Touha provozovat hudbu je odvěká. Někteří teoretikové tvrdí, že je projevem jednoho z mnoha lidských pudů, jiní s odkazem na zpívající opice věří, že hudba byla dokonce starší než lidská řeč. Jestliže z hlediska provozování rozlišujeme hudbu vokální a instrumentální, ta první, vzniklá v lidském hrdle, byla vždy prvoplánově k dispozici; potřebovala dobré hlasivky, trochu hudebního sluchu a důvod k rozeznění. Již ve starověku existovala sborová tělesa. Středověk, provozující různé formy gregoriánského chorálu tento typ zpěvu jen podporoval a dovedl od jednohlasu k vícehlasům a polyfonii renesanční a barokní. V Čechách byl velký rozvoj sborového zpěvu spojen s akcentací národního umění a odehrál se v době obrozenecké. V šedesátých letech 19. století vznikla řada pěveckých spolků a sborů (včetně Hlaholu), na jejichž tradice později navazovala další tělesa.
V prvém desetiletí 20. století (roku 1909) se při Občanské besedě v Praze představil soubor s názvem Smíchovská pěvecká šestnáctka . Po úspěchu 1. ceny na pěveckých zápasech v Plzni roku 1912 (pod vedením R. Černého) byl sbor nucen přerušit svou činnost v průběhu 1. světové války, kdy řada členů ansámblu narukovala a cvičební místnosti byly přeměněny v lazaret. V poválečné době přijalo těleso název Pěvecký sbor Smetana . Počet členů se postupně rozrostl na padesát, ansámbl rozšiřoval repertoár a podnikl první úspěšná turné do zahraničí. (V meziválečných letech 1922 – 1934 například Jugoslávie, Holandsko, Polsko, Švýcarsko, Francie, Německo, Dánsko, Španělsko, Rakousko, Bulharsko, Turecko, Řecko.)
Umělecký profil Smetany samozřejmě formovaly různorodé osobnosti sbormistrů, všimněme si alespoň těch nejdůležitějších. Zkušený a temperamentní František Spilka (1927 – 1938), dramaturgii obohatil o moderní díla mnoha autorů (Janáček, Novák, Foerster, Aim, slovenští autoři). Jeho nástupcem se stal O. Hilmera (1939 – 1948), jenž vedl sbor v těžké době okupace. Tehdy hrozilo nebezpečí zastavení činnosti, když byl za heydrichiády pro ukrývání parašutistů popraven jeho člen dr. Petřek. Těleso se v té době dalo do služeb útěchy českého člověka. Například v jubilejním Smetanově roce (1944) zazněla téměř na třiceti koncertech Mistrova díla, včetně alegorické České písně .
Po osvobození sbor opět aktivuje svou sestavu a je připraven na radostnější zpívání v míru. V následujících letech politických změn, které se pohříchu projevily i v ideovém tlaku na uměleckou činnost, dochází k dalším personálním změnám ve vedení Smetany (éra J. Plavce 1948 – 1954, Z. Kostky 1954 – 1959). Administrativně sbor ztratil v roce 1948 svou právní subjektivitu i majetek a stal se součástí tehdejší závodní organizace Státní banky československé.
„Do PPS Smetana jsem přišel roku 1949 na základě zkoušky“ vzpomíná Ing. Hynek Kohl (bývalý činovník Olympijského výboru, působící ve sboru již 60 let). „Tehdy byl Smetana výběrovým sborem, kde se předpokládala předchozí znalost hudební teorie a praxe a adept byl přijat po roční zkušební lhůtě. Většina mých tehdejších kolegů vstupovala do sboru v období první republiky a druhé světové války, tedy v době, kdy nebyly profesionální sbory a začal teprve působit rozhlas. Společenský význam sboru byl tehdy vysoký, členství v něm bylo vysoce vážené.“
Šťastnou volbou pro těleso se stal nový sbormistr Vladimír Doležal, profesor konzervatoře, který Smetanu dirigoval celých 32 let (1960 – 1992). Oduševnělý, charismatický, vzdělaný, čestný, muzikantsky nadaný umělec a věřící člověk ušlechtilého a skromného vystupování a smyslu pro humor, si dovedl zajistit přátelství a disciplinovanost svých zpěváků. A byl to on, kdo prováděl těleso těžkými lety totality, kdy se s podezřením hledělo na každé větší seskupení lidí, jež mohlo fungovat jako potencionální buňka politického odporu. Na tehdejší situaci opět vzpomíná Hynek Kohl: „Činnost sboru byla různými prostředky politicky ovlivňována, byla vyžadována politická aktivita a odpovídající repertoár. Přesto si sbor zachoval dobrou, doslova bratrskou atmosféru. Morální vztahy členů dovolovaly i přes někdy rozdílné politické názory mluvit o všem otevřeně a bez obav. To jsme cítili jako samozřejmost.“
