O baletu se u nás v médiích píše jen občas. Je obtížné převádět do slov němou řeč hudebně-tanečních obrazů, které vyjadřují právě to, co se slovy nedá vyjádřit. A naopak, není zajímavé číst si o něčem, co si ani neumíme představit.
Pomíjivost baletu spočívá v nedokonalosti jeho záznamu. Na rozdíl od tance, který může tančit každý sám pro sebe, balet se realizuje jen ve vztahu k divákovi, v určité době a na určitém místě. Teprve v interakci – baletní dílo, jevištní provedení, diváci – vzniká živé umění baletu. Kdokoli o něm hovoří, píše nebo čte, má na mysli jen to, co sám viděl a slyšel při jevištní produkci. Vybavuje se mu, co rozechvělo jeho emoce a vtisklo se mu do paměti. Většina těch, kdo žádný balet neviděli, vlastně ani netuší, o co jde.
Zachytit pomíjivé baletní dílo umožnil teprve vynález videa v padesátých letech minulého století. I když nemůže být pochyb o tom, že zážitek z živého baletního představení v divadle není totožný ani srovnatelný s působivostí audiovizuální konzervy, možnost záznamu potvrdila mnohaleté snahy choreografů o uznání choreografie (pohybového textu baletu) za dílo hodné copyrightu.
Ovšem cesta baletu je dlouhá několik set let. Co se v Česku baletilo v dřívějších dobách, lze vyzkoumat jen z dochovaných divadelních cedulí, fotografií, litografií a kreseb, hudebních partitur a klavírních výtahů či houslových partů, z textů pamětníků a z úryvků recenzí, které psali hudební, divadelní a literární kritici. Ti však reflektují operu a činohru, o baletu a taneční složce divadelního nebo operního představení se zmiňují jen okrajově. Jen zřídka jsou dochovány popisy děje nebo alespoň osnova příběhu zmíněného baletního titulu. V hudebních archivech lze ještě dohledat klavírní výtah nebo notový part pro zkoušky, v lepším případě partituru, o choreografii a tanečním provedení baletního představení se však nedozvídáme nic. Hmotné doklady tohoto nehmotného kulturního dědictví jsou u nás roztroušeny v nespočtu muzeí, knihoven, archivů, v regionálních a soukromých sbírkách, které teprve čekají na své objevení a zhodnocení.
Představu o tom, co se v Česku baletilo, má jen úzký okruh baletních odborníků a tanečních historiků. A i ti teprve úporně bádají, aby zmapovali fakta o umění baletu, které svou syntetickou formou osciluje na pomezí mezi uměními múzickými a divadelními.
Vznik české baletní historiografie
Systematické studium dějin a teorie tance umožnil teprve prof. Jan Reimoser (Jan Rey) po druhé světové válce. V tehdejším Československu prosadil středoškolské a vysokoškolské studium pro obor tanec a balet. Založením Taneční konzervatoře s maturitou pro výkonné taneční umělce a Taneční katedry na Divadelní akademii múzických umění pro taneční pedagogy, choreografy, taneční historiky a teoretiky dal základ profesionálnímu rozvoji umění baletu v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Stalo se tak na základě Výnosu Ministerstva školství a osvěty ČSR ze dne 11. října 1945.
Převratnou událost zaznamenal Jan Reimoser v Divadelním zápisníku: „Dva říjnové dekrety, podepsané ministrem školství a osvěty a prezidentem republiky, splnily dávné přání našeho tanečního světa v nečekané míře. Prvním se zřizuje na Státní konzervatoři v Praze a Brně taneční oddělení, trvající čtyři roky a vychovávající, prakticky i teoreticky, příští tanečnice a tanečníky pro naše divadla. Druhý, zřizující novou vysokou školu, Akademii múzických umění, pamatuje vedle hudby, umění dramatického a filmového, také na umění taneční. Zde mají být školeni příští choreografové, pedagogové, taneční mistři a teoretikové tance. Umění tanečnímu, odkázanému dosud na školství soukromé, dostává se takto státem řízeného a spravovaného školství.“
Tanec byl první specializací, kterou Pražská konzervatoř (založená v roce 1811 šlechtickou Jednotou pro zvelebení hudby v Čechách) přijala do své organizační struktury. Teprve později bylo k Pražské konzervatoři připojeno oddělení dramatické (1949), oddělení opery a hudební komedie (1959) a od roku 1970 samostatné hudebně-dramatické oddělení. Taneční katedra AMU otevřela své dveře prvním posluchačům v roce 1949.
