Devátého října 1762 hrál ani ne sedmiletý Wolfgang Mozart v paláci hraběte Collalta ve Vídni. Svobodný pán von Pufendorf mu poté věnoval báseň, v níž velebí jeho obratnost a prorokuje, že se v nejkratší době může stát největším z mistrů. V básni je však také přání, aby měly tělo i duše tohoto dítěte dost síly a chlapec neskončil podobně jako „dítě z Lübecku“ – předčasně v hrobě. Ono „dítě z Lübecku“ mělo ve svých šesti letech ovládat mnoho jazyků i věd, ale života mu bylo dopřáno jen krátce. Byl to Christian Heinrich Heineken, který údajně uměl ve dvou letech latinsky a francouzsky, ve třech letech napsal dějiny Dánska, byl zběhlý v matematice a zpaměti uměl celé pasáže bible. Nedožil se ani pěti let a do jaké míry jsou zprávy o tomto pravděpodobně prvním novodobě zaznamenaném příběhu „zázračného dítěte“ pravdivé, je těžko říci. O Mozartově vývoji z obdivovaného dítěte v génia 18. století víme hodně a skutečně zatrne při podivné Pufendorfově obavě, zda se mu bude dostávat sil – předčasně rozvinuté nadání člověka vysávalo a příkladů bylo dost. Zázračným dítětem byl například Felix Mendelssohn Bartholdy a ani on se nedožil vysokého věku, předčasně zemřel i Carl Maria Weber. Paušalizování však odporuje například příběh Franze Liszta a také Clary Wieckové Schumannové. Ta měla sílu nejen k tomu, aby rozbila pouto otcem střeženého obdivovaného talentu a vyzrála ve skutečnou umělkyni, ale ještě navíc dokázala pečovat o neurotického manžela a spoustu dětí a věku se dožila požehnaného. Netypickým zázračným dítětem byl Beethoven. Talent se u něj rovněž projevil v raném věku, na rozdíl od Mozarta mu však scházel stabilní základ šťastné rodiny a rodiče, kteří by se jako partneři doplňovali. Beethovenův otec nebyl Leopold Mozart s jeho manažersko-organizačními schopnostmi, a přestože víme, jaký zlom ve vztahu otce a syna Mozartových nastal v okamžiku, kdy se Wolfgang chtěl osamostatnit, umělecký růst malého génia by byl bez Leopoldovy podpory nemyslitelný.
Zázračné děti
Roku 2000 se uskutečnila společná výstava Beethovenova domu v Bonnu a vídeňského Archivu Společnosti přátel hudby nazvaná „Zázračné děti“. Týkala se překvapivých dětských výkonů ve všech oborech. Ze světa hudby byl získán na základě průzkumu jednoho jediného dobového periodika, lipského Allgemeine musikalische Zeitung , v období padesáti let (1798–1848) seznam dvou stovek dětí, které veřejně vystupovaly a psalo se o nich; nejmladším z nich byly čtyři roky. Byl mezi nimi například i Karl Anton Eckert, kterého už jsme zmínili v prvním pokračování. Kolik z oněch dvou set jmen v dějinách hudby zanechalo trvalou stopu?
Klarinetista Carl Bärmann, jemuž věnovali skladby Carl Maria Weber a Felix Mendelssohn, vystoupil poprvé v patnácti letech, což bylo tehdy pro zázračné dítě považováno za hraniční věk. Stejně starý byl houslista Josef Slavík, když byly zaznamenány jeho první úspěchy, i klavírista Sigismund Thalberg. Franzi Lisztovi bylo při jeho prvním veřejném vystoupení deset, Mendelssohnovi devět, Ignázi Moschelesovi deset, houslistovi a příštímu významnému pedagogovi pražské konzervatoře Theodoru Pixisovi rovněž deset. V uvedeném seznamu nalezneme jména řady zázračných dětí z Prahy. O Carlu Mariovi Bockletovi víme, že byl přítelem Schubertovým a ten pro něj zkomponoval klavírní Sonátu D dur . Spolu s Josefem Slavíkem Bocklet poprvé uvedl Schubertovo Rondo brillant a Fantazii pro housle a pravděpodobně i Schubertova klavírní tria vznikla na Bockletův podnět. V dětství však vystupoval jako „houslový virtuos z Prahy“. Najdeme zde již zmíněné Moschelese, Slavíka a Pixise, ale také jména dalších pražských dětí, klavíristy Leopolda Basche, zpěvačky Luisy Bergauerové, klavíristy Eduarda Horna, klavíristek Elise Patzeltové a Pauliny Ryšavé (Rischawy), o nichž nevíme nic. Ale také „malého houslového virtuosa z Prahy“ Jana Urbánka, o němž je známo aspoň něco. Nepocházel z Prahy, ale z Knovízu, kde se narodil roku 1808. Byl žákem Pixisovým, housle však nakonec pověsil na hřebík a padesát let působil jako kapelník berlínského divadla Viktoria. Zemřel roku 1895. Tiskové zprávy o malých virtuosech byly závislé na dopisovatelích z příslušných měst, proto se v seznamu neobjevuje například žádné dítě z Brna, i když se jistě i tam a v dalších městech talenty urodily.