Profesně se ve sboru spojovali lidé různých povolání od lékařů, právníků, lékárníků, techniků, učitelů a úředníků k řadě dělníků různých profesí. Všichni z nich byli po příslušné přípravě schopni zpívat nejen česky, ale i anglicky, francouzsky, německy, italsky, latinsky, ale i řecky, estonsky, finsky, indicky 
i staročesky. Po dlouhé pauze od roku 1934 se sbor vydal na šňůru zahraničních zájezdů, započatých třemi velkými turné na Isle of Man v letech 1967 – 1969. Ještě následovala turné do Švýcarska, Francie, Maďarska, Velké Británie, Polska, NSR, Lotyšska a Švédska. Často se jednalo o opakované návštěvy, zajištěné dobrými styky s pořadateli. Nezapomenutelným se stal zájezd na ostrov Man, kde si sbor natolik oblíbili, že podle něho nazvali autobusovou zastávku a jednu čtvrť v hlavním městě Castletown. Členové sboru bydleli většinou v rodinách, kam byli vybíráni podle jazykových znalostí, zaměstnání, ale také věku, někdy též na ubytovnách. V rodinách žili obvykle zdarma, někdy se jednalo o reciprocitu. Členové Smetany si sami platili cestu, osobní honorář nedostali, obdrželi jen částečné výtěžky z koncertů. K cestování museli mít povolení Oborového svazu zaměstnanců a Ministerstva kultury. Ještě dodejme, že tehdy sbor působil pod patronací ZV ROH ČKD Polovodiče.
V domácích poměrech se v těchto letech Smetana účastnil krajských a celostátních soutěží LUT, pořádal výroční koncerty v Praze, zájezdová vystoupení po republice, spolupracoval s rozhlasem, Československou společností pro mezinárodní styky, Svazem českých skladatelů a koncertních umělců. Hlavním uměleckým úkolem sboru Smetana bylo zdokonalování technické a výrazové kvality a rozšiřování repertoáru. Na pravidelné zkoušky ansámblu chodili hlasoví poradci (R. Hübner a několik desetiletí profesorka AMU J. Vrchotová-Pátová), kteří těleso profesionálně rozezpívávali a sledovali. Sbor spolupracoval s pěvci Národního divadla (Z. Otava), Státní opery (L. Havlák), Plzeňské opery (J. Kusý) a houslovými virtuosy (Svěcený, Talich). Základní repertoár sboru vycházel z tvorby českých klasiků (Foerster, Smetana, Dvořák, Fibich, Janáček, Novák, Martinů), ale obsahoval i polyfonní skladby staré hudby (Lasso, Vittorio, Palestrina, Bach), stejně tak jako díla klasiků a romantiků. Veliké bylo zastoupení soudobých autorů, z nichž připomeňme C. Orffa, P. Ebena, Z. Lukáše, E. Axmanna, V. Petrova, I. Hurníka, F. Šauera nebo J. Snížkovou. Samozřejmě se prováděly také zdařilé úpravy lidových písní řady zemí.
Sbor Smetana se výrazným způsobem podílel i na realizaci slavných kantátových a oratorních kompozic (například Xerxes a Mesiáš od Händla, Mozartovo Requiem, Berliozovo Faustovo prokletí nebo Dvořákova Svatá Ludmila). S duchovní hudbou však byl za totality problém. Na to vzpomíná dlouholetý člen JUDr. Vlastislav Lutrýn: „Skladby na liturgické texty, ale třeba i lidové koledy, nebyly sice zakázány, ale rozhodně nebyly vítány a jejich provozování přinášelo určitá rizika. Týkalo se to děl tak závažných, jako Dvořákovy Stabat Mater, Mozartova Requiem nebo Rybovy České mše vánoční. Nanejvýše je bylo možno uvádět mimo dobu, do které liturgicky patřily. Tak třeba nebylo radno uvádět Stabat Mater o velikonocích. Přesto měl Smetana v kmenovém repertoáru řadu těchto děl na latinské i české texty. Renesanční polyfonie byla svým způsobem tolerována, díla související s katolickou liturgií a prováděná převážně v kostelech na tom byla hůře. Určitým řešením byla spolupráce se Svatojakubským sborem a orchestrem (Cantores Pragenses), protože basilika sv. Jakuba na Starém Městě byla vzhledem k hojné návštěvnosti západních turistů výjimkou v přístupu úřadů.“
