Podobně jako se profesorka Anna Hrušovská chvíli rozpakovala, zda se pustit do studia s Lucií Poppovou, váhala rovněž Elvira de Hidalgo nad uchazečkou z athénské státní konzervatoře Marií Kalogeropoulou. Do té doby ji na matčinu přímluvu dva roky školila Marie Trivella. Ta byla sice méně proslulá pěvkyně, ale vyhledávaná učitelka zpěvu. Příští Maria Callas (1923–1977) vstoupila poprvé na jeviště ve studentské inscenaci Mascagniho aktovky Cavalleria rusticana v úloze Santuzzy. Na Elviru de Hidalgo svým tehdy plnoštíhlým zjevem a neohrabaným vystupováním příliš nezapůsobila, ale zaujala ji pěveckým projevem; sice ne příliš sebejistým, ale s dramatickým i emotivním napětím, a to rozhodlo.
Elvira de Hidalgo (1892–1980) debutovala jako Rosina v San Carlo, v roce 1910 jako Amina v Metropolitní opeře a neminula ji ani La Scala. Jevištní kariéru však brzy opustila, aby se ujala pedagogické práce v Ankaře, v Miláně a od počátku druhé světové války v Athénách. K Marii Kalogeropoulou se chovala jako přítelkyně; hovořila s ní nejen o hudebních zásadách a pravidlech, které musí pěvkyně zvládnout, ale zároveň ji těšila vzpomínáním na krásná léta na světových pódiích. Právě jí vděčí Maria Callas za svou všestrannost. Na konci studia zpívala titulní úlohu ve školní inscenaci Pucciniho Sestry Angeliky . V athénské opeře pak dostala na přímluvu své učitelky malou roli v Suppého operetě Boccaccio ; byla to role drobná, ale poprvé v ní stála na profesionálním jevišti. Pro další kariéru Marii Callas byl důležitý záskok v titulní roli Toscy , stále ještě v Athénách. V září 1944 se tam chystalo uvedení Beethovenova Fidelia , k jehož režii byl povolán Oskar Walleck, tehdy intendant německých divadel v Praze. Sopranistka angažovaná pro roli Leonory se roli nestačila naučit a Maria využila příležitost.
Byl to její triumf, jenže po válce už tolik štěstí neměla. Ředitel athénské opery ji neangažoval. Proti Marii Callas se postavili umělci, kteří během německé okupace Řecka odmítli vystupovat, zatímco Callas zpívala dál, vadit mohlo i to, že měla americkou státní příslušnost. Maria se tedy rozhodla odejít do USA. Elvira de Hidalgo se jejího uměleckého působení v Americe obávala, doporučovala jí kariéru v Itálii.
Svými ctiteli před Mariou Callas (ovšemže zbytečně nevraživě) upřednostňovaná Renata Tebaldi (1922–2004) o profesním spojení s hudbou v mládí vážně neuvažovala. Hrála na klavír, od něhož ji začala vyhánět matka, která ji měla k tomu, aby se na konzervatoři raději učila zpívat. Byla pro Renatu oporou a dcera jí za to byla vždy vděčná. Nadání Renaty Tebaldi rozpoznala emeritní sopranistka Carmen Melis. Začínající pěvkyně na jevištní rampu poprvé vystoupila v Rovigu jako Elena v Boitově Mefistofelovi , ale až v Terstu na sebe upozornila o něco později Desdemonou v Otellovi . Svým úspěchem o něco málo předběhla Mariu Callas.