Obdiv k zázračným talentům nepominul ani s odezníváním romantismu. Vystoupení dvanáctiletého Georga Szélla ve Vídni roku 1909, při němž hrál Chopinův Klavírní koncert f moll , dirigoval Oskar Nedbal: „Ten hoch Georg mne děsí. Tak jako on začínali ti největší,“ napsal tehdy kritik Wiener Allgemeine Zeitung Carl Lafite (mimo jiné několikaletý klavírní partner Františka Ondříčka). Erichu Wolfgangu Korngoldovi bylo dvanáct, když napsal klavírní trio a jako třináctiletý se dočkal uvedení své pantomimy Sněhulák ve Dvorní opeře (instrumentaci ovšem pořídil Alexander Zemlinsky). A dalo by se pokračovat.
Mít nadání a dokázat ho rozvinout skutečně předpokládá duševní i fyzickou sílu. Nezvládnutý talent, jehož průvodním zjevem je nevyrovnaná psychika, může vést ke katastrofě. Nadané byly všechny děti vídeňského průmyslníka Karla Wittgensteina. Osm dětí s rodiči muzicírovalo a v domě Wittgensteinových si podávala dveře kulturní Vídeň. Běda však, když některé z dětí projevilo přání věnovat se hudbě profesionálně, tu otec rázně zasáhl. To se stalo osudným pravděpodobně nejtalentovanějšímu ze sourozenců, Hansovi.
Učitel Gustava Mahlera Julius Epstein považoval Hanse Wittgensteina za génia. Už jako čtyřleté dítě se prý svíjel v bolestech, kdykoli zaslechl na ulici kapelu, která hrála falešně. Když při domácí kvartetní hře někdo nesprávně zaintonoval, s křikem utekl z pokoje. Od pěti komponoval, od devíti hrál na housle v kostele (rodina Wittgensteinových konvertovala ke katolicismu). Nesnesl zvuk hracích hodin, ale odmítal také s rodiči chodit na koncerty – aby slyšel hudbu, stačilo mu číst partituru. Chtěl se stát skladatelem, ale otec nedovolil. Jednoho dne, to mu bylo pětadvacet, Hans zmizel z domova a už se neukázal. Později přišla zpráva z Ameriky o jeho smrti. Okolnosti se nikdy nevyjasnily a Karl Wittgenstein o to ani nestál. Pro autoritativního otce znamenala synova smrt zkrátka selhání, stejně jako sebevražda dalšího syna Rudolfa, který se nevyrovnal se svou homosexualitou.
Předposlední syn Paul Wittgenstein (1887–1961) si své nakonec prosadil. Stal se žákem klavírního pedagoga Theodora Leschetitzkého, debutoval ve svých šestadvaceti 26. června 1913. Následovalo několik koncertů v různých městech a další koncert na jaře 1914 ve Vídni. Za několik měsíců nato vypukla válka. Paul i jeho mladší bratr Ludwig, hledající smysl života ve filozofii, oba patrioti, odjeli bránit vlast. Paul pobyl na frontě měsíc a zanechal kdesi na Ukrajině pravou paži. Zbytek války prožil v lazaretech, zajateckých táborech a v generálním štábu v Itálii. Neustále cvičil zdravou levačku. Upravoval si existující skladby a objednával díla u předních skladatelů. Pro něj vznikl Klavírní koncert pro levou ruku Maurice Ravela (ukázka se samotným Wittgensteinem je na youtube), psali pro něj Richard Strauss, Prokofjev, Korngold, Hindemith, Britten a další, také slepý skladatel původem z Čech a rodinný přitel Wittgensteinů Josef Labor. Paul Wittgenstein překonal jak patriarchální zákony rodiny, tak těžký handicap, ale ještě se nakonec musel vypořádat i s nacionálním socialismem, pro nějž navzdory katolictví rodiny zůstal židem. Emigroval do Spojených států, roku 1946 získal americké občanství a vyučoval v New Yorku.
