Jevištní struktura baletu se rozvíjela v souvislosti s vývojem hudebních forem. Inscenační reformy choreografů Hilverdinga, Angioliniho a Noverra upoutávaly pozornost uznávaných hudebních skladatelů, kteří sledovali, jak nová témata proměňují pohybový rejstřík profesionálních baletních interpretů a zvyšují nároky na kvalitu hudebního doprovodu. Vývoj baletu jako umění múzického ovlivnili autoři baletních partitur, kteří ve své době dosahovali pozoruhodného společenského uznání svými kompozicemi v oblasti vážné hudby.
Česká hudební literatura se o jejich baletech téměř nezmiňuje.
Balety českých skladatelů
Na prvním místě stojí Vojtěch Matyáš Jírovec (Adalbert Gyrovetz, Gürowetz, České Budějovice 1763 – Vídeň 1850). Po několikaletém studijním pobytu ve Vídni, Itálii a Paříži, odkud při revoluci prchl do Londýna, se vrátil do Čech a v roce 1804 se stal ředitelem dvorních divadel ve Vídni. Mezi jeho povinnosti patřilo také komponování oper a baletů.
Z jeho čtyřiceti baletů je nejznámější Natalia oder Das schweitzer Mildmädchen – Natalie aneb Švýcarská mlékařka. Prvně ji inscenoval Filippo Taglioni roku 1821 ve vídeňském Körtnertor Theater. Uváděla se v Berlíně, Bordeaux, Varšavě, New Yorku i Petrohradě. Marie Taglioni ji tančila v Paříži i Londýně. Roku 1841 byla přenesena na scénu pražského Stavovského divadla s vídeňskými sólisty Helenou Schlanzowskou-Grekowskou, Mikulášem Grekowskim a Françoisem Crombé. Do Moskvy se dostala v roce 1849, kde ji uvedl Marius Petipa jako svou benefici s Fanny Elsslerovou v hlavní roli.
Natalie aneb Švýcarská mlékařka patři k zapomenutým partiturám, které již byly znovuobjeveny. V roce 1980 ji inscenoval francouzský choreograf Pierre Lacotte v Moskevském klasickém baletu s Jekatěrinou Maximovovou v hlavní roli a svým dramaturgickým objevem vyvolal mimořádný mezinárodní ohlas.
Na objevný dramaturgický počin navázal Zdeněk Prokeš v brněnském Národním divadle v roce 1993, když ve spolupráci s baletním teoretikem Vladimírem Vašutem rekonstruoval Jírovcovu baletní partituru a pro jevištní život obnovil u nás neznámé baletní dílo.
Významné postavení u vídeňského dvora dosáhl Leopold Koželuh (Kozeluch, Velvary 1747 – Vídeň 1818). Jeho první balet Hon aneb Slavnost honců (choreografie Vojtěch Morávek-Alberti) byl uveden v pražském Divadle v Kotcích roku 1771. Z dvacítky jeho baletů na pražské scéně jsou doloženy dva (Harlekins Abendheuer oder Selten ein Unglück ohne Glück – Harlekýnovo dobrodružství aneb Málokdy je neštěstí bez štěstí ; Harlekýn, der glücklich gewordene Gärtner, oder Das Schlachtopfer der Göttin Pallas auf einer Insel der Amazonen – Harlekýn šťastným zahradníkem aneb Obětování bohyni Palladě na ostrově Amazonek ) z roku 1777 v provedení souboru Antona Rösslera.
Koželuh se stal komorním kapelníkem a dvorním skladatelem rakouského císaře Františka I. rok poté, co u něho české stavy objednaly slavnostní skladbu k pražské korunovaci Leopolda II. na podzim roku 1791. Cantate Steiner K. K. Majestät Leopold dem II.gewidmet byla úspěšně provedena ke korunovaci císařovny Marie Ludviky na českou královnu.
