Proč jste si s režisérkou Kateřinou Křivánkovou vybrali zrovna tuto operu? Zaujala vás něčím konkrétním? My jakožto studenti dirigování, nebo potažmo operní režie, nemáme možnost do volby děl zasahovat. Vše řeší dramaturgická rada JAMU už dva roky dopředu. Koncept je takový, aby se jeden semestr hrálo s menším obsazením, třeba minulý rok to bylo Cimarosovo Tajné manželství, a ten následující s větším – příkladem budiž Neznámá či Falstaff v rámci festivalu Janáček Brno 2018. Letos je to naopak, na podzim je to opera v komorním obsazení a na jaře nás čeká Figarova svatba s velkým orchestrem.
Jsou v plánu i nějaké soudobé opery podobně jako v případě Neznámé? Dramaturgie na jaro 2021 ještě hotová není, ale na podzim 2020 se chystá soudobá opera podle eposu Kalevala, jež zazní opět u příležitosti festivalu Janáček Brno, autorem bude znovu Daniel Šimek. Ten si bude provedení také sám řídit.
Nepletu-li se, tak Václav Málek, pedagog operní režie na JAMU, zkrátil původní velkou partituru a dílo výrazně proškrtal. Mohl bys nám tuto redukci nějak přiblížit? Měli jsme orchestrální redukci, kterou ovšem nedělal docent Málek, ale Malte Kroidl, jenž ji vyhotovil pro hudební nakladatelství Ricordi. Je to verze, která byla hrána zatím asi jenom jednou a není z ní ani žádná nahrávka. Takže obsah opery byl zredukován již Kroidlem, některá čísla jsou přeházená a tak dále. Docent Málek při překladu do češtiny možná ještě něco přesunul a vyškrtl – cílem bylo, aby představení fungovalo nejen jako opera, ale také z čistě divadelního pohledu. Takže činohra, která je zde důležitá a vyskytuje se mezi jednotlivými hudebními částmi, byla napsána zcela nově speciálně pro účely představení. Je to tedy takové umělecké duo Rossini-Málek. (smích)
A zasahoval jsi do partitury i ty osobně? Máte tu možnost? Máme a zasáhli jsme nakonec docela výrazně. Partitura je původně pro šest nástrojů: dvoje housle, violu, kontrabas, flétnu a klarinet. Basová složka nám však přišla poněkud nevýrazná, tak jsme ji obohatili ještě o violoncello, které v původní úpravě není. Violoncello jsme nechali dublovat kontrabas, a když byly nějaké dvojhmaty u violy, tak se rozdělily mezi oba tyto nástroje.
Technicky jste tedy nic nedopisovali, ale zvuk vám hezky nabobtnal. Přesně tak, co jsme ale dělali hodně, byly opravy – v původní úpravě bylo až nečekané množství chyb. Kdybychom to neudělali a hráči noty dostali rovnou, tak neděláme na zkouškách nic jiného, než jen řešíme, kde jsou v těch partech chyby. Ricordi nám naštěstí partituru i party poslal elektronicky ve formátu pro Sibelia (notační software, pozn. red.) a když jsme pak dokončovali party, tak si na to sedl ještě Ondřej Musil a opravil posuvky, špatné noty a tak dále.
Jak se ti opera studovala? Měl jsi u nějakých částí díla jasnou interpretační vizi, kterou sis pro ně představoval? Podařilo se ti ji uskutečnit? My měli tu nevýhodu – i výhodu! – že jsme neměli klavírní výtah. Respektive jediný klavírák, který jsme měli k dispozici, byl automaticky vygenerovaný ze Sibelia, ten byl zcela děravý a sloužil jen k nácviku pro zpěváky. My dirigenti jsme to museli hrát z partitury i na aranžovacích zkouškách, takže jsem si mohl operu tak nějak přirozeně důkladně nastudovat. V ideálním případě by pak dirigenta nemělo nic překvapit. Nejvíc se člověk ale stejně naučí při těch zkouškách, během měsíce a půl, kdy dílo slyšíš stále dokola a pak si uvědomíš, že už ho znáš nazpaměť.
Inspiroval ses u nějakých významných operních dirigentů, nebo ses snažil o vlastní cestu? Znali jsme pár interpretací, ze kterých jsme vycházeli. Paní režisérka Katka Křivánková se nechala inspirovat podobně pojatou inscenací, odehrávající se taktéž v novinářském prostředí. Celé představení však bylo koncipováno s velkým rozpočtem, množstvím současně snímajících kamer, a to vše ještě navíc s celým orchestrem a velkým sborem. Z hudebního hlediska jsme vycházeli ze starší nahrávky z divadla Piccolo Scala. Netvrdím, že na ní všechno bezvadně funguje, ale z hudebního hlediska „rossiniovské interpretace“ je to bezpochyby nosný materiál – hlavně pokud jde o artikulaci, délky not, tempa, nasazování a podobně.
Ale ta nahrávka musela být přece v italštině, ne? Takže třeba jiné akcenty, nedělalo vám to problémy? To je pravda, ale třeba takoví Norové si češtinu údajně dost často pletou s italštinou. Takže kdyby naši verzi slyšel nějaký Nor, tak by si řekl: „Aha, italská opera v italštině.“ No, minimálně je tu ta možnost. (smích) Ale samozřejmě, že se objevily věci, se kterými jsem nebyl spokojený a udělali jsme je ve výsledku třeba úplně naopak, aby fungovaly, jak jsme zamýšleli. Někde jsme zase potřebovali upravit překlad, aby více vyhovoval hudebnímu frázování a důrazům.
Je vůbec možné při takto skromném obsazení vytvořit velký a dramatický zvuk, který běžně nacházíme v operních dílech? Máme štěstí, že Rossini není Verdi nebo Puccini. Drama tam zase tolik není nutné. Ačkoliv mohla by padnout poznámka, že septet dirigenta nepotřebuje a hráči se zkrátka udrží sami. Jakmile však přijdou zpěváci – těch máme celkově deset, tři sboristky a sedm postav – všechno se zkomplikuje a je třeba hlídat dynamiku a další věci, kterých by si hudebníci nemohli v zápalu hry tolik všímat.
Poněkud nezvykle nejsou hudebníci v orchestřišti, ale přímo na scéně. Co vás vedlo k tomuto řešení? Orchestřiště tam je, když se však odkryje, tak se jeviště připraví o dobrých pětašedesát procent prostoru. A tak Kateřina Křivánková poprosila pana docenta Krejčího, zda by mohl být orchestr po celou dobu opery na jevišti. Získala tak pro tuto operu spoustu místa, které mohla naplno využít. Navíc jsme díky mé přirozené prostořekosti na zkouškách dostali i nějaké jevištní akce, což návštěvníci asi čekat nebudou.
Zařizovali si studenti veškeré doprovodné záležitosti kolem inscenace? Mám na mysli třeba propagaci, světelný design, atd. Promo, plakáty, pozvánky a tak dále, to všechno byla práce budoucích hudebních manažerů. Ti řešili i třeba tisk partů a jejich dodání hudebníkům. Dále pak kostýmy nebo třeba scénu – vše si museli studenti sami zařídit nebo vyhádat. Až teď jsem vlastně plně docenil, co všechno musí celý tým zajistit, aby takové jevištní dílo vzniklo.