Jan Reimoser, profesor dějin a teorie tance a vedoucí Taneční katedry Akademie múzických umění v Praze a Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, své první absolventy taneční historie a teorie cílevědomě směroval do nově utvořených institucí: profesorkou dějin tance na pražské Taneční konzervatoř, se stala Nataša Rybínová; profesorkou dějin českého baletu na Taneční katedře AMU Božena Brodská, šéfredaktorkou odborného časopisu Taneční listy Jana Hošková a pracovníkem pro balet Divadelního ústavu a profesorem Taneční katedry AMU Vladimír Vašut.
V krátkém období několik desítek let (krátkém ve srovnání s mnohaletou historií literatury, hudby a umění výtvarných) se podařilo poodhalit zasuté skutečnosti dějinného vývoje baletního umění v našich zemích.
V rámci organizačních změn byla Taneční katedra přeřazena z Divadelní akademie múzických umění (DAMU) k Hudební akademii múzických umění (HAMU), z oboru Dějiny a teorie tance vznikl Ústav pro taneční vědu a Taneční katedra HAMU se proměnila na Hudební a taneční fakultu AMU.
Protože se u nás neujal žádný obecně zavedený systém záznamu tanečního textu, dějiny českého baletu tvoří soupis baletních umělců, choreografů a inscenací, citace recenzí, tituly hudebních partitur, jména skladatelů, návrhy dekorací, kostýmů a obrazová dokumentace – fotografie, litografie, rytiny. Nejrůznější druhy vyobrazení patří k nejkonkrétnějším pramenům a dokladům o baletních dílech. Bez nich by představa o přibližném stylu a životním způsobů lidí, kteří ve své době balet sledovali a tančili, vůbec nebyla možná.
Obsáhlý přehled událostí z dějin českého baletu přináší kniha Dějiny baletu v Čechách a na Moravě do roku 1945 . Na základě svého celoživotního výzkumu ji v roce 2006 publikovala prof. Božena Brodská a předložila tak veřejnosti faktografický základ české baletní historiografie.
Počátky umění baletu
Z dosavadních výzkumů vyplývá, že balet provozovaný v Českých zemích byl vždy integrální součástí vývoje baletu světového. Vznikl dlouhým vývojem z divadelních představení renesance (mumrajů, maškarád a interludií), která pořádala dvorská aristokracie evropských zemí na počest svého vladaře. Vládnoucí šlechtické rody, mezinárodně propojené vzájemnými sňatky, považovaly umění tance za nezbytnou součást svého vzdělání a své společenské prezentace. Vznosné gesto šlechtice bylo výrazem jeho duchovní harmonie a nadřazovalo ho nad pohybově nekultivovaný poddaný lid.
Četné zprávy o setkávání našich králů a jejich dvořanů s dvorskou divadelní podívanou nalézáme v zahraničních zdrojích. K nejstarším patří zmínka o středověkém tanci moriska, připomínajícím boj mohamedánů s křesťany. (Morisco byl španělský Maur, který po znovudobytí Španělska přijal křesťanství.) Starofrancouzská kronika z roku 1377 popisuje slavnostní morisku na počest krále českého a císaře římského Karla IV., kterou dal předvést o přestávce hostiny francouzský král Karel V.
Scéna z dob křižáckých výprav líčila dobytí Jeruzaléma křesťanskými rytíři pod vedením Godefroye z Bouillonu. Názorné předvedení bojového příběhu o vypuzení Saracénů od Božího hrobu umožnily pohyblivé kulisy lodě s výpravou rytířů, maketa města Jeruzaléma a islámská mešita („vysoká věž, postavená vedle chrámu, taková, jaké Saracénové obvykle stavějí, a z nichž prohlašují svůj zákon“).
Popis představení byl vydán v češtině roku 1937: „…Dobré obveselení působili ti, kteří stoupali útokem po žebřících a byli sraženi a shozeni na zem. Nakonec vystoupili ti z lodí nahoru, dobyli města a vyházeli ony, kteří byli v oděvu Saracénů, vztyčujíce korouhve Godefroyovy i ostatních. A bylo to vše lépe a krásněji vypraveno a spatřeno, než se dá vypsáním vylíčit.“
Za první balet je pokládán Ballet-comique de la Reine, provedený v pařížském Louvru u příležitosti sňatku královniny sestry roku 1581. Událost baletní historie spadá do doby Rudolfa II., krále českého a uherského, císaře římského, který zvolil Prahu za své sídlo. Jeho pražský dvůr se stal skvělým centrem vědy a umění. Organizátorem dvorských slavností byl slavný Giuseppe Arcimboldo, choreografem italský baletní mistr Carlo Beccaria. Bronzová soška Letícího Merkura z Rudolfovy sbírky, vytvořená v roce 1580, se stala vzorem pro pózu klasického tance zvanou attitude . Její autor italský sochař Giovanni da Bologna (Jean de Boulogne) byl Rudolfem II. povýšen v roce 1588 do šlechtického stavu.