Ve Vídni se proslavil Koželuhův hrdinský balet o pěti dějstvích La ritrovata figlia di Ottone II, imperatore di Allemagna – Znovunalezená dcera Otty II., císaře německého z roku 1794. Podle Boženy Brodské bylo libreto choreografa Antonia Muzzarelliho ve své době velice moderní. „Spojovalo Noverrovský klasicismus a předromantické prvky. Koželuhova hudba byla současníky vysoko hodnocena. Vídeňský dramatický básník Cornelius Hermann von Ayrenhof (1733–1819) říká ve svém pojednání z roku 1794 („Über die theatralischen Tänze und Ballettmeister Noverre, Muzzarelli und Vigano), že již dlouho neslyšel tak dobrou baletní hudbu…“ (Svět tance a baletu, Akademie múzických umění v Praze, 2004). V letech 1804–1810 Koželuh učil hudbě dceru Františka I. Marii Louisu, pozdější manželku Napoleona.
Výrazné předromantické prvky přinášely balety Pavla Vranického. Pavel Vranický (Wranitzky, Wranizky, Nová říše na Moravě 1756 – Vídeň 1808), od roku 1785 ředitel dvorského operního orchestru ve Vídni, působil jako úspěšný skladatel singspielů a baletů. J eho známým dílem je O beron, král Elfů z roku 1789. Za pozornost stojí programní Symfonie na počest míru s Francouzskou republikou z roku 1797.
Balet Das Waldmädchen – Lesní žínka o divoké dívce, která byla nalezena v lese a přivedena do prostředí zámku, měl premiéru v roce 1796 ve vídeňském Kärtnertor Theater v choreografii Itala Giuseppe Traffieriho. Působivá taneční scéna před zrcadlem, kdy dívka prohlíží svůj obraz (druhá tanečnice opakuje zrcadlově její pohyby na druhé straně rámu) inspirovala řadu pozdějších choreografů.
Baletní titul na tehdy aktuální téma se dočkal více než sto třiceti uvedení i v dalších vídeňských a evropských divadlech. Na scénu pražského Stavovského divadla se dostal v roce 1798 v choreografii Giacoma Brunettiho, nového člena baletního souboru z Vídeňského dvorního divadla. Ve Stavovském divadle se opakovaně uváděl do roku 1802, z roku 1799 je doloženo jeho nastudování také v Karlových Varech.
Pod názvem Neznámá známá Waldmädchen, Balet Pavla Vranického (1796) publikovali nové poznatky o baletu a jeho klavírní verzi (objevené v hudebním oddělení Rakouské národní knihovny ve Vídni a v Českém muzeu hudby v Praze) Eva Stratilová Urválková a Petr Stratil ve sborníku Tanec a společnost (Akademie múzických umění v Praze, 2009). Přinesli tak podnět současným choreografům k rekonstrukci baletu, který svým příběhem ovlivnil operu Silvana skladatele Carla Marii von Webera, dirigenta Stavovského divadla v letech 1813–1816.
Velká baletní témata
V roce 1801 představil veřejnosti svůj balet Ludwig van Beethoven. Libretistou a choreografem heroicko-alegorického baletu Gli Uomini di Prometeo — Die Geschöpfe des Prométheus oder die Macht der Musik und Tanz – Stvoření Prométheova aneb Síla hudby a tance b yl Ital Salvatore Vigano, českému obecenstvu známý z hostování ve Stavovském divadle. V tanečních obrazech baletu vyjádřil Beethovenovo hudební poselství o naději v budoucnost lidí – „stvoření Prométheových“ – v nové době.
Stvoření Prométheova, uvedená ve vídeňském Burgtheatru, byla Beethovenovým druhým baletem. V roce 1791 napsal ve spolupráci s libretistou hrabětem Ferdinandem Waldsteinem a tanečním mistrem Habichem Ritterballet – Rytířský balet p ro neveřejné šlechtické představení v Bonnu.