Spletité příběhy
Byly samozřejmě i děti nezázračné a kariéry nesenzační, a přesto často spletité. Jaroslav Foltýn ve svém seriálu 200 let houslí (HARMONIE 2011) jmenoval mezi žáky Moritze Mildnera na pražské konzervatoři také Václava Koptu (1845–1916). Kopta pocházel z Kožlan, z vesničky, v níž se narodili například sochař Václav Levý, ale také spisovatel Vojta Beneš a jeho bratr Edvard Beneš. Z článku Jaroslava Foltýna už víme, že Kopta studoval na konzervatoři v letech 1858–1864. Roku 1866 odjel do Ameriky, údajně proto, že se bál odvodu (byl to rok prusko-rakouské války) a absolvoval úspěšnou koncertní cestu organizovanou koncertním agentem Moritzem Strakoschem. Kopta se tak stal, pokud víme, prvním propagátorem české houslové školy za Tichým oceánem. Působil jako profesor houslí a koncertní mistr filharmonie ve Filadelfii. Načas se vrátil do Čech, ale na přelomu století znovu odjel a ve Spojených státech také zemřel. Jak ale začínal?
Pravděpodobně první zmínku o veřejném vystoupení Václava Kopty nalezneme v soupise koncertů konzervatoře. 10. dubna 1862 hrál ve Stavovském divadle Polonézu Wilhelma Ernsta a podle zprávy v časopisu Dalibor se postaral o „největší senzaci“. Na koncertě 27. března 1864 byl součástí ansámblu, který provedl Adagio z Koncertu č. 3 a Yankee doodle pro deset houslí Henrika Vieuxtempse. Program jistě neurčoval on, přesto nás napadne: že už by tehdy Václava Koptu lákala Amerika? Národní listy pak píší o zábavě Hlaholu na Žofíně 19. března 1865, „kteráž jak co do programu, tak co do provedení jednotlivých čísel plného uznání zasluhuje“. Sbor Hlaholu řídil Bedřich Smetana, spoluúčinkovala zpěvačka Gabriela Roubalová a „mimo to hrál absolvovaný konservatorista p. V. Kopta a moll koncert od Vieuxtempsa s velikou obratností“.
O Václavu Koptovi se tehdy psalo podobně, jako se o desítky let dříve psalo o Paganinim, všimneme si však také čehosi, co se nejspíš ukázalo pro jeho další kariéru rozhodující: „Objevení se páně Koptovo má něco zcela zvláštního, nenuceného, on jest ve svém vystupování více již Američanem, který velmi rád docílí efektu již zevnějškem. […] Jako celým svým objevením, tak i zvukem svých houslí jest pan Kopta zvláštním, zvuk jeho má něco tak jemného, něžného, a i v nejtěžších situacích nerozbouří se, on nezdá se být divokým orlem stísněné Evropy, a byť Čechem byl, nezdá se mít bouřlivého toho citu, jenž vtělen ve zvuk houslí rozkřikne se, až mráz pojímá [!], a v duši bolno, pan Kopta jest šťastným a jeho zvuk jest jemný hlas veselého okřídlence amerického, jenž sloně se v záři sluneční, a skrývaje se v nádheře květinstva nezná bolného výkřiku, ale vesele pěje si píseň svou,“ psala pateticky a poeticky Moravská orlice 6. dubna 1873 po Koptově vystoupení v Brně.
Václav Kopta velmi často zajížděl zejména do západních a jižních Čech, pravidelně hrál na Plzeňsku, stal se čestným členem spolků v Sušici, v Písku a jinde. Spoluúčinkoval s místními umělci v komorních skladbách, pořádal dobročinné koncerty (ve prospěch výzdoby chrámu Panny Marie v Berouně, ve prospěch rekonstrukce děkanského kostela v Klatovech aj.).
Koptovým problémem nakonec pravděpodobně bylo, že vyrostl na základech virtuozní houslové hry, jak o tom svědčí jeho repertoár, obsahující Vieuxtempsovy efektní skladby, Riesovo Perpetuum mobile , Tartiniho Ďáblův trylek , skladby Paganiniho a Sarasateho. V nich mohl předvést, „co je síly v jeho nesmírné technice”, a dokázat, aby „efektní paráda dostupovala až na samé hranice umění hudebního“. Zájem druhé poloviny století se však už obracel jinam.
