Bojuje se o osud provinčních divadel. Máme jich prý příliš mnoho a stojí moc peněz, jsou jiné („modernější“) možnosti kulturního vyžití a podobně. Jaká bude jejich budoucnost, bohužel závisí málo na umělcích; rozhodují o nich politici a úředníci a mezi těmi se lidí s opravdovým vztahem ke kultuře a divadlu, jak se bohužel potvrzuje dnes a denně, najde jen velmi málo. Provinční divadla však neměla – a ani dnes nemají – význam pouze pro místní publikum, které má ještě stále raději kontakt s živým hercem a zpěvákem, než „instantní“ podobu jeho výkonu. Byla (a jsou) také líhní mnohých, kteří udělali (a dělají) světovou kariéru. Jako jeden příklad za všechny může sloužit Opava a více než dvousetletá historie jejího divadla.
Budova městského divadla byla otevřena 1. října 1805. Opava byla během dalšího půldruhého století městem s převahou německy mluvícího obyvatelstva, avšak český jazyk neměl zatarasenou cestu ani do hlediště, ani na jeviště. Obě složky obyvatelstva se na využívání městského kulturního stánku dokázaly (tu snadněji, tu hůře) dohodnout. Během své existence prošla divadelní budova několikerou rekonstrukcí, zásadní z roku 1909 (po požáru) byla provedena podle návrhu vídeňského architekta Ferdinanda Fellnera. Divadlo nabízelo jak činoherní, tak operetní a operní repertoár. Jeho intendanti vábili nejen zkušené umělce, ale nebáli se angažovat ani začínající herce a pěvce.
Z Opavy pochází několik slavných jmen. Pěvkyně vídeňské Dvorní opery Lucie Weidt sice nedebutovala v opavském divadle, nýbrž v Lipsku, ale v Opavě se narodila. Její otec Heinrich Weidt byl městský kapelník a hudební skladatel (napsal mj. operu Adelma , později působil také v Curychu, Kasellu, Bernu a Hamburku). Pěvecké základy poskytl dceři on, než se stala ve Vídni žákyní Rosy Papier-Paumgartner. 16. února 1918 zpívala Lucie Weidt Kostelničku v prvním uvedení Janáčkovy Její pastorkyně ve Vídni, roku 1919 byla chůvou ve světové premiéře Straussovy Ženy beze stínu . Hudební slovníky uvádějí různá data jejího narození; teprve nedávno se podařilo ověřit, že se narodila 11. května 1870 (zemřela 1940). Jiný opavský rodák, Robert Erben (1862–1925), se po studiích ve Vídni stal dirigentem divadla ve Frankfurtu, kde byla 16. února 1895 uvedena jeho operní aktovka Enoch Arden podle předlohy lorda Tennysona, která zlákala i jiné skladatele, například Richarda Strausse (jako melodram) a ještě roku 1936 Ottmara Gerstlera.
Opavské divadlo znamenalo důležitý start pro některé činoherce. Na jeho scéně v sezoně 1855/1856 začínal Joseph Lewinsky (1835–1907), později člen vídeňského Burgtheatru, v letech 1905–1907 si v Opavě tříbil herecký projev rakouský divadelní a filmový herec Rudolf Forster (1884–1968), dlouholetý člen přední berlínské scény, jehož filmografie zahrnuje kolem šedesáti němých i zvukových filmů. Před nacisty na chvíli unikl na Broadway, jenže roku 1940 se vrátil a nevyhnul se natáčení několika tendenčních filmů. Také filmový herec Paul Richter (1895–1961) začal po studiích na vídeňské konzervatoři na opavských prknech.
