Pro mimopražské zájemce – nebo pro Pražáky, kteří si nemohou dovolit příliš častou návštěvu klubů – jsou hlavním zdrojem informací o současném českém jazzu aktuální nahrávky. Na tomto poli je rozdíl mezi dnešní a předlistopadovou jazzovou scénou nejmarkantnější.
Jak to bylo dřív
Zaprvé, počet jazzových souborů je dnes podstatně vyšší, než tehdy. Významnější skupiny, které vyzrávaly a působily před rokem 1989, mohly být téměř pravidelně dokumentovány na tehdejších LP a předtím alespoň na singlech nebo EP. Vydávaly je dvě velké firmy, Supraphon a Panton. Jejich hospodaření bylo součástí státního rozpočtu s předepsanými ideovými i kulturně-politickými směrnicemi: příslušný ekonomický výsledek byl předem stanoven plánem. Jejich produkty se ocitaly na trhu, kde prakticky neexistovala konkurence; snímky z jiných zdrojů byly prakticky nedostupné a poměrně vzácné vydávání zahraničních nahrávek bylo sevřeno daleko přísnější kazajkou ideologických i ekonomických aspektů.
Na druhé straně však pro značnou část obyvatelstva měla kultura mimořádnou funkci. Některé její projevy představovaly jistou možnost svobodnějšího vydechnutí, jakou žádná z jiných oblastí veřejného života nenabízela. Nové LP domácího jazzového souboru našlo své obecenstvo, pro něž se stalo vyhledávaným produktem, komentovaným nejen v odborném tisku, ale často i v kulturních rubrikách deníků nebo týdeníků. Počet prodaných výlisků vzhledem k neexistenci konkurence značně přesahoval tehdejší souměřitelné evropské i světové parametry. A vzhledem k nepříliš velkému počtu souborů dobré pověsti se časem dostalo téměř na každý z nich.
A jak je to dnes
Svobodné otevření světu to všechno radikálně změnilo. Naše jazzové nahrávky se ocitly v konkurenci nejen u nás dříve nedostupných zahraničních produktů, ale také jiných druhů hudby, které dosud neměly místo v socialistickém jídelníčku. Velké národní podniky přešly pod jiné vedení, kde už rozhodovaly především ekonomické parametry. A prodej zvukových záznamů v celosvětovém měřítku a bez ohledu na druh hudby značně klesal. Nahrávky se stále častěji rozmnožovaly soukromým vypalováním nebo stahováním přes internet, a starý způsob prodeje v kamenných obchodech ustupoval novým formám.
Jazzová alba tím byla zasažena možná ještě citelněji než jiné oblasti, zejména pokud se jejich distribuce obracela jen k vlastnímu, malému a omezenému trhu. Někdejší velké firmy, dědicové Supraphonu a Pantonu, v podstatě přestaly jazz vydávat. Na jejich místo nastoupili fanouškovští vydavatelé, které k této hudbě vábil spíše vlastní zájem, než vyhlídky na ekonomické zisky. Michal Hejna, jeden ze šéfů Arty, u nás nejstaršího vydavatelství tohoto druhu, k tomu poznamenává: „Jazz se drží při životě, obdobně jako všude ve světě. Vždy se najde nějaký ten blázen, co do vydávání alb investuje. A tak je jazzu v našich obchodech s CD, které už skoro nikdo nekupuje, až přespříliš. Často si vzpomenu na příhodu Luboše Andršta. Ten na kursech ve Frýdlantu, kde před lety učinkovali lektoři z Berklee, oslovil kytaristu, který byl naprosto skvělý, otázkou: ‚Nemáš nějaké CD? Rád bych si ho koupil!‘ Odpověď zněla: ‚Bohužel, zatím ne. Dcera studuje high school, a tak na ně nemám peníze. Až dostuduje, tak ho natočím.‘“
Podobná historka se v různých verzích opakuje i u představitelů dalších společností, které dnes u nás jazz vydávají. Jsou to vesměs bývalí nebo i dosud aktivní hudebníci: sami prošli dráhou muzikanta, který hledá možnost záznamu svých výkonů, jež pro něho představují vrchol jeho snažení. Pavel Vlček, iniciátor naší historicky druhé jazzové edice Cube-Metier, byl jazzový trombonista. V sedmdesátých letech odešel do Anglie a po sametové revoluci spěchal alespoň na krátkou návštěvu domů.