Amerikánka
Koptovy americké zkušenosti se hodily Antonínu Dvořákovi. V srpnu 1891, před svým odjezdem do Ameriky, psal příteli Aloisu Göblovi: „Ten týden se podívám do Sušice ku prof. Koptovi. On tam v Americe dlouho žil, má praxi, jeho paní je roz. Amerikánka a ti mi nejlépe poví, co a jak.“
Při svém prvním pobytu ve Spojených státech se Kopta zamiloval a roku 1871 se tam oženil. Jeho vyvolená byla literárně nadaná milovnice přírody. V Evropě se usadili v zámečku v Podmokách u Sušice, kde mladá paní psala a překládala české básníky (mj. Vrchlického, Nerudu, Erbena aj.). Vydala také sbírku Bohemian legends and ballads , věnovanou Vojtovi Náprstkovi. Místní si přítomnost Koptových nemohli vynachválit: „P. Kopta nejen že obydlení stavení své, tak zv. zámek s velikým nákladem upravil, on přináší hmotné příspěvky i na zvelebení celé obce,” psaly Plzeňské listy . A hned se také ozvala špička: „Sušici mohlo by býti také ku prospěchu, kdyby se snažila s p. V. Koptou přijíti v bližší styk.” Buď si Sušičtí vzali pobídku k srdci, nebo projevil iniciativu sám Kopta. V dalších letech lze často číst o jeho vystoupeních v tomto městě, založil zde také smyčcové kvarteto, a jak už řečeno, stal se čestným členem místního pěveckého spolku.
Někdy na přelomu století se Koptovi vrátili do Ameriky. Údajně přišli o dům i další hmotný majetek při zemětřesení v San Francisku (což muselo být v roce 1906), které stálo život asi tři tisíce lidí, Koptovi utrpěli naštěstí pouze materiální ztráty. Václav Kopta začal znovu. Vyučoval v Los Angeles a usadil se v Santa Monice, kde roku 1916 zemřel. Záhy po smrti se však o jeho osudy probudil nový zájem.
Legenda?
Koptova manželka se jmenovala Flora Pauline Wilson, svou sbírku Bohemian legends and ballads (která je stále znovu vydávána) vydala pod jménem Flora Pauline Wilson Kopta. Roku 1916, krátce po Koptově úmrtí, zveřejnily listy Národní politika a Deutsche Zeitung Bohemia senzační odhalení o blízkém příbuzenství paní Koptové s prezidentem Spojených států Woodrowem Wilsonem a přehled širokého Wilsonova příbuzenstva v Čechách. Podle nich k nim patřili řídící učitel Antonín Kopta a majitel realit Václav Vondrášek v Kožlanech, profesor obchodní akademie v Plzni Antonín Šnajdauf, rada pražského magistrátu Adolf Šnajdauf, odborný učitel Fryček v Plzni, železniční přednosta Antonín Fryček v Dobříši a mnozí další. Také úředník finančního ředitelství v Plzni František Fanta, „jehož choť jest vlastní neteří presidenta Wilsona, jsouc dcerou jeho vlastní sestry. Zakladatelem těchto příbuzenství je houslový virtuos Václav Kopta, který se roku 1871 oženil s prezidentovou sestrou.” V lednu 1917 opět otiskuje Bohemia noticku „Wilson je švagr českého hudebníka”, a informaci opakuje znovu den po vyhlášení Československé republiky, 29. října 1918.
Wilsonovy sestry se však jmenovaly Marion Morton Wilson Kennedy a Annie Josephine Wilson Howe, žádná z nich nebyla Koptová, a ani jméno Fanta v genealogii těchto Wilsonů nenajdeme. Jediná Flora, která se v rozvětveném prezidentově rodě vyskytuje, se narodila roku 1873, jediná Pauline až roku 1916. Příbuzenství Koptovy manželky s hlavou amerického státu bylo nejspíš zbožným přáním a kdoví, jaký cíl zpráva sledovala. Toho roku zemřel císař František Josef I., Wilson byl podruhé zvolen prezidentem a politika střední Evropy začala nabírat nový směr.
Stopu po skutečném původu Koptovy manželky nabízí drobná zmínka, podle níž byla Pauline Flora dědičkou vynálezce šicích strojů. Tím byl ovšem Allen B. Wilson, jenž se svým společníkem Nathanielem Wheelerem uvedl roku 1852 na trh šicí stroj značky Wheeler & Wilson. S rodem prezidenta Woodrowa Wilsona však neměl tento Wilson nic společného, otec prezidenta Wilsona se jmenoval Joseph Ruggles Wilson a byl presbyteriánský duchovní. Skutečnost údajného příbuzenství s americkým prezidentem však pomohla v době krátce po Koptově smrti oživit jeho památku a udržet ji – i když pouze lokálně – dodnes. List plzeňské odbočky československé komunistické strany Pravda si dokonce Václava Koptu připomínal (včetně poukazu na Wilsona!) i v dobách, kdy jméno jeho amerického „příbuzného” odevšad zmizelo a nesmělo je nést ani pražské nádraží. Novinářská „kachna“, pokud jí byla, se drží, opakuje ho i webová stránka obce Kožlany, která spojuje informaci o vynálezci šicích strojů, jehož – aby vybruslila z nejasností – učinila prezidentovým otcem, s údajem o Wilsonově sestře. Paní Flora Pauline by ke své sbírce mohla připsat další legendu.
