V téže době, kdy se setkáváme na prknech Stavovského divadla s nadějnou slečnou Meitlovou – která však nakonec očekávání nenaplnila –, nacházíme také první zprávy o zpěvákovi, jenž se naopak vypracoval v jednu z opor české opery, Karlu Strakatém (2. 7. 1804 – 26. 4. 1868). Už v případě Kateřiny Podhorské jsme zmínili, že zpívala v německých i českých představeních, a u Karla Strakatého tomu nebylo jinak, samostatný český operní soubor ještě neexistoval. Rovněž odborné pěvecké školení mohl jakýkoli nadějný talent získat jen výjimečně. Strakatého můžeme považovat za autodidakta, kterému prý pomohl kaplan Bezděk z rodné Blatné, a možná poradil regenschori píseckého kostela v době gymnaziálních studií, kdy si začínající zpěvák přivydělával na kostelním kůru.
Karel Strakatý pocházel z rodiny hrnčířů v několika generacích. Jak to bývalo, milovali hudbu a amatérsky ji provozovali, teprve Karel se však dal na profesionální dráhu, ačkoli tomu tak původně být nemělo. Odešel studovat do Prahy, absolvoval základní filozofické ročníky na univerzitě a zapsal se na práva, ale lákání jeviště nakonec neodolal. Jeho první vystoupení je zaznamenáno roku 1824 na dobročinném koncertě ve prospěch chudých studentů, k nimž, jak se dá předpokládat, sám patřil, měl však to štěstí, že byl za svůj zpěv přece jen občas odměněn. Zajímavého hlasu si tehdy údajně všiml jeden ze spoluředitelů Stavovského divadla Jan Nepomuk Štěpánek. Roku 1827 Strakatý ve Stavovském divadle dvakrát vystoupil. V českém představení zpíval 29. dubna Kašpara ve Weberově Čarostřelci , v německém 16. září Fernanda v Rossiniho Strace zlodějce , a byl angažován. V následující sezoně už – v pětadvaceti letech – zpíval Sarastra v Kouzelné flétně .
Neměl to zpočátku nijak lehké. Roku 1830 například čteme: „Opakujeme dávno vyslovené přání, aby se ředitelství postaralo o novou a mocnou oporu zpěvu v podobě zdatného mladého basisty! Pan Strakatý má velmi silný, objemný hlas, jenže k jeho plnosti schází dokonalost techniky, jaká je pro pěvce nezbytná.“ A o několik dní později: „Pan Strakatý by se měl především učit tančit (rozumí se, že ne rejdováka nebo rejdovačku, ne skákat, dupat a vyvádět, nýbrž tančit), aby jeho držení těla a chůze docílily oné ušlechtilé jistoty a lehkosti, jejíž nedostatky zejména na jevišti urážejí. Ještě více bychom si přáli, aby pan Strakatý nenechával viset paže jako dívka a při každém kroku jimi neklátil v protisměru, jako by byly bez života. Tělo se jich nechce zbavit, jako je tomu u starořeckých soch, naopak: právě svobodné, jisté a ostrým úhlům zabraňující používání paží je pro herce neocenitelný umělecký prostředek. Jsem pevně přesvědčen, že by několik lekcí v šermu výtečně zapůsobilo nejen na držení a pohyb jeho paží, nýbrž i na držení hrudi. Je to jeho tělo, čím má herec představovat krásu, a čím více plastičnosti pravidelným pohybem tělo získalo, tím snáze a lehčeji uposlechne duši.“ V německých představeních byla také Strakatému vytýkána nedokonalá výslovnost: „Byla by škoda, kdyby mužně krásnému, plnému hlasu pana Strakatého měla stát v cestě neohrabanost dikce. Pan Strakatý se také musí naučit uplatňovat svůj imponující zjev a nezanedbat nic, co mu umožní uplatňovat charakterizující a vhodnou pohybovou stránku. Jen odvahu a vytrvalost! Není to jen nouze, která láme železo, nýbrž také síla a pevná vůle.“ 
Jindy recenzent při hodnocení Rossiniho (německy uváděné) Dámy z jezera už proloženým tiskem naléhal: „Musím bohužel tak často vyjádřené přání, že bych chtěl konečně slyšet čistou a srozumitelnou prózu, opakovat i v případě pana Strakatého, ačkoli jinak zpíval Douglase výtečně.“ Pěvcům, jejichž mateřštinou byla čeština, byl na německé scéně vytýkán český akcent, ten také omezoval jejich možné angažování za hranicemi Čech – což ovšem v důsledku bylo ve prospěch české opery, která se pozvolna a ze stejných důvodů začala zbavovat zpěváků s rodnou řečí němčinou. V době, kdy byl jazyk ztotožňován s národní příslušností, stávaly se uši recenzentů i publika v tomto směru stále citlivější. Josef Kajetán Tyl si z pražského němčení vystřelil ve své Fidlovačce , s níž je jméno Karla Strakatého spojeno jednou provždy.