Odrazový můstek
Zůstaňme však u hudby. Být členem opavského divadla bylo pro uměleckou kariéru zřejmě důležitou a důstojnou poctou. Tenorista Prozatímního divadla Kašpar Horlivý (1829–1898) zběhl načas z Prahy pravděpodobně právě do Opavy, kde je zaznamenán v sezoně 1865/1866, aby se na jaře 1866 pokorně vrátil na pražské jeviště. Tenorista Antonín Vávra (1847–1932) podepsal svou první stálou smlouvu 1869 v Opavě, ač mu Bedřich Smetana na základě jeho vystoupení v roli Jeníka v ochotnickém představení na Žofíně nabízel přijetí do operního souboru Prozatímního divadla. Opavský ředitel Balthasar Bigl mu slíbil bohatý repertoár a Vávra kvůli němu zrušil už podepsanou smlouvu s divadlem v Klagenfurtu, ale nakonec v září 1871 přece jen nastoupil do Prozatímního divadla. Opavského působení si vážil natolik, že tuto scénu doporučil i svému synovci Janu Hilbertovi Vávrovi (1888–1950), který zde začínal v roce 1911. Krátce prošel Opavou tenorista Hanuš Lašek (1860–1937), později člen opery pražského Národního divadla, v letech 1888–1891 vídeňské Dvorní opery, jenž zpíval také v Brémách a Drážďanech a osvědčil se jako pěvecký pedagog. Basista Eduard Aschenbrenner (1857–1921), rodák z Jičína, se v sezoně 1887/1888 zastavil rovněž v Opavě a zdejší divadlo bylo jedním ze zastavení také pro tenoristu Richarda Figara (1866–1921) z Bílé Třemešné, několikaletého člena opery v Záhřebu. Když se roku 1901 stal členem souboru Národního divadla, sešel se tam s jiným bývalým opavským kolegou, kapelníkem Františkem Jílkem (1865–1911).
Opava byla ovšem také odrazovým můstkem pro řadu zpěváků, kteří z Čech nepocházeli. Načas zde zakotvil na začátku své kariéry vídeňský rodák, barytonista Hans Duhan (1890–1971). Následovaly Teplice a roku 1914 se stal členem vídeňské Dvorní opery, kde zůstal 37 let. Jeho první vídeňskou rolí byl Amonasro v Aidě , měsíc nato následoval Amfortas v Parsifalu . Ve Vídni vytvořil téměř osmdesát rolí (mezi nimi Escamilla, krále Vladislava v Daliboru , titulní roli v Donu Giovannim , Verdiho Falstaffa , Valentina ve Faustu , Jeleckého v Pikové dámě , Jochanaana v Salome ), a působil také jako režisér (např. Aida roku 1932) a dirigent (Gianni Schicchi , Bludný Holanďan , Síla osudu , Lohengrin , Tosca ). Stal se kvůli tomu, jak to tak bývá, terčem novinářské uštěpačnosti; u nás si k tomu ještě přisadil sarkastický poměr k Vídni: „Vídeň se ráda nazývá městem mnoha talentů a občas si to také sama musí dokazovat. Poté, co vystoupil herec Burgtheatru Franz Höbling jako hrdinný baryton v opeře a zpíval Bludného Holanďana, začaly teď operního režiséra a barytonistu Hanse Duhana zpěv a režie nudit a vstoupil za dirigentský pult. Dirigoval Pucciniho aktovku Gianni Schicchi , což není snadná opera, a aby také osvědčil aprobaci pro koncertní sál, krátce nato řídil Bachovy Matoušovy pašije , což rovněž není jen tak nějaká hříčka. Duhan je výtečný hudebník – dříve vystoupil ve Volksoper několikrát jako Mozart ve vlastním kusu o Mozartovi – a teď bude, jak slyšíme, ustanoven kapelníkem a ve Státní opeře působit jako hudební Dappertutto.” (Bohemia 16. 4. 1936) Singspiel Mozart , který je společným dílem Duhana s libretisty Juliem Wilhelmem a Paulem Frankem, byl uveden ve Volksoper roku 1923 a jeho reprízy řídil Josef Krips, který se k tomu ve svých vzpomínkách hlásí jako k dobré zkušenosti.