Beethoven byl obdivovatel velkolepých Viganových choreografií, které sledoval ve Vídni. Zde také zkomponoval Menuet à la Vigano. Nemenší obdiv k Viganovi vyjadřoval romanopisec Stendhal, který zanechal četné zprávy o jeho představeních v Miláně: „Nejlepší Shakespearova tragedie na mne neučiní ani poloviční dojem, jako Viganovy balety. Je to genius, s nímž roste jeho umění a jemuž se ve Francii nikdo nevyrovná. Vybízím všechny klasické spisovatele světa, aby sepsali z Racinova díla jediný balet, který by mohl být přirovnán k velkému baletu tohoto choreografa.“
Mezi desítkami titulů Viganových choreodramat zaujme české téma Gli Ussiti sotto a Naumburgo – Husité u Naumburgu, u vedený v milánském Teatro alla Scala roku 1814. Inscenace se vztahovala k historické tradici, dochované dodnes v německém městě Naumburgu. Zde údajně došlo 28. července 1432 k události, která podnítila vznik legendární Slavnosti třešní. Když husitský vojevůdce Prokop Holý se svými bojovníky obléhal město Naumburg, měšťané vyslali z městských bran procesí 459 dětí v bílých oděvech s třešňovými větévkami v rukou s prosbou o záchranu města. Husité město ušetřili. Scénu dětského procesí do husitského tábora zachytil na svém obraze malíř Josef Mathauser a evokoval tak pomyslný výjev z Viganova baletu na husitské téma.
Kostýmy baletních představení ovlivnil francouzský malíř Jacques Louis David. Jeho výtvarný návrh z roku 1793 pro slavnostní národní kroj hrdinského období Velké francouzské revoluce ovládl světovou módu a empírový splývavý oděv z mušelínu nebo kmentu s hlubokým výstřihem a přepásaný vysoko nad pasem se stal společenským oděvem, který se rozšířil po Evropě a zanikl teprve s pádem Napoleona v roce 1815. Bylo to jediné období do vystoupení Isadory Duncanové na počátku 20. století, kdy baleríny na scéně nenosily korzety a krinolínové sukně.
Svědectví českých archivů
Zásluhy knížete Klemense Metternicha na uspořádání Evropy po Vídeňském kongresu v roce 1815 i jeho předcházející iniciativa při sňatku rakouské arcivévodkyně Marie Louisy s Napoleonem Bonaparte v roce 1810 jsou dobře známy. Mimo pozornost zůstává Metternichův podíl na smutném konci života slavného baletního reformátora Jeana Georgese Noverra téhož roku.
Císařovna Josefína nedala Napoleonovi potomka, Napoleon se odhodlával k rozvodu a uvažoval o nevěstě z carské rodiny. Metternichovi se virtuózní diplomacií podařilo přesvědčit rakouského císaře Františka I., aby v zájmu monarchie provdal dceru nepříteli. František I. byl synovcem a Marie Louisa praneteří popravené francouzské královny Marie Antoinetty, dcery Marie Terezie, jíž Noverre učil baletu. Vstřícnost první Napoleonovy manželky Josefíny k tomuto sňatku připravovala v Paříži Metternichova manželka Marie Eleonora.
Jean Georges Noverre nabízel vyslanci Metternichovi své choreografické služby. Dokládají to neznámé Noverrovy dopisy z rodinného archivu Metternichů, uložené ve Státním ústředním archívu v Praze. Jsou tři, zveřejnila je a okolnosti jejich vzniku popsala Jaroslava Hoffmannová ve stati Metternich a baletní reformátor Noverre ( Paginae Historie: Sborník Státního ústředního archivu v Praze, Sv. 5, 1 997).
V dopise ze 16. dubna 1810 Noverre prosí Metternicha o možnost složit poklonu císařovně z habsburského domu. Nabízí návrh baletní slavnosti, který by mohl být využit u příležitosti pamětihodného sňatku, a žádá ho, aby se v této věci přimluvil u svého nástupce, knížete Karla ze Schwarzenbergu. „Dovoluji si předat Vaší Excelenci přiložený návrh slavností, který jsem sestavil v době císařovy korunovace. Domnívám se, že by mé nápady mohly posloužit k neméně pamětihodné události, sňatku Jejího Veličenstva. Nicméně se neodvažuji lichotit si tím, že bych dosáhl prvenství mezi návrhy, které se tvoří při této příležitosti. Pokládal bych se za šťastného, kdyby s mými záměry mohli být seznámeni panovníci, aby alespoň viděli, že bych si přál mít tu čest, přispět ke zvěčnění sňatku, který má přinést bezpečí a blaho dvěma velkým národům… Jsem s úctou, pane hrabě, Vaší Excelenci velmi ponížený a poslušný služebník Noverre.“
Zda Metternich odpověděl, není známo, ani kde skončil Noverrův návrh slavností. Na dopise je pouze poznámka: „Dopis baletního mistra Noverra“.