Z telefonistky zpěvačkou
Renata Tebaldi měla být původně telefonistkou, ale matčin zájem o její talent ji toho ušetřil. Jako telefonistka však od svých čtrnácti let pracovala jiná zpěvačka, Kathleen Ferrier (1912–1953). U této práce vydržela devět let, až do sňatku v roce 1935. Manžela, bankovního ředitele Berta Wilsona, následovala do přímořského městečka Silloth v severní Anglii na skotském pomezí. Už v raném mládí byla pověstná svou muzikálností a výtečnou hrou na klavír, vyhrála dokonce několik amatérských soutěží, na uměleckou kariéru však nepomýšlela. Do jednoho z amatérských pěveckých klání se ale přihlásila poté, co se s ní manžel vsadil, že se toho neodváží – a vyhrála. Na její pěvecké nadání vsadil John Ernest Hutchinson a začal ji už jako zralou ženu školit. Kathleen Ferrier už tenkrát v době války písňovými koncerty na mnoha místech severní Anglie povzbuzovala veřejnost. V prosinci 1942 vystoupila se skladbami Johannesa Brahmse a Franze Schuberta v londýnské National Gallery, v březnu 1943 následovalo koncertní turné po Skotsku s jejím vůbec prvním doprovazečem Geraldem Moorem. Ve studiích pokračovala u barytonisty Roye Hendersona na Royal Academy of Music a byla zároveň členkou londýnského Bach Choir, s nímž po válce uskutečnila několik gramofonových nahrávek. Tak pozvolna získávala věhlas vynikající koncertní pěvkyně.
Na profesionálním jevišti vystoupila v Glyndebourne v roce 1946, a to v premiéře Brittenova Zneuctění Lukrécie . Roli jí svěřil skladatel poté, co ji slyšel při provedení Händelova Mesiáše . Její alt zaujal vlivného producenta Waltera Leggeho natolik, že jí nabídl možnost natáčení a v září 1944 vznikla první nahrávka s písněmi Maurice Greena, anglického skladatele 18. století. (Jiný pramen však uvádí, že poprvé natáčela už v červnu téhož roku, a to Gluckovy, Brahmsovy a Elgarovy árie.) Pěvkyně se však nevěnovala pouze hudbě baroka a klasicismu; její velkou zásluhou je interpretace současné hudby, řadu skladatelů její alt inspiroval. Jedním z nich byl sir Lennox Berkeley, jenž pro ni na jaře 1947 složil písňový cyklus na Čtyři básně Svaté Terezie z Avily ; premiéra se uskutečnila v dubnu 1948. Z tohoto koncertu se zachovala soukromá nahrávka v archivu skladatele, která byla až po létech vydána v jednom malém holandském hudebním nakladatelství.
Velkou zásluhou Kathleen Ferrier (a Bruna Waltera, který k tomu dal podnět) je přiblížení hudby Gustava Mahlera britským posluchačům. Walter se na prvním ročníku hudebního festivalu v Edinburghu rozhodl uvést Mahlerovu Píseň o zemi a chtěl mít co nejlepší interprety. Tenorový part svěřil Peteru Pearsovi, ale pro altový nemohl dlouho získat vhodnou interpretku a alternativní baryton se mu pro vyznění nezdál nejvhodnější. Z pěvkyň, se kterými dosud pracoval, nevybral žádnou, a tak svolil pozvat k audici jemu dosud neznámou Kathleen Ferrier. Když mu předzpívala několik Schubertových a Brahmsových písní, ukázal jí partituru Písně o zemi . Později o tom napsal: „Zvítězila nad obtížemi partu s lehkostí rozeného muzikanta a já ke své velké radosti poznal, že přede mnou stojí jedna z nejtalentovanějších pěvkyň naší doby.“ Zpěvačka se dokázala vcítit do skladatelova poselství natolik, že se podle dochovaného svědectví při posledních taktech závěrečné písně „Rozloučení“ nebránila slzám. Při koncertu v Salcburku v roce 1949 jí v publiku naslouchali i Herbert von Karajan a Wilhelm Furtwängler. Píseň o zemi zpívala nejen s Bruno Walterem, nýbrž celkem čtrnáctkrát i s jinými dirigenty, mezi nimiž byli sir John Barbirolli, Josef Krips či Eduard van Beinum. Na koncertech uváděla a na gramofonové desky nahrávala také Mahlerovy písně, které v jejím podání získaly na zvláštní závažnosti. Josef Krips ji pozval ke svému provedení Písně o zemi a s Herbertem von Karajanem zpívala Bachovu Mši h moll i jeho Matoušovy pašije . Nádherný podmanivý alt, o kterém Dame Janet Baker řekla, že je jako „tmavá mléčná čokoláda“, sváděl i k pořizování soukromých nahrávek, o jejichž zveřejnění se neuvažovalo. Na zvukové nosiče se dostávají postupně až dlouho po zpěvaččině smrti. Kathleen Ferrier podlehla ve věku 41 let rakovině. Některé nahrávky byly vydány k jejímu výročí v roce 2003 a po zásluze vycházejí i k letošnímu jubileu (viz recenze edice 14 CD + DVD v dubnové Harmonii).