Při tom nepředvídaném návratu nebo aspoň návštěvě vlasti bylo nutno obejít staré přátele a muzikanty, s nimiž se znal za mlada jako amatér trombonista. „Jednoho dne, nějak na podzim 1997 v Jaltě (nebo to asi byl Ambassador) jsem po koncertě zaútočil na Sváťu Košvance, že bych si chtěl koupit jeho cédéčko. Na to Sváťa: ‚Nemám.‘ ‚Vyprodáno?,‘ dotazuju se já. Sváťa: ‚Ne, nemám, nic jsem ještě nenahrál.‘ Jenže já jsem to cédéčko s titulem Svatopluk Košvanec opravdu musel mít, a tak nezbývalo, než k němu Sváťu dotlačit návrhem: ‚Co tak kdybychom to nahráli my, pustil by ses do toho?‘ ‚Pustil, jenže já nejsem žádný organizátor, kde, jak a co, to umí Petr Kořínek.‘ Tak jsem se vydal za Petrem Kořínkem a za Bažíkem Pavelkou a dohromady jsme naplánovali nahrávání Sváťovy desky ve studiu Národního divadla v Praze v prosinci 1997 s doprovodem Vojta Eckert – piano, Petr Kořínek – kontrabas a Jaromír Helešic – bicí. Všichni se do studia dostavili v plánovanou hodinu, jenže zakrátko jednoznačně prohlásili, že na tak mizerné piano, jaké jsme tam našli, není možné nahrávat. Kapitalismus tenkrát v Praze teprve jaksi dospíval, a tak nebylo možné najít stěhovací firmu, která by okamžitě přestěhovala přijatelné piano, které nám doporučili, z jiného křídla Národního divadla. Zkrátka nešlo to, a tak se šlo domů. Ne zrovna úspěšný začátek nového vydavatelství Cube-Metier.“
Přenesme se o šest let dále. Tehdy začalo svou činnost vydavatelství Amplion. Jeho iniciátorka Lucie Bassi Kukulová o tom říká: „Bylo to v roce 2003 z rozčarování, že vynikající zpěvačka Olga Škrancová se nemá čím prezentovat. Předtím jsem pomáhala s produkcí alba Saxtime – Live in Železná, tehdy progresivního tria mého kamaráda Bedřicha Šmardy. Že si založím seriózní label mě napadlo až v souvislosti s kapelou Vertigo Quintet a spojenectvím s Alešem Charvátem. Vydávám především proto, že mám hudbu ráda, a to nejen jazzovou, a také si vážím práce muzikantů a vůbec tvůrců. Navíc jsem studovala na Ježkovce, mezi jazzmany mám nejvíce přátel, a také mám blízko do všech jazzklubů v centru, takže je to zkrátka můj svět.“ Dodejme k tomu ještě, že Aleš Charvát si odehrál své s kvartetem Milana Svobody. Ale po sametové revoluci došel k názoru, že by mohl jazzu prospět i nějak jinak, a v nahrávacím studiu, které si mezitím stačil vybavit, poskytuje servis nejen Amplionu, ale i jiným projektům.
Na přelomu roku 2004 a 2005 se objevila další série: CD se záznamy pravidelných koncertů Jazz na Hradě. Vydává ji Multisonic, profesionální společnost s poměrně rozsáhlou produkcí z oblasti popu i jiných okruhů, mezi nimiž se už před vznikem této série občas objevil i ojedinělý jazzový titul. Jejím vedoucím je Karel Vágner, baskytarista, známý například ze spolupráce s Evou Pilarovou nebo Hanou Zagorovou. Prvním krokem ke startu nové edice byl popud prezidenta Václav Klause, který si přál zachytit atmosféru hradních koncertů na zvukové nosiče, a repertoár je dán dramaturgií koncertního cyklu. I tady se ovšem prosazuje jistý výběr: z 33 dosavadních koncertů vyšlo zatím 22 CD.
