Na konci letošní koncertní sezony oslaví devětatřicátiny český dirigent, jemuž se na přelomu listopadu a prosince 2019 podařil opravdu husarský kousek. Dirigovat v rozpětí jediného měsíce filharmonické orchestry v New Yorku, Vídni a Berlíně, to aby Norman Lebrecht přepsal svou legendární knihu o dirigentech Mýtus jménem Maestro. Rozhodně je to ideální příležitost k rozhovoru s Jakubem Hrůšou, který je jedním z nejaktivnějších a nejvlivnějších reprezentantů české hudby a české dirigentské školy ve světě. Náš rozhovor se uskutečnil v době, kdy hostoval v Clevelandu, a dokončen byl počátkem prosince 2019, kdy měl za sebou debut u Vídeňských filharmoniků. Řeč byla o Vídni, Bamberku, Praze i Amsterdamu, Dvořákovi, Sukovi, Janáčkovi i Bartókovi, nahrávání, koncertních sálech i rodičích.
Jste teprve třetím českým dirigentem po Rafaelu Kubelíkovi a Václavu Neumannovi, který na pódiu Velkého sálu Společnosti přátel hudby ve Vídni dirigoval Vídeňské filharmoniky. Od Neumannova posledního vystoupení v říjnu 1991 uplynulo neuvěřitelných osmadvacet let, než před orchestrem opět stanul v jeho domovském působišti český dirigent. Uvědomoval jste si tyto souvislosti, když jste před orchestr předstupoval? Řekli mi to sami filharmonikové. Myslím, že si zakládají na tom, že dirigentů, které zvou do koncertů, není mnoho, a že pracují zásadně jen s těmi, které ctí. V tomto ohledu se situace ve Vídeňské filharmonii trochu liší od Vídeňské státní opery, kde hostuje dirigentů podstatně více. Celé mé uvítání bylo bezmála ceremoniální a nesmírně milé. (Vše kolem hudební organizace zařizují sami hudebníci.) Pak jsem pracoval, jak jsem zvyklý, byť rád přiznávám, že jsem se celou situací cítil velmi inspirovaný. A cítil jsem taky velkou zodpovědnost. Byl jsem ovšem nesmírně pozitivně překvapený srdečnou a přátelskou atmosférou v tomto špičkovém orchestru z vůbec nejslavnějších, kterou se nám podařilo vytvořit. A také jejich stále se zvětšující přirozenou vstřícností vůči mým podnětům a požadavkům. Našel jsem v nich úžasné umělecké partnery a s vyvrcholením všech koncertů, troufám si říct, i profesní přátele. Byl jsem tam šťastný. O to více, že již jednáme o dalších termínech.
Vaším prvním bamberským CD je studiový záznam Smetanovy Mé vlasti. Ovšem vy už máte mezitím na kontě vedle staršího snímku s Pražskou filharmonií další záznam Mé vlasti. Opět pořízený v Bamberku, ale za dnes poněkud neobvyklých podmínek… Šlo o takzvané nahrávání „direct-to-disc“. Milovníkům gramofonových desek vyšli v poslední době producenti vstříc tím, že se nahrává nedigitálně na LP, aniž by bylo možné kdykoli a jakkoli nahrávání zastavit a cokoli opravit. Nahrává se naprosto autenticky – jehla ryje rovnou do desky to, co zazní, a to na pouhé dva mikrofony. Záznam probíhá jakoby „ušima“ posluchače v sále. Jediná šance, jak výsledek změnit, je natočit celou stranu LP vícekrát, anebo zastavit a dosud vyrytý záznam zahodit a začít znovu. Byli jsme v Bamberku po Berlíně prvním z míst, kam tato analogová nahrávací technika, zděděná v německém hlavním městě po starých studiích Deutsche Grammophon, zavítala. Natočili jsme tímto způsobem podruhé po starším snímku Smetanovu Mou vlast. Bylo to završení naší letošní práce na Smetanově cyklu, orámované zahájením Pražského jara 2019 a triumfálním Smetanovým (a také naším) srpnovým úspěchem na Proms v Londýně.
Celý nahrávací projekt byl absolutně fascinující. Vymáčkl z orchestru to nejlepší – umělecky i lidsky. Míra vzájemné podpory, zodpovědnost za výsledek, vědomí prestiže a adrenalin dosáhly nebývalé míry. Orchestr se semknul dohromady. Pro mě to byla velká psychologická a motivační výzva. Ten snímek jsem asi před dvěma týdny slyšel poprvé. Žádnou z básní jsme nehráli více než třikrát, většinu jen dvakrát, samozřejmě bez zastavování, a byl jsem uhranut tím nepopsatelným tahem a energií, které jsou z výsledku slyšet. Zalitoval jsem, že výsledek zůstane uzavřen nejširší veřejnosti a ocení jej vlastně jen gramofonoví fanoušci. Pokusím se snímek prosadit alespoň do rozhlasového vysílání. Samozřejmě je třeba jej poslouchat jinak než studiové CD. Malým drobnostem v souhře a jiným detailům nelze vždy dostát, ale když si uvědomím, jak nahrávka vznikla, jsem uchvácen – svými muzikanty a také tímto staronovým způsobem nahrávání.