Neznámá zpěvačka, neznámý skladatel, neznámé dílo
Některé epizody z historie umění mají téměř detektivní příchuť. Roku 1910 se lze například dočíst v berlínských novinách: „Z Teplic v Čechách píše náš dopisovatel. Ve zdejším Městském divadle se uskutečnila premiéra jednoaktové opery Erda Diösy Eugena Dawisona. Skladatel, jenž si napsal text k opeře sám, zde žije jako vrchní kantor židovské obce a působí jako hudební referent několika domácích listů. Obsah jeho opery vyvolává vzpomínku na událost, o níž se roku 1886 v tisku hodně psalo. Oslavovaná operetní zpěvačka, která vytvořila na přední berlínské scéně role Johanna Strauße a Millöckera a byla velmi vážená pro svůj ctnostný život, náhle tragicky zemřela. 
Její životní osud poskytl skladateli látku k libretu, a máme zde tedy co do činění s operou, která navzdory romantickému pozadí vychází ze sociálních poměrů nové doby a zároveň přivádí na jeviště kapitolu z jevištní profese. Hudba ukazuje Dawisona jako tvořivou, veskrze hudební povahu. Je to hudba v nejlepším smyslu moderní, vzorem jí byli Wagner, Richard Strauss, d’Albert a další koryfejové. Vždy však vládne scéně hlas a skladatel výtečně rozumí tomu, jak jej vést dokonale nezávisle na orchestru. Úspěch novinky byl velký a čestný. Dawison spolu s představiteli hlavních rolí byli vyvoláni asi dvanáctkrát před oponu. Provedení samo bylo pro naši scénu slavnostní příležitostí. (Kdo tato Erda Diösy byla se dá snadno uhodnout, neboť jméno je jen nepatrně pozměněno).“
Při čtení této zasuté zprávy je trochu smutno z toho, že lázně Teplice, k jejichž hostům kdysi patřili Beethoven, Chopin i Richard Wagner, hostovali zde klavíristé Ferruccio Busoni, Conrad Ansorge, Emil Sauer, houslisté Pablo de Sarasate, Eugène Ysaÿe, Bronislav Hubermann, Fritz Kreisler, stejně jako dirigenti Eugen d’Albert a Richard Strauss, jsou dnes jakousi zapomenutou výspou. V současnosti je zde jediný profesionální orchestr v ústeckém kraji, ale divadlo bez stálého souboru až na pohostinská a amatérská vystoupení a příležitostné akce zeje prázdnotou. Divadlo stálo v Teplicích od roku 1874 a po jeho požáru v roce 1919 vybudované nové divadlo patří k největším v Čechách. Původně divadlo německé, po roce 1945 české třísouborové, se postupně stávalo obětí nejrůznějších ideologických vlivů a reforem, až se jeho původní poslání vytratilo úplně.
V sezoně 1908/1909 hrálo teplické divadlo z oper Nicolaiovy Veselé paničky windsorské , d’Albertovu Nížinu , Wagnerova Bludného Holanďana , Tannhäusera , Lohengrina a Tristana a Isoldu , Offenbachovy Hoffmannovy povídky , Pucciniho Toscu , od Lortzinga Cara a tesaře , Undinu a Zkoušku na operu , „dvojčata“ Komedianty a Sedláka kavalíra , Lazebníka sevillského , Maškarní ples a Mignon a ohlásilo jako světové (!) premiéry dvě aktovky – Benátskou svatbu Maxe Jentsche a zmíněnou Erdu Diösy Eugena Dawisona, jejich premiéry se však uskutečnily až v příštím hracím období. Dva měsíce po zahájení sezony zemřel ředitel Walter Borchert, který současně vedl divadlo v Karlových Varech, ale provoz musel běžet dál. Některé dílo se objevilo za sezonu pouze jednou, o jeho uvedení také často rozhodoval pozvaný host. Přesto byla představení vždy bedlivě sledována a v místních novinách dostávaly kritiky dostatečně velký prostor.
