky Kaňkově metodě. Režisér pracoval jak se záměrně vytvořenými záběry, tak i s náhodnými okamžiky a „surovým“ materiálem. Zdravě agresivním střihem zaměstnává diváka a ony ryze dokumentaristické sekvence poskytují prostor pro zpomalení času. Přiznávám, že právě tyto plochy považuji za méně zdařilé, 
protože zbytečně odvádějí pozornost od námětu – ptáček na soše barokního anděla smrti, uctivé loučení Jana Suka s hercem Oldřichem Vlachem, některé promluvy Jana Suka omílající stále tytéž myšlenky. Neotřelými nápady Kaňka hýřil, do dynamické koláže zapojil autografy, korespondenci, unikátní němé záběry Josefa Suka, Sukovy projevy, Křečovice, Benešov, „rychlé“ kříže a schody k symfonii Asrael – „pomalé“ kříže k symfonické básni Zrání, Želízy a Čertovy hlavy Václava Levého s hrozivým sborem v kostýmech z třicátých let – sboristé v civilním oblečení v kostele (Epilog). Černobílý film střídá přesvícení či barevné filtry, velkolepý nástup Českého kvarteta podkreslují vlaky a pochod V nový život, úmornost hektických cest umocňují zrychlované pohyby hráčů a Dvořákův Smyčcový kvartet F dur „Americký“ v prestissimu, Sukova rada synovi „Nekuř!“ zní do detailu ruky s doutníkem (fantazijní kamera Jana Malíře). Přehledná osnova hodinového dokumentu se drží chronologie, opírá se o odborné znalosti sukovské badatelky Jany Vojtěškové. Svět Josefa Suka se omezuje na rodinný okruh (lituji, že vypadli například Vítězslav Novák, Leoš Janáček, Ilona Kurzová-Štěpánová). Jediným vetřelcem – kromě všudypřítomné smrti a úzkosti – se stal Zdeněk Nejedlý (Hanuš Bor), jehož komplikovaný charakter je traktován jako karikatura závistivé zloby. „Mladý“ Josef Suk a roztomile svůdná Otilka Dvořáková se blíží podobou skutečným osobám, tyto neherce doplňuje čtený komentář Jana Hartla a výkon Oldřicha Vlacha v roli „starého“ Suka (Kaňka vhodně zachoval integritu mladého i starého skladatele v hlasu O. Vlacha; škoda, že s profesionálním přednesem nepříjemně kontrastuje „jalová“ recitace Otilky – Alžběty Bublanové).
Dokument o Josefu Sukovi se jeví jako bohaté dílo přes mnohé – ať už dobrovolné nebo vnucené – meze, drží pevný tvar při neobyčejné rozmanitosti materiálu. Myslím, opět spolu s Karlem Čapkem, že Kaňkův film má „,to0 (blíže nedefinovatelné).“