Slavnostní ples s baletními entrée, pořádaný u příležitosti sňatku arcivévodkyně Marie Louisy s Napoleonem 1. července 1810, organizoval na rakouském velvyslanectví v Paříži údajně sám kníže Karel ze Schwarzenbergu.
Významnou úlohu měla na slavnosti jeho švagrová Paulína ze Schwarzenbergu, manželka Josefa ze Schwarzenbergu, která značnou část svého života prožila na zámku Český Krumlov. Zprávu o svatební slavnosti přináší Lucie Burešová (Tanec v prostředí aristokratického rodu Schwarzenbergů na přelomu 18. a 19. století. Svědectví krumlovských pramenů, Tanec a společnost. AMU 2009). Vychází z dochovaných deníků Paulíny ze Schwarzenbergu, psaných francouzsky, a z knihy Mileny Lenderové Tragický bál (Paseka 2004).
Karel ze Schwarzenbergu nechal pro účel svatební slavnosti postavit dřevěný taneční sál, zdobený na stěnách tehdy módními pruhy mušelínové gázy. Vytvořil „pro obdivovatele klasiky Apollónův chrám i s pějícími Múzami, pro vyznavače romantismu jeskyni a vodopád, pro milovníky bukolických scén loubí z vinné révy. Z loubí se vynořili tanečníci a tanečnice, oblečení do národních krojů rakouských zemí: předvedli urozeným hostům lidové tance a pantomimu, speciálně secvičené pro tuto příležitost. Vše provázela hudba. Na konci loubí byl templ, zasvěcený Vítězství, Slávě a – příznačně, vždyť na tomto kousku Paříže se měly tvořit dějiny – také múze historie jménem Kleio… Hudba zahájila čtverylkou, zprvu tančili jen neapolská královna spolu s knížetem Paulem Antonem Esterházym a Eugénem de Beauharnais s Paulínou ze Schwarzenbergu… Naneštěstí se ale brzy po zahájení bálu od hořících svíček vzňaly gázy a požár se rychle rozšířil…“
Na Paulínu ze Schwarzenbergu se zřítil hořící stropní trám. Byla jedinou obětí slavností, kterou identifikovali podle šperků a množství jejích diamantů – měla jich 627, nejvíce ze všech přítomných dam.
Poslední Noverrův dopis
Nedlouho před svou smrtí Noverre napsal 18. září 1810 dopis, aby se rozloučil s Metternichem, který se chystal k odjezdu z Paříže. Připomněl, že jako starý služebník vznešeného rakouského domu upadl do neštěstí pro svou oddanost k nešťastné královně, dceři nesmrtelné Marie Terezie. „Jestliže mne Vaše Excelence ráčí doporučit v tomto ohledu panu knížeti Schwarzenbergovi, budu se těšit nadějí, že budu moci složit poklonu k nohám císařovny a dostanu se z nešťastného stavu, který mne tíží taková léta. Očekávám toto nové znamení Vaší dobroty, pane hrabě, s tím větší důvěrou, že vím, že prokazovat dobro je pro Vás nejsladším potěšením…“ Na dopise je Metternichova poznámka: „Noverre byl slavným baletním mistrem a původcem nového stylu v choreografii. Byl baletním mistrem ve Vídni za panování císařovny Marie Terezie.“
Ani na tento dopis se nenalezla odpověď, ani nevíme, zda se Klemens Wenzel Lothar von Metternich-Winneburg s baletním reformátorem Noverrem setkal. Ten zemřel v bídě 24. října 1810 ve věku 83 a půl roku, jeho žena ho přežila sotva o měsíc. Svědky posledních opatření byli farář a policejní komisař. Už v roce 1831 nebyl jejich náhrobek zachován.