Kdo byla Erda Diösy?
„Jméno bylo jen nepatrně pozměněno“, píše se v dříve citované zprávě. Rozluštit rébus bylo celkem snadné. Jmenovala se Eugenie Biba, uměleckým jménem Eugenie Erdösy a narodila se (snad) roku 1860 v tehdejší Groß-Kanisze (Nagykanizsa) v Uhrách. Už roku 1877 se prý velmi líbila jako Anička v Čarostřelci v berlínské Dvorní opeře (možná jí už bylo přece jen víc než pouhých sedmnáct). Měla před sebou operní budoucnost, ale zlákal ji jiný žánr. Prvního října 1880 debutovala v Divadle na Vídeňce v operetě Johanna Strauße Královnin krajkový šátek v kalhotkové roli portugalského krále (role se dnes obsazuje tenorem), „korunovaného chlapce, sotva dospělého držitele žezla, jenž má ještě v srdci dětské hry“. Nová Straussova opereta byla velmi úspěšná (při repríze 4. října jí v Divadle na Vídeňce předcházela „slavnostní předehra k oslavě jmenin Jeho Veličenstva císaře za slavnostního osvětlení“).
Divadlo na Vídeňce bylo tehdy znovuotevřeno po pětiměsíční přestávce vynucené renovací, zvědavost publika byla o to větší. Straußovo nové dílo nabídlo „totéž zřídlo svěžích melodií, stejnou dráždivou instrumentaci a týž hudební vtip, které nás už obveselovaly u jeho dřívějších operet“. Volně vyfabulovaná epizoda ze života Miguela Cervantese (s jeho skutečným životem, v nichž bylo epizod nepočítaně, nemá děj nic společného) vynesla údajně divadelní kase nejvyšší příjmy za posledních šest let. O debutantce se ale psalo: „Slečna Erdösy se bude muset nejprve ‚vyzpívat‘ a ‚vyhrát‘, aby dosáhla plného účinku.“ Chválen byl tehdy zejména mladý ředitel, jemuž se podařilo získat pro zahajovací představení novinku renomovaného skladatele. Tím byl Franz Steiner, syn dlouholetého ředitele Divadla na Vídeňce Maximiliana Steinera, jemuž jsou přičítány zásluhy o významnou fázi rozvoje vídeňské operety; na jím vedené scéně se například odehrála slavná premiéra Straußova Netopýra . Maximilian Steiner v květnu 1880 zemřel a syn Franz nastoupil na jeho místo. V otcových stopách šel i druhý syn Gabor, herec a ředitel různých vídeňských divadel a otec skladatele Maxe Steinera, mimo jiné autora hudby k filmu Casablanca z roku 1942. (Gabor i Max Steiner zemřeli v USA jako židovští emigranti.)
Postřehneme nápadnou nit, spojující životy rodiny Steinerů s osudem zpěvačky. Steinerovi pocházeli z Uher právě tak jako Eugenie Erdösy a jistě není náhoda, že debutovala v Divadle na Vídeňce, spojeném s ředitelským jménem Steinerových a usadila se v Berlíně, kde posléze Franz Steiner (s nímž nyní žila bývalá manželka Johanna Strauße Lilli) vedl divadlo Walhalla.