Blíží se i začátek vašeho sukovského projektu pro firmu Decca. Kdy se můžeme těšit na první nahrávku? Kompletní orchestrální dílo skladatele Josefa Suka bude v nejbližší době mým prioritním nahrávacím projektem s Českou filharmonií. Samozřejmě se to projeví i na mé koncertní činnosti. Záznam Sukova díla považuju za velmi důležitý, a proto si této možnosti velice cením. Začneme Sukovou Pragou, kterou se pokusíme převzít ze záznamu Novoročního koncertu 2020. Uvidíme, jak záznam dopadne. Následovat bude Sukova 1. symfonie, která zazní během roku 2020. Nesmím se se Sukem samozřejmě „zbláznit“, chci a musím hrát i jiné skladby a autory (smích). Ale tuhle svou lásku budu mít každý rok na programu – opakovaně a vždy velmi rád. Jsem na Suka v nejlepším slova smyslu hrdý.
V září 2019 jste v curyšské opeře nastudoval Janáčkovu operu Věc Makropulos, v březnu 2020 uvedete koncertně na podiu Rudolfina s Českou filharmonií Káťu Kabanovou. Věc Makropulos je konverzační opera, Káťa Kabanová naopak nese rysy velké romantické opery pozdního 19. století. Čím se podle vás tato dvě díla se silnými ženskými postavami principiálně liší? Káťa má blíže k Pastorkyni než k Makropulos nebo Mrtvému domu. Řekl bych, že Makropulos je u Janáčka v jeho operním vývoji nejradikálnějším krokem směrem k uvolnění hudebního jazyka, ve smyslu odvahy ke zcela nečekaným koncepcím. Už Čapkova předloha je typově velmi „neoperní“. Jak jste řekl, Makropulos je daleko konverzačnější, mluvnější, rušnější, těkavější dílo, u něhož k opravdu dojemnému prohloubení emoce dojde až v závěrečném hrdinčině monologu. Káťa je emocionální od začátku do konce, je to skladatelova nejromantičtější opera. Obě opery spojuje onen fenomén silné ženské hrdinky. S oběma autor soucítí. U Káti Kabanové je to soucit přímočarý, soucit se zranitelnou a svým způsobem pasivní postavou. U Makropulos jde spíše o soucit „navzdory“ prvnímu zdání o Emiliině „nadpřirozené“ síle. Janáček nás přes Emilii konfrontuje s podstatou lidského pojímání konečnosti života. Ve výsledku je podnětem pro celé toto vyprávění o lidském rodě obecně skladatelova empatie s Emilií samotnou. Jde stále o totéž téma: Jenůfa, Káťa, Emilia Marty jsou vlastně stále tatáž postava. Všecky tři symbolizují ženství, tak jako je v Janáčkově pozdním životě ztělesňovala jeho dlouholetá láska Kamila Stösslová.
Pražské nastudování Káti Kabanové s Kateřinou Kněžíkovou v titulní roli by mělo vyvrcholit reprízou v Hamburku. Už jste v Elphi vystupoval a jak byste její přednosti a úskalí představil českým posluchačům, kteří ji zatím neměli možnost živě poznat? V Elbphilharmonie jsem vystupoval opakovaně. Třikrát s Bamberskými symfoniky a pokaždé s jiným úkolem. Poprvé s koncertním nastudováním Mozartova Dona Giovanniho s Christianem Gerhaherem v hlavní roli, podruhé s hobojistou Albrechtem Mayerem a kompletní Mou vlastí a naposledy v prosinci 2019 s Brahmsem a dalšími autory. Elbphilharmonie je vizuální klenot a urbanistický skvost. Co ta hala přinesla městu Hamburku, těžko vyjádřit. (Bez komentáře bych ponechal finanční stránku tohoto projektu.) Akusticky jde o mimořádný sál, ale s úskalími. Problém je jednak to, že v tom sále je na každém místě odlišně slyšet a některá cenově nejprestižnější místa (zejména těsně za orchestrem a po jeho stranách) nejsou akusticky nejideálnější. Když zaplatíte mnoho peněz za skvělý poslech, a pak slyšíte jen segment pódia, není to ono. Druhý problém je, že na pódiu člověk slyší neobvyklé věci, na které není zvyklý, a z překvapivých směrů. Není to rozhodně sál pro improvizaci. Vyplatilo se mi vždy poctivě zkoušet, nechat orchestr hrát samotný a obejít si halu, jak skladba na různých místech zní. A pak zvukovou stránku ve zkoušce upravovat. Takto jsem zažil s Bamberskými tři krásné projekty. A na další s Českou filharmonií se těším.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2020 (koupit).