Hans Duhan hostoval několikrát v Praze. Zpíval Dona Giovanniho (Leporellem byl Richard Mayr) v rámci operního festivalu Nového německého divadla roku 1926 a objevil se zde jako vynikající interpret písní: „V záplavě koncertů posledních týdnů zapadl tu a tam některý, jenž by si zasloužil větší pozornosti obecenstva, než jaké se mu dostalo,“ píší Národní listy 27. listopadu 1927. „Sem patří večer písní, který měl v Plodinové burze vídeňský komorní pěvec p. Duhan. Je znám a oblíben v kruzích německého obyvatelstva pražského již od dřívějška tento lyrický baryton státní opery vídeňské, jehož hlas je neobyčejně krásného, sametově hebkého zvuku. K tomu p. Duhan je skutečný umělec přednesu písňové lyriky, jenž jde do hloubky písní, má jemné cítění pro poetický výraz textu i hudby. V pořadu svého večera projevil nad to vzácný umělecký vkus pominuv vše, co snad strhlo by posluchače rázem k nadšenému potlesku, ale co by z intimního rámce večera vypadalo. […] Vroucností výrazu jímaly v podání vídeňského pěvce dvě z písní H. Wolfa na texty Mörickeho.” Hans Duhan hostoval v Praze v rámci oslav 100. výročí Schubertova úmrtí na koncertě 26. listopadu 1928, který se konal pod patronací rakouského vyslance Ferdinanda Marka. Účinkovali členové Státní opery ve Vídni Rosetta Anday a Hans Duhan, klavírní virtuos Paul Weingarten, pěvecký sbor Smetana s Františkem Spilkou, Ševčíkovo kvarteto a profesoři Německé akademie hudby v Praze. Při té příležitosti se také objevil inzerát na Duhanovy nahrávky Schubertových písní. Dalším Vídeňanem, který začínal v Opavě, byl Erich Kunz (1909–1995), jenž se pak ve Vídni uvedl roku 1933 jako Osmin, z mozartovských rolí však se stal nezapomenutelným především jako Papageno, komediální talent prokázal také jako Leporello či Harlekýn v Ariadně na Naxu a vystupoval i v operetách.
Rovněž Hans Hotter, narozený v Offenbachu (1909–2003), si ostřil ostruhy mimo jiné v Opavě. Začínal v Mnichově jako varhaník a sbormistr a zároveň studoval zpěv u všeumělce Matthäuse Roemera, tenoristy, skladatele, kytaristy a hudebního spisovatele. Opava byla místem Hotterova jevištního debutu, kam jej přijal šéf opery Leopold Ludwig (1908–1979), u nějž stojí za to se na chvilku zastavit. Ludwig se narodil v Ostravě-Vítkovicích, po studiích ve Vídni přišel do Městského divadla v Opavě, kde nejen dirigoval, ale stal se šéfem operního souboru a v této funkci se zasloužil o hodnotný repertoár s kvalitními umělci. Hleděl si německé kulturní tradice, ale české umění nepřehlížel, uváděl například Leoše Janáčka. Působil pak nějaký čas v Jablonci a Teplicích. V Jablonci řídil takzvané Lidové symfonické koncerty, vnášení kulturní osvěty do malých měst však nikdy nebylo snadné: „Snahy našeho divadelního orchestru a jeho zdatného kapelníka bohužel nenacházejí dostatek zájmu ze strany hudebního publika,“ píše Reichenberger Zeitung o jednom z koncertů v červenci 1932. „Protože je režijní příspěvek velmi nízký, byla by velká návštěvnost skutečně žádoucí. Ludwig se ukázal svého velkého úkolu nejen dokonale hoden, ale výtečně situaci ovládl. Řídil volně a nenuceně, takže to byla radost nejen pro účinkující, nýbrž i pro posluchače.“ Další Ludwigovou štací byl Oldenburg. V letech 1939–1942 působil ve vídeňské Státní opeře, poté v Městské opeře v Berlíně. Jeho působení za války po jejím skončení zkoumal britský vojenský soud; kvůli zamlčenému členství v NSDAP byl Ludwig odsouzen k půldruhému roku vězení a peněžité pokutě. V článku v časopise Die Zeit z roku 1956 se psalo o „poválečných zmatcích, jež se mu více nebo méně pevnými úvazky podařilo překonat v divadlech východního i západního Berlína, než se mu otevřela cesta k mezinárodnímu uznání v Hamburku“. Ludwig byl v letech 1951–1971 generálním hudebním ředitelem hamburské opery.