Dvorský balet (ballet de cour) se pěstoval nejen v Itálii, Francii, Anglii, Německu, Švédsku a Dánsku, ale také na Pražském hradě, tehdy v srdci Evropy. Aktivní účast aristokrata při představení dvorského baletu byla výrazem jeho vysokého postavení u královského dvora.
Pražské zjevení dionýské
Návštěvník Britského divadelního muzea v Londýně (The British Theatre Museum London) si může prohlédnout panel nazvaný Kontinentální renesance . Kromě dvorských baletů z Florencie a Parmy prezentuje několik rytin s popisem dvorského baletu Phasma Dionysiacum Pragense – Pražské zjevení dionýské, který byl předveden ve Vladislavském sále Pražského hradu 5. února 1617.
Kdo umí číst němčinu a švabach, dozví se, že podívanou na počest Jeho výsosti krále českého a uherského, císaře římského Matyáše (bratra Rudolfa II.) a jeho manželky Anny, na počest bavorského vévody Maxmiliána I., uspořádali čeští stavové, a že to byla velmi vznešená a slavnostní událost. Vystupovali v ní postavy antické mytologie a literatury – Vergilius, Horatius, Ovidius. Mezi jmény tančících šlechticů nalézáme barona Kolovrata (pod písmenem D: Henricus Baro de Colowrat) a barona Slavatu (pod písmenem A: Gulielmus Baro Slavata), který představení financoval.
Děj popisuje Kurtze Beschreibung der Masceraden so in anno 1617 der Röm. Keys. Majest. zu Prag von etlichen Heren Standts repraesentirt worden . „Tanečníci tvoří geometrické obrazce na podlaze sálu, spojeného s orchestřištěm klasického řeckého divadla. Závěs proscénia je pomalován skalami a mraky, které dotvářejí perspektivu scény… Na scénu vstupují antičtí hrdinové a básníci provázeni mlhou… Po skončení baletu Merkur odvádí tanečníky na jejich místo a vyzívá básníky k oslavě české koruny básněmi. Na nebesích se objevují iniciály jmen Veličenstev sestavené z hvězd. Na závěr básníci zpívají Gloria Domus Austriacae!“
Český místodržící baron Slavata je proslavený z učebnic dějepisu v souvislosti s Pražskou defenestrací roku 1618. Tehdy byl vyhozen z okna své kanceláře na Pražském hradě společně s Martinicem do hradního příkopu, což byl začátek Třicetileté války. Zachoval se dopis, který Slavata napsal roku 1590 ze svého studia v Itálii: „Ráno o desáté hodině vstávám, tu se přistrojím, Pánu Bohu pomodle, něco čtu. O jedenácti jeden doktor ke mně přichází a mně práva „Institutiones iuris“ čte až do dvanácti, tu sobě lekci opětuji a něco si čtu až do třinácti. Potom jdu na fechtschul, odtud do spring – a na tanzschul, a v tom se až do patnácti execíruju…“
Pravděpodobně jediný exemplář rytiny se scénou a textem Phasma Dionysiacum Pragense – Pražské dionýské zjevení se u nás nachází v Regionálním muzeu v Mikulově. Pochází z rozsáhlé grafické sbírky Dietrichsteinů, majoritních pánů Mikulova v letech 1575–1945. V mikulovském zámku se dochovalo několik rytin a letáků s náměty událostí u habsburského dvora, na kterých jsou jména Dietrichsteinů zaznamenána jako doklad jejich blízkosti k Habsburkům. Na rytině z představení na Pražském hradě je Maxmilián II. Dietrichstein uveden v roli Julia Caesara pod písmenem E jako Maximilianus Comes de Dietrichstein.
Pod titulem Barokní slavnosti Habsburků ve svědectví dietrichsteinské sbírky grafiky uveřejnila Dobromila Brichtová na webu čtyři mědirytiny dvorských představení pořádaných Habsburky. Její studii doporučuji k přečtení každému, koho zajímá velkolepé představení dvorského baletu, na němž se podíleli představitelé českých stavů společně s rakouskou šlechtou před ztrátou české samostatnosti.