Nejnovější přírůstek do skromné rodiny našich vydavatelství představuje od roku 2007 nová společnost Animal Music. Její vedoucí, v civilu právník Petr Ostrouchov, byl členem skupiny Sto zvířat, která se pohybovala ve zcela jiném žánru. „Poté, co jsem Sto zvířat opustil, jsem začal spolupracovat s Ondřejem Pivcem, jehož druhé album vydané v květnu 2007 bylo naším prvním jazzovým titulem na labelu Animal Music. Přitom jsem si uvědomil, jak málo pozornosti se u nás mladým jazzmanům věnuje a spustil systematickou a pravidelnou činnost. Hudba, kterou vydávám, mne zajímá především pro svou autenticitu, hudební ponor svých tvůrců a vysokou uměleckou kvalitu. Kromě toho ji rád poslouchám.“
Proč to vlastně děláte?
Všem jmenovaným jsem položil několik společných otázek. První se týkala jejich kriterií pro výběr materiálu – v jakém poměru tu stojí jejich osobní vkus, muzikantské přesvědčení a odhad odbytových možností připravovaných titulů.
Michal Hejna to shrnul stručně a hutně: „Všechna uvedená kriteria jsou důležitá. Stojí v obměnovaném pořadí v závislosti na jednotlivém titulu. Nemáme na to žádný recept.“
Pavel Vlček odpověděl odkazem na základní záměr, z něhož projekt vznikl. „Našimi prvními tituly byl potvrzen jasný směr dalších nahrávek jazzu Cube-Metier – dokumentovat a vydávat nahrávky současné české jazzové scény a jazzových muzikantů, kterým se jinde nedostává vydavatelské příležitosti a dokumentovat je tak, aby se co nejvíc přiblížily živému vystoupení.“
Lucie Bassi Kukulová říká: „Při výběru nahrávky se řídím prvotně instinktem, tzn. podléhám plně osobnímu vkusu. Následuje konzultace s Alešem Charvátem. Aleš je nejen výborný zvukový mistr, ale především nejlepší producent. Je to on, kdo má hlavní slovo. Pokud se rozhodneme pro realizaci, s Alešem a s muzikanty pak řešíme technické možnosti (výběr studia, způsob práce), aby nahrávka byla zvukově co nejpreciznější. Takto samozřejmě předpokládám, že dobré zboží se prodá samo. Nevydala bych CD jen proto, že se dobře prodá, aniž bych byla přesvědčena o hudební kvalitě, nebo aniž by rezonovalo s mým sluchovým centrem a srdeční krajinou.“
A podobně ladí svou odpověď i Petr Ostrouchov. „Na prvním místě stojí osobní vkus a odhad kvalit projektu, společně s kvalitou nabízeného materiálu po stránce umělecké autenticity a tvůrčí upřímnosti. Své muzikantské přesvědčení nepřeceňuji, neboť v jazzu aktivním hudebníkem nejsem a vzhledem ke svým schopnostem ani nemůžu být. Komerční potenciál mne vůbec nezajímá, jako na podnikání na svou vydavatelskou činnost nepohlížím. Naopak za cíl považuji vydávat desky s kvalitním zvukem, v kvalitní grafické úpravě, neboť kvalitní obsah si zaslouží i kvalitní formu. Z pohledu ekonomické bilance je to činnost samozřejmě zcela nesmyslná (zatím), neboť jazz je žánrem menšinovým a recese gramofonového trhu se jej dotýká o to více.“
Kdo to zaplatí?
Vydávání desek má ovšem pro podnikatele také své ekonomické důsledky a nikdo z jmenovaných si nemůže dovolit hradit je z vlastní kapsy. Náš nejstarší polistopadový podnik Arta mohl při svém vzniku převzít něco z kontaktů někdejší výsadky Artia. Okolnost, že se do jeho čela mohli postavit aktivní jazzoví hudebníci Michal Hejna a Jan Hála, byla tehdy zcela výjimečná. Dnes představuje ojedinělý jazzový kombinát: má vlastní jazzklub, v němž prodává nejen vstupenky, ale i svá vlastní CD, spolu s jazzovými nahrávkami zahraničních firem, které dováží a případně postupuje do další distribuce. Na čelném místě jím distribuovaných značek figuruje label ECM, dnes dlouhodobě patrně nejúspěšnější evropská značka. Mimo to Arta/Agharta funguje také jako pořadatel, který nabízí atraktivní zahraniční soubory v Lucerna Baru a případně i jinde, v rámci svého časově neomezeného Agharta Jazz Festivalu. Takto široké zaměření umožňuje vyvážit rozpočet v několika odlišných kapitolách.