Předzvěst verismu
Berlínské publikum obdivovalo Eugenii Erdösy, která mezitím dozrála, v Novém divadle ve čtvrti Friedrich-Wilhelmstadt a v divadle Walhalla, prvním berlínském divadle, které se specializovalo na takzvané „lidové divadlo“. Všechny operety tehdy končily happyendem, ale Eugenie Erdösy žila jiný žánr. Devátého září 1886 si vzala život, údajně z nešťastné lásky. „Jak se vypráví, mělo dojít včera odpoledne mezi slečnou Erdösy a mladým aristokratem, s nímž prý byla zasnoubena, k velmi vzrušené hádce.“ Zastřelila se v berlínské zoologické zahradě, kterou projížděla v drožce. Mířila špatně – zemřela po pěti hodinách (jiné noviny uvádějí, že po deseti) strašlivého utrpení. Podrobněji informovaný list psal, že k hádce s nejmenovaným aristokratem mělo dojít ve zpěvaččině bytě a měla trvat asi půl hodiny. Na spontánní čin však její sebevražda nevypadá, měla ještě čas napsat několik dopisů na rozloučenou, jak se lze dohadovat z další zprávy: „Jeden ze zanechaných dopisů byl adresován státnímu návladnímu se žádostí, aby bylo její tělo pitváno, a tím se prokázalo, že žila mravopočestně. Slečna Erdösy byla finančně dobře zajištěna, ze své měsíční gáže 1500 až 1600 marek pokaždé 1300 uspořila a uložila. Krom toho vlastnila zesnulá ještě usedlost ve své uherské vlasti. Umělkyně zanechala bratra, jenž je obchodníkem ve Vídni, a sestru v Uhrách.“
Možná však svou sebevraždou jen předešla trýznivějšímu osudu. „Poslední dobou trpěla sympatická mladá dáma plicním neduhem, který jí vícekrát znemožnil vystoupit,“ psalo se. A mohl tu být ještě hlubší důvod. „Prvním zářím vypršela smlouva umělkyně s divadlem Walhalla, její vztah k řediteli Steinerovi však tím nebyl narušen,“ uvádí jiná zpráva, taková formulace však vyvolává dojem opaku. Potvrzuje také zdravotní stav zpěvačky: „Slečna Erdösy si již delší čas stěžovala na neuspokojivý zdravotní stav a předložila lékařský nález, z nějž vyplývalo, že má lehce zasažený levý plicní lalok. Umělkyně opakovaně sdělovala, že buď jeviště zcela opustí nebo bude jen příležitostně hostovat. Slečně Erdösy bylo asi třicet let.“ O nešťastné smrti mladé herečky se psalo v Německu, v Čechách, pochopitelně v Uhrách, a dokonce až v Austrálii, kam zpráva o události dorazila po dvou měsících. V pozdějších publikacích věnovaných dějinám operety se píše, že „půvabná umělkyně stála vždy stranou jakýcholi divadelních drbů“ a vzala si život, „aby ztrestala hanebné lži pomlouvačů“. Zvláštní způsob, jak se dostat z lehkonohé operety do veristické opery.
Opera Eugena Dawisona Erda Diösy nepochybně veristické znaky měla. Uchovat navěky památku mladičké oběti, v níž skladatel možná pro její proklamovaný počestný život viděl jakousi „antitraviatu“, se však nepodařilo; opera zapadla a stejně tak jméno jejího autora. Zániku krásné synagogy, v níž byl vrchním kantorem, se možná nedožil a bylo by to pro něj milosrdné; v noci ze 14. na 15. května 1939 vyhořela a musela být stržena. Víc se o něm můžeme dozvědět z textů které zanechal, neboť pod značkou Dw-n psal obsáhlé operní recenze do místního tisku.
Ve zprávě o uvedení jeho opery, citované na samém začátku, je ještě jedna informace. Podle ní měl být Eugen Dawison bratrem barytonisty Maxe Dawisona. Slavný barytonista, pozdější ceněný wagnerovský pěvec, pocházel z Braniborska, debutoval v Düsseldorfu a v letech 1890–1900 byl členem Nového německého divadla v Praze. O tom, že měl bratra Eugena, se nikde nehovoří. Že by další legenda snažící se využít známého jména?