Na počátku Doležalovy éry se sbor rozrostl až na 80 zpěváků (maximem bylo v roce 1955 92 zpěváků). Odborné kritiky chválily čistotu intonace, strhující rytmus, smysl pro výstavbu frází, deklamaci a barevnost hlasových rejstříků, které byly někdy přirovnávány k rozmanitosti varhan. Po určité době se však začaly objevovat i některé nebezpečné, alarmující tendence. H. Kohl o tom říká: „V osmdesátých letech se postupně začalo projevovat stárnutí členské základny, úbytek starších členů nebyl vyrovnán novými, mladými zájemci. Projevil se vliv absence hudební výchovy ve školách, vznik široké palety profesionálních hudebních těles, ztráta zájmu o mužský sborový zpěv, který nebyl odpovídajícím způsobem propagován v rozhlase a televizi.“
Období po sametové revoluci přineslo určitá specifika. Na jedné straně otevřený svět, neomezenou možnost zájezdů a volby repertoáru a na druhé straně ztrátu toho, co do jisté míry podmiňovalo existenci těles – to jest podpory státu. Nicméně právě v této době (1996) se zpěváci Smetany dočkali vrcholného zájezdu, již za vedení sbormistra M. Keprta (ve sboru 1992 – 1999). Absolvovali 11 velkých koncertů a řadu dalších vystoupení v USA (Kalifornie, Nevada, Utah). Dlouholetý tajemník a člen sboru Ing. J. Klička na ně vzpomíná: „Mimořádným zážitkem bylo setkání asi s největším smíšeným sborem světa Mormon Tabernacle Choir, založeným roku 1850. Jejich cvičebna a sál v Salt Lake City má obrovské varhany o jedenácti tisících píšťalách a kapacitu 6500 míst. Byli jsme přítomni na zkoušce a pak pozváni zazpívat si. Výzvu jsme přijali s obavami, jak bude v porovnání s přesilou jejich 330 zpěváků znít našich 26 hlasů. Ale zněly! Akustika je tam tak skvělá, že jsme nepotřebovali ani žádné mikrofony. Úplným vrcholem našeho turné pak byl galakoncert v Maurice Abravenel Hall, uspořádaný k stému výročí připojení Utahu k Unii. Organizátoři pozvali ke společnému účinkování 15 univerzitních sborů, celkem přes 1000 zpěváků. Ansámbly uváděly církevní skladby evropských autorů jako Palestriny, Mozarta, Brahmse a dalších. Jako jediný hostující sbor z Evropy jsme provedli jako zlatý hřeb koncertu suitu Zdeňka Lukáše Jaro se otvírá s velice slušným úspěchem.“
Odvrácenou, méně efektní stranou těchto úspěchů byla interní situace ve sborovém tělese na přelomu století. Došlo k další výměně sbormistrů (S. Pešička: 1999 – 2005, S. Kladas: 2004 – 2006, V. Shuklina: od 2006 dodnes) a k opětovnému poklesu členské základny. Jelikož tento problém pociťovaly i některé další pěvecké soubory, došlo roku 1996 ke spojení PPS Smetana s Pěveckým sdružením pražských učitelů a Pěveckým sborem Typografia. Jejich společná vystoupení a pravidelné zájezdy do různých evropských zemí jsou tak hlasově zajištěna potřebnou mohutností dynamickou a výrazovou. I když samotný Smetana otevírá i dnes svou náruč nově příchozím, mladá generace přichází sporadicky. Starší generace vnímá tento stav skepticky, jak je zřetelné ze slov H. Kohla: „V současnosti nezájem o mužský sborový zpěv přetrvává, sborům jde o jejich existenci. Zdá se, že sláva mužského sborového zpěvu se stává historií. I když historií slavnou.“
V roce svého stoletého výročí má Pražský pěvecký sbor Smetana bezesporu vysoký bilanční potenciál. Téměř dva tisíce skladeb v archivu tělesa hovoří o hodinách nácviku, radostné dřiny i reprezentativních vystoupení, na nichž zazněly. Vzpomínám, jak dr. V. Holzknecht v úvodním slově koncertu Hlaholu hovořil v souvislosti s členskou základnou o sedmi letech hubených a sedmi tučných. Lze ta tučná léta u Smetany a jemu podobných těles ještě očekávat? Perspektiva tenčících se tradičních sborů je dnes vyvažována a redukována množstvím profesionálních těles a možná nastane i situace obvyklá v Americe, kde každá univerzita má vlastní vokální ansámbl, který pojme řadu mladých lidí.
Životaschopnost Smetany, projevená v době změn a krizí i v údobích klidu, je v každém případě obdivuhodná. I na začátku roku 2009 udělalo těleso několik aktivních počinů. Tak například připravilo výstavu, která proběhne v Muzeu B. Smetany od konce března 2009. Dále pak svolalo své staré bývalé členy k jubilejnímu vystoupení na Slavnostním koncertu k 100. výročí založení, který se koná v Rudolfinu 4. dubna 2009 v 15. hodin. Všichni milovníci sborového umění jsou srdečně zváni.