Vlčkova společnost Cube-Metier je jediná, která má za sebou nějakou větší zahraniční firmu. První tituly své edice natočil ještě jako velké dobrodružství na cestě do neznáma. Název vydavatelství Cube-Metier je odvozen od firmy Cube Cz, s. r. o. v Hejnicích na Liberecku a britského vydavatelství Metier Sound and Vision Ltd. sídlem v Prestonu, Lancashire. „Cube je dnes jedním z předních českých výrobců plošných spojů a už tenkrát před deseti lety, když bylo jasno, že finanční úspěch firmy je již na blízkém obzoru, se mi podařilo přesvědčit mladšího kolegu a partnera o podnikatelské filozofii, v níž jsem věřil za svých mnoho let podnikání v Británii, že totiž každá úspěšná firma musí sama něco vrátit do společnosti. Tenkrát jsem ještě nevěděl vůbec nic o nahrávání a produkci cédéček a nějakou šťastnou náhodou přivezla do Prahy má dcera Hanka přítele jménem David Lefeber, který vlastní a vede britské vydavatelství Metier Sound and Vision Ltd. Lefeber byl okamžitě nadšen projektem nahrávání pražského jazzu i přesto, že jeho vydavatelství se do té doby zabývalo výhradně současnou britskou vážnou hudbou. Není se co divit, jazz v Praze před deseti lety opravdu bylo možno najít na každém rohu a úroveň často převyšovala očekávání. Tak jsme s Lefebrem dospěli k názvu sdruženého vydavatelství Cube-Metier a prakticky převzali logo anglického vydavatelství Metier. David se zúčastnil několika počátečních nahrávání a doma v kuchyni v Brightonu na notebooku vyprodukoval mastering těch několika prvních titulů,“ vzpomíná na své začátky Vlček.
Multisonicu nepochybně dopomáhá prestižní značka Jazzu na Hradě ke snazšímu získání sponzorů. Jazzové nahrávky mimo tuto řadu jsou ojedinělé. „U ostatních jazzových titulů je to otázka dohody – například dostaneme hotovou nahrávku nebo si výkonný umělec zajistí své sponzory na pořízení nahrávky a určitý odběr CD. Ta doba, kdy vydavatelství neslo samo veškeré náklady a rizika, už je bohužel pryč,“ říká Ivana Verbičová z Multisonicu.
Nové menší společnosti musí spoléhat na vlastní zdroje nebo pracně vyhledávat sponzorskou podporu. Sem tam může něco kápnout, ať už z grantů z veřejné ruky nebo od nějaké firmy s vzácným pochopením, ale není to jednoduché a velký rozmach to neumožňuje. Vedoucí takových „fandovských“ podniků nejsou manažery se zkušenostmi z průmyslové produkce. Lucie Bassi Kukulová shrnuje: „Původně jsem si myslela, že se k jistému druhu mecenášství nechají strhnout i někteří moji ‚bohatí‘ známí, kterým jsem všechno krásně intelektuálně zdůvodnila, zabrnkala jim na ega a nabídla i kompenzaci ve formě CD (například jako dárky pro klienty), ale bohužel jsem se mýlila, nechytl se nikdo. Provozuji ještě takovou malou galerii, kde pořádáme kromě výstav i přednášky, semináře, kurzy a občas i komorní koncerty.“
Co z toho vychází?
Arta, která začala svou činnost hned roku 1990, má na svém kontě přes 60 titulů. Je tu zastoupena předlistopadová generace: Andršt, Růžička, Stivín, Kop, Markovič, Viklický ve svých četných proměnách, historický Veleband, návštěvy emigrantů Decziho, Mráze i Linky, polistopadový nástup Romana Pokorného, pravověrný klubový Hot Line, ale také nové soubory, jaké přinesla až poslední léta – první CD neortodoxního Nuselského Uměleckého Orchestru, Matej Benko, karibsky laděná Cuban Summer, nebo poněkud překvapivá Noční optika studentů pražské konzervatoře.