Kde domov můj…
Třicetiletý Karel Strakatý hrál 21. prosince 1834 slepého Mareše v premiéře Fidlovačky a byl tedy prvním interpretem písně „Kde domov můj“, kterou František Škroup napsal pro něj. Nová hra nebyla kritikou přijata nijak nadšeně. Německý list Bohemia Tylovi vytýkal, že chtěl-li vytvořit lidovou frašku, nesměl by z lidového života předvádět pouze to negativní. Kritická slova jsou zároveň dokladem toho, jak (ve smyslu názvu našeho seriálu) začínalo samostatné české divadlo: „Hrubost a obyčejnost přece nejsou komické jako takové, nýbrž pouze ve vztahu k něčemu lepšímu, co skutečně existuje, a chce-li se vytvořit obrázek národního života, musejí mít zvolené postavy charaktery, jež upoutají. V Tylově frašce je však zápletka tvořena nudnou snůškou ubohostí, a vyřešena je opilstvím. Všechno se nadto točí kolem myšlenky, která hrozí, že se pro mladé české spisovatele stane fixní ideou, totiž, že je ostuda, když někdo v Čechách nemluví česky. […] Pan Tyl zachytil pražský lidový život z jeho nejnesympatičtější stránky a zasloužil by skutečné pokárání, myslel-li to se svými obrázky vážně. Stinné stránky by se neměly přehánět ani v žertu. Musíme tedy panu Tylovi poradit, dříve než přikročí ke svému druhému pokusu, aby studoval lidový život také z jeho světlé stránky, protože ve Fidlovačce nám z něj poskytl jen špatný nástin.“ Lepší hodnocení si odnesla Škroupova hudba a text obou strof Marešovy písně byl připojen v češtině (uvádíme jej v tehdejší ortografii): „Pan Škroup použil podle pokynů autora národní melodie a sestavil je vskutku efektně; musíme pochválit výtečný quodlibet ze třetího dějství, jehož výstavba je vpravdě dramatická. Naopak se nám při všem bohatství pravých domácích melodií a jejich snadném zpracování nezamlouvaly cizí motivy. […] Celá fraška vůbec působí dojmem kvapné práce. Abych však byl vůči panu Tylovi spravedlivý, chci připojit píseň, kterou ve čtvrtém dějství zpívá slepec: Kde domow můg? / Hučí woda po lučinách, / Bory ssumi po skalinách, / W sadě skwj se gara kwět, / Zemský rág to na pohled! / A to ge ta krásná země, / Česká země – domow můg […].“
Karel Strakatý se po jevišti pohybovat naučil, i když jakési manko zřejmě zůstalo, vždy mu víc vyhovovalo koncertní pódium. Stal se žádaným koncertním pěvcem a má značný podíl na tom, že se Škroupova a Tylova píseň, kterou do svých programů téměř pravidelně zařazoval, postupem doby proměnila v národní hymnu Čechů. Píseň zpíval mnohokrát v Praze a v různých městech Čech i Moravy. V Mariánských Lázních bývala jako vzpomínka na jeho vystoupení v roce 1843 i pamětní deska. Dům, kde byla umístěna, však byl roku 1978 stržen a deska se poděla neznámo kam. Píseň „Kde domov můj“ zazněla také například 11. prosince 1847 ve Vídni na koncertě pořádaném vídeňskými Čechy a při mnoha jiných příležitostech. Přesto se i Strakatému někdy vyčítalo, že se málo věnuje domácímu repertoáru, to když například spoluúčinkoval roku 1861 při koncertě harfistky Marie Mössnerové (praxe „předskokanů“ a „výplní“, praktikovaná dnes hvězdami popu a rocku, byla tehdy zcela běžná).