To jsme však odběhli od Hanse Hottera. Roku 1932 přešel z Opavy do Nového německého divadla v Praze, na které vzpomínal ještě v televizním dokumentu nedlouho před svou smrtí jako na místo, kde se ideálně sbíraly zkušenosti a budoval příští repertoár. Tam z něj vyrůstal dodnes uznávaný wagnerovský pěvec, ale také vynikající interpret písňového repertoáru. V Praze působil v letech 1932–1934 a o jeho Pizarrovi ve Fideliu se například psalo: „Hans Hotter prokázal jako Pizarro plnost hlasu a bezpodmínečnou jistotu tónu jako důležité základy k dramatickému vytvarování role.” (Bohemia 6. 1. 1934) Hotter odešel z Prahy na několik sezon do Hamburku a roku 1937 byl angažován Státní operou v Mnichově, jejímž členem zůstal přes třicet let. V Praze se o něm jistou dobu hodně psalo nikoli jako o zpěvákovi, nýbrž jako o filmovém herci, když si jej vyvolil režisér Vladimír Slavínský pro film v němčině z produkce Prag-Filmu Jeho nejlepší role . Hotter hrál zpěváka Matthiase Morlanda „pronásledovaného neodbytnými ctitelkami, kterým nakonec unikne jen tím, že se zamiluje do děvčete, jemuž zatají své zaměstnání […] Mladý münchenský barytonista Hans Hotter, svým zjevem jako stvořený pro postavu filmového hrdiny, čekal dlouho na svůj debut před filmovou kamerou. Jeho čekání se mu však vyplatilo,“ psala Kinorevue .
V Opavě začínal rodák z Frenštátu pod Radhoštěm Viktor Staal (1909–1982, vl. jm. Viktor Stasstny). Na herectví se připravoval tajně (ale ani tak jej neminulo otcovo vykázání z domu po uzavření divadelní smlouvy) a už v sezoně 1924/1925, kdy mu bylo teprve patnáct let, jej ředitel opavské scény přijal jako eléva zpěvohry s povinností sboru. V prvním opavském provedení Smetanových Dvou vdov v němčině dostal úlohu Toníka, ale jednu z vedlejších rolí zpíval i v Rigolettovi . Zaměřil se však později na operetu a na činoherectví a v roce 1935 uvízl u filmové společnosti UFA v Berlíně. Poslední ze sedmi desítek filmů, v nichž hrál, je z roku 1977.