Vlčkovo Cube-Metier jej doplňuje z poněkud jiného aspektu; sleduje svůj cíl dokumentovat jazz, který zaznívá v pražských klubech. Od roku 1997 vydalo 25 titulů. Z hudebníků střední generace sleduje celkem soustavně dráhu Emila Viklického včetně jeho setkávání se zahraničními partnery, ale odstartovalo také cestu generace, která před listopadovým zvratem ještě nenastoupila na scénu: Roberta Balzara, Yvonne Sanchez, ale zejména Najponka, Karla Růžičky Jr., Davida Dorůžky a v nejnovější době i Ondřeje Pivce. Drobný přesah k interpretům vážné hudby představuje smyčcové kvarteto Apollon.
Amplion má od roku 2003 ve svém katalogu zatím 8 titulů, mezi nimi hned 2 CD Vertiga, a druhé CD NUa Jakuba Zitka. Spolu s nahrávkami Zuzany Dumkové, Ridiny Ahmedové, a skupin Limbo nebo Apoaché vyvolává dojem hledání na zvuk soustředěné a obsažné hudby, která už hranice jazzu může různými směry překračovat.
V dramaturgii koncertů Jazz na Hradě na Multisonicu se záslužně objevují i dnes nepříliš frekventovaní spolutvůrci našeho jazzového vývoje, jako například Jaromír Hnilička nebo Michal Gera. Dosud vyšlo přes 20 titulů – od úvodní pocty Luďku Hulanovi, přes přehlídku našich předlistopadových jazzových osobností i jejich zahraničních hostí, až po prezentaci mladších, jinde nezastoupených jazzmanů (například Unity Quartet Viléma Spilky).
Nejmladší Animal Music funguje v jazzu od května 2007. Ještě v prvním roce své existence vydalo druhé CD Ondřeje Pivce, trio Libora Šmoldase a album Jaromíra Honzáka. Letos na jaře již vyšla alba Ondřeje Pivce, Davida Dorůžky s Josefine Lindstrand a v plánu jsou alba Vertigo Quintetu a kvarteta dočasného pařížského emigranta Petra Zelenky. Je zřejmé, že nové společnosti se soustřeďují především na to, co zajímavého se objeví na současné scéně.
Jaké jsou náklady
Jazzová CD se vydávají zpravidla v nákladu 1000 výlisků, což je výrobně nejvýhodnější. Jistý počet exemplářů dostane ihned soubor a to může být považováno i za součást honoráře, zúčtovatelnou proti nahrávacím nákladům. Kapela si tyto desky prodává na vlastních koncertech a tento způsob prodeje tvoří významnou část celkového odbytu. Pokud jde o smlouvy, situace se u jednotlivých projektů nejvíce liší. Některé formace se spolupodílejí na nákladech nahrávání, třeba pronájmem studia nebo i dodáním hotového snímku. Podle toho se také liší vyúčtování royalties, jejich podílu na prodeji. V zahraničí je obvyklé, že vydavatel je začne vyplácet až v okamžiku, kdy si plně pokryl své vlastní výdaje. U nás je někdy za tuto hranici považováno už dolisování dalšího nákladu nad původních 1000 kusů. Vydavatel nabízí své nahrávky v malobchodní síti (občas prostřednictvím nějakého většího distributora – například u Animal Music je to SonyBMG, u Amplionu Panther), nebo na dobírku internetovým prodejem. Postupně se prosazuje také prodej digitální distribucí (downloading).
Zatím nejúspěšnějším českým jazzovým titulem je zřejmě Stivínova Inspiration by Folklore (1992), jejíž prodej se blíží k 10 000. Album Yvonne Sanchez Invitation (2002) překročilo prodej 6000 kusů. V obou případech jde především o prodej u nás doma. Ale i dosavadní světový prodej titulu Moravian Gems s George Mrázem, Ivou Bittovou a Emilem Viklickým, vydaného v září 2007, nasvědčuje tomu, že se brzy může přiřadit k našim nejúspěšnějším nahrávkám.
A co se dostane za hranice?
Zahraniční prodej našich nahrávek tvoří zvláštní kapitolu. Tři největší světové hudební trhy jsou USA, Británie a Japonsko. Tam má svou distribuci především Cube Metier a tak cédéčka Roberta Balzara, Davida Dorůžky, Svatopluka Košvance, NajPonka, Karla Růžičky a podobně lze najít v Británii v obchodech Virgin Megastore (například na Piccadily v Londýně), nebo v obchodech HMV v Japonsku (třeba v tokijském Shinjuku) a taktéž v USA na Times Square v New Yorku (v bývalém Tower Records).