Mnoho písní bylo napsáno přímo pro Strakatého a byly spojovány především s jeho jménem. Plný počet jeho koncertních vystoupení se nikdy nedozvíme. Nesčetněkrát účinkoval při dobročinných koncertech, víme, že spolu s Kateřinou Podhorskou vystoupil 5. března 1827 při hudební akademii, jejíž výnos se měl stát základem fondu na zřízení Mozartova památníku v Praze (který býval v budově Klementina), s touž zpěvačkou také vystoupil při koncertech Franze Liszta v Praze v březnu 1840. Během revolučních událostí roku 1848, kdy divadelníci v Čechách volali po odstranění vlivu šlechty a „znárodnění“ divadla nejen ve smyslu jazykovém, nýbrž i pokud šlo o jeho spravování, se vydal spolu s ředitelem Stavovského divadla Johannem Hoffmannem, režisérem Wilhelmem Ernstem a kapelníkem Františkem Škroupem do Vídně předložit návrh nové dohody se stavy. Strakatý byl jedním ze sólistů Mendelssohnova oratoria Eliáš roku 1849, vystoupil na besedě na Žofíně, uspořádané k oslavě císařského diplomu roku 1861, při zádušní mši za Josefa Jungmanna atd. Celý život zůstal věrný Stavovskému divadlu, kde účinkoval i v činohrách. Zpíval Almavivu ve Figarově svatbě , Mefistofela ve Spohrově Faustovi , titulní roli Dona Giovanniho (uváděného tehdy německy jako Don Juan ), Marcella v Meyerbeerových Hugenotech , Figara v Lazebníku sevillském , Biterolfa v prvním provedení Wagnerova Tannhäusera pod taktovkou Františka Škroupa aj. V mnoha operách v průběhu let vystřídal různé role a stal se jednou z nejspolehlivějších sil souboru. „Pan Strakatý provedl svou těžkou a málo vděčnou úlohu jako pravý umělec, který celý svůj věk umění zasvětiv, vždy jen s ochotností, svědomitostí a obezřelostí úlohy na se béře a je provádí,“ napsaly Národní listy 2. července 1861 o jeho Ferrandovi v českém představení Trubadúra . V téže době, kdy mu bylo pouhých padesát sedm let, byl už však také označen jako „náš zasloužilý veterán“. Toho roku se objevilo (u příležitosti představení Kouzelné flétny ), že Strakatý „už není jako býval a transponováním se věci nepomůže“, a jindy shovívavě, že jeho Komtur v Kouzelné flétně „byl obstojný“. 
Ředitel divadla Stöger (který jinak českému divadlu přál a se Strakatým byl spřátelen) mu údajně již několik let předtím naznačil, že po pětadvaceti letech u divadla nejsou jeho výkony plnohodnotné a navrhl mu odchod na odpočinek se slušnou rentou, nebo snížení gáže. Zřejmě se nakonec nějak dohodli, Strakatý zůstal v divadle do roku 1858, a příležitostně hrál i v dalších letech. V opeře vytvořil 250 rolí ve 150 titulech. Na jevišti vystoupil naposled 4. prosince 1864 – v Prozatímním divadle, do jehož souboru už nepřešel – jako Komtur v Donu Giovannim . Zbývaly mu už jen čtyři roky života. „Smutně překvapeni jsme byli včera zprávou o náhlém úmrtí výtečného pěvce našeho, proslulého basisty Strakatého,“ začínal nekrolog. „Je tomu sice již drahně let, co kulminovala sláva Strakatého v hudebním světě českém, však jméno jeho trvale utkvělo v myslích veškerého obecenstva pražského a účinný umělec ctěn a vážen vůbec jak obdivován byl druhdy, když obrovský a krásný jeho hlas zazníval v prostorách pražského divadla. […] Mnohá píseň naše teprv ušlechtilým přednesem Strakatého přivedena k pravé platnosti a oblíbenosti obecné, což zejména platí o písni Jelenově Má tys láska jediná a Krovově Porodila mne moje matička , jež zesnulý pěvec zpívával vskutku mistrně. […] Památka Strakatého zajisté trvale utkví nejen v letopisech českého umění, ale i v srdcích všech, kdož znali jeho snažení.“ Pohřben byl na Malostranském hřbitově. Při zádušní mši, kterou uspořádal pěvecký spolek Beseda, jehož předsedou krátce byl, bylo provedeno Mozartovo Requiem .
Osm let po smrti Karla Strakatého, roku 1874, byla odhalena pamětní deska na jeho rodném domě v Blatné. Zpěvákův syn Jan Strakatý vystudoval práva, která jeho otec kdysi kvůli hudbě opustil, stal se poslancem českého sněmu, několik let stál v čele „mladočeského vedení“ Prozatímního divadla, překládal divadelní hry. Řadu let byl také starostou Umělecké besedy. Jeden z vnuků Karla Strakatého byl redaktorem Národních listů .