Nový začátek
Po vzniku republiky bylo dosaženo dohody o účinkování českých divadel na scéně, které vévodila aktivita německého divadelnictví, a tak mohli čeští občané Opavy a jejího okolí shlédnout představení Národního divadla moravskoslezského z Ostravy, Českého divadla z Olomouce, i hostování Osvobozeného divadla, Divadla Vlasty Buriana nebo D 34. Na sklonku jara 1945 už byla situace docela jiná a mnohá divadla u nás, zejména ta v příhraničních městech, dříve převážně německých, začínala znovu. Před válkou byla Opava pro herce a pěvce nutným stupínkem pro potřebný růst umělecké kariéry. Po válce měli umělci úlohu dvojí: vedle svého vzestupu dbali na důležitý úkol vytvořit kvalitní českou divadelní scénu. Divadlo potřebovalo soubor, který by pozvedl české sebevědomí. Pokud jde o Opavu, příznivě do jeho vývoje pronikl spontánní zájem obyvatel města, kteří přispěli i k rychlé postupné opravě divadelní budovy těžce poškozené válkou. Brněnský kapelník a korepetitor Vilibald Scheiber se nabídl, že v Opavě vytvoří operní soubor a už na 27. října 1945 ohlásil premiéru Prodané nevěsty . Prvním uměleckým ředitelem Slezského národního divadla, jak se v té době instituce jmenovala, byl tenorista a operní režisér Karel Kügler (1885–1950). Po návratu z Teheránu, kam se uchýlil v době války (a kde byl profesorem Státní konzervatoře hudby a působil jako ředitel operní sekce na tamním ministerstvu kultury), se v Ostravě, kde předtím působil, pro něj „nenašlo“ odpovídající místo. Zato mohl svůj organizační talent uplatnit v Opavě. Na operní jeviště, jež se stalo jeho osudem, však nevkročil ihned, své první životní zkušenosti získával coby bankovní úředník. Jako dvacetiletý se stal žákem Pivodovy pěvecké školy a vzdělával se také u Konrada Wallersteina. Než zakotvil v ostravské opeře, prošel divadly v Plzni, v Kielu, Hamburku a Kodani, neminul ani Národní divadlo. V Ostravě se od roku 1919 uchytil na dlouhých dvacet let. Jeho žákem byl od svých devatenácti let Václav Bednář, jenž u něj pěvecké základy vstřebával po tři roky. Dozajista ke svému učiteli vzhlížel s obdivem, jak stvrzuje i úsměvná vzpomínka v souvislosti s Küglerovým způsobem rozezpívání. Kügler „měl totiž pořád hrozně málo času, doma se zpíváním moc nezdržoval. Musel překládat z němčiny, psal, učil, k vydávání připravoval svůj vlastní časopis. Teprve když se blížil ke vchodu divadla, nasadil u vrátnice své vysoké ,c‘ a ,držel je‘ celou dobu cesty do šatny. Musel mít úžasně široké plíce a pevnou bránici. Toto rozezpívání mu stačilo, hlas měl stále svěží.“ V Opavě Kügler nejen vedl divadlo, ale rád předával pěvecké zkušenosti a znalosti mladým adeptům a s potěšením vystupoval v úlohách učitele Bendy (Jakobín ) a Skřivánka (Tajemství ).
V první poválečné opavské sezoně nacházíme mezi členy operního souboru Jaroslava Horáčka (1926–2011), který přišel ze sboru ostravské opery a jako sólista zůstal až do roku 1951. V opavské Prodané nevěstě si přál zpívat Indiána, ale byl rovnou obsazen do role sedláka Míchy a přes své mládí zpíval i Kecala. Z českého repertoáru tu vytvořil Palouckého (Hubička ), Marbuela (Čert a Káča ) a v opeře V studni zpíval Janka.
V sezoně 1946/1947 byl operní soubor posílen angažováním nového šéfa opery, kterým byl František Preisler (1915–1983). Mezi novými sólisty se objevil Karel Berman (1919–1995), který byl přijat jako basista a režisér. Nastudoval Dalibora , Traviatu , Carmen či Fibichovu Šárku a zároveň si tvořil sólistický repertoár, k němuž dostal několik výtečných příležitostí jako Purkrabí Filip (Jakobín ), Bonifác (Tajemství ) nebo Bartolo (Lazebník sevillský ). Jako režisér dokázal velmi pozorně vést pěvce a usiloval u nich i u sebe o přesvědčivou psychologii postav. A nejen to; proslul coby pohotový doprovazeč i koncertní pěvec, občas skládal scénickou hudbu a nebránil se ani vystoupení v mimických baletních úlohách. Bylo-li to nutné, zastal výpomoc u harfy v orchestru.
Na konci sezony 1946/1947 provozní výbor divadla neprodloužil smlouvu uměleckému řediteli Karlu Küglerovi, ač soubor stál při něm. V další sezoně na jeho místo nastoupil Oskar Linhart. Situace v divadle se však na jaře roku 1948 dramaticky proměnila, jako v celé zemi. Linhart byl propuštěn a na protest proti poměrům v divadle odešlo několik umělců, mezi nimi také Karel Berman.