Japonsko má o evropský (a tedy i český) jazz zvláštní zájem. Některé své nové tituly tam vyváží i Animal Music. Ale některé japonské firmy si objednávají i speciálně kombinované reedice našich nahrávek z šedesátých nebo sedmdesátých let. Takové jim pochopitelně může poskytnout jen Supraphon, pro který je to vlastně jediná příležitost, jak ve světovém měřítku zhodnotit starší jazzové nahrávky – podle jeho odhadu nepoužitelné na domácím trhu. Pan Koki Emura vynaložil značnou práci, aby zkontaktoval různé vydavatele na našem trhu. Pro své dvoudiskové album Jana Koubková, Vocal Virtuoso – Collection 1977 – – 1997 si v licenci koupil nahrávky od dědiců Supraphonu, Pantonu, od Faust Records, Viktora Kotrubenka a Českého rozhlasu. V Japonsku tak vyšly i některé soukromé snímky, které se u nás nikdy neobjevily na veřejném trhu. Roku 2007 požádala firma Celeste z Tokia Supraphon o licenci nahrávek Karla Krautgartnera. Vyšlo z toho CD s přepisem snímků z let před Krautgartnerovým odchodem, především z LP Jazz kolem Karla Krautgartnera, doplněných o některé další nahrávky. Opět kombinace, která by prý na českém trhu byla neprodejná. Takže starší český jazz si posluchači mohou koupit spíš v Japonsku, než u nás doma.
Ale není to jen Japonsko, které má o reedice staršího českého jazzu zájem. „Ve světě je dnes o československý jazz z 60. a 70. let mezi sběrateli dost velký zájem, o čemž svědčí i celkem absurdní ceny na různých internetových burzách,“ říká Lukáš Machata, který dnes sídlí ve Švýcarsku a spolupracuje se španělským vydavatelstvím Vampisoul. To se zaměřuje spíše na souljazz a rock 60. a 70. let, ale nevyhýbá se ani jazzu. Své nahrávky prodává v západní Evropě, Severní i Jižní Americe, v Japonsku a v Koreji. Zájem mají i o reedice snímků Karla Velebného a Emila Viklického z oné doby.
Český jazz si prostě za své existence vydobyl pozornost v zahraničí, a v dnešním systému propojených komunikací záleží jen na počtu jazzových posluchačů a tím i na rozsahu trhu, na němž ta která firma pracuje. A pochopitelně také na iniciativách, stycích a způsobech, jakými se v různých odbobích mohly naše nahrávky dostávat i k zahraničním zájemcům. Zdá se, že dnešní podmínky tomu vyhovují: nahrávky Emila Viklického nebo Jana Kořínka vycházejí u anglických nebo amerických společností, další CD Davida Dorůžky vyjde v druhé polovině roku ve Španělsku u společnosti Fresh Sound (s bubeníkem Jorge Rossym) a tak dále.
Více posluchačů než v USA?
Na závěr ještě trochu provokativní úvahu Pavla Vlčka: „V jednom čísle DownBeatu v minulém roce jsem zahlídnul článek o malo-vydavatelstvích jazzu a interpretských samizdatech. Tam se uvádí, že za celkem úspěšný titul se považuje prodej nad 3500 kusů titulu. To mi poněkud vyrazilo dech – zvažte ten obrovský americký trh a těch 3500 je jen pouhá kapka v moři. Ve srovnání s českými poměry bychom tedy mohli být optimističtí – porovnejte velikost populace a mohlo by se zdát, že v přepočtu na každého obyvatele Češi nakupují jazz více než Američani. To je ale velmi zkresleno skutečností, že Češi (na neštěstí pro nás, vydavatele) podstatně víc šíří mezi sebou cédéčka vypalováním načerno.“
Takové hypotetické kalkulace nepochybně přinášejí trochu jiný pohled na současnou světovou situaci, ale poskytují pramálo útěchy našim jazzmanům, kteří touží po takovém záznamu svých výkonů, jaký by se dostal k co nejširšímu okruhu posluchačů. Jenže tento problém je třeba nahlížet v podstatně širších a složitějších souvislostech našeho společenského vývoje.
